ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3377.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 3377/2020-405
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou , se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Davidem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 40/12, proti žalovaným 1) Camp Dobřichovice, s. r. o. , se sídlem v Dobřichovicích, Tyršova 1153, identifikační číslo osoby: 27123448, zastoupené Mgr. Davidem Netušilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 911/8, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 23/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 21 Co 265/2019-370, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2020, č. j. 21 Co 265/2019-370, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 8 C 23/2016-325, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 1901/3 a parc. č. 1904/1, obou v katastrálním území Dobřichovice (výrok I.), a určil, že žalovaná 2) je vlastníkem pozemků parc. č. 1901/3 a parc. č. 1904/1, obou v katastrálním území Dobřichovice, v rozsahu, v jakém jsou tyto pozemky dle nového stavu vymezeny v geometrickém plánu pro průběh hranice určené soudem ze dne 11. 12. 2017, číslo plánu 1826-22/2017, který byl vyhotoven Ing. Lubomírem Čechem a je nedílnou součástí tohoto rozsudku – dále „předmětné pozemky“ (výrok II.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit náklady řízení, a to žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 65.824,- Kč a České republice na účet Okresního soudu Praha
-západ ve výši 21.487,29 Kč (výroky III. a IV.).
Soud prvního stupně, jenž ve věci rozhodoval po kasaci svého předchozího rozhodnutí usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2019, č. j. 21 Co 14/2019-301, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky jsou historickým církevním majetkem, jehož vlastníkem byl žalobce, přičemž postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, ve znění pozdějších předpisů, došlo k jeho převzetí státem způsobem naplňujícím majetkovou křivdu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“). Dovodil, že k přechodu předmětných pozemků z majetku státu do vlastnictví žalované 1), respektive jejího právního předchůdce, jakožto vlastníka zapsaného do katastru nemovitostí na základě ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně dalších zákonů (dále „zákon č. 290/2002 Sb.“), došlo v rozporu s ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon o půdě“), přesto však s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5069/2017 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) , zkoumal okolnosti tvrzeného přechodu vlastnického práva na právního předchůdce žalované 1). Dospěl přitom k závěru, že předmětné pozemky sloužily k rekreaci a k výdělečné činnosti, aniž by byla naplněna podmínka existence sportovního zařízení na předmětných pozemcích (§14 zákona č. 290/2002 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění účinném do 31. 12. 2016 – dále „zákon č. 115/2001 Sb.“). Nadto uvedl, že protokol o předání a převzetí majetku státu dle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. byl v rozporu s ustanovením §15 téhož zákona sepsán až po datu stanoveném zákonem. Nedůvodnou pak shledal námitku vydržení předmětných pozemků, neboť žalovaná 1) se nestala dobrověrným nabyvatelem předmětných pozemků.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných (toliko proti výrokům II., III. a IV.) rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č. j. 21 Co 265/2019-370, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se zamítá žaloba s tím, aby bylo určeno, že žalovaná 2) je vlastníkem předmětných pozemků (výrok I.). Dále žalobci uložil povinnost nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 71.400,- Kč, žalované 2) ve výši 4.500,- Kč a České republice na účet Okresního soudu Praha-západ ve výši 21.487,29 Kč (výroky II., III. a IV.).
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dovodil, že byly splněny předpoklady pro přechod předmětných pozemků na právního předchůdce žalované 1) dle ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., jelikož na projednávanou věc lze vztáhnout závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3011/2006. Dle názoru odvolacího soudu byl navíc právní předchůdce žalované 1) při podpisu protokolu o předání a převzetí majetku státu v dobré víře, neboť měl naprostou důvěru ve státní orgány, že převáděné pozemky nejsou zasaženy restitucemi, a rovněž se mohl důvodně domnívat, že za sporné pozemky byla žalobci již poskytnuta finanční náhrada v souladu s ustanovením §15 zákona č. 428/2012 Sb. Dále vyzdvihl, že předmětné pozemky tvoří funkčně a polohově propojenou součást areálu autokempu, pročež je i z tohoto důvodu nelze vydat žalobci. Uzavřel proto s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 2941/17 (zmíněný nález, stejně jako dále uvedené stanovisko Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), že je namístě výjimečné prolomení blokace církevního majetku, neboť při konkurenci vlastnického práva státu zeslabeného legitimním očekáváním majetkového vypořádání žalobce a vlastnického práva žalované 1), je zapotřebí poskytnout ochranu vlastnickému právu žalované 1) jako slabší straně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, jakož i pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Předně dovolatel upozorňuje na porušení svého práva na spravedlivý proces. Dále se domnívá, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu posuzoval postavení žalobce a jím uplatňovaný nárok prizmatem finanční náhrady poskytované dle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. Poukazuje rovněž na nesprávnou aplikaci závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3011/2006, na projednávanou kauzu ze strany odvolacího soudu a táže se, zda lze za sportoviště ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2016, považovat i ubytovací a rekreační zařízení, v nichž je umožněno sportovat pouze částečně. Má též za to, že se odvolací soud zpronevěřil judikatuře dovolacího soudu, jestliže se zabýval zastavěností předmětných pozemků a jejich přináležitostí k areálu, aniž by k této problematice bylo provedeno dostatečné dokazování a přednesena tvrzení a aniž by zohlednil případnou dělitelnost areálu a proporcionalitu vzájemně si kolidujících práv. Domnívá se, že obstát nemůže ani hodnocení dobré víry žalované 1), neboť odvolací soud dobrou víru žalované 1) neposuzoval objektivně ke všem okolnostem, nýbrž pouze ve vztahu k podpisu předávacího protokolu. Dle názoru žalobce přitom nejsou dány ani mimořádné okolnosti, jež by svědčily ve prospěch poskytnutí právní ochrany žalované 1). Napadený rozsudek pak považuje za rozporný se zásadou ex favore restitutionis. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrzuje, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání žalobce nevyjádřily.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 2. 2020 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné, neboť při kvalifikaci předmětných pozemků jako sportovního zařízení ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. odvolací soud aplikoval konkluze rozhodovací praxe Nejvyššího soudu do poměrů projednávané věci nepřiléhavým způsobem, v důsledku čehož se přijatým řešením právní otázky od judikatury dovolacího soudu odchýlil. Na rozdíl od mínění žalobce, považuje dovolací soud vymezenou otázku již za vyřešenou a odvolací soud se v poměrech projednávané věci při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlil. Sluší se uvést, že jiný názor dovolacího soudu na identifikaci zákonného předpokladu přípustnosti dovolání obsaženého v ustanovení §237 o. s. ř. nečiní dovolání vadným, a tudíž neprojednatelným (k tomu srovnej přiměřeně stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 36, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.).
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2016, sportovní zařízení je objekt, pozemek, vodní plocha, budova nebo jejich soubor sloužící výhradně nebo převážně pro provozování sportu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně připomíná, že smyslem ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (v něm použitého pojmu „přechod“) nebylo rozšíření účinků dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami založeného ustanovením §29 zákona o půdě (či §3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby), nýbrž toliko překlenutí dosud konstatovaného nedostatku aktivní legitimace církevních právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat pouze v tehdy platných a účinných předpisech (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, publikovaný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016).
Výkladem pojmu sportovní zařízení ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb. se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3011/2006, v němž reflektoval, že ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., potažmo §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2016, definuje sportovní zařízení obecně, pročež zdůraznil, že je nutné v této souvislosti vycházet z fakticity využívání dané nemovitosti, a nikoliv pouze z účelového určení nemovitosti vymezeného například v kolaudačním rozhodnutí či v územním plánu.
Aniž by Nejvyšší soud předjímal závěr, jedná-li se v projednávané kauze opravdu o sportovní zařízení ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., potažmo §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2016, či nikoliv, nemůže úsudku odvolacího soudu o tom, že předmětné pozemky jsou sportovním zařízením prozatím přisvědčit. Byť závěr, jedná-li se o sportovní zařízení v uvedeném smyslu, představuje konkluzi skutkovou, jež dovolacímu přezkumu podléhat nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, či ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 411/2014), nelze jako korektní akceptovat kategorické úvahy odvolacího soudu, vychází-li tyto v podstatě pouze z formalistického převzetí názoru dovolacího soudu vysloveného ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3011/2006, a to, že i protipěchotní bunkr může být sportovním zařízením. Odvolací soud se nikterak nezabýval tím, v jakém rozsahu předmětné pozemky slouží pro provozování sportu (zda neslouží toliko jako vedlejší volnočasová plocha pro hosty ubytovacího zařízení – kempu). V situaci, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil (minimální část plochy předmětných pozemků v porovnání k jejich celkové rozloze se využívá jako volejbalové hřiště a jako hřiště na pétanque), svědčí pro to, že z pohledu faktického by se nemělo jednat o sportovní zařízení ve shora vylíčeném smyslu, jeví se závěr odvolacího soudu jako přinejmenším předčasný, a tudíž právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora uvedenou otázku výkladu pojmu sportovní zařízení ve smyslu ustanovení §14 zákona č. 290/2002 Sb., potažmo §2 odst. 3 zákona č. 115/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2016 – správné není. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl žalobcem uplatněn právem.
V situaci, kdy odvolací soud neúplně, a tudíž nesprávně, vyhodnotil otázku naplnění zákonem č. 290/2002 Sb. stanovených předpokladů pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví právního předchůdce žalované 1), bylo by zjevně předčasné činit závěry o dosahu účinků blokačního ustanovení §29 zákona o půdě v nyní projednávané věci, včetně posouzení dobré víry nabyvatele a existence mimořádných důvodů, které by převažovaly nad zájmem žalobce na restituci jeho historického vlastnictví (tedy i existencí zákonné překážky pro naturální restituci, s níž se odvolací soud již v poměrech řízení o určovací žalobě ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zabýval; k této problematice srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019).
Jeví se však vhodným v obecné rovině podotknout, že samotná argumentace nabyvatele o jeho dobré víře při nabytí vlastnického práva k předmětným pozemkům od státu a důvěra v řádnou činnost jeho institucí při zjišťování, zda předmětné pozemky nejsou historickým církevním majetkem, nepatří k okolnostem odůvodňujícím suspendaci účinků blokačního ustanovení; tudíž ve světle odkazované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu by nemohla obstát (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1789/2017; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak srovnej zejména nález ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17). Aby byl dále rozsudek soudu při upřednostnění práv nabyvatele původního církevního majetku v souladu se zásadou proporcionality, musel by v porovnání s mimořádnými okolnostmi na jeho straně u oprávněné (církevní právnické) osoby zcela absentovat, popřípadě být zcela minimální, ekonomický přínos plynoucí z vlastnictví nárokovaných pozemků; skutečnosti, které by odůvodňovaly úsudek o zanedbatelném přínosu předmětných pozemků pro žalobce, však nebyly žádným ze žalovaných tvrzeny, a tedy ani prokazovány, přičemž mimořádné okolnosti případu lze na straně nabyvatele zohlednit – jak již bylo výše připomenuto - pouze tehdy, byl-li v dobré víře.
Sluší se rovněž odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, dle nichž institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb. svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku – zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další (peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek, jenž byl na jinou osobu převeden (či na ni měl přejít) v rozporu se zákonem, nebyl vydán (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5609/2017).
Za předčasný [vzhledem k neúplnému posouzení otázky naplnění zákonem č. 290/2002 Sb. stanovených předpokladů pro přechod věci z vlastnictví státu do vlastnictví právního předchůdce žalované 1)] lze rovněž označit závěr odvolacího soudu, že vydání předmětných pozemků brání i jejich spojení se stavbami do jednoho funkčního celku (areálu), tedy existence zákonné překážky podřaditelné pod výlukový důvod upravený v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.
Pokud by se ovšem posouzení otázky spojení předmětných pozemků s objekty výstavby v jeden funkční celek (areál) stalo aktuálním v dalším průběhu řízení o určovací žalobě, pak dovolací soud připomíná judikatorně ukotvený požadavek - kladený na žalovaného - vnést do řízení o určovací žalobě jednoznačně vymezená a důkazně podložená tvrzení, dle nichž věci, o něž se vede spor, nejsou způsobilé vydání oprávněné osobě. Taková tvrzení a důkazy k nim předložené, popřípadě navržené, jež se mohou týkat i okolností vylučující vydání majetku oprávněné osobě bez ohledu na splnění podmínek věcné aktivní legitimace potřebných k podání určovací žaloby, nelze nechat bez povšimnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4000/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1657/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1295/2019; k oprávnění soudů zkoumat v tomto sporu naplnění podmínek pro naturální restituci lze poukázat např. i na nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25. odůvodnění nálezu).
Je vhodné v návaznosti na možné posouzení překážky naturální restituce v poměrech projednávané věci rovněž připomenout i tu rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž překážkou vydání pozemku podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je nejenom přímá zastavěnost v restituci nárokovaného pozemku stavbou v občanskoprávním slova smyslu (či její částí) zřízenou na pozemku po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a protože dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc ve shora uvedeném rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. 11. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu