ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1989.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1989/2018-847
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: XAVEROV trade, a.s. , IČO 27242731, se sídlem v Praze 4, Lopatecká 223/13, zastoupený JUDr. Zdeňkem Karfíkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 7, proti žalovanému: hlavní město Praha , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupený prof. Dr.h.c. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 751/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2017, č. j. 19 Co 344/2017-477, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 22. března 2017, č. j. 15 C 751/2013-398, jímž byla zamítnuta žaloba o určení jeho vlastnického práva ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Š.; současně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. ohledně pozemků parc. č. vzniklého dle geometrického plánu č. 1151-3/2014, parc. č. a parc. č., vše v k. ú. Š., a v nákladovém výroku II. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že při řešení otázky, zda za řízení byla prokázána existence práva hospodaření k předmětným pozemkům, resp. jeho převod (na základě hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu) z právního předchůdce žalobce Drůbežnictví, n.p., na Státní statek v Dolních Počernicích, n.p., jehož právním nástupcem se stal Státní statek hl. m. Prahy, n.p., později s.p., od jehož vztahu k dotčenému majetku, dovozuje nabytí vlastnického práva k posuzovaným pozemkům žalovaný (ať již formou smluvní či důsledkem přechodu ve smyslu ustanovení zákona č. 172/1991 Sb.), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, řešil otázku, jež v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena dosud nebyla, eventuálně by tato v rozhodovací praxi dovolacího soudu již řešená otázka měla být posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jakkoli dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (nesprávném vyřešení relevantních otázek hmotného práva), ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem a nepředkládá tím (oproti svému mínění) dovolacímu soudu k posouzení žádnou právní otázku (hmotného či procesního práva), na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Svými výtkami totiž brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím vznesených námitek (že nebyl prokázán převod - na základě hospodářské smlouvy nebo opatření nadřízeného orgánu – práva hospodaření k předmětným pozemkům z právního předchůdce žalobce Drůbežnictví, n.p., na Státní statek v Dolních Počernicích, n.p.) tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.
Skutkové závěry odvolacího soudu o tom, že došlo k převodu práva hospodaření k předmětným pozemkům z právního předchůdce žalobce Drůbežnictví, n.p., na Státní statek v Dolních Počernicích, n.p., ostatně v situaci, kdy se nedochovaly příslušné hospodářské smlouvy či delimitační protokoly, plně korespondují soudy nižšího stupně provedeným a náležitě zhodnoceným nepřímým důkazům (viz např. doklady o začlenění hospodářství Kyje /doté doby spravovaného Drůbežnictvím, n.p./, pod něž spadaly i dotčené pozemky, do Státního statku Dolní Počernice, n.p., a o zaúkolování vedoucího Drůbežnictví, n.p., zabezpečit převod správy dotčeného majetku, zápisy správy těchto pozemků v evidenci nemovitostí svědčící Státnímu statku hl. m. Prahy a jejich evidence v seznamech majetku tohoto státního statku, hospodářské smlouvy o následném převodu správy části dotčeného majetku na MNV Štěrboholy apod.). Odvolací soud se přitom svým rozhodnutím nijak nezpronevěřil ani dovolatelem citované judikatuře, když své závěry nezakládá toliko na fakticitě hospodaření, nýbrž se zabývá (a to i na základě nepřímých důkazů – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, či ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2174/2004) existencí příslušných hospodářských smluv či opatření řídících orgánů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 690/2000) a při hodnocení provedeného dokazování přihlíží též k časovému odstupu od událostí rozhodných z hlediska aplikovaných hmotněprávních norem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2514/2014). Se zřetelem ke skutkové jedinečnosti jednotlivých případů nakládání s majetkem, k němuž se žalobce domáhá určení svých vlastnických práv, a odlišnostem v důkazním stavu toho kterého soudního řízení konečně nejsou namístě odkazy dovolatele na závěry soudních řízení týkajících se jiného majetku spravovaného původně právními předchůdci žalobce.
Vytýká-li dovolatel konečně vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti (pro nedostatek důvodů) rozsudku odvolacího soudu, dlužno předně uvést, že s účinností od 1. 1. 2013 vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí současně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu ostatně nasvědčuje tomu, že mu jím poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Předpoklady přípustnosti dovolání tak v posuzovaném případě zjevně naplněny nejsou (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 8. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu