ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1617.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1617/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. K. H. , zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, advokátem se sídle v Praze 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovaným 1) K. M. , a 2) Ing. D. M. , zastoupeným Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení 405.120,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 500/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2010, č. j. 68 Co 281/2010-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. října 2009, č.j. 23 C 500/2008-69, jímž tento soud zamítl žalobu o zaplacení 396.135,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), řízení co do částky 8.985,- Kč zastavil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III); současně bylo rozhodnuto i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce a RNDr. I. H. byli podílovými spoluvlastníky domu č.p. 1453 v Praze 10, kat. území Strašnice (dále jen „dům“), každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti jedné poloviny; ve spoluvlastnickém vztahu setrvávali až do 17. března 2008, kdy došlo ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Ačkoli mezi spoluvlastníky nebyla uzavřena dohoda o užívání společné věci (domu), byt nacházející se v druhém nadzemním podlaží domu Dr. H. přenechala do užívání žalovaným, kteří v něm od 1. 3. 2005 „občas“ bydleli.
Žalobce žádá po žalovaných coby faktických uživatelích jednoho z bytů v domě peněžní náhradu za prospěch získaný tímto užíváním (tj. vydání bezdůvodné obohacení; §451 odst. 1, §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), za dobu od 1. 3. 2005 do zrušení podílového spoluvlastnictví (tj. do 17. 3. 2008). Zjištěné skutečnosti vedly odvolací soud k závěru, že žalovaní nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť předmětný byt užívali se souhlasem tehdejší podílové spoluvlastnice Dr. H. a pokud tato spoluvlastnice užívala nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu – při absenci dohody spoluvlastníků o užívání společné věci dle §139 odst. 2 obč. zák. – může být pouze ona (nikoliv žalovaní) zavázána vydat žalobci takto získané bezdůvodné obohacení (§137 odst. 1, §451 a §458 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaní užívali byt v druhém nadzemním podlaží domu se souhlasem podílové spoluvlastnice Dr. H. a tvrdí, že její souhlas s užíváním bytu žalovanými v řízení prokázán nebyl. Ovšem i pro případ jeho udělení jej žalobce pokládá za absolutně neplatný právní úkon, neboť jej spoluvlastnice domu udělila žalovaným bez jeho svolení. Dovozuje, že žalovaní užívali byt bez právního důvodu a jsou proto oběma spoluvlastníkům povinni vydat takto získané bezdůvodné obohacení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Závěr odvolacího soudu, že předmětný byt žalovaní užívali nikoliv svévolně, ale že jim jej do užívání přenechala podílová spoluvlastnice domu Dr. H., je zřetelně závěrem skutkovým, nikoliv právním (jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav). Zpochybňuje-li tudíž žalobce tento závěr odvolacího soudu, jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv s právním posouzením věci, ačkoliv dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobci k dispozici není.
Žalobcem položená právní otázka, zda je jako jeden z podílových spoluvlastníků oprávněn žádat po žalovaných coby po třetích osobách peněžitou náhradu za užívání (části) společné věci, je judikaturou dovolacího soudu bezezbytku řešena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 27. března 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, uveřejněný pod C 6245 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že pokud jeden ze spoluvlastníků uzavřel bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, kterou umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není „opomenutý“ spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl „nadužíval“ (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 2626/99, uveřejněný pod C 261 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu; rozsudek ze dne 28. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 11/2004; nebo rozsudek ze dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005).
Citovaný právní názor se evidentně prosadí i ve věci nyní posuzované, kdy žalovaní byt užívali se svolením spoluvlastnice domu Dr. H. Otázka platnosti úkonu, na jehož základě se tak dělo, může být významná toliko ve vztahu mezi jeho účastníky a nic nemění na závěru, že žalobce coby „opomenutý“ spoluvlastník se náhrady může domáhat toliko vůči druhé spoluvlastnici, a to v rozsahu, v němž tato spoluvlastnice svůj spoluvlastnický podíl „nadužívala“, a to kupř. i tím, že jeho užívání umožnila třetím osobám (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. 30 Cdo 4894/2007, nebo rozsudek ze dne 14. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010).
Nejde-li v dané věci o řešení otázky platnosti úkonu, na jehož základě jeden z podílových spoluvlastníku umožnil žalovaným užívání bytu, jsou bezcenné námitky žalobce, jež se k této otázce váží, včetně judikatury, na kterou v dovolání poukazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 599/99, 22 Cdo 1658/2001, 22 Cdo 277/2005 a 33 Odo 863/2005); tato judikatura – řešící otázky týkající se hospodaření se společnou věcí – se shora citovanou judikaturou o bezdůvodném obohacení v kolizi očividně není.
Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. „33 Odo 396/2004“ je pak chybou ryze písařskou, je-li jinak evidentní, že jde o rozsudek vydaný Nejvyššímu soudem téhož dne pod spisovou značkou „33 Odo 369/2004“ (v němž jsou řešeny tytéž otázky, kterou jsou určující i pro rozhodnutí této věci).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou judikaturu dovolacího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované – není rozhodnutím, které má po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu