ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.1043.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 1043/2020-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně A. Z., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Romanem Jelínkem Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 56/11, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 163/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2019, č. j. 62 Co 282/2019-180, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, č. j. 62 Co 282/2019-180, změnil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 7. 2019, č. j. 21 C 163/2018-150 [jímž nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), smlouvu v uvedeném znění o bezúplatném převodu celkem čtyř specifikovaných pozemků v k. ú. XY] tak, že žalobu zamítl (výroky I.); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o soudním poplatku (výrok III.).
Soudy obou stupňů tak rozhodly o žalobou uplatněném nároku žalobkyně na uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o bezúplatném převodu náhradních pozemků odůvodněnou tím, že rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1996, č. j. 2665/92, bylo rozhodnuto, že V. K. a žalobkyně nejsou vlastníky specifikovaných pozemků v k. ú. XY, že dopisy ze dne 2. 6. 1992 a ze dne 24. 7. 1996 vyzvaly Pozemkový fond ČR (dále jen „Fond“) k poskytnutí náhradních pozemků, že restituční nároky obou byly Fondem v roce 2010 oceněny na částku 40.943,05 Kč, že pravomocným rozhodnutím soudu bylo žalobkyni potvrzeno nabytí dědictví po V. K., že Fond v minulosti upřednostňoval před uspokojováním restituentů nároky tzv. postupníků, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, že pozemky nabízené žalovanou ve veřejných nabídkách jsou dlouhodobě nedostačující, nevhodné a nezpůsobilé zajistit nápravu majetkových křivd restituentů (viz závěry Nejvyššího kontrolního úřadu uveřejněné ve Věstníku NKÚ č. 2/2000), že sledovala žalovanou nabízené pozemky, veřejných nabídek se neúčastnila, protože pozemky v Praze neuspokojovaly její restituční nárok a považovala je za nedostatečné, neboť žádný pozemek neodpovídal kvalitou, výměrou a dopravní obslužností nevydaným pozemkům, z čehož dovozuje liknavý a svévolný postup žalované.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle zákona o půdě, že jí svědčí nárok na vydání náhradního pozemku (náhradních pozemků) vyplývající z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1996, č. j. 2665/92, jímž bylo rozhodnuto o nevydání odňatých pozemků v k. ú. XY, že dopisem ze dne 24. 7. 1996 požádaly V. K. a žalobkyně o poskytnutí náhradních pozemků, že žalobkyni bylo potvrzeno nabytí dědictví po V. K., což Fondu oznámila dne 18. 5. 2011, že Pozemkový fond ocenil k datu 22. 2. 2010 nevydané pozemky částkou 40.943,05 Kč, že restituční nárok žalobkyně nebyl v době podání žaloby k soudu dne 1. 6. 2018 ani z části uspokojen, že dne 29. 5. 2018 podala žalobkyně svou první žádost do veřejné nabídky pozemků v k. ú. XY, okres XY, přičemž jeden pozemek v hodnotě 561,50 Kč jí byl převeden do vlastnictví, a že podáním ze dne 15. 6. 2018 navrhla žalované v rámci mimosoudního řešení sporu uzavření dohody o vydání pozemků specifikovaných v žalobě. V odvolacím řízení dále odvolací soud zopakoval důkaz sjetinou databáze Státního pozemkového úřadu ohledně nabídek pozemků ke dni 21. 6. 2018, z níž vzal za prokázané, že od doby, kdy Fond dne 22. 2. 2010 ocenil nevydané pozemky na částku 40.943,05 Kč, nabízel Fond, resp. posléze žalovaná ve 33 kolech veřejných nabídek dle zákona o půdě celkem 32 025 pozemků o výměře 59 969 248 m 2 v této hodnotě na území celého státu, přičemž na území hl. m. Prahy a Středočeského kraje bylo nabídnuto celkem 3 668 pozemků o výměře 4 877 489 m 2 .
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud - s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se výjimečné možnosti uspokojení nároku restituenta žalobou na uložení povinnosti žalované (dříve Fondu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků za pozemky, jež jí nebyly vydány, vázané ovšem na zjištěný liknavý či svévolný postup Fondu (žalované) - dovodil, že restituční nárok žalobkyně sice nebyl v přiměřené době uspokojen, nicméně delší doba, byť je jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup vůči ní byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků postupem podle §11a zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013). Rovněž poukázal na to, že žalobkyně již v žalobě tvrdila skutečnosti, které závěr o liknavém a svévolném postupu prakticky vylučují, když sama uvedla, že veřejných nabídek pozemků mimo území hl. m. Prahy dle §11a zákona o půdě dostatečně nevyužila, resp. jej využila poprvé den před sepisem žaloby. Přisvědčil proto žalované, že žalobkyně si svým negativním postojem k nabídkám pozemků mimo území hl. m. Prahy částečně sama zapříčinila stav, jehož odstranění se domáhá. Poukaz žalobkyně na liknavost Fondu z hlediska závěrů přijatých Nejvyšším kontrolním úřadem rovněž nemohou vést k závěru o liknavosti a svévoli žalované ve vztahu k ní, neboť tuto otázku je třeba posuzovat vždy individuálně s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Žalobkyně přitom neprokázala konkrétní okolnosti svědčící o liknavém a svévolném přístupu žalované k ní, nepředložila důkazy svědčící o její vlastní aktivní snaze o vypořádání restituce, ani neoznačila pozemky, k nimž měla alespoň v úmyslu uplatnit svůj restituční nárok, které žalovaná převedla na třetí osoby dle „zákona o převodu pozemků“. Nelze tak opomíjet, že žalobkyně prokazatelně nevynakládala dostatečné trvalé úsilí k uspokojení svého restitučního nároku, nevyhledávala aktivně pozemky začleněné ve veřejné nabídce žalované a ani se průběžně nepokoušela o spolupráci s žalovanou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016). Odvolací soud uzavřel, že vydání konkrétního pozemku nezařazeného do veřejné nabídky není namístě za situace, kdy o liknavosti žalované svědčily toliko důkazy „na obecné úrovni“ a kdy žalobkyni nelze označit za osobu, která se dlouhodobě přes svůj aktivní přístup nemůže domoci svých práv. Výjimečnost situace, jejíž naplnění je podmínkou úspěchu podané žaloby, není za uvedených okolností v daném případě dána, pročež žalobkyni právo na bezúplatný převod pozemku, který si sama vybrala, nesvědčí.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud se „vypořádal s otázkou liknavosti žalované, resp. podmínkami proti odchýlení se od postupu podle §11a zákona o půdě, rozporně“ s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, a nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16. Má za to, že neodpovídaly-li pozemky nabízené žalovanou ve veřejných nabídkách svou kvalitou ani výměrou pozemkům odňatým, a tedy nebyly způsobilé uspokojit její restituční nárok, nelze tuto skutečnost klást k její tíži ani jí vytýkat neúčast ve veřejných nabídkách; pokud tak odvolací soud učinil, je to v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí v restitučních věcech. Ze sjetiny databáze SPÚ dle dovolatelky vyplývá, že průměrná výměra nabízených pozemků činila cca 1 330 m 2 , její rodině však byly odňaty pozemky o výměře více než 10 000 m 2 , navíc tento důkaz zopakovaný odvolacím soudem nic nevypovídá o kvalitě nabídky a nevyvrací její tvrzení, že nabízené pozemky byly k uspokojení jejího nároku nevhodné za situace, kdy je průběžně sledovala a vyhodnocovala. Dále dovolatelka poukázala na ustálenou judikaturu, která dovodila, že pozemky nabízené restituentům jako tzv. náhradní pozemky by měly splňovat kvalitativní a kvantitativní kritéria, především cenu, výměru, kvalitu i dostupnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a sp. zn. 28 Cdo 2344/2013), z čehož dovozuje, že byly-li její rodině odňaty pozemky v XY, měly by se i náhradní pozemky k uspokojení jejího nároku nacházet na území hl. m. Prahy, avšak žalovaná je do veřejných nabídek dosud nezařadila, ačkoliv jich SPÚ má ve správě dostatek, čímž krátí práva restituentů. Pokud pak odvolací soud klade žalobkyni k tíži, že nepředložila důkazy svědčící o její vlastní aktivní snaze o vypořádání restituce, pak by se dovolací soud měl vyjádřit k otázce, „jakou konkrétní formu by účast na veřejné nabídce měla naplňovat tak, aby nebyli restituenti označeni za pasivní“. Liknavý až svévolný přístup žalované k restituentům dokládá i skutečnost, že hodnota nabízených pozemků je prakticky nulová, jde o pozemky zbytkové, jež nemají žádnou reálnou využitelnost, a jejich kvalitativní a kvantitativní parametry nenaplňují účel restitucí, a navíc veřejné nabídky nutí restituenty ke „kvazilicitaci“, kdy je jim převeden pozemek v hodnotě nižší, než je jeho cena. Dovolatelka nesouhlasí ani s tím, že se průběžně nepokoušela o spolupráci s žalovanou, jak odvolací soud uvedl, neboť „několikeré urgence nároků v průběhu 90. let byly umlčeny prostým konstatováním, že má vyčkat postupu Státního pozemkového úřadu“, přičemž teprve v roce 2010 byl restituční nárok oceněn, v roce 2011 žalovanou informovala o vstupu do práv z restitučního nároku druhé restituentky, dalších 7 let pak sledovala veřejné nabídky a v červnu 2018 zaslala žalované návrh na uzavření dohody o vydání pozemků podle §11a zákona o půdě, na nějž nereagovala. Je-li tedy restituent odkázán na vůli žalované, která rozhoduje o tom, jaké pozemky budou zařazeny do veřejných nabídek, a kdy nabídky budou vyhlašovány, zůstává otázkou, jakou konkrétní aktivitu je v jeho moci vyvinout k uspokojení jeho restitučního nároku, kromě toho, že bude sám vyhledávat pozemky, které jsou vhodné k uspokojení nároku, a bude požadovat jejich vydání, byť jinak, než zákonem předvídaným postupem, tedy podáním žaloby na vydání konkrétního pozemku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Dále dovolatelka poukázala na to, že žalovaná ani téměř po dvou letech od podání žaloby nezařadila pozemky jí požadované do veřejné nabídky, přestože je vyhodnotila jako k převodu vhodné, což též svědčí o jejím liknavém přístupu. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě o bezúplatném převodu čtyř jí specifikovaných pozemků v k. ú. XY vyhoví.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se v dané věci odchýlit.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelka sice v dovolání nevymezila výslovně otázku hmotného (nebo procesního) práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, z obsahu dovolání však lze dovodit, že nesouhlasí s jeho právním závěrem, že v jejím případě nejsou naplněny předpoklady pro vyhovění žalobě o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření žalobkyní navrhované smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků podle §11a zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud podle jejího mínění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V judikatuře soudů byl vysloven závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05). Tento výklad není ve své podstatě dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29). Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Fondu (žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně Fondu (žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Fondu (žalované) byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dále zaujal právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Fondu (resp. žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány též citovanou judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018 a ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2653/2018).
Rozhodujícím obdobím pro posouzení předběžné otázky, zda ze strany Fondu (a od 1. 1. 2013 žalované) bylo vůči žalobkyni postupováno liknavě (či nikoliv) při uspokojování jejího restitučního nároku, jejíž řešení v dovolání zpochybnila, je období od roku 1996, kdy spolu s V. K. požádala Fond o převod náhradních pozemků (dopisem ze dne 24. 7. 1996), do podání žaloby (dne 1. 6. 2018) o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu jí označených pozemků.
V posuzované věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že žalobkyně se po celé období od roku 1996 neúčastnila veřejných nabídek pozemků, resp. že do jedné veřejné nabídky se přihlásila až dne 29. 5. 2018 před podáním žaloby, a že jedinými úkony, které za celou uvedenou dobu učinila, bylo její oznámení ze dne 18. 5. 2011 Fondu, že jí bylo potvrzeno nabytí dědictví po V. K. a že podáním ze dne 15. 6. 2018 navrhla žalované v rámci mimosoudního řešení sporu uzavření dohody o vydání pozemků specifikovaných v žalobě. Ze skutkových závěrů soudů se tak nepodává, že by postup žalované ve vztahu k žalobkyni vykazoval prvky liknavosti či svévole, jak byla shora odkazovanou judikaturou vymezena. Jestliže totiž podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu lze k výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku oprávněné osoby [jíž vznikl nárok na náhradu - na náhradní pozemek (pozemky) za pozemky, které jí nebo jejímu právnímu předchůdci nebyly vydány] mimo veřejnou nabídku přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup Fondu (žalované) kvalifikovat jako liknavý (svévolný či diskriminační), jen tehdy, nemůže-li se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění dlouhodobě domoci svých práv, pak v dané věci je jednoznačné, že k takovému závěru nelze dospět u žalobkyně a ani u její právní předchůdkyně, která do své smrti v roce 2010 žádnou aktivitu při uspokojování restitučního nároku nevyvinula, a stejně tak ji nevyvinula ani žalobkyně ohledně jejího restitučního nároku, a ani poté, co restituční nárok právní předchůdkyně ve výši 20.413,53 Kč zdědila, a dne 1. 6. 2018 podala žalobu, jíž se domáhá uložení povinnosti žalované uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu jí vybraných náhradních pozemků. Závěr odvolacího soudu, že „žalobkyni nelze označit za osobu, která se dlouhodobě přes svůj aktivní přístup nemůže domoci svých práv“, tudíž není nikterak nepřiměřený zjištěným okolnostem v tomto konkrétním případě.
Od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1888/2018, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil, neboť v tomto řešeném případě šlo o věc skutkově odlišnou (oprávněná osoba se nemohla domoci uspokojení svého restitučního nároku v důsledku nesprávného ocenění původních odňatých pozemků žalovanou, resp. Fondem).
Taktéž závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16 (podle nichž soud poruší princip předvídatelného rozhodování a zasáhne do práva účastníků řízení na spravedlivý proces, jestliže v jejich věci, která se po skutkové i právní stránce ve svých podstatných rysech shoduje s jinou věcí, ve které již učinil rozhodnutí, rozhodne v jejich neprospěch, aniž by změnu svého postoje přesvědčivým způsobem odůvodnil, opíraje se přitom o akceptovatelné racionální a objektivní důvody) na danou věc nedopadají, neboť odvolací soud své závěry shora uvedené přesvědčivě odůvodnil.
Přisvědčit nelze ani námitkám dovolatelky (činěným s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5389/2014 a sp. zn. 28 Cdo 2344/2013), že byly-li její rodině odňaty pozemky v XY, pak by se i náhradní pozemky k uspokojení jejího restitučního nároku měly nacházet na území hl. m. Prahy, že je avšak žalovaná do veřejných nabídek dosud nezařadila. Je tomu tak proto, že zákon o půdě pouze ve znění účinném do 13. 4. 2006 (srov. §11 odst. 2) stanovil, že pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona České národní rady č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, ve znění pozdějších předpisů, a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí. Ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 12. 2012 a ani ve znění od 1. 1. 2013 do podání žaloby dne 1. 6. 2018 žalobkyní již zákon o půdě nestanoví, že by se náhradní pozemky měly nacházet pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část náhradních pozemků. Ze sjetiny databáze Státního pozemkového úřadu ohledně nabídek pozemků ke dni 21. 6. 2018 pak bylo zjištěno, že od doby, kdy Fond dne 22. 2. 2010 ocenil pozemky nevydané žalobkyni a její právní předchůdkyni na částku 40.943,05 Kč, nabízel, resp. žalovaná nabízela v této hodnotě na území hl. m. Prahy a Středočeského kraje celkem 3 668 pozemků o výměře 4 877 489 m 2 . V lokalitě, o niž dovolatelka měla zájem, se tak nacházelo dostatečné množství pozemků v hodnotách a výměrách odpovídajících jejímu restitučnímu nároku v celkové hodnotě 40.943,05 Kč (všech 8 pozemků v k. ú. XY odňatých jejich původnímu vlastníkovi V. Z. v roce 1959 o výměře pohybující se v rozmezí od 82 m 2 do 3677 m 2 měly dle PK charakter role, jak to vyplývá z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, Pozemkového úřadu ze dne 27. 5. 1996, zn. PÚ 2665/92).
Pokud pak dovolatelka kritizuje obecně koncepci uspokojování restitučních nároků oprávněných osob skrze veřejnou nabídku žalované (resp. Fondu), pak je třeba poukázat na to, že nedostatky v počínání žalované (resp. Fondu) byly sice konstatovány i v některých rozhodnutích Nejvyššího soudu (viz např. rozsudky ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4949/2007, a ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4265/2007), leč vždy ve vztahu ke konkrétnímu restituentovi, a nelze je tedy zobecňovat a dovozovat z nich bez dalšího v odlišných případech nárok oprávněné osoby na bezúplatný převod jí vybraných pozemků, jak činí žalobkyně.
Protože dovolání žalobkyně není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu