ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2925.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2925/2017-5590
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) A. R. , P., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova 1659/14, b1) V. K. , P., b2) I. H. , S. s. a. (žalobkyně b1/ a b2/ jako procesní nástupkyně původní žalobkyně b/ V. S., zemřelé dne 27. 11. 2015), c1) V. Z. , P., c2) Ing. M. Z. , Z. – S., žalobci c1) a c2) zastoupeni JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem v Plzni, Zbrojnická 229/1, d) V. C. , P., a e) P. Ř. , P., žalobci d) a e) zastoupení JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze, Glinkova 1659/14, proti žalovanému Brněnské papírny, státní podnik – v likvidaci, IČO: 000 12 343, se sídlem v Praze 4 – Záběhlicích, U mlýna 1755/5, zastoupenému JUDr. Milanem Golasem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, o vydání věci , vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 5 C 399/93, o dovolání žalobců a), b1) a b2) a o dovolání žalobců c1) a c2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. dubna 2015, č. j. 16 Co 464/2013-5029, takto:
I. Dovolání žalobců a), b1) a b2) i dovolání žalobců c1) a c2) se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobci (resp. právní předchůdci žalobců b1/, b2/, c1/ a c2/) se po žalovaném domáhali vydání movitých i nemovitých věcí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“).
Rozsudkem ze dne 28. června 2013, č. j. 5 C 399/93-4750, Okresní soud Brno – venkov (dále jen „soud prvního stupně“), poté, kdy výrokem pod bodem I zastavil řízení mezi žalobci c1), c2) a žalovaným ohledně vydání věcí v tomto výroku označených, výroky pod body II, VI, X, XI, XIV, XV, XVI, XVII (ve spojení s výroky VIII a IX, odkazujícími na připojené geometrické plány) nahradil projev vůle žalovaného jako povinné osoby k uzavření dohody o vydání tam individualizovaných věcí oprávněným osobám (žalobcům). Výroky pod body III, IV, XII, XIII, XVIII, XIX, XX, XXI zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalovaného ohledně dalších věcí (movitých i nemovitých) v těchto výrocích blíže uvedených, výrokem pod bodem V zastavil řízení v části o vydání Francisovy turbíny inv. č. , papírenského stroje inv. č. a pozemku p. č. v k.ú. D. a výrokem VII odmítl žalobu v části „o vydání zaniklých staveb, oplocení areálů, mostů na různých místech.“ Současně rozhodl o náhradě nákladů vzniklých účastníkům řízení i o nákladech státu (výroky XXII, XXIII, XXIV, XXV, XXVI).
K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. dubna 2015, č. j. 16 Co 464/2013-5029, ve výrocích pod body I, II, III, IV, VI, VII, VIII, IX, X, XI, XII, XVII, XVIII a XXV potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, s tím, že součástí pozemků uvedených ve výrocích I, X, XI, XII, XVII a XVIII rozsudku soudu prvního stupně jsou budovy a stavby v těchto výrocích uvedené, a dále pak i s tím, že pozemek původně označený pod p. č., je nyní zapsán jako p. č. pro obec a k.ú. D. (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku XVI změnil pak pouze tak, že „dohoda o vydání pozemku p. č. se netýká žádného z žalobců“, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 3. 2017, č. j. 16 Co 384/2016-5526). Výrok V rozsudku soudu prvního stupně ohledně Francisovy turbíny, inv. č. a papírenského stroje inv. č. zrušil, a ve zbývající části výroku V ohledně vydání pozemku p. č. 1853 v k.ú. Doubravník rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích XIII, XIX, XX, XXI, XXII, XXIII, XXIV, XXVI odvoláním napadený rozsudek zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výrokem pod bodem V odmítl odvolání žalobců c1) a c2) proti výrokům XIV a XV rozsudku soudu prvního stupně, jakož i odvolání žalobců a), b), e), a d) proti výroku X rozsudku soudu prvního stupně a odvolání všech žalobců proti výroku XVII rozsudku soudu prvního stupně. Výrokem pod bodem VI zastavil odvolací řízení o odvolání žalovaného proti výrokům XIV, XV, XVI, XVIII, XIX a XX rozsudku soudu prvního stupně a výrokem pod bodem VII odmítl odvolání žalovaného proti výrokům III, IV, VII, VIII, IX, XII, XIII a XXI rozsudku soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláními žalobci c1) a c2), jakož i žalobkyně a) a původní žalobkyně b), jejímiž procesními nástupci stali se žalobci b1) a b2).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) – v souladu s bodem 2. čl. II zákona č. 293/2013 Sb. a bodem 2. čl. II zákona č. 296/2017 Sb. – v dovolacím řízení postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), jelikož řízení v projednávané věci bylo zahájeno před 1. 1. 2014.
Dovolání podané žalobci c1) a c2) Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání podané těmito účastníky – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelé spatřují přípustnost dovolání, ovšem ani uvedení toho, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, a absentuje v něm i určitě vymezený důvod dovolání.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadou dovolání, kterou lze odstranit jen v průběhu trvání lhůty k dovolání a jejíž neodstranění brání pokračování v dovolacím řízení (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z judikatury Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání v kontextu ústavněprávním srovnej pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17; obdobně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že zákonem stanoveným požadavkům ohledně náležitostí dovolání dovolatelé c1) a c2) v jimi podaném dovolání evidentně nedostáli, jestliže (co do vymezení přípustnosti dovolání) uvedli tolik, že „odvolací soud při posouzení celé věci pochybil v řešení otázek jak hmotného tak procesního práva a proto podávají ve smyslu ust. §237 občanského soudního řádu … dovolání“. Současně z jimi podaného dovolání, koncipovaného advokátem, nelze s určitostí dovodit, proti kterým z mnoha výroků rozhodnutí odvolacího soudu dovolání směřuje, a které právní posouzení (z více odvolacím soudem řešených právních otázek, jež byly určující pro rozhodnutí) pokládají tito dovolatelé za nesprávné.
Napadají-li dovolatelé postup soudů nižších stupňů v řízení o jimi uplatněných restitučních nárocích, zejm. jeho zdlouhavost, případně kritizují i nakládání povinné osoby s tímto majetkem po včasném uplatnění nároků, kdy jim v důsledku toho měla vzniknout majetková újma, jde jistě o okolnosti závažné, na nichž však dovoláním napadené rozhodnutí (v němž jde zejména o řešení otázek výkladu a aplikace restitučního předpisu, zákona č. 87/1991 Sb.) nespočívá. Jde přitom o okolnosti, které – při splnění dalších právními předpisy stanovených podmínek – mohly by zakládat jiné nároky, jež ovšem nejsou a nemohou být předmětem tohoto řízení, ať jde již o nárok na náhradu škody (či nemajetkové újmy) vůči státu [v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších přepisů], či o nárok uplatnitelný vůči osobě povinné (došlo-li z její strany k porušení povinnosti stanovených §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.).
Poté, kdy dovolací soud odmítl dovolání žalobců c1) a c2) ze shora vyložených důvodů jako vadné, zabýval se otázkou objektivní a subjektivní přípustnosti dovolání, jež proti rozsudku podaly žalobkyně a) a procesní předchůdkyně žalobkyň b1) a b2), jestliže toto dovolání (jak vidno z jeho obsahu) zákonem stanovené obligatorní náležitosti nepostrádá.
Tito dovolatelé (a/, b1/ a b2/) napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku (pod bodem I), kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV, VII a X – XI.
Výroky pod body X a XI, potvrzenými odvolacím soudem, soud prvního stupně, i v uvedené části zcela vyhověl žalobě na nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání v těchto výrocích identifikovaných věcí.
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že je může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Oprávnění podat dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř. tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala určitá újma odstranitelná rozhodnutím dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, svazek 3, ročník 1998; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 – ústavní stížnosti proti němu podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usneseními ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 3793/14, resp. ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3827/14).
Dovolatelé (žalobci a/, b1/ a b2/) tudíž nejsou nadáni subjektivní legitimací k podání dovolání proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu (potvrzující část výroku ve vztahu k výrokům rozsudku soudu prvního stupně pod body X a XI) a v tomto rozsahu jde tedy o dovolání podané neoprávněnou osobou, které je třeba již z tohoto důvodu odmítnout (srov. §243c odst. 3 věty první, za použití §218 písm. b/ o. s. ř.).
Z obdobných důvodů je pak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. již usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 1960, sp. zn. 11 Co 102/60, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 1960; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 2 Odon 176/97) i rozhodnutí odvolacího soudu, jímž tento soud jako subjektivně nepřípustné současně odmítl i odvolání žalobců a), b), e) a d) v části současně směřující i proti vyhovujícímu výroku pod bodem X rozsudku. Proto nebyly by naplněny ani předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., byl-li jím současně napaden i výrok pod bodem V rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo z tohoto důvodu odmítnuto odvolání žalobců.
Nadto sluší se uvést, že závěr o možnosti naturální restituce vydáním identifikovaných věcí (výroky X a XI), který zde dovolatelé napadají, vychází z výsledků provedeného dokazování, jejichž kritikou nelze založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Proto nelze při zkoumání přípustnosti dovolání přiznat relevanci ani dovolateli uplatněné argumentaci směřující proti závěrům odvolacího soudu, na nichž je založeno rozhodnutí o potvrzení výroku IV rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, jímž byla zamítnuta žaloba v části o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s oprávněnými osobami dohody o vydání označeného papírenského stroje. Sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu znovu srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K uplatněné kritice skutkových zjištění ze strany dovolatelů, ve vztahu k závěru o nemožnosti restituce in natura vydáním označeného stroje, sluší se snad uvést i tolik, že uvedený závěr není podložen toliko zjištěním, dovolateli takto zpochybňovaném, že v době rozhodování soudu šlo o věc již zaniklou, nýbrž i tím, že nelze s určitostí uzavřít, že v roce 1953 spuštěný papírenský stroj (po jeho zásadní přestavbě a rekonstrukci) je totožný se strojem v majetku předešlého vlastníka, resp. že i tento – zásadně přestavěný a rekonstruovaný stroj – byl již v roce 1998 zcela nefunkční (viz závěry podaného znaleckého posudku) a proto i následně „sešrotován a zlikvidován“. Tato kritika rozhodnutí odvolacího soudu není spojena s žádnými otázkami hmotného či procesního práva, pro jejichž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání (i se zřetelem na vázanost dovolacího soudu v dovolání vymezeným důvodem; §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), přičemž skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, nemohl být dovoláním zpochybněn.
Dovoláním žalobkyň a), b1) a b2) byl pak napaden rozsudek odvolacího soudu i v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku VII, kterým byla odmítnuta žaloba „ohledně vydání zaniklých staveb, vydání oplocení areálu, mostů na různých místech.“ Podstatou argumentace dovolatelů proti tomuto výroku rozsudku je nesouhlas se závěrem o vadnosti podané žaloby v této části, potažmo tím, že namísto případného zamítnutí žaloby (nelze-li oprávněné osobě dle zákona č. 87/1991 Sb. vydat věc, jež zanikla) soud žalobu odmítl.
Předně, na kritizovaném závěru, že při zjištěné nemožnosti naturální restituce (nelze-li oprávněné osobě požadovanou nemovitost vydat, např. i proto, že stavba již neexistuje a kdy oprávněné osobě přísluší finanční náhrada; §13 zákona č. 87/1991 Sb.) je třeba žalobu odmítnout a nikoliv zamítnout, rozhodnutí odvolací soudu založeno není.
Rozhodnutí reflektuje již vadnost podané žaloby v této její části pro neurčitost (§43 odst. 1, §79 odst. 1 o. s. ř.), z důvodu nedostatečné (neurčité) identifikace zde požadovaných věcí, navzdory (opakovanému) poučení, jehož se od soudů žalobcům prokazatelně dostalo (§43 odst. 2 o. s. ř.). Závěr o nemožnosti naturální restituce (v případě staveb identifikovaných jako „zaniklých“), lze pak vnímat spíše jako podpůrný (z toho hlediska, že žalobě tak či tak v tomto rozsahu nebylo by možno vyhovět ani po jejím posouzení po stránce věcné; takové posouzení však soudy nižších stupňů – z důvodu vadnosti žaloby – již ani nečiní).
V otázce projednatelnosti žaloby se pak odvolací soud (jenž v tomto směru aproboval závěry soudu prvního stupně) nikterak nezpronevěřil závěrům ustálené rozhodovací praxe, dle níž k obligatorním náležitostem žaloby, jejichž absence (či neurčité vymezení) v žalobě brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení (§43 odst. 2 o. s. ř.), patří dle §79 odst. 1 o. s. ř. i údaj o tom, čeho se navrhovatel návrhem domáhá (tzv. petit). Ačkoliv požadavek, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se navrhovatel domáhá, nelze vykládat tak, že by navrhovatel byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku (ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. navrhovateli neukládá formulovat návrh výroku rozhodnutí soudu, ale jen to, aby z návrhu na zahájení řízení bylo patrno, čeho se domáhá; k tomu srov. i dovolteli odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, spolu s další jimi citovanou judikaturou), údaj o tom, čeho se navrhovatel návrhem domáhá (tzv. petit), musí být i tak přesný, určitý a srozumitelný; soud musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. – účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány.
K požadavku náležité identifikace nemovitostí, a to pozemku a budovy, jako předmětu řízení v žalobním návrhu či ve výroku soudu, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1434/97; přiměřeně též stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7 ročníku 2000 pod poř. č. 44, řešící otázku identifikace nemovitostí jako předmětu právního úkonu (jímž je bezpochyby i dohoda oprávněné osoby s povinnou osobou, jež má být nahrazena soudním rozhodnutím), dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3321/2006, v němž Nejvyšší soud dovodil přenositelnost těchto závěrů i do poměrů restitučních.
Požadavek, aby byl žalobní petit určitý, a to i co do řádné identifikace nemovitostí, jejichž vydání (nahrazení projevu vůle) se domáhá oprávněná osoba vůči osobě povinné dle zákona č. 87/1991 Sb., je akcentován i v judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, č. 93, svazek 12, ročník 1998).
Ve světle uvedeného není závěr odvolacího soudu o neurčitosti žaloby (z důvodu neurčité identifikace nemovitostí) nikterak nepřiměřený (je-li žádáno vydání „oplocení areálu“, „mostů na různých místech“, či „zaniklých staveb“, jejichž vydání žalobci požadovali po povinné osobě), či snad dokonce – v rovině právního posouzení věci (řešení dané procesní otázky) rozporný s ustálenou rozhodovací praxí, a to i s pochopitelným respektem k povaze této věci jako restituční (kdy ovšem i toto řízení je stále ovládáno principy sporného řízení). K odmítnutí žaloby jako v dané části neprojednatelné přitom odvolací soud přistoupil až poté, kdy vytýkanou vadu žaloby, spočívající v neurčitosti žalobního petitu, žalobci přes opakovanou výzvu soudu dle §43 odst. 1 o. s. ř. neodstranili.
Při zjištěných vadách žalobního petitu (jde-li o uložení povinnosti žalované vydat žalobcům též nemovité věci nikoliv řádně a nezaměnitelně identifikované), pak nemůže být řeči ani o tom, že by se odvolací soud tímto rozhodnutím jakkoliv odchýlil od dovolateli odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu – „rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 909/2003, 33 Odo 209/2005, 22 Cdo 112/2007 nebo 30 Cdo 3527/2014“, která reflektují jiné procesní situace (v nichž žaloba popsanými deficity netrpěla, popř. šlo o takové nedostatky – ať již co do vylíčení rozhodujících skutečností či uvedení žalobního petitu – jež nebránily pokračování v řízení).
Zbylé námitky dovolatelů (žalobců a/, b1/ a b2/) vystihují pak tzv. jiné vady řízení, k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem, přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Již z výše uvedeného přitom vyplývá, že dovolateli vytýkané nedostatky (zejména kritizované deficity odůvodnění rozhodnutí) nemohly mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu vliv, a pokud se odvolací soud bezezbytku nevypořádal se všemi odvolateli (později dovolateli) v řízení uplatněnými námitkami (omezil-li se na podstatné, nosné důvody rozhodnutí), nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit na nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelů (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Přitom i na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí, se zřetelem na požadavky kladené na jeho odůvodnění, nahlížejí dovolatelé evidentně přísněji a nikoliv v souladu s měřítky uvedenými v odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců a/, b1/ a b2/ přípustné není (že není naplněn žádný z předpokladů dle ustanovení §237 o. s. ř., jímž se tu poměřuje přípustnost dovolání), a proto Nejvyšší soud i toto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Protože řízení před soudy nižších stupňů již bylo v mezidobí (v době od vydání dovoláním napadeného rozhodnutí do předložení věci dovolacímu soudu) meritorně skončeno (a bylo v něm rozhodováno i o nákladech řízení vzniklých před soudy nižších stupňů), dovolací soud učinil součástí svého rozhodnutí i výrok o nákladech dovolacího řízení (§151 odst. 1 věty první, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř.); právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků v situaci, kdy žalovanému, jenž měl by na ně jinak zásadně právo (srov. §146 odst. 3 o. s. ř.), dle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu