ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4513.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4513/2018-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobců: a) M. F. , nar. XY, bytem XY, a b) A. F., nar. XY, bytem XY, oba zastoupeni Mgr. Jitkou Snítilovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, za účasti: Česká republika – Ministerstvo financí, IČ 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 13/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2018, č. j. 24 Co 208/2017-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit České republice – Ministerstvu financí každý rovným dílem náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 5. 2017, č. j. 26 C 13/2015-87, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 6. 2017, č. j. 26 C 13/2015-96, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení rozhodnutí ministra financí ze dne 8. 8. 2014, č. j. MF – 52865/2014/4402, výrokem, kterým měla být výše náhrady za podnik obchodní společnosti Pardubická rafinerie lihu, továrna na likéry a octovou tresť J. Wertheimer akc. spol. (ode dne 28. 10. 1939 nazývané Pardubický lihovar, rafinerie lihu a octárna, akc. spol.), znárodněný podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského (dále jen „dekret prezidenta republiky č. 101/1945 Sb.“), odpovídající podílu žalobců, stanovena částkou 7.135.281,15 Korun protektorátních (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Žalobci rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovali v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, zda restituční předpisy znamenají překážku pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu za majetek znárodněný podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb., a zda lze připustit, aby restituční předpisy byly v České republice vykládány jinak než ve Slovenské republice, při jejichž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive které v rozhodování dovolacího soudu nebyly, dle mínění dovolatelů, dosud řešeny.
Účastnice řízení navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je rozhodné pro dovolací přezkum (srov. část první, článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Ustálená judikatura Ústavního a Nejvyššího soudu vychází z toho, že se zmírnění majetkové křivdy, došlo-li k ní neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek podle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, lze domáhat toliko za podmínek stanovených restitučními předpisy (podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, na který odkazuje ustanovení §2 odst. 3, věta druhá, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1325/96, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 28 Cdo 253/2005, či z judikatury Ústavního soudu nález ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96), čímž je možnost vznášení nároků na vyplácení či určení náhrad přímo na základě poválečných předpisů o znárodnění tímto zvláštním restitučním mechanismem nápravy vytěsněna, pročež se již v současnosti uspokojení práv založených znárodňovacími dekrety prezidenta republiky s úspěchem domáhat nelze (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 321/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2811/2015, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 3549/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3628/2014, ústavní stížnost vůči němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 73/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2016, vůči němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. III. ÚS 265/17). Závěr o poměru restitučních předpisů (coby leges speciales) k ostatním právním předpisům sleduje též obecné principy vyjádřené v ustálené judikatuře Ústavního soudu (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., jímž byl právní názor o specialitě restitučních předpisů vztažen i na případy majetkových křivd, k nimž došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy).
Pro úplnost se sluší připomenout, že nárok na poskytnutí náhrady za majetek znárodněný v poválečném období nelze mimo rámec restitučních předpisů uplatňovat ani z titulu náhrady škody (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 600/2007).
Jestliže tedy odvolací soud uzavřel, že žalobci požadovanou náhradu za znárodnění podniku Pardubická rafinerie lihu, továrna na likéry a octovou tresť J. Wertheimer akc. spol. podle dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. přiznat nelze, neboť na takovýto nárok restituční zákony nepamatují, nikterak se tím od ustálené judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil.
Na dovolatelem předestřené otázce týkající se odlišného výkladu týchž restitučních předpisů českými a slovenskými soudy, pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí, když se jejím řešením odvolací soud se zřetelem k procesní aktivitě účastníků řízení nikterak nezabýval (žádný z účastníků za řízení před soudy nižších stupňů uvedenou otázku nevznesl). Rozpor v judikatuře dvou suverénních států ostatně přípustnost dovolání zjevně nezakládá.
Předpoklady přípustnosti dovolání tak s ohledem na výše uvedené v posuzované věci nebyly naplněny, neboť dovolateli předestřenou právní otázku, na jejímž vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu, od jejíchž závěrů není důvodu se jakkoliv odchylovat (§237 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) účastnice řízení (která podala vyjádření k dovolání) patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 2. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu