ECLI:CZ:NS:2009:26.CDO.2632.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 2632/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Mgr. M. N., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o vyklizení části nemovitosti, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 25/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. ledna 2008, č.j. 19 Co 40/2007-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 2.142,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č.j. 52 C 25/2004-153, výrokem uvedeným pod bodem I. vyhověl žalobě a uložil žalovanému, aby vyklidil a odevzdal žalobci vyklizenou do třiceti dnů od právní moci rozsudku „část nemovitosti, a to 1 místnost s koupelnou a WC a přístavek k domu, ve kterém se nachází 1 pokoj a kuchyň“ (dále jen „předmětné prostory“, resp. „prostory“), vše v přízemí v zadní části domu – objektu bydlení čp. 252 a na pozemku p.č. 849, a aby vyklidil zahradu p.č. 849, všechny nemovitosti zapsané na LV č. 1634 katastru nemovitostí pro okres B.-m., obec B. a katastrální území H. v operátu Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště B.-m.; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č.j. 19 Co 40/2007-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku ve věci samé, změnil ho ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nacházejí předmětné prostory, že dům byl postaven v roce 1893, že byl v pozemkové knize veden jako „bydlecí stavení“, že v roce 1932 byla provedena přístavba přízemního objektu prádelny a koupelny (dále jen „přístavek“) a v roce 1936 byla provedena nástavba domu, že se kolaudační rozhodnutí nedochovala, že prostory v přístavku spolu s místností v zadní části přízemí domu byly pronajaty právními předchůdci žalobce nájemní smlouvou ze dne 28. 7. 1999 žalovanému jako byt 2+kk, že žalovaný provedl v přístavku stavební úpravy a zřídil v něm kuchyň a pokoj, že z dalšího pokoje v původním objektu domu byl zřízen přístup na WC a do koupelny,
že přístavek byl po úpravách v havarijním stavu, že orgán stavebního dohledu opakovaně vyzýval právního předchůdce žalobce (jako vlastníka stavby) ke zjednání nápravy a předložení projektové dokumentace stavebních úprav, že i po nápravě se Úřad městské části města B., B.-s. po místním ohledání vyjádřil tak, že místnost v původním objektu nelze považovat za obytnou, neboť z obytné místnosti nelze vstupovat do WC a koupelny a dále místnost nemá přímé odvětrávání, že právní předchůdce žalobce dal žalovanému výpověď z nájmu pro hrubé porušení povinností vyplývajících z nájemního poměru, které spatřoval v tom, že žalovaný provedl zásadní stavební úpravy pronajatého prostoru bez jeho souhlasu, že posléze vzal žalobu zpět
a naopak dne 21. 8. 2002 uzavřel s žalovaným novou nájemní smlouvu na byt
o velikosti 2+1, jíž nahradil původní nájemní smlouvu ze dne 28. 7. 1999 na byt 2+kk, že posléze (podle potvrzení o nabytí vlastnictví vydaného dle §31 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) vlastnictví k domu čp. 252 nabyl v dražbě žalobce, a žalovanému zakázal jakékoliv stavební úpravy.
Po právní stránce soudy obou stupňů vycházely z názoru, že bytem je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení a že rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je právní stav, založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu o povolení užívání stavby dle §76 odst. 1 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 50/1976 Sb.“ – případně o změně účelu jejího užívání dle §85 zákona č. 50/1976 Sb., a nikoliv faktický způsob užívání takovýchto místností. Dovodily, že ani v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 28. 7. 1999 na nájem bytu 2+kk ani v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 21. 8. 2002 na nájem bytu 2+1 nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí, jímž by byly pronajaté prostory určeny k trvalému bydlení. V důsledku toho shledaly nájemní smlouvy ze dne 28. 7. 1999 a ze dne 21. 8. 2002 neplatnými. Uzavřely, že žalovaný užívá část nemovitosti ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu a přiznaly žalobci právo na ochranu vlastnického práva podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud dále uzavřel, že pokud jde o stavbu přístavku (postavenou v třicátých letech 20. století), jednalo se objekt určený k užívání jako prádelna a koupelna, která (podle statického posudku ze dne 21. 4. 2000, založeného ve spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 31 C 75/2001) nebyla vhodná pro využití na obytné účely – pouze jako hospodářský objekt, a to ještě po rekonstrukci –
a že tedy ani v případě posouzení věci podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., podle něhož nejsou-li zachovány doklady (především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena a jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad, není naplněn předpoklad, že by pronajaté prostory mohly být bytem. Přitom též vycházel z toho, že místnost v původní části domu nesplňuje předpoklad obytné místnosti ani nyní. Odvolací soud také uvedl, že důkazní břemeno ohledně existence kolaudačního rozhodnutí předmětných prostor jako bytu tížilo žalovaného (když žalobce nemůže provádět negativní důkaz a prokazovat, že kolaudační rozhodnutí neexistuje), a že je žalovaný neunesl. Další důkazy navrhované žalovaným neprovedl, neboť o existenci kolaudačního rozhodnutí nic nevypovídaly a pro právní posouzení věci neměly význam.
Proti rozsudku odvolacího soudu prodal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvod uplatnil, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval v závěru soudů obou stupňů, že předmětné prostory nejsou bytem. Vytýkal odvolacímu soudu, že jej zatížil nesprávně důkazním břemenem o tom, zda a jakým způsobem byl předmět nájmu kolaudován. Namítl, že pokud se kolaudační rozhodnutí nepodařilo prolustrováním dokumentace stavebního úřadu dohledat, nemůže to jít k jeho tíži. Důkazní břemeno tížilo žalobce, neboť on tvrdil, že je nájemní smlouva ze dne 28. 7. 1999 neplatná a je to tedy on, kdo měl kolaudačním rozhodnutím prokazovat, že sporný byt byl kolaudován k jiným účelům než k bydlení a než k jakému účelu slouží. Poukazoval na to, že v daném případě nepřímé okolnosti (dům byl postaven před rokem 1862 a podle údajů v pozemkové knize se jednalo o bydlecí stavení, kanalizační plán nemovitosti z dubna 1928 a plán nástavby domu k březnu 1936 zachycují první patro nemovitosti a stejné muselo být i přízemí, kupní smlouvou ze dne 30. 11. 1981 bylo zřízeno právo bezplatného doživotního bydlení a užívání kuchyně a dvou pokojů s příslušenstvím ve II. poschodí domu a nepochybně stejné muselo být i přízemí, v rozhodnutí Magistrátu města B. ze dne 19. 6. 2006, č.j. ODM/06/08314-JUDr. P./3216, kterým bylo žalobci uloženo předat žalovanému klíče od bytu 2+1, bylo použito výrazu „byt“, skutečnost, sám právní předchůdce žalobce mu dal výpověď z nájmu bytu) odůvodňují skutkový závěr, že předmětné prostory byly určeny k užívání jako byt. Vedle toho namítal, že popřípadě byly alespoň naplněny předpoklady pro posouzení sporných prostor jako bytu alespoň podle §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. a odkazoval na sdělení stavebního úřadu sp.zn. STU/04/0601450/000/002 ze dne
4. 9. 2006, z něhož (na rozdíl od odvolacího soudu) dovozoval, že podle místního ohledání splňují sporné místnosti požadavky kladené na byt. Vadu řízení pak žalovaný spatřoval v tom, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, a to výslech pracovnice Magistrátu města B., odboru vnitřních věcí, E. K., která vystavila potvrzení ze dne 30. 11. 2004, z něhož žalobce dovozuje, že se jednalo
o jednobytový dům, výslech M. R., revizního technika, aby se vyjádřil k elektroinstalaci v jeho bytě, přečtení přípisu Stavebního úřadu MČ B.-s.,
č.j. STU/04/0202094/000/001 ze dne 21. 10. 2002, kterým stavební úřad sděluje, že nemá námitek proti jím ohlášeným stavebním a udržovacím pracím, a to opravě elektroinstalace, omítek, ústředního topení, izolace podlah a stěn, provedení podlah, vybourání příček a instalací zárubní v předmětných prostorách, dotaz na E.O.N. E., a.s. a na J. P., a.s., zda každý byt v domě musí mít odběrné místo. Za otázky zásadního právního významu pak vymezil: 1) zda závěry obsažené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 400/2000, lze aplikovat na domy s byty postavené před účinností stavebního zákona č. 50/1976 Sb., respektive stavebního řádu č. 87/1958 Sb., tedy v době, kdy neexistoval pojem kolaudace; 2) zda lze navzdory sdělení stavebního úřadu ze dne 4. 9. 2006, že předmětné prostory jsou z hlediska ustanovení §3 písmena l) vyhl. č. 13/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, bytem, dospět k závěru, že v právním slova smyslu bytem nejsou; 3) zda lze dovodit neplatnost nájemní smlouvy jen z toho, že se nedochovalo kolaudační rozhodnutí; 4) zda lze po žalovaném spravedlivě požadovat, aby si při uzavírání smlouvy opatřoval důkazy o tom, že předmět nájmu byl kolaudován a jakým způsobem; 5) zda lze žalobci přisvědčit, že nájemní smlouva je neplatná. Závěrem navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a aby odložil jeho vykonatelnost.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření uvedl, že nikdy nezpochybňoval skutečnost, že předmětný dům je domem rodinným s jednou bytovou jednotkou. Žalovaný však obývá prostory, které byly v třicátých letech minulého století vybudovány jako koupelna a prádelna, a které nikdy nebyly kolaudovány jako byt. Vzhledem k tomu nemohla být nájemní smlouva k těmto prostorám jako k bytu (ať již o velikosti 2+kk popřípadě o velikosti 2+1) uzavřena platně. Závěrem navrhl, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci uplatnil dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (jehož prostřednictvím soudům vytkl neprovedení navržených důkazů) a dále – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení, zda předmětem nájemních smluv byl byt). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li – jako v daném případě – přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Přitom vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tj. vady podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., které dovolatel rovněž namítl, (a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř.) přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení, zda předmětem nájemních smluv byl byt a současně uplatnil existenci vad ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
[§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] spočívající v kritice právního názoru odvolacího soudu na otázku tzv. důkazního břemene v souzené věci.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1999, str. 337). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení; jeho smyslem je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout ani závěr o pravdivosti této skutečnosti, ale ani závěr o tom, že by byla nepravdivá. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998). V závislosti na hypotéze právní normy má každá ze stran sporného řízení zcela samostatnou povinnost tvrzení a důkazní povinnost a tedy z toho vyplývající odlišné a zcela samostatné břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vydávaných nakladatelstvím C. H. Beck pod C 1483, ročník 2003, sv. 21 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, pod C 2321, ročník 2004, sv. 28). Bylo-li v dané věci vycházeno z hypotézy ustanovení §126 odst. 1 obč. zák., pak žalobce stíhalo břemeno tvrzení a důkazní o tom, že je vlastníkem věci a že žalovaný do výkonu jeho vlastnického práva zasahuje, a žalovaného břemeno tvrzení a důkazní o tom, že jeho zásahy jsou podloženy platným titulem. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustáleného výkladu povinnosti tvrzení
a povinnosti důkazní.
Dovolatel rovněž uplatňuje dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci
[§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] – i některými položenými otázkami.
Otázkou ad 1) dovolatel zpochybnil možnost aplikace závěrů vyslovených odvolacím soudem na případy, kdy předmětem nájemní smlouvy byly byty v domech postavených před účinností zákona č. 50/1976 Sb., respektive zákona č. 87/1958 Sb.,
o stavebním řádu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod č. 90 v sešitě č. 10 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, dovodil, že pro posouzení pronajatých prostor jako bytu je rozhodující stav ke dni uzavření nájemní smlouvy. Odvolací soud se tedy neodchýlil od ustálené judikatury, pokud se zabýval charakterem uvedených prostor ke dni 28. 7. 1999 (kdy byly pronajaty jako byt 2+kk), případně ke dni 21. 8. 2002 (kdy byly pronajaty jako byt 2+1). Lze jen dodat, že tím není zpochybněn názor dovolatele, že pokud by uvedené prostory vzniklé výstavbou přístavku v roce 1932 byly bytem podle tehdejších stavebně právních předpisů a bylo by o tom vydáno příslušné rozhodnutí, bylo by zapotřebí z něho vycházet. Neobstojí však již jeho další úvaha, že uvedené rozhodnutí nemohlo být vydáno, neboť s ním tehdejší právní úprava nepočítala. Opak vyplýval ze zákona č. 63/1894 m.z.z., kterým se vydával stavební řád pro zemské hlavní město Brno, pro královské hlavní město Olomouc, pro královská města Jihlavu a Znojmo a pro jejich místa předměstská i z pozdějšího zákona č. 280/1949 Sb., o územním plánování a výstavbě obcí (srov. jeho §10) a dále i z nařízení vlády č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí (srov. jeho §23), byť se v tehdejší terminologii jednalo o užívací povolení.
Otázkami ad 3) a ad 5) dovolatel zpochybnil správnost závěru odvolacího soudu, že předmětné prostory nejsou bytem, jelikož není k dispozici kolaudační rozhodnutí, které by svědčilo o opaku.
V soudní praxi je konstantně zastáván názor, že při posouzení otázky, zda je soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost) bytem, je nutno vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob jejich užívání (srov. Občanský zákoník, komentář, 1. vydání, SEVT Praha 1991, str. 510, Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M., Vodička, A. a kolektiv, Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, Praha 1994, 2. vydání, str. 484, shodně též např. 3. vydání, 1996, str. 601 a 6. vydání, 2001, str. 1068). Tomuto názoru koresponduje
i vymezení pojmu „byt“ v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1010/97, dovodil právní závěr, že vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) je způsobilý k trvalému užívání a je určen k trvalému bydlení. K uvedenému závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2152/2000, v němž dovodil, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč. zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zbývá dodat, že ústavní stížnost podanou proti citovanému rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01. K obsahově stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž ve shora zmiňovaném rozsudku ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, v němž dovodil, že bytem se pro účely právního vztahu nájmu bytu (§685 a násl. obč. zák.) rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k bydlení; rozhodující je tedy právní stav založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (§76 odst. 1 stavebního zákona), případně o změně účelu jejího užívání (§85 stavebního zákona), nikoli faktický stav v užívání nebo vůle účastníků smlouvy. O tom, že právní praxe je v tomto ohledu ustálena, svědčí také závěry, které Nejvyšší soud dovodil i v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky z 30. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1080/2001, z 6. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1509/2000, sp. zn. 26 Cdo 1166/2000, sp. zn. 26 Cdo 381/2000, ze 14. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 882/2000, ze 17. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2317/2002, z 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a usnesení z 9. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 770/2002). Z uvedeného vyplývá, že při posouzení, zda jde v konkrétním případě o byt, je zapotřebí vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je tedy kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání. Odvolací soud se od uvedené ustálené judikatury neodchýlil.
Otázkou ad 4) dovolatel podrobil kritice právní názor odvolacího soudu
o důkazním břemeni. Jde o duplicitně uplatněný dovolací důvod, kterým se dovolací soud zabýval již shora a jehož řešení, jak již také bylo shora uvedeno, není způsobilé založit přípustnost dovolání.
Zbývající (položená) otázka tj. otázka ad 2) je výtkou proti hodnocení (významu) důkazu – vyjádření stavebního úřadu – a představuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. Jak již ale dovolací soud rovněž shora uvedl, je – li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je použití dovolacího důvodu – že rozhodnutí odvolacího soudu vychází skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.) – vyloučeno.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného
k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč [§2 odst. 1, §7 písm. d) ve spojení s §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., platném znění), jakož i z DPH ve výši
19 %, tj. 342,- Kč.
Dovolací soud neshledal předpoklady pro odložení vykonatelnosti rozhodnutí dle §243 o.s.ř., a proto o tomto návrhu – v souladu s ustálenou praxí – nevydával samostatné rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. února 2009
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu