ECLI:CZ:NS:2021:27.CDO.1547.2019.1
sp. zn. 27 Cdo 1547/2019-556
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Marka Doležala a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce INTERGRAM, nezávislé společnosti výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s. , se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupeného JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, PSČ 110 00, proti žalované Lázně Luhačovice, a. s. , se sídlem v Luhačovicích, Lázeňské náměstí 436, PSČ 763 26, identifikační číslo osoby 46347828, zastoupené JUDr. Pavlem Tumou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, PSČ 120 00, o zaplacení 697.806,55 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 EC 239/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 22/2018-494, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2018, č. j. 4 Co 22/2018-494, se ve druhém výroku, v části, jíž odvolací soud změnil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 190.329,30 Kč s příslušenstvím, ve třetím výroku a ve čtvrtém výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 31. 8. 2012 se žalobce po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 4. 11. 2014 domáhá zaplacení 697.806,55 Kč s příslušenstvím představující bezdůvodné obohacení, které žalovaná měla získat na úkor osob, jejichž práva žalobce kolektivně spravuje ve smyslu §95 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalovaná provozuje lázeňská zařízení, v nichž v období od 1. 9. 2010 do 31. 10. 2011 prostřednictvím 544 televizních přístrojů (dále též jen „televizory“) a v období od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2011 prostřednictvím 602 televizorů (po rozšíření žaloby na jednání soudu konaném dne 12. 9. 2017 žalobce tvrdí 623 televizorů za období od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2011) zpřístupňovala umělecké výkony výkonných umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním televizního vysílání ve smyslu §23 autorského zákona, a to bez licenčního oprávnění uděleného žalobcem. Výši bezdůvodného obohacení žalobce vyčíslil podle §40 odst. 4 autorského zákona jako dvojnásobek odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany.
[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 3. 2018, č. j. 23 EC 239/2012-402, uložil žalované zaplatit žalobci 177.284,75 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení 520.521,80 Kč s příslušenstvím (výrok III.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
[3] Učinil tak poté, co mezitímním rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 23 EC 239/2012-131 (dále též jen „mezitímní rozsudek“), rozhodl, že právní základ žalobou uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dán (výrok I.), s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.).
[4] K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. 6. 2016, č. j. 4 Co 10/2016-169, mezitímní rozsudek potvrdil. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 30 Cdo 5072/2016-233, odmítl. Ústavní stížnost podanou žalovanou proti shora citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 2451/17.
[5] Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobce je kolektivním správcem práv podle §97 autorského zákona zastupujícím výkonné umělce a výrobce zvukových a zvukově obrazových záznamů.
2) Žalovaná poskytovala lázeňskou péči a provozovala v rámci své činnosti ubytovací služby pro své klienty, s výjimkou hotelu Alexandria, jenž sloužil výlučně k poskytování ubytovacích služeb.
3) V období od 1. 9. 2010 do 31. 1. 2011 žalovaná provozovala televizní vysílání prostřednictvím 544 televizorů a v období od 1. 2. 2011 do 31. 12. 2011 prostřednictvím 623 televizorů umístěných na pokojích jejích ubytovacích zařízení.
4) Obsazenost pokojů lázeňských zařízení v roce 2010 činila 70 % a v roce 2011 činila 62 %.
5) Podle zápisu z jednání Asociace hotelů a restaurací ČR z. s., kolektivních správců a Ministerstva kultury ze dne 30. 7. 2008, podle zápisu z navazujícího jednání kolektivních správců a Ministerstva kultury k dosažení dohody o podílech na odměnách vybíraných při výkonu práva na provozování rozhlasového a televizního vysílání za přístroje umístěné na „hotelových“ pokojích ze dne 28. 8. 2008, podle zápisu z jednání s kolektivními správci ze dne 7. 3. 2011 a podle sdělení Ministerstva kultury ze dne 25. 1. 2016 neexistuje finální dohoda kolektivních správců a Ministerstva kultury o výši podílů pro rozdělování odměn s ohledem na „zákonný strop“ uvedený v §23 autorského zákona. Ministerstvo kultury ani ohledně způsobu rozúčtování odměn nevydalo stanovisko.
6) Podle sazebníků žalobce platných pro roky 2010 a 2011 spadalo užití zvukových a zvukově obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních do typu „veřejné produkce A“. Výše odměny vycházela z velikosti obce, ve které se daná provozovna nacházela, a dále podle tabulky č. 2 sazebníků závisela na počtu reproduktorů, délce uhlopříčky zvukově obrazového zařízení, typu projekce či existenci doplňkového zařízení. Podle sazebníku žalobce pro rok 2012 spadalo užití zvukových a zvukově obrazových záznamů na pokojích v ubytovacích zařízeních do typu „veřejné produkce M“. Výše odměny bez DPH byla stanovena měsíčně za televizor částkou 37,41 Kč, respektive 33,41 Kč pro žalobce a 4 Kč pro Ochrannou asociaci zvukařů - autorů, z. s. (dále též jen „OAZA“).
7) Podle „položky U“ sazebníku vydaného kolektivním správcem OSA – Ochranným svazem autorským pro práva k dílům hudebním, z. s. (dále též jen „OSA“), činila sazba autorské odměny bez DPH za užití děl na pokojích ubytovacích, lázeňských a podobných zařízení pro rok 2010 měsíčně částku 33,41 Kč za televizor, pro rok 2011 částku za televizor 40,09 Kč v základní sazbě a částku 26,73 Kč ve snížené sazbě a pro rok 2012 částku za televizor 46,11 Kč v základní sazbě a částku 30,74 Kč ve snížené sazbě.
8) Sazby autorských odměn uplatňované českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy, a to včetně Německa, na něž žalovaná poukazovala.
9) Žalobce plnou mocí ze dne 4. 11. 2011 pověřil kolektivního správce OSA k zastupování při výkonu kolektivní správy, konkrétně k uzavření hromadné licenční smlouvy s žalovanou pro rok 2010. Podle návrhu licenční smlouvy ze dne 14. 11. 2011 kolektivní správce OSA o uzavření smlouvy s žalovanou jednal.
10) Kolektivní správce OSA, který zastupoval rovněž DILIA, divadelní, literární, audiovizuální agenturu, z. s. (dále též jen „DILIA“), a Ochrannou organizaci autorskou-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z. s. (dále též jen „OOA-S“), poskytl žalované licenci k provozování televizního vysílání na pokojích ubytovacích zařízení pro období od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2010. V rámci řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 227/2013, uzavřel kolektivní správce OSA s žalovanou smír ohledně „nároků“ toliko výše uvedených kolektivních správců (nikoliv tedy žalobce), a to za rok 2010.
11) Žalovaná žalobci na nárok uplatněný žalobou uhradila 9.416,45 Kč.
12) Dopisem ze dne 31. 10. 2011 žalovaná požádala žalobce o ustanovení společného zástupce kolektivních správců k uzavření jediné licenční smlouvy a na tuto žádost žalovaná opakovaně odkázala ve svých dalších dopisech.
13) V dopise ze dne 28. 2. 2012 požádal žalobce o umožnění kontroly počtu přístrojů v zařízeních žalované a následně dopisem ze dne 13. 3. 2012 žalovaná informovala žalobce, že tuto kontrolu umožní.
14) Podle korespondence mezi žalobcem a žalovanou probíhala mezi účastníky rozsáhlá a intenzivní jednání ohledně povinnosti žalované hradit licenční odměny vzhledem k výjimce uvedené v §23 autorského zákona i o eventuální výši těchto odměn.
15) Žalovaná byla při jednání o výši autorských odměn aktivní a licenční smlouvy by v případě jednoznačného výkladu výjimky uvedené v §23 autorského zákona řádně a včas uzavřela.
16) Žalovaná měla zájem licenční smlouvu uzavřít, neboť ve chvíli, kdy se nebyla schopna se žalobcem dohodnout na konkrétních podmínkách, se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 246/2014 domáhala nahrazení vůle žalobce přijmout návrh na uzavření licenční smlouvy k provozování televizního vysílání na pokojích žalované v období let 2010 – 2014.
[6] Na takto ustaveném základě soud prvního stupně uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé odměny podle §40 odst. 4 autorského zákona, ale toliko ve výši jednonásobku, neboť jiný postup by představoval rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“).
[7] Soud především poukázal na skutečnost, že spolu účastníci jednali intenzivně jak ohledně povinnosti žalované hradit licenční odměny za provozování televizního vysílání v jejích ubytovacích pokojích, tak i o možnosti řešit věc dohodou o narovnání a následným uzavřením licenčních smluv, a že v době, kdy spolu účastníci jednali, i v době podání žaloby nebyl ustálen právní výklad výjimky zakotvené v §23 autorského zákona. Navíc ani poté, co bylo postaveno najisto, že uvedená výjimka se nevztahuje na provozování rozhlasového a televizního vysílání v ubytovacích pokojích lázeňských zařízení, nebylo zřejmé, v jaké výši má být licenční odměna lázněmi hrazena. Kolektivní správci navíc s výjimkou roku 2010 porušili svou zákonnou povinnost jmenovat společného zástupce podle §101 odst. 11 autorského zákona, když nevyhověli žádostem žalované o jeho jmenování.
[8] Při zkoumání výše odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, soud přihlédl ke kritériím uvedeným v zákoně a v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, a vyšel „z obvyklých sazeb uplatňovaných kolektivními správci vůči uživatelům práv uvedených v jejich sazebnících a určil poměry jednotlivých kolektivních správců na celkové vypočtené autorské odměně podle těchto sazeb“. Soud měl za to, že „uživatel práv coby provozovatel televizního vysílání podle §23 autorského zákona postupuje v souladu se zákonem (…) tehdy, jestliže uhradí autorské či licenční odměny všem příslušným kolektivním správcům, a to ve výši obvyklé, jež odpovídá sazbám uvedeným v jejich sazebnících. V případě žalované se jednalo o sazebník OSA, zahrnující autorské odměny kolektivních správců OSA, DILIA a OOA-S, a sazebník žalobce, zahrnující autorské odměny kolektivních správců žalobce a OAZA“.
[9] Soud dále uvedl, že nemohl provést porovnání sazeb před rokem 2012 ze sazebníků všech příslušných kolektivních správců, a to „nejen z toho důvodu, že kolektivní správce OAZA nebyl soudu schopen poskytnout sazebníky se svými sazbami za období od 19. 5. 2008 do roku 2010 (od roku 2011 jsou již jeho sazby součástí sazebníku žalobce), ale především proto, že žalobce až do roku 2011 včetně stanovoval sazby podle zcela jiných kritérií než kolektivní správce OSA. Jak vyplývá z příslušných sazebníků, sazby žalobce byly pro pokoje ubytovacích zařízení stanovovány v rámci typu produkce ‚A‘ (…); samostatné měsíční sazby pro pokoje ubytovacích zařízení vyjádřené částkou v Kč za televizní a rozhlasový přístroj, jak tomu bylo v případě sazebníku kolektivního správce OSA, žalobce ve svém sazebníku vůbec neměl, a tudíž nebylo možno příslušné srovnání sazeb z důvodu odlišného výpočtového základu provést. Teprve v roce 2012 zavedl žalobce do svého sazebníku sazbu konstruovanou stejným způsobem, jak to ve svém sazebníku činí kolektivní správce OSA, jako typ produkce ‚M‘. Proto soud při určování poměrů kolektivních správců vyšel z nejstaršího možného roku, v němž byly vydány sazebníky, které požadované srovnání umožňovaly, tj. ze sazebníků pro rok 2012, a v souladu s ustanovením §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen ‚o. s. ř.‘), je aplikoval i na dřívější období. Z těchto sazebníků soud zjistil, že z celkové částky 68,15 Kč za provozování televizního vysílání na ubytovacích pokojích, kterou byla žalovaná povinna zaplatit v souhrnu dle obvyklých sazeb uvedených v sazebnících OSA i žalobce (30,74 Kč ve snížené sazbě podle sazebníku OSA a 37,41 Kč podle sazebníku žalobce, z čehož 33,41 Kč připadá na žalobce a 4,00 Kč na kolektivního správce OAZA) a kterou by zcela pokryla nárok všech pěti oprávněných kolektivních správců za měsíc a jeden televizor, dosahuje podíl žalobce podle sazby uvedené v jeho vlastním sazebníku výše 49,02 % (33,41 Kč z celkové částky 68,15 Kč)“.
[10] Při zkoumání výše měsíční odměny za jeden televizor soud „vyšel z limitu uvedeného v ustanovení §23 autorského zákona“, tedy z částky 67,50 Kč pro všechny kolektivní správce jakožto 50% výše poplatku za jeden televizor stanoveného zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů (dále též jen „koncesionářský poplatek“). Soud tak sice přihlédl k sazebníkům příslušných kolektivních správců, výši odměny, resp. bezdůvodného obohacení, však „moderoval tak, aby byla v souladu se zákonnými požadavky“, neboť sazby žalobce spolu se sazbami dalších kolektivních správců ve svém součtu překračovaly výše uvedenou maximální částku.
[11] Soud přitom nepovažoval za vhodný postup podle §512 odst. 1 obč. zák., podle něhož by měla žalovaná plnit každému z věřitelů (kolektivních správců) stejný díl (tj. na každého z kolektivních správců OSA, DILIA, OOA-S, žalobce a OAZA by připadlo 20 % z přisouzené částky), uplatněný např. v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2015, č. j. 16 C 113/2013-286, neboť uvedení kolektivní správci zastupují různě velké skupiny nositelů práv s různě velkými rozsahy těchto práv.
[12] Co se týče námitky částečného promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vznesené žalovanou, soud uvedl, že pokud žalobce rozšířil žalobu o další televizory až na jednání konaném dne 12. 9. 2017, pak se tak stalo evidentně po uplynutí tříleté objektivní promlčecí doby ve smyslu §107 odst. 1 a 2 obč. zák., a proto k této námitce „přihlédl“. Při svých dalších úvahách tak soud vycházel toliko z počtu 544 televizorů v období od 1. 2. 2011 do 31. 10. 2011 a z počtu 602 televizorů v období od 1. 11. 2011 do 31. 12. 2011.
[13] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení soud tedy postupoval tak, že pro každé období zvlášť (1. 9. 2010 – 31. 12. 2010, 1. 1. 2011 – 31. 10. 2011 a 1. 11. 2011 – 31. 12. 2011) vynásobil počet televizorů na pokojích počtem měsíců, procentuální částkou značící reálnou obsazenost pokojů, částkou 67,50 Kč (50% výše koncesionářského poplatku) a částkou 0,4902 (podíl žalobce na celkové odměně za provozování televizního vysílání dle sazebníků OSA a žalobce). Soud následně od výsledné částky za celé období odečetl částku prokazatelně uhrazenou žalovanou ve výši 9.416,45 Kč a dospěl k závěru, podle něhož žalované za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011 vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 177.284,75 Kč bez DPH.
[14] Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce i žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), v napadené části výroku III. (v rozsahu, v němž byla žaloba zamítnuta „ohledně částky 412.067,75 Kč s úroky z prodlení“) je změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 190.329,30 Kč s příslušenstvím, jinak je „ohledně zamítnutí žaloby co do částky 221.738,40 Kč s úroky z prodlení“ potvrdil (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
[15] Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, podle něhož žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona rovnajícího se dvojnásobku odměny, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, a odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1334/2018.
[16] K otázce správnosti určení výše licenční odměny odvolací soud odkázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 3093/2013, uveřejněný pod číslem 56/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 56/2016“), a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2015.
[17] Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení odvolací soud postupoval tak, že pro každé období zvlášť (viz odstavec [13]) vynásobil počet televizorů na pokojích počtem měsíců, procentuální částkou značící reálnou obsazenost pokojů a částkou 33,41 Kč (výše obvyklé licenční odměny). Výsledek vynásobil dvěma ve smyslu §40 odst. 4 autorského zákona a dospěl k závěru, podle něhož žalované vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 377.030 Kč. Následně od výsledné částky odečetl částku prokazatelně uhrazenou žalovanou ve výši 186.701,20 Kč (částku 177.284,75 Kč žalovaná uhradila v průběhu odvolacího řízení) a dospěl tak ke konečné částce 190.329,30 Kč.
[18] K nové námitce žalované uplatněné až v odvolacím řízení, podle níž žalobce učinil „veřejné prohlášení, které bylo veřejně deklarováno na jeho internetových stránkách www.intergram.cz (dále též jen ‚veřejné prohlášení‘), podle kterého v případech, kdy některý z uživatelů měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu pouze s OSA (zastupující DILIA) nebo s žalobcem (zastupujícím OOA-S a OAZA), nebude se žádný z uvedených kolektivních správců domáhat svých práv zpětně“, odvolací soud uvedl, že nesdílí přesvědčení žalované, že se žalobce veřejným prohlášením vůči uživatelům (a tedy i žalované) vzdal všech svých práv uplatňovaných v minulosti. Podle odvolacího soudu veřejné prohlášení „obsahuje závazek do budoucna, nikoli závazek vzít zpět již podané žaloby“. Především však veřejné prohlášení předcházelo vydání rozsudku soudu prvního stupně a s ohledem na §205a o. s. ř. se tak jedná o nepřípustné tvrzení, k němuž nelze přihlížet.
[19] Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu proti druhému výroku v části, jíž odvolací soud změnil část výroku III. rozsudku soudu prvního stupně) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek (v dovolání blíže uvedených) týkajících se
1. překvapivosti rozhodnutí, nevypořádání se s námitkami a neprovedení důkazů,
2. základu nároku,
3. zvláštní sazby odměn v případech provozovatelů zdravotnických zařízení lázeňského typu,
4. výše bezdůvodného obohacení odpovídající dvojnásobku obvyklé odměny a jejího rozporu s dobrými mravy,
5. nutnosti srovnání s odměnami v Evropské unii,
6. poměru autorských a příbuzných práv,
7. konfliktu ústavních práv,
8. neaplikovatelnosti směrnice a
9. vzdání se práva žalobcem,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešeny, resp. jsou rozhodovány rozdílně, a „které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“.
[20] Dovolatelka má za to, že „odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a soudu ústavního a napadené rozhodnutí má charakter rozhodnutí překvapivého, kdy žalovaná nemohla reagovat na právní názor odvolacího soudu vyslovený při ústním jednání konaném u Vrchního soudu v Olomouci dne 1. 11. 2018 a předložit další svá relevantní tvrzení a důkazy. Tvrzení a důkazy, které žalovaná předložila, pak nebyly odvolacím soudem zohledněny, důkazy nebyly provedeny a odvolací soud navíc ve svém rozhodnutí řádně a přesvědčivě nevyložil, proč takto postupoval. Napadené rozhodnutí je tak vadné i pro nepřezkoumatelnost“.
[21] Dovolatelka dále požaduje, aby Nejvyšší soud opětovně posoudil právní otázku vyřešenou v R 56/2016, a to zda se výjimka obsažená v §23 větě třetí autorského zákona vztahuje rovněž na lázeňská zdravotnická zařízení.
[22] Dovolatelka namítá, že „sazba odměn hrazená zdravotnickými zařízeními typu lázně by měla odpovídat sazbě hrazené ostatními zdravotnickými zařízeními (tj. 0 Kč) nebo se k této sazbě blížit“ a že odměna požadovaná žalobcem je vyšší než ta, kterou požaduje u jiných lázeňských zařízení.
[23] Podle dovolatelky se odvolací soud měl odchýlit od jednoznačného znění §100a autorského zákona, jakož i od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2874/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3818/2016. Dovolatelka uvádí, že žalobce mohl požadovat pouze vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny (tj. jednonásobku) ve smyslu §100a odst. 2 autorského zákona, neboť s ním vedla jednání směřující k uzavření smlouvy a požádala ho o pověření společného zástupce podle §101 odst. 11 autorského zákona. Odvolací soud se navíc ve svém rozsudku vůbec nevypořádal se závěry soudu prvního stupně, který „část plnění nárokovaného žalobcem moderoval s ohledem na zjevné zneužití práva ze strany žalobce a pro rozpor s dobrými mravy. Odvolací soud tento názor nepodpořil, avšak v odůvodnění rozhodnutí nikterak nevysvětluje proč a své rozhodnutí tak učinil nepřezkoumatelným“.
[24] Dovolatelka rovněž uvádí, že „v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka nutnosti zohlednit v rozhodování českých soudů i výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům autorských a příbuzných práv v členských státech EU za situace, kdy uživatel chráněných děl nemá žádnou legální možnost sjednat licenční smlouvu s jiným než českým kolektivním správcem“. Dovolatelka přitom namítá, že soud prvního stupně vycházel pouze z jednostranně stanovených sazebníků žalobce a nikterak nezohlednil výši sazeb a odměn hrazených kolektivním správcům v jiných členských státech Evropské unie.
[25] Dovolatelka se též domnívá, že v poměrech projednávané věci žalobce spolu s ostatními kolektivními správci v součtu požadují vyšší odměny, než činí „zákonný strop“ uvedený v §23 autorského zákona. Za „období roku 2011 požaduje dle svého sazebníku (pol. R) kolektivní správce OSA z TV (bez rozhlasového příjmu) na pokoji ubytovacího zařízení za 1 měsíc dokonce částku 40,09 Kč bez DPH, tj. 48,50 Kč vč. DPH. Součet částek požadovaných těmito kolektivními správci tak dosahuje částky 93,77 Kč vč. DPH / 1 TV / 1 měsíc a převyšuje tak o celé desítky procent zákonný limit stanovený v §23 autorského zákona“. Odvolací soud se přitom s touto otázkou nevypořádal, ačkoli ji dovolatelka v řízení opakovaně vznášela. Podle přesvědčení dovolatelky „je nutné soudní cestou stanovit poměr mezi (případně) oprávněnými nároky žalobce, kolektivního správce OSA a dalšími kolektivními správci za situace, kdy mezi nimi neexistuje platná a jednoznačná dohoda o způsobu inkasa a rozdělení příjmů z odměn od uživatelů autorských a obdobných práv“.
[26] Dovolatelka se dále domnívá, že v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka konfliktu základních lidských práv na život a na ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „LZPS“) a základních lidských práv vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS, ke kterému dochází i v tomto sporu.
[27] Odkazujíc na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 12. 7. 1990, ve věci C-188/89, A. Foster a další proti British Gas plc. , dovolatelka považuje žalobce za stát, jenž se nemůže domáhat přímého účinku neprovedené směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001, o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále též jen „směrnice 2001/29/ES“), vůči jednotlivci, kterým je dovolatelka.
[28] Konečně má dovolatelka za to, že „podmínky uvedené ve veřejném prohlášení bez dalšího splňuje, neboť v minulosti uzavřela s kolektivním správcem OSA, jednajícím též v zastoupení kolektivního správce DILIA, licenční smlouvy k užití autorských děl při provozování rozhlasového či televizního vysílání na pokojích svých lázeňských ubytovacích zařízení“.
[29] Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, změnil tak, že žalobu zamítne, popřípadě aby obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
[30] Žalobce ve vyjádření k dovolání mimo jiné uvádí, že „ust. §23 autorského zákona se týká žalobce jen zprostředkovaně přes odkaz použitý v ust. §74, §78, §82 autorského zákona upravující oblast práv od autorských práv odvozených, pročež se jej nemůže týkat stejný limit jako kolektivních správců zastupujících autory, kterých se týká ustanovení §23 autorského zákona přímo. Není tedy pro účely posouzení překročení údajného stropu dle §23 autorského zákona možné sčítat licenční odměnu dle sazebníku např. kolektivního správce OSA, zastupujícího autory, a žalobce, který zastupuje nositele odvozených práv“. Žalobce považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl, respektive, aby je jako nedůvodné zamítl.
[31] Přípustnost dovolání nemohou založit otázky týkající se bodů 2. a 9. Dovolatelka totiž přehlíží, že při jejich řešení byly soudy nižších stupňů vázány mezitímním rozsudkem, přijatým v řízení ve věci týchž účastníků, jenž je závazný jak pro účastníky řízení, tak i pro soudy (§159a odst. 1 a 4 o. s. ř.; k výkladu označených ustanovení srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1073/2013). Byla-li již otázka, zda žalobci vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, pro účastníky řízení závazně („jednou pro vždy“) vyřešena mezitímním rozsudkem, je toto řešení závazné i pro Nejvyšší soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3490/2017).
[32] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr odvolacího soudu, podle něhož výjimka uvedená v poslední větě §23 autorského zákona se obecně nevztahuje na pacienty ubytované v lázeňských zařízeních, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, jež má základ v R 56/2016 a od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace dovolatelky obsažené v dovolání. Závěr odvolacího soudu, podle něhož se žalobce veřejným prohlášením nevzdal práva uplatněného žalobou, je ostatně též v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020).
[33] Ani dovolatelkou předestřené otázky vztahující se k bodům 3. a 5. přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky právní, nýbrž skutkové. Dovolatelka totiž při jejich formulaci (nepřípustně) zpochybňuje skutkové závěry, ze kterých soudy obou stupňů vycházely ve svém rozhodnutí a podle nichž odměna, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany, odpovídá výši 33,41 Kč měsíčně za jeden televizor a podle nichž sazby odměn uplatňované českými kolektivními správci nejsou „nepřiměřeně vysoké“ ve srovnání s jinými státy Evropské unie.
[34] Správnost skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je v §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
[35] V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že při úvaze, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem – v mezích právní otázky vytyčené dovolatelem – správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
[36] Nadto Nejvyšší soud dodává, že závěr soudů obou stupňů, podle něhož sazebníku kolektivních správců lze v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé odměny, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, sp. zn. 30 Cdo 5429/2014 a sp. zn. 30 Cdo 2715/2015). Soud prvního stupně při zkoumání obvyklé odměny přitom nevycházel pouze ze sazebníku žalobce, nýbrž přihlédl též k sazebníkům ostatních kolektivních správců v daném období.
[37] Při formulaci právní otázky týkající se bodu 7. dovolatelka v rozporu s §241a odst. 3 o. s. ř. nevymezuje důvod dovolání, zejména konkrétně neuvádí, v čem spatřuje zásah do základních lidských práv na život a na ochranu zdraví podle čl. 6 a 31 LZPS a v čem spatřuje konflikt mezi nimi a základními lidskými právy vlastnit majetek a k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 11 a 34 LZPS. V důsledku této vady (§241a odst. 2 o. s. ř.), již dovolatelka neodstranila v dovolací lhůtě (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
[38] Dovolání konečně není přípustné ani pro řešení otázky týkající se bodu 8., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu na řešení této otázky nespočívá; dovolatelka pomíjí, že podle §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
[39] Odvolací soud totiž své rozhodnutí (správně) nezaložil na závěru, podle něhož Česká republika do svého právního řádu neimplementovala směrnici 2001/29/ES. Tato směrnice byla implementována již zákonem č. 216/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[40] Dovolání je však přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřených otázek hmotného práva vztahujících se k bodům 4. a 6. (otázka výkladu §23 a §100a autorského zákona), v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v popsaných souvislostech dosud neřešených.
I. K výkladu §100a autorského zákona.
[41] Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné hmotné právo se podává z §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud tudíž věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
[42] Podle §100a autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období (tj. do 30. 6. 2013), kolektivní správce, popřípadě jím zastoupený nositel práv, nemůže uplatňovat zdržovací nárok [§40 odst. 1 písm. b)], ani nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštní úpravy tohoto zákona (§40 odst. 4) z neoprávněného zásahu do kolektivně spravovaného práva nebo ohrožení takového práva, pokud uživatel nebo osoba oprávněná hájit zájmy v ní sdružených uživatelů řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti s takovým zásahem či ohrožením práva jednání směřující k uzavření smlouvy vyžadované tímto zákonem, nebo pokud souhlasí v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle tohoto zákona (§102) [odstavec 1]. Ustanovením odstavce 1 není dotčen nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklé odměny podle zvláštních právních předpisů (odstavec 2).
[43] Podle §40 odst. 4 autorského zákona právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; místo skutečně ušlého zisku se autor může domáhat náhrady ušlého zisku ve výši odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.
[44] Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
[45] Ustanovení §100a autorského zákona bylo v původní podobě do autorského zákona zařazeno zákonem č. 81/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon).
[46] Důvodová zpráva k návrhu této novely autorského zákona mimo jiné uvádí, že cílem navrhovaných změn je „stanovit podmínky a zásady, na jejichž základě a v jimi určených mezích se budou odvíjet vztahy mezi kolektivními správci práv a uživateli. Navrhovaná úprava tedy v žádném případě nemá za cíl zrušit smluvní volnost kolektivních správců a uživatelů při sjednávání podmínek smluv. S ohledem na ochranu uživatelů před zneužíváním dominantního postavení kolektivního správce je ovšem nutné dát tomuto procesu jistá pravidla“.
[47] Z §100a autorského zákona je zřejmé, že k tomu, aby kolektivní správce mohl úspěšně uplatnit žalobu podle §40 odst. 4 autorského zákona, nesmí být splněny zákonem stanovené negativní podmínky. Jednou z takových podmínek je, že uživatel práv řádně a bez zbytečných průtahů vede s příslušným kolektivním správcem v souvislosti se zásahem či ohrožením práva osob, jež kolektivní správce zastupuje, jednání směřující k uzavření licenční smlouvy. Nestačí tedy pouhé zjištění soudu, že uživatel práv jedná o uzavření licenční smlouvy, ale je nutné také zkoumat, zda tak činí řádně a bez zbytečných průtahů.
[48] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že spolu účastníci jednali intenzivně o uzavření licenční smlouvy a že dovolatelka měla zájem tuto smlouvu se žalobcem uzavřít. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda se i v takovém případě může žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení podle §40 odst. 4 autorského zákona a zda by místo toho neměl být žalobci ve smyslu §100a odst. 2 autorského zákona přiznán toliko nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.
[49] Odkaz odvolacího soudu na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1334/2018 nemůže obstát, neboť tyto závěry byly učiněny za zcela jiných skutkových okolností. V poměrech tam projednávané věci totiž soudy nevycházely ze zjištění, že spolu účastníci o uzavření licenční smlouvy jednali; aplikace §40 odst. 4 autorského zákona tudíž nebyla vyloučena.
II. K výkladu §23 autorského zákona.
[50] Podle §23 autorského zákona, ve znění účinném v rozhodném období (tj. do 31. 3. 2012), provozováním rozhlasového či televizního vysílání díla se rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Za zpřístupňování díla pomocí přístrojů technicky způsobilých k příjmu rozhlasového a televizního vysílání ubytovaným v rámci poskytování služeb spojených s ubytováním, jsou-li tyto přístroje umístěny v prostorách určených k soukromému užívání ubytovanými osobami, přísluší autorům odměna, která v úhrnu za všechny kolektivní správce nesmí přesáhnout 50 % výše poplatku za jeden přístroj stanovenou zvláštním zákonem. Za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle §18 odst. 3 nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.
[51] Podle §74 autorského zákona ustanovení §2 odst. 3, §4, 6, 7 a 9, §11 odst. 4 a 5, §12 odst. 2 a 3, §13 až 16, §18 až 23, §25 a 26, §27 odst. 7, §28 odst. 1, §29, §30 odst. 1, 2, 5 a 6, §30b, §31, §34 písm. a) až c), §35, §37 až 38a, §38c, §38e, 38f, §40 až 44, §46 až 48, §49 až 51, §53 až 55, §57 a 58, §62 odst. 2 a §64 odst. 1 a 3 platí obdobně i pro výkonného umělce a jeho výkony.
[52] Podle §78 autorského zákona ustanovení §2 odst. 3, §4, §6, §9 odst. 2 až 4, §12 odst. 2 a 3, §13 až 16, §18 až 23, §25, §25a, §27 odst. 8, §27a, §27b, §28 odst. 1, §29, §30 odst. 1, 2, 5 a 6, §30b, §31, §34 písm. a) až c), §35, §37 až 38a, §38c, §38e, §38f, §40 až 44 a §62 odst. 2 platí obdobně i pro výrobce zvukového záznamu a jeho záznam.
[53] Podle §82 autorského zákona ustanovení §2 odst. 3, §4, §6, §9 odst. 2 až 4, §12 odst. 2 a 3, §13 až 16, §18 až 23, §25, §27 odst. 7, §28 odst. 1, §29, §30 odst. 1, 2, 5 a 6, §30b, §31, §34 písm. a) až c), §35, §37 až 38a, §38c, §38e, 38f, §40 až 44, §46 až 48, §49 odst. 1 až 5, §50, 51, 55, 57 a §62 odst. 2 platí obdobně i pro výrobce zvukově obrazového záznamu a jeho záznam.
[54] Z důvodové zprávy k návrhu zákona č. 168/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, se podává, že cílem této novely bylo „promítnutí závazného výkladu práva ES, pokud jde o sdělování děl prostřednictvím rozhlasových a televizních přijímačů v hotelových pokojích, který provedl Soudní dvůr ES ve svém rozsudku ze dne 7. 12. 2006, ve věci C-306/05, Sociedad General de Autores y Editores de España (SGAE) proti Rafael Hoteles SA. , do českého právního řádu“.
[55] V rámci projednávání této novely autorského zákona byl přijat pozměňovací návrh ohledně „zastropování“ odměn na hotelových pokojích ve výši 50 % koncesionářského poplatku (viz Polčák, R. a kol.: Autorský zákon. Praktický komentář s judikaturou. Praha: Leges, 2020, s. 191). Z projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně, zejména z podrobné rozpravy proběhlé dne 29. 1. 2008 na 27. schůzi (dokumenty týkající se tohoto projednávání jsou přístupné na https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?T=289&O=5 ), je zřejmé, že navržené „zastropování“ mělo zajistit, aby celková odměna placená kolektivním správcům za užití všech předmětů chráněných autorským zákonem (ohledně nichž vykonávají kolektivní správu) provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání nepřesáhla 50 % koncesionářského poplatku za jeden přístroj.
[56] Přesto důvodová zpráva k návrhu zákona č. 102/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, uvádí: „Dle stávající právní úpravy v §23 autorského zákona je odměna za provozování rozhlasového či televizního vysílání v hotelových pokojích (týká se to hotelů, penzionů apod. ubytovacích zařízení) zákonem ‚zastropována‘ ve výši 50 % koncesionářských poplatků. Poslední novelou autorského zákona (č. 228/2014 Sb.) bylo zároveň doplněno povinné kritérium zohledňování obsazenosti hotelových pokojů. Toto omezení výše odměny je nesystémové a výkladově problematické. Předmětem sporu je mj. otázka, zda se uvedené zastropování vztahuje na všechny nositele práv nebo vždy na jednotlivé skupiny (autory, výkonné umělce, výrobce) podle systematiky autorského zákona. (…) Stávající výjimka pro hotelové pokoje je nesystémová, navíc zcela nesmyslně navázána na výši koncesionářského poplatku.“
[57] Jelikož zákon k odlišení jednotlivých kolektivních správců spravujících práva odlišných skupin nositelů používá pojem „příslušný kolektivní správce“ (např. v §6, §11 odst. 5, §24 odst. 2 a 6, §25 odst. 2 a 6 autorského zákona a v mnoha dalších ustanoveních, zejména v §101 odst. 11 autorského zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2013, kdy pojem „tito“ nahradil pojem „příslušní“), je nepochybné, že při doslovném (jazykovém) výkladu lze pod slovní spojení „za všechny kolektivní správce“ užité v §23 větě druhé autorského zákona zařadit všechny kolektivní správce spravující práva nositelů majetkových práv k dílům, uměleckým výkonům a zvukovým a zvukově obrazovým záznamům, které byly provozováním rozhlasového či televizního vysílání užity. Jinými slovy řečeno, „zákonný strop“ uvedený v §23 autorského zákona se vztahuje na všechny kolektivní správce, bez ohledu na to, zda spravují majetková práva autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů. Ke dni vydání rozhodnutí odvolacího soudu se tak jednalo celkem o pět kolektivních správců, a to o žalobce, OSA, DILIA, OOA-S a OAZA.
[58] Tomuto závěru nasvědčuje i výklad systematický. Legislativní termín „obdobně“ ve spojení s odkazem na jiné ustanovení téhož nebo jiného právního předpisu vyjadřuje, že toto ustanovení se vztahuje na vymezené právní vztahy v plném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2007, sp. zn. 21 Cdo 612/2006). Jelikož podle §74, §78 a §82 autorského zákona platí §23 obdobně i pro výkony umělců a zvukové a zvukově obrazové záznamy, vztahuje se „zákonný strop“ v plném rozsahu i na kolektivní správce práv výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově obrazových záznamů.
[59] Konečně ke stejnému závěru lze dospět i výkladem teleologickým. Smyslem stanovení „zákonného stropu“ bylo minimalizovat hospodářský a finanční dopad na provozovatele ubytovacích zařízení tím, že nebudou platit nositelům majetkových práv autorských a práv souvisejících s právem autorským v souhrnu víc než polovinu koncesionářského poplatku za jeden přístroj.
[60] Ustanovení §23 autorského zákona výslovně neupravuje otázku, jakým právním vztahem se řídí poměr mezi kolektivními správci při vybírání odměny. Nepochybné je, že kolektivní správci nemají postavení spoluvěřitelů, neboť každý kolektivní správce vybírá odměnu toliko pro nositele práv, jejichž kolektivní správu vykonává.
[61] „Zákonný strop“ stanovený v §23 autorského zákona se nevztahuje přímo na částky uvedené v sazebnících kolektivních správců, nýbrž až na odměnu skutečně vybranou podle těchto sazebníků. Jinak řečeno, skutečnost, že částky stanovené v sazebnících všech kolektivních správců v úhrnu převyšují „zákonný strop“, ještě není v rozporu s §23 autorského zákona. Ustanovení §23 autorského zákona tudíž neodporuje, domáhá-li se kolektivní správce na uživateli zaplacení odměny odpovídající sazebníku a nepřevyšující „zákonný strop“. Do rozporu se zákonem se však kolektivní správce dostane, požaduje-li po uživateli uhrazení odměny, která by (společně s již vybranými odměnami ostatními kolektivními správci) přesahovala 50 % koncesionářského poplatku za jeden přístroj.
[62] Je tudíž namístě přijmout závěr, podle něhož uživatel je povinen uhradit kolektivnímu správci v plné výši odměnu nepřevyšující „zákonný strop“ stanovený v §23 autorského zákona. Každému dalšímu kolektivnímu správci je pak povinen na požadované odměně zaplatit toliko částku, jež v součtu s již uhrazenými odměnami předchozím kolektivním správcům nepřevyšuje „zákonný strop“, popřípadě je vůči takovému dalšímu kolektivnímu správci oprávněn uplatnit námitku, že na odměnách nositelům práv již uhradil částku, která dosáhla „zákonného stropu“.
[63] Je posléze na kolektivních správcích, aby mezi sebou provedli spravedlivé vypořádání odměn vybraných od uživatele.
[64] Stejný závěr se prosadí i při uplatňování nároku na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. obč. zák. (§40 odst. 4 část věty první před středníkem a §100a odst. 2 autorského zákona).
[65] Naopak, „zákonný strop“ stanovený v §23 autorského zákona se neuplatní u nároku na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem (§40 odst. 4 věta druhá autorského zákona). Je tomu tak proto, že, s ohledem na zásadu proporcionality, zákonem poskytnuté dobrodiní slouží pouze uživatelům dodržujícím zákonem stanovené povinnosti a nemůže být na úkor nositelů práv poskytováno též uživatelům, kteří užívají díla, umělecké výkony nebo zvukové či zvukově obrazové záznamy, aniž by s příslušnými kolektivními správci uzavřeli licenční smlouvu, nebo alespoň řádně a bez zbytečných průtahů vedli s příslušnými kolektivním správci v souvislosti se zásahem či ohrožením práva jednání směřující k uzavření licenční smlouvy, popřípadě souhlasili v této souvislosti s využitím zprostředkovatele podle autorského zákona (§100a odst. 1 autorského zákona).
[66] V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudu prvního stupně podává, že kolektivní správce OSA udělil dovolatelce licenci k provozování televizního vysílání na pokojích jejích ubytovacích zařízení pro období od 1. 2. 2010 do 31. 12. 2010. Nezabýval-li se odvolací soud tím, zda za tuto licenci dovolatelka zaplatila odměnu, respektive v jaké výši, a zda případně v úhrnu s odměnou, která byla za získání licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s předměty ochrany osob, jejichž práva spravuje žalobce, převyšovala 50 % koncesionářského poplatku za televizor, je jeho právní posouzení věci i v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
[67] Jelikož právní posouzení věci co do řešení otázek výkladu §23 a §100a autorského zákona není správné (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem), Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a aniž se pro nadbytečnost zabýval ostatními námitkami dovolatelky vztahujícími se k bodu 1., rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v napadeném rozsahu, včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
[68] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
[69] V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2021
JUDr. Marek Doležal
předseda senátu