ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.4121.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 4121/2019-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. K. , narozeného XY, bytem XY, a 2) P. K. , narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Újezd (Tyršův dům) 450/40, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 9 C 106/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2019, č. j. 26 Co 115/2019-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 5.203 Kč k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Krajský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu Praha – východ ze dne 12. 2. 2019, č. j. 9 C 106/2017-244) v odvoláním napadených výrocích II a IV, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu o převodu pozemků parc. č. XY v katastrálním území XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, jako náhradních podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu); přitom odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) ve všech jeho výrocích, spatřujíc přípustnost dovoláním v tom, že se odvolací soud napadeným rozsudkem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dodávajíc, že relevantní otázka hmotného práva „je rozhodována dovolacím soudem jinak“, případně by jinak rozhodována být měla“). Za nesprávné považuje dovolatelka řešení otázky hmotného práva, zda byly naplněny předpoklady přímého převodu označených pozemků oprávněným osobám (žalobcům) mimo rámec veřejných nabídek pozemkového úřadu, v situaci, kdy žalobci – dle názoru dovolatelky – sami nevyvinuli dostatečné úsilí k získání náhradních pozemků zákonem zásadně předpokládaným způsobem (jejich účast v nabídkových řízeních označuje dovolatelka za „formální“) a kdy závěr, že žalovaná při uspokojování nároku oprávněných osob postupovala liknavě, soud učinil nikoliv na základě současného stavu, nýbrž z pohledu „jakéhosi historického pochybení státu (žalované)“ při uspokojování restitučních nároků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (reflektující i judikaturu Ústavního soudu – viz dále) byl vysloven (a odůvodněn) závěr, že oprávněná osoba, jíž podle zákona o půdě vznikl nárok na převod náhradních pozemků, se může žalobou domáhat, aby Pozemkovému fondu České republiky (jehož nástupkyní je od 1. 1. 2013 žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) byla uložena povinnost uzavřít s ní smlouvu o převodu konkrétního pozemku (byť jinak právem na výběr pozemku, který jí má být poskytnut jako náhradní, nadána není – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011), pokud uvedený veřejnoprávní subjekt neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků mající takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo možno označit za liknavé, či dokonce svévolné (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3893/2008, nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
Tento výklad co do své podstaty není dotčen ani vložením ustanovení §11a, nově reglementujícího proces převodu náhradních pozemků oprávněným osobám, do zákona o půdě zákonem č. 131/2006 Sb., účinným od 14. 4. 2006 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3453/2007, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 125/10), ani sukcesí žalované do práv a povinností Pozemkového fondu České republiky v souladu s §22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
K výjimečnému způsobu uspokojení restitučního nároku mimo veřejnou nabídku lze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu přistoupit toliko tehdy, jsou-li prokázány okolnosti, na jejichž základě je možné postup žalované (resp. Pozemkového fondu České republiky) kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační, přičemž se oprávněná osoba i přes své aktivní přičinění nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, i jeho usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29).
Nastíněnému postupu pak nelze vytýkat upřednostňování dotyčné osoby před ostatními oprávněnými, neboť je důsledkem principu ovládajícího soukromé právo vigilantibus iura scripta sunt (srov. mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, a ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3847/2015). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).
Od shora uvedených závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu), na níž není důvodu čehokoliv měnit, se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak neodchýlil.
Sluší se připomenout, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce), je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem ovšem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž jeho uplatněním není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Své závěry přitom soudy nižších stupňů založily na individuálním a komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek a v řízení zjištěných skutečností, z nichž je patrná jak aktivita žalobců a jejich úsilí o uspokojení restitučních nároků zákonem zásadně předpokládaným postupem, tak i pasivita žalované (jejího předchůdce), zejména co do kvalitativních a kvantitativních parametrů veřejné nabídky pozemků (a to i v poměru k hodnotě restitučních nároků žalobců), kdy soudy – jak vidno z odůvodnění napadených rozhodnutí – reflektovaly i stav aktuální, nikoliv snad pouze minulý (rozhodnutí není sankcí za „historické pochybení státu“, za nějž je dovolatelka považuje a skutková zjištění neskýtají podklad ani k tomu, aby předchozí aktivitu žalobců bylo možno označit za ryze „formální“, jež nebyla vedena snahou o uspokojení nároku zákonem předpokládaným způsobem, tj. cestou veřejných nabídek pozemků). V neposlední řadě lze poukázat i na skutečnosti týkající se nesprávného ocenění a zaevidování nároku žalobců a prodlení s jeho přeceněním (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016).
Rozhodnutí odvolacího soudu pak není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu – s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a usneseními ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2281/2019, a ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, jež byla vydána v jiných sporech, v nichž nebyla prokázána dostatečná aktivita oprávněné osoby a liknavost či svévole žalované, kdy dovolací soud rovněž akcentoval skutkovou povahu námitek zpochybňujících uvedené závěry (stran liknavosti žalované) a individuální povahu tehdy posuzovaných věcí (zejm. s ohledem na zjištěnou pasivitu tehdy žalujících oprávněných osob, jež o uspokojení svého nároku dříve dostatečně aktivně neusilovaly).
Za daného stavu pak napadené rozhodnutí nezávisí ani na dalších dovolatelkou současně formulovaných otázkách (čl. II, bod 9 dovolání), jež předpokládají jiný než odvolacím soudem zjištěný skutkový stav (nejde o situaci, že by se „nalézací a odvolací soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, že by „účast oprávněných osob dle zákona o půdě byla hodnocena ryze formálně dle počtu přihlášek“, že by soud učinil závěr o tom, že „oprávněné osoby, kterým byly zabrány pozemky v Praze, mají právo na uspokojení nároku výhradně skrze pozemky nacházející se na území hlavního města Prahy“, a rozhodnutí není založeno ani na předpokladu o tzv. „tvrzeném historickém pochybení státu vůči konkrétním restituentům“).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je přitom v souladu i s dalšími dovolacím soudem dříve vydanými rozhodnutími ve skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 366/2019, usnesení ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2455/2019) a ani z tohoto pohledu tedy nevybočilo z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od které Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani ve věci nyní posuzované.
Vytýká-li dovolatelka, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jí předestíranou argumentací (tvrzení o nedostatečné aktivitě žalobců a argumenty popírající závěr o liknavém a svévolném postupu dovolatelky) a označenými důkazy, nutno předně uvést, že prostřednictvím těchto námitek upozorňuje na vady řízení před soudy nižšího stupně. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání rovněž usuzovat nelze. Napadené rozhodnutí ostatně přes výtky dovolatelky nevykazuje takové deficity, aby je bylo možno označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatelka je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu nadto nasvědčuje tomu, že jí poukazovaný nedostatek nemohl být závažnějším způsobem na újmu uplatnění jejích práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněných) žalobců, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta v celkové výši 4.000 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 903 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 2. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu