ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3807.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3807/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně KOŠÍK-TRIO, s. r. o., IČ 49612476, se sídlem v Praze 4, Blažimská 1781/4, zastoupené Mgr. Kateřinou Janstovou, advokátkou AK Janstová, Smetana & Nevečeřal, se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, 120 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Václavem Mrzenou, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 9, 120 00, o zaplacení částky ve výši 38,555.965,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 277/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2011, č. j. 15 Co 551/2010-201, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 6. 6. 2007 domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 38.555.965,18 Kč s příslušenstvím. Uvedla, že společně s Josefem Hemerkou, Milošem Luhanem a Jiřím Linhou (jako členy konsorcia) a žalovanou uzavřela dne 30. 1. 2002 dohodu, jejímž předmětem bylo narovnání sporných vlastnických práv k nemovitostem ve správě žalobkyně (§858 a násl. obč. zák.), uznání dluhu žalobkyně, závazek žalobkyně uznaný dluh splnit a ujednání o přímé vykonatelnosti této listiny, to vše ve formě notářského zápisu pořízeného JUDr. Alešem Březinou, notářem v Praze (dále jen „předmětná dohoda“). Žalobkyně namítla, že předmětná dohoda je neplatná pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, neboť se jejím prostřednictvím zavázala k úhradě úroků z prodlení z částky 97,517.258,82 Kč původně představující nezaplacené úroky z prodlení (tzv. nepřípustný anatocismus). Dále namítla, že předmětnou dohodu uzavřela v tísni, totiž pod tlakem žalob státu o určení vlastnictví k pozemkům ve správě žalobkyně (kat. území Chodov a kat. území Jáchymov). Žalobkyně rovněž uvedla, že předmětné dohodě o narovnání předcházela neplatná kupní smlouva ze dne 1. 12. 1992 uzavřená mezi Pozemkovým fondem České republiky (dále jen „Fondem“) a konsorciem a dále dohoda o přistoupení k závazku ze dne 18. 4. 1995 uzavřená mezi žalobkyní a Fondem. Výslovně uvedla, že žalobní nárok odpovídá součtu částek, které zaplatila z titulu úročení nedoplatku kupní ceny ve výši 172,892.050,- Kč (tj. částky 19,197.015,06 Kč), a dále z titulu úročení vypočteného úroku z prodlení ve výši 97,517.258,82 Kč (tj. částky 19,358.950,12 Kč) - tedy úroků z úroku (tzv. nepřípustný anatocismus).
Žalovaná učinila nesporným, že se žalobkyní a dalšími členy konsorcia uzavřela dne 30. 1. 2002 předmětnou dohodu o narovnání. Namítla však, že narovnáním původní peněžní závazky zanikly a byly nahrazeny novým závazkem s charakterem dodavatelského úvěru s úrokem ve výši 7,5 % ročně. Uvedla, že takové ujednání je v souladu se zákonem, konkrétně s §269 odst. 2 obch. zák., který upravuje nepojmenované smlouvy. Žalovaná dále odmítla tvrzení žalobkyně o rozporu předmětné dohody s dobrými mravy, neboť zánikem původních závazků nemůže jít o tzv. nepřípustný anatocismus, tedy o úroky z úroků z prodlení. Dále uvedla, že předmětná dohoda měla vyřešit několikaletý spor, v rámci kterého žalobkyně odmítala zaplatit dlužnou kupní cenu. Závěrem žalovaná namítla, že mezi účastníky se jedná o vztah obchodněprávní, čímž je vyloučena úvaha žalobkyně o nevýhodnosti předmětné dohody či o jejím uzavření v tísni ve smyslu §49 obč. zák.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 9. 2010, č.j. 37 C 177/2008-168, žalobu v celém rozsahu zamítl. Soud prvního stupně zjistil a vzal za prokázané, že předmětné dohodě o narovnání ze dne 30. 1. 2002 předcházela kupní smlouva ze dne 1. 12. 1992 uzavřená mezi Pozemkovým fondem České republiky a konsorciem. Dále dospěl k závěru, že causou dohody o narovnání ze dne 30. 1. 2002 jednak bylo nezpochybňování vlastnictví žalobkyně k nemovitostem v kat. území Chodov a kat. území Jáchymov, neboť je zřejmé, že kupní smlouva ze dne 1. 12. 1992 uzavřená mezi Fondem a konsorciem, jež nebylo subjektem práva, je neplatná, a proto také pokud členové konsorcia složili „své“ spoluvlastnické podíly k nemovitostem do jmění žalobkyně, disponovali s majetkem, který jim nepatřil. Dalším důvodem předmětné dohody bylo, aby stát za tyto nemovitosti (kat. území Ch. a kat. území Jáchymov) získal nedoplatek původně sjednané kupní ceny a příslušenství, vždy s úrokem ve výši 7,5 % p.a. z každé této částky. Následně uzavřel, že závazky z původní kupní smlouvy ze dne 1. 12. 1992 zanikly dohodou o narovnání dle §585 a násl. obč. zák. ze dne 30. 1. 2002, ve které se žalobkyně zavázala k úhradě dvou jistin a k příslušenství z těchto jistin, a to ve stanovených splátkách. V odůvodnění svého rozhodnutí dále soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně od dohody o narovnání ze dne 30. 1. 2002 neodstoupila z důvodu, že byla uzavřena v tísni, a ani odstoupit ve smyslu §267 odst. 2 obch. zák. nemohla. Dále uzavřel, že tato dohoda není nemravná. Konkrétně uvedl, že obava žalobkyně, že žalovaný stát by se soudní cestou dovolal určení vlastnictví k nemovitostem ve správě žalobkyně není způsobilá založit stav tísně. Připomněl, že žalobkyně účelově žádala jen část vyplaceného plnění, přestože ho ve smyslu §558 obč. zák. uznala v celém rozsahu a tím založila právní domněnku existence dluhu v době jeho uznání. Žalovaná tak nemusí prokazovat vznik dluhu ani jeho výši, když právní titul plnění vyplývá přímo z platné dohody o narovnání ze dne 30. 1. 2002.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, č.j. 15 Co 551/2010-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, když shodně uvedl, že žalobkyně od dohody o narovnání ze dne 30. 1. 2002 neodstoupila a odstoupit ani nemohla, neboť v obchodních závazkových vztazích ustanovení §49 občanského zákoníku aplikovat nelze (§267 odst. 2 obch. zák.). Odvolací soud dále uvedl, že vzájemně poskytnutá plnění na základě předmětné dohody byla ekvivalentní a ani další ujednání dohody nebyla pro žalobkyni nevýhodná, neboť k okamžiku uzavření dohody o narovnání dne 30. 1. 2002 byla žalobkyně ve značném prodlení s úhradou kupní ceny; dohodou dosáhla odložení úhrady splatného dluhu a jeho rozložení do splátek včetně výhodnějšího úročení. Dále uvedl, že dohoda o narovnání dle §585 a násl. obč. zák. je samostatným zavazovacím důvodem, jehož podmínkou platnosti není existence narovnávaného právního vztahu, a konečně že účelem narovnání je předcházet dalším sporům. Dále výslovně uvedl, že dle dohody o narovnání se původní závazek zruší a nahradí závazkem novým. Následně uzavřel, že se v daném případě žalobkyně zavázala v dohodě o narovnání k zaplacení celkové sumy sestávající se ze dvou jistin s příslušenstvím. Odvolací soud dále dovodil, že jednou ze základních zásad poctivého obchodního styku je řádné a včasné plnění závazků a pokud žalovaná dluh vymáhala, zajišťovala o sankcionovala, nelze její postup označit za porušování dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dovodil, že předmětná dohoda byla uzavřena platně a že pokud žalobkyně na základě této dohody žalované plnila, nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení. K pochybení soudu prvního stupně, který vyzval jednatele žalobkyně po jeho výslechu k opuštění soudní síně odvolací soud uvedl, že nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírala o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že:
a) odvolací soud neprovedl řádně navržené důkazy,
b) odvolací soud pochybil, když po provedení výslechu jednatele žalobkyně Ing. Vladimíra Dohnala, jmenovaného vyzval k opuštění jednací síně, přestože se jednalo o účastníka řízení,
c) soudy nižších stupňů nesprávně posoudily obsah předmětné dohody o narovnání ze dne 30. 1. 2002 jako neodporující dobrým mravům, když nezohlednily, že i v případě obchodních závazkových vztahů se uplatní jak ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tak ustanovení §39 obč. zák.; jak plyne ze vztahu subsidiarity občanského zákoníku a obchodního zákoníku a komplexnosti a koherentnosti soukromého práva, a to s tím důsledkem, že právní úkon v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku je eo ipso v rozporu s dobrými mravy a dopadá na něj §265 obch. zák. i §39 obč. zák.
d) soudy nižších stupňů se nezabývaly námitkou žalobkyně, že předmětná dohoda ze dne 30. 1. 2002 obsahuje v čl. 8 odst. 4 neplatné ujednání o vzdání se práv vzniklých v budoucnu a v čl. 8 odst. 6-8 nemravná ujednání o smluvní pokutě, jejíž výše by mohla dosáhnout i několikanásobku zajištěné pohledávky,
e) účelem dohody o narovnání byla úhrada nedoplatku kupní ceny a úhrada z tohoto nedoplatku vyplývajících úroků z prodlení s příslušenstvím, jak dokládá formulace použitá odvolacím soudem o tom, že causou dohody o narovnání bylo, že stát získá za předmětné nemovitosti „finanční hodnotu vyjádřenou nedoplatkem kupní ceny včetně úroků,“ tak předložena korespondence, zejména dopis JUDr. Olgy Horákové; v této souvislosti uzavřel, že na úrok z nedoplatku kupní ceny neměl stát nárok a stejně tak neměl nárok na z tohoto nedoplatku vyplývající úroky (tzv. nepřípustný anatocismus),
f) předmětná dohoda byla podepsána za stavu tísně, neboť nepodepsání dohody a následné dovolání se vlastnického práva k nemovitostem ve správě žalobkyně, by znamenalo významnou ztrátu investic a majetku,
g) odvolací soud nesprávně žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení žalované, která disponuje dostatečně kvalifikovaným personálem; náklady státu za zastoupení advokátem nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Ve vztahu k části výroku I. za středníkem a výroku II. rozhodnutí odvolacího soudu (výslovně napadenému prostřednictvím dovolání – ad g ), kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně uhradit náklady řízení před soudy obou stupňů žalobci, není dovolání přípustné, neboť napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 odst. 1 o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1133/2005) a přípustnost nelze dovodit ani z ustanovení §238 odst. 1, §238a odst. 1, §239 o.s.ř. (srov. též usnesení ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Protože přípustnost dovolání může být v souzené věci založena pouze prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (srov. §237 odst. 3, věta za středníkem o. s. ř.), dovolací soud se při posuzování přípustnosti dovolání nezabýval namítanými vadami řízení (ad a, b).
V daném ohledu dovolací soud uvádí, že při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, vychází dovolací soud ze skutkových závěrů odvolacího soudu, nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004). Dovolací soud současně připomíná, že je ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelem a že musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1127/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3784/2009).
S přihlédnutím k obsahu dovolání dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelka uplatňuje následující otázky, které mají dle jejího názoru založit po právní stránce zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí:
Zda lze v obchodněprávních závazkových vztazích aplikovat §39 obč. zák. (ad c)
V souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), je přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen „tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“ (srov. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1885). Dovolatelkou formulovaná otázka použití ustanovení §39 obč. zák. v obchodněprávních vztazích však proti zaujatým závěrům odvolacího soudu nesměřuje, neboť obsah rozhodnutí odvolacího soudu nenasvědčuje tomu, že by odvolací soud odmítl v souzené věci ustanovení §39 obč. zák. aplikovat z důvodu, že se mezi účastníky jedná o obchodněprávní závazkový vztah. Naopak z obsahu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že tento se otázkou souladu obsahu předmětné dohody ze dne 30. 1. 2002 s dobrými mravy zabýval, když vysvětlil, že námitka rozporu s dobrými mravy či rozporu se zásadami poctivého obchodního styku neobstojí, neboť k uzavření předmětné dohody došlo z důvodu, že žalobkyně (společně s dalšími členy konsorcia) dlužila Fondu národního majetku nedoplatek kupní ceny ve výši mnoha miliónů Kč po dobu několika let, navíc prostřednictvím předmětné dohody žalobkyně dosáhla odložení dluhu a jeho rozložení do splátek včetně výhodnějšího úročení (oproti kupní smlouvě ze dne 1. 12. 1992). Dále k námitce rozporu s dobrými mravy odvolací soud uvedl, že pokud žalovaná prostřednictvím předmětné dohody uvedený dluh „vymáhala, zajišťovala a sankcionovala, nemůže být její přístup označen za porušování dobrých mravů“ (srov. stranu 6 odst. 2 a 4 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Jak již bylo předesláno, jelikož předestřená otázka nesměřuje proti závěrům odvolacího soudu, dovolací soud její projednání nepřipustil.
K námitce neplatnosti ujednání čl. 8 odst. 4, 6 a 8 předmětné dohody (ad d)
Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání vytýkala soudům nižších stupňů, že se nezabývaly její námitkou neplatnosti ujednání čl. 8 odst. 4, 6 a 8 předmětné dohody. Dovolací soud nejprve zjistil, že čl. 8 odst. 4 předmětné dohody obsahuje závazek účastníků nečinit „žádné soudní nebo mimosoudní úkony, které by přímo, nepřímo nebo zprostředkovaně vedly ke zpochybnění jakéhokoliv ustanovení této dohody o narovnání,“ přičemž čl. 8 odst. 6 a 8 předmětné dohody stanovuje povinnost uhradit smluvní pokutu za případné porušení závazku vyplývajícího z čl. 8 odst. 4. Dovolací soud v daném ohledu uvádí, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dána jen tehdy, pokud řešení otázky vznesené dovolatelem může ovlivnit výsledek sporu a tím se promítnout do poměru účastníků ve věci, v níž bylo dovolání podáno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006 sp. zn. 29 Odo 538/2005; příp. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1885). V souzené věci se žalobkyně domáhala na žalované vrácení plnění poskytnutého na základě předmětné dohody. Z žalobních tvrzení však nevyplývá, že by se žalobkyně prostřednictvím podané žaloby domáhala vrácení částek vyplacených právě podle čl. 8 odst. 6 a 8 předmětné dohody, tj. z titulu neplatně sjednaných smluvních pokut. Za dané situace tak dovolací soud dospěl k závěru, že posouzení platnosti ujednání čl. 8 odst. 6 a 8 předmětné dohody není rozhodně z hlediska výsledku sporu, neboť i za předpokladu úspěšného zpochybnění platnosti napadených ujednání čl. 8 odst. 6 a 8, by závěr odvolacího soudu o platnosti ostatních částí dohody a existenci právního důvodu k plnění poskytnutého žalobkyní zůstal (s ohledem na rozsah uplatněných dovolacích důvodů) nedotčen. Shodný závěr pak dovolací soud zaujal i ve vztahu k námitce neplatnosti čl. 8 odst. 4 předmětné dohody, jež obsahuje závazek účastníků nezpochybňovat obsah předmětné dohody soudní či mimosoudní cestou. I v tomto případě dovolací soud dospěl k závěru, že předmětem sporu v souzené věci nejsou práva a povinnosti vyplývající z napadeného ujednání a posouzení platnosti napadeného ujednání proto nemůže mít vliv na závěr odvolacího soudu, že žalobkyně poskytla žalované částky na základě právního důvodu a tyto nepředstavují bezdůvodné obohacení na straně žalované. Z uvedených důvodů dovolací soud projednání shora položené otázky nepřipustil.
Zda se jedná o nepřípustný anatocismus, je-li dohodou o narovnání sjednán úrok z částky představující závazek k úhradě úroku z prodlení (ad e)
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu „[o]bčanský zákoník ani obchodní zákoník neumožňují věřiteli požadovat po dlužníku příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky; tím není dotčeno právo účastníků dohodnout se, že smluvené úroky se stanou součástí jistiny“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 03. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněný pod č. 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 05. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1610/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 06. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 04. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4615/2007). I na tomto místě je třeba připomenout, že narovnání (§585 a násl. obč. zák.) je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a pochybností tím, že je ruší a nahrazují je právními vztahy novými. Účelem narovnání tedy není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí se závazkem novým (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 01. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4913/2009). Jedním z následků dohody o narovnání je tak především zánik práv a povinností, které byly mezi stranami sporné – tzv. soluční funkce narovnání (viz Tomančáková, B. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. Praha: Linde, 2008. s. 1710; s odkazem na Sedláček, J. Obligační právo, obecné nauky o právních jednáních obligačních a o splnění závazků. 2. vydání. Brno: 1933. s. 229, marg.č. 572). Na základě uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že za situace, kdy dohoda o narovnání způsobuje zánik sporných práv a povinností, namísto kterých vznikají práva a povinnosti nové, nemůže námitka dovolatelky o sjednání nepřípustného anatocismu obstát. Jestliže ve vztahu k částce 97,517.285,82 Kč, která původně představovala úroky z prodlení, došlo na základě čl. 4 předmětné dohody k zániku tohoto závazku a ke vzniku závazku nového ve shodné částce, došlo tím i ke změně právního důvodu k jejímu uplatnění. Závazek dovolatelky k zaplacení částky 97,517.285,82 Kč tudíž ztratil svůj akcesorický charakter (přestal být příslušenstvím) a stal se novým závazkem (dluhem). V takovém případě se ovšem námitky dovolatelky o nepřípustném sjednání anatocismu uplatnit nemohou, neboť pokud částka 97,517.285,82 Kč není příslušenstvím, nemohou být úroky z této částky nepřípustným anatocismem. Protože výklad zákona je v intencích shora položené otázky zjevný a je jednotně pojímán konstantní judikaturou i odbornou literaturou, dovolací soud projednání shora položené otázky nepřipustil.
Zda se jedná o tíseň, uzavírá-li účastník smlouvu s vědomím, že případné nepodepsání smlouvy by znamenalo následné dovolání se vlastnického práva k účastníkem spravovaným nemovitostem a významnou ztrátu jeho investic a majetku (ad f)
Za tíseň je třeba podle ustáleného judikatorního i doktrinálního výkladu považovat „hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení, které je právně relevantní z hlediska ustanovení §37 o. z.), jenž takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila“ (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, uveřejněný pod č. 36 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1993, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1397/98 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 667/96; příp. též Švestka, J. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. §1-459. 2. vydání. Praha: C. H.Beck, 2009. s. 431; nebo Zuklínová, M. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. §1-487. 1.vydání. Praha: Linde Praha, 2008. s. 297). Tíseň musí mít současně základ v objektivně existujícím a působícím stavu - musí tedy pro ni být objektivní důvod a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 350/2000, publikované pod č. 564 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). V těchto intencích dovolací soud dospěl k závěru, že argumentace podaná dovolatelkou zjevně neobstojí. Pakliže se tísní rozumí stav, kdy kontrahent smlouvu uzavírá nikoliv z vlastní svobodné vůle za účelem realizace závazků z dohody vyplývajících, nýbrž (bez ohledu na obsah dohody) pouze za účelem odvrácení negativních přímých sociálních či ekonomických dopadů, již z povahy věci vyplývá, že těmito negativními dopady nelze rozumět uplatnění právem garantovaných subjektivních oprávnění jiné osoby. Jinými slovy sama pohrůžka žalované, že při neuzavření předmětné dohody se u soudu dovolá určení vlastnictví k nemovitostem ve správě žalobkyně (resp. iniciuje soudní řízení, jehož výsledkem bude vypořádání sporných práv a povinností), stav tísně na straně žalobkyně vyvolat nemůže, neboť sama o sobě představuje pouze hrozbu výkonu oprávnění vyplývajícího ze zákona (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s §4 obč. zák.). Nadto se sluší uvést, že uvedená pohrůžka ze strany žalované spíše svědčí o snaze žalované postupovat v souladu s ustanovením §3 odst. 2 obč. zák., jež předvídá, že případné rozpory mezi účastníky budou odstraněny především jejich dohodou. Argumentace žalobkyně by naopak vyznívala zcela absurdně, neboť každá dohoda předvídaná ustanovením §3 odst. 2 obč. zák., která je vždy uzavírána pod hrozbou případného soudního řešení sporu, by byla dohodou uzavřenou v tísni a požadavek zákonodárce řešit sporné vztahy dohodou by se tak jevil obsoletním. Protože argumentace žalobkyně zjevně vybočuje z mezí rozumného výkladu zákona a předestřená otázka byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dovolací soud její projednání nepřipustil.
K nedůvodnosti nároku žalované na úrok z nedoplatku kupní ceny (ad e)
Dovolatelka prostřednictvím podaného dovolání rovněž namítla, že nárok žalovaného na úrok nebyl dán. Podle §489 obč. zák. „[z]ávazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.“ Dovolací soud již v rozhodnutí ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5348/2007, připomněl v občanskoprávní oblasti obecně se uplatňující princip autonomie vůle subjektů práva, zvláštně pak princip smluvní autonomie (§2 odst. 3 obč. zák.). Ústavní soud přitom již v nálezu ze dne 3. 1. 2000, sp. zn. IV. ÚS 387/99 (SbNÚ 17/2000), dospěl k závěru, že „je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma a mimo jiné i jaký typ smlouvy subjekty pro konkrétní případ zvolí. Důležitým momentem při uzavírání smluv je pak předvídatelnost, a to případně nepříznivých právních následků pro účastníky, resp. některého z nich, jestliže se po právu chovat nebudou“ (důsledky plynoucí ze zásady pacta sunt servanda ). Přirozeně je pravdou, že závazkový právní vztah nemůže být založen neplatným právním úkonem, jestliže však s ohledem na předeslané závěry platí, že předmětný čl. 4 dohody o narovnání ze dne 30. 1. 2002, který obsahoval závazek žalobkyně uhradit i úrok z částky 172,892.050,- Kč, která původně představovala nedoplatek kupní ceny, je platný, uzavřený v souladu se zákonem a svobodně (tj. bez absence tísně), nemůže námitka neexistence nároku žalované na úhradu tohoto úroku obstát, neboť právě dohoda o narovnání ze dne 30. 1. 2002 je smluvním titulem zakládajícím v souladu s §489 obč. zák. závazek žalobkyně k jeho úhradě. I v této souvislosti dovolací soud připomíná, že v případě dohody o narovnání (§585 a násl. obč. zák.) se jedná o závazek nový, jehož existence či hmotněprávní charakter nejsou odvislé od původního (sporného) závazkového vztahu, a proto nelze ani posuzovat, zda si strany dohody o narovnání mohly s ohledem na charakter a vymezení původních (sporných) právních vztahů sjednat úrok či nikoliv. Jinými slovy jestliže žalobkyně nesouhlasila s nastaveným smluvním úrokem v dohodě o narovnání ze dne 30. 1. 2002, neboť úročení dle jejího přesvědčení nesledovalo zamýšlený účel dohody, neměla na tyto smluvní podmínky a zvolený smluvní typ přistupovat, a pokud tak učinila, nemohou být její vnitřní výhrady vyjádřené po podpisu dohody o narovnání relevantní. Dovolací soud tudíž dospěl k závěru, že argumentace žalobkyně v tomto směru vybočuje z mezí rozumného výkladu zákona. Z uvedeného důvodu nemůže předestřená otázka založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a dovolací soud její projednání nepřipustil.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 30 C 277/2008, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu