ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3352.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3352/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně A. H., zastoupené JUDr. Marií Minářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ludmily Konečné 14, proti žalovaným 1) Mgr. M. R., a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 381/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2007, č. j. 44 Co 87/2004-81, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.5.2003, č.j. 7 C 381/2002-53, zamítl žalobu, aby prvnímu žalovanému nebo druhé žalované byla uložena povinnost na své náklady opatřit a odevzdat žalobkyni jednopokojový byt 1. kategorie s příslušenstvím v osobním vlastnictví, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a zaplatit žalobkyni 2.000 Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že vzájemný návrh žalované A. H. ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 18 C 156/95 ze dne 11.11.1998 ve znění doplnění ze dne 18.11.1998 byl vyloučen k samostatnému řízení podle §97 odst. 2 o.s.ř., když žalovaná se domáhala proti tehdejšímu žalobci Zetor, s.p. zajištění a předání bytu, eventuálně určení spoluvlastnictví k domu a určení vlastnictví bytu. Dále na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 20.12.2000, č.j. 18 C 236/2000-14 vzal za prokázáno, že bylo přerušeno řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 18 C 156/95. Též zjistil, že na základě rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 7.11.2001, č.j. 18 C 178/2001-8 byl zamítnut návrh na předběžné opatření A. H. Dále z rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 14.11.2001, č.j. 18 C 236/2000-35 vzal za prokázané, že byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření A. H. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §7 odst. 1, §8 odst. 1, §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Zaujal názor, že v dané věci se nejedná o nesprávný úřední postup. Vyslovil závěr, že žalobkyně nemůže uplatňovat právo na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť vždy zpochybňuje rozhodnutí Městského soudu v Brně, která však následně nebyla zrušena. Dodal, že navíc první žalovaný není ve sporu pasivně legitimován podle §5 zákona č. 82/1998 Sb.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.4.2007, č. j. 44 Co 87/2004-81, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že rozhodnutí Městského soudu v Brně vedená pod sp.zn. 18 C 156/95, sp.zn. 18 C 236/2000 a sp.zn. 18 C 178/2001 musí být automaticky zrušena ve smyslu ustanovení §39 o.z. Zaujal názor, že rozsudek či usnesení soudu není právním úkonem, nýbrž rozhodnutím, a to pokud je nezákonné, musí být zrušeno nebo změněno příslušným orgánem ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Podle odvolacího soudu o takový případ v dané věci nejde, proto se žalobkyně nemůže domáhat náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. Pro úplnost dodal, že stát skutečně odpovídá i za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní, přičemž jde o objektivní odpovědnost za škodu, k jejímuž vzniku je třeba splnění tří předpokladů, t.j. nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Vyslovil, že za nesprávný úřední postup je třeba považovat porušení pořádku postupu předepsaného právními normami nebo určeného povahou a funkcí postupu s tím, že rozhodnutí soudu úředním postupem není. Dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi škodou a úředním postupem soudu, tedy jiným konáním než soudním rozhodnutím a navíc pomíjí i charakter možné reparace škody. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně se tedy nemůže domáhat po státu či dokonce po soudci (ten nebyl ve věci pasivně legitimován, neboť za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím odpovídá stát) opatřit a odevzdat jí byt v osobním vlastnictví, který sama na Božetěchově ulici neměla.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam. Podle dovolatelky nesprávným úředním postupem je i rozhodnutí, které je výsledkem nesprávného úředního postupu. V této souvislosti odkazovala na stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 539/96. V dovolání vytýkala soudům obou stupňů nedostatečné zjištění skutkového stavu s tím, že soudy neprovedly důkazy tak, jak je navrhovala v průběhu řízení. Namítala, že byla krácena na svých procesních právech, když jí nebylo poskytnuto právní zastoupení. Konstatovala, že v důsledku jednání předsedy senátu Městského soudu v Brně a prvního žalovaného v dané věci byla zbavena práv k dvoupokojovému družstevnímu bytu v Brně, Královopolská 35/37. Dovozovala, že jí tak vznikla škoda, jejíž náhrady se v tomto řízení domáhá s tím, že požaduje poskytnutí náhrady škody v naturální podobě, tj. zajištění bytu, který odpovídá velikostí jejím potřebám. Tvrdila, že pokud oba soudy neshledaly podmínky pro postup podle zákona č. 82/1998 Sb., měly dovolatelku poučit a poskytnout jí právní ochranu ustanovením právního zástupce již v těchto řízeních. Poukazovala na skutečnost, že je důchodkyně, v důsledku postupu soudů se ocitla bez bydlení v pozici bezdomovce, proto se domáhá vůči České republice náhrady škody. Současně žádala, aby bylo rozhodnuto o osvobození od povinnosti platit soudní poplatky z dovolání.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). V dovolání však nebyla vymezena právní otázka zásadního významu, jejíž řešení by mělo smysl z hlediska judikatury nebo by bylo nesprávné.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení, a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. V tomto směru je nutno dodat, že závěry soudů obou stupňů jsou správné, pokud uzavřely, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění práva na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť v projednávané věci se nejedná o nesprávný úřední postup. Odvolací soud správně dovodil, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není v daném případě dána, jelikož není splněna podmínka zrušení nezákonného rozhodnutí příslušným orgánem. Za správné je rovněž považovat závěry soudů obou stupňů ohledně nedostatku pasivní legitimace prvního žalovaného podle ustanovení §5 zákona č. 82/1998 Sb.
Dovolací soud již v mnoha svých rozhodnutích zaujal názor, že předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu je současné splnění tří podmínek: 1) zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 zákona je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod poř. č. 5, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, uveřejněná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4030 a C 2813).
Z obsahu dovolání dále vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě bylo odvolacím soudem rozhodnuto. Je třeba podotknout, že v případě přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí se může oprávněným předmětem dovolacího přezkumu stát jen takový dovolací důvod, který odpovídá ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci); ostatní dovolací důvody (odst. 2 písm. a/, odst. 3 téhož ustanovení) se předmětem dovolacího přezkumu, v návaznosti na přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, stát nemohou. Nejvyšší soud je tedy vázán skutkovým základem věci zjištěným soudy nižších stupňů a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Tvrzení obsažená v dovolání žádný ze znaků přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. (judikatorní přesah či kontradikce, právní otázka řešená v rozporu s hmotným právem) však nenaplnila.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu