ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.5269.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 5269/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce P. M , L., zastoupenému JUDr. Milanem Kestlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované R. H. , P., zastoupené Mgr. Zuzanou Vondráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zbraslavské náměstí 458, o zaplacení částky 144.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 159/2013, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. dubna 2014, č. j. 22 Co 98/2014-60, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, došlého soudu prvního stupně dne 11. 4. 2013, domáhal po žalované zaplacení částky 144.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že je ideálním spoluvlastníkem ¼ nemovitostí zapsaných na LV č. 298 pro obec P. a kat. území Z., tj. rodinného domu s bytem 5 + 1, sklepem, sušárnou, skladem, garáží a zahrady par. č. 2312/2 o výměře 680 m2, že žalovaná užívá veškeré nemovitosti pouze pro sebe, že „žalobce je nemůže užívat do výše svého spoluvlastnického podílu“ a že „dopisem ze dne 14. 3. 2013, doručeným žalované dne 18. 3. 2013, žádal svůj podíl na společné věci, který určil částkou 6.000,- Kč měsíčně, a to zpětně za 2 roky od 25. 3. 2011 spolu se zákonným úrokem z prodlení od doručení výzvy k plnění“.
Poté, co žalovaná podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu vydanému Obvodním soudem pro Prahu 5 dne 23. 4. 2013 pod č. j. EPR 96024/2013-6, jímž návrhu žalobce vyhověl, soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 9. 2013, č. j. 6 C 159/2013-32, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 28.640,- Kč k rukám její zástupkyně. Z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 298 pro obec P. a kat. území Z., tj. rodinného domu s bytem 5 + 1, sklepem, sušárnou, skladem, garáží, a zahrady par. č. 2312/2 o výměře 680 m2, a to žalobce jejich jedné ideální čtvrtiny a žalovaná tří ideálních čtvrtin. Dále vyšel z obsahu korespondence účastníků před zahájením řízení, z vyjádření žalované k žalobě a z přednesu zástupce žalobce při ústním jednání dne 23. 9. 2013, který uvedl, že „žalovaný (správně žalobce) z vlastní vůle předmětné nemovitosti neužívá, není mu však nikterak bráněno v jejich užívání v rozsahu odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu“. Při právním posouzení věci soud odkázal na ustanovení §451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2619/2010, v němž byl zaujat názor, že „vznik bezdůvodného obohacení mezi spoluvlastníky je vázán na situaci, kdy objektivní důvody neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci jeho práva (existující poměry, rozhodnutí nebo dohoda spoluvlastníků)“, a dovodil, že „bezdůvodné obohacení nevzniká, jestliže spoluvlastník své právo nevykonává o své vůli, ačkoliv mu ve výkonu jeho práva objektivně nic nebrání“. Jestliže „žalobce má možnost své právo vykonávat, je mu umožněn vstup do nemovitosti, kdykoliv se může rozhodnout do ní vstoupit a užívat jí (jak uvedla žalovaná ve vyjádření k žalobě), je již to nutné považovat za výkon práva, protože např. většinový vlastník by za této situace nemohl celou nemovitost bez dalšího pronajmout třetí osobě s tím, že tato bude výlučně užívána třetí osobou, když žalobce by se kdykoliv mohl rozhodnout začít své spoluvlastnické právo vykonávat a vstoupit do nemovitosti, a nebyla uzavřena (ani konkludentně) dohoda spoluvlastníků neumožňující mu realizaci jeho práva“. Soud však nepřisvědčil tvrzení žalované v písemném vyjádření k žalobě, že „korespondencí mezi účastníky byla prokázána i existence dohody mezi ní a otcem žalobce“, neboť „i kdyby taková dohoda existovala, nesměřuje s ohledem na další tvrzení účastníků k zabránění výkonu práva žalobce jako spoluvlastníka nemovitostí a nedopadala by na případy uvedené v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, v němž je přepokládána dohoda spoluvlastníků neumožňující některému z nich realizaci jeho práva. Návrh na doplnění dokazování výslechem žalované a jí navržených svědků, považoval soud za nadbytečný, neboť skutkový stav byl podle něj dostatečně zjištěn z předložených listinných důkazů, a proto tento návrh zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2014, č. j. 22 Co 98/2014-60, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení [§219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Soudu prvního stupně vytkl, že rozhodl o žalobě, aniž si ujasnil, co je předmětem řízení, resp. z jakého důvodu se žalobce požadované částky domáhá, když oproti žalobě v písemném vyjádření ze dne 26. 8. 2013 uvedl, že žalovaná část nemovitostí pronajímá (což soud zcela pominul) a že po ní neúspěšně požadoval odpovídající část takto získaného příjmu, a dále připustil, že v předmětném domě měl v minulosti jeden pokoj, který zhruba do svých 19 let užíval za účelem přespání nebo návštěvy, avšak k žádosti dcery žalované jí pokoj přenechal jako šatnu, a že poté, co zástupce žalobce při jednání dne 23. 9. 2013 k dotazu soudu sdělil, že „žalobce svoji část nemovitosti aktuálně neužívá toliko ze své vůle, když mu to nebylo znemožněno“, se spokojil již jen s touto odpovědí a žalobu zamítl s odůvodněním, že za této situace nemohlo žalované vzniknout bezdůvodné obohacení. Bylo však na soudu prvního stupně, aby před rozhodnutím věci postavil najisto, čeho se žalobce domáhá, a „nerozhodoval o (z pohledu právně významných skutečností) neúplné (neurčité) žalobě“. Žalobce tak měl být ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. vyzván k vylíčení všech rozhodných skutečností (a důkazů, které je mají prokazovat), protože ty dosud neuvedl úplně a jednoznačně, a taktéž měl být poučen o následcích nesplnění této výzvy, tedy o případné možnosti neunesení břemene tvrzení. Odvolací soud přitom podotkl, že nemohl postupovat podle ustanovení §118a o. s. ř. ve spojení s ustanovením §213b odst. 1 o. s. ř., neboť takový postup by vedl k uplatnění nových skutečností a důkazů v rozporu s ustanoveními §205a nebo §211a o. s. ř. Dále uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, když vychází jen z odpovědi zástupce žalobce na soudem položený dotaz ohledně možnosti a vůle žalobce v současné době předmětné nemovitosti užívat; na základě toho však není možné bez dalšího uzavřít, že část nemovitostí odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu o své vůli neužívá. Posouzení, zda spoluvlastník užívá věc v rámci svého podílu, je posouzením právním, vycházejícím ze skutkových zjištění, přičemž soud musí brát v úvahu všechny okolnosti věci; nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, nýbrž se musí zabývat i kvalitou užívané věci. Okolnost, že žalovaná v písemném vyjádření k žalobě uvedla, že žalobce měl a má k dispozici jeden pokoj v patře, a v souvislosti s tím přístup do dalších částí domu a do zahrady a že disponuje klíči od nemovitostí, nelze jen na základě toho uzavřít, že tak plně realizuje své spoluvlastnické právo k nemovitostem. Na soudu prvního stupně naopak bylo, aby při zvážení všech okolností věci posoudil, zda existující poměry žalobci umožňují či nikoliv plnou realizaci jeho spoluvlastnického práva a zda a v jaké výši mu v předmětném období vznikla újma jako tzv. vyloučenému spoluvlastníkovi (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011). Dále mu odvolací soud uložil, aby nepřehlédl tvrzení žalované, že pro část období od 25. 3. 2011 do 25. 3. 2013 není ve věci pasivně legitimována, jelikož z výpisu z katastru nemovitostí vyplývá, že svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem nabyla až na základě darovací smlouvy ze dne 13. 8. 2012 s právními účinky vkladu ke dni 29. 8. 2012. Pro úplnost dodal, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovanou tvrzená dohoda uzavřená mezi ní a otcem tehdy nezletilého žalobce o bezplatném užívání nemovitostí nemůže směřovat k budoucímu zabránění výkonu práva již zletilého žalobce jako spoluvlastníka těchto nemovitostí.
Proti tomuto usnesení podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to „aplikace §118a o. s. ř., eventuálně aplikace §79 o. s. ř. a §43 o. s. ř., resp. otázka, zda-li bylo povinností soudu prvního stupně vyzvat žalobce k vylíčení rozhodných skutečností postupem podle §118a o. s. ř. v situaci, kdy soud prvního stupně vzal za svá shodná skutková tvrzení žalobce a žalované, nadto týkající se skutečnosti, která je z hlediska merita věci zcela kardinální, pakliže byl na základě těchto skutkových zjištění sto ve věci samé rozhodnout“. Dovolatelka poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 856/2013, ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1602/2008, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3773/2007, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 918/2012, ze dne 24. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3284/2009, z nichž vyplývá právní názor, že byla-li žaloba zamítnuta nebo obrana proti ní neobstála proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř., který přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, přičemž k porušení poučovací povinnosti nedojde, jestliže soudy vycházely z totožného skutkového zjištění a nebylo nutné prokazovat zjištěné skutečnosti dalšími důkazy, jejichž provádění by bylo nadbytečné. Není proto správný názor odvolacího soudu, pokud soudu prvního stupně vytkl, že neaplikoval ustanovení §118a o. s. ř. a ve věci rozhodl v situaci, kdy předmětem řízení byl nárok na náhradu za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu a kdy ze shodného tvrzení obou účastníků vyplynulo, že žalobce je neužívá z vlastní vůle a že mu není bráněno v jejich užívání v rozsahu odpovídajícímu jeho spoluvlastnickému podílu. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně měl postupem podle ustanovení §118a o. s. ř. odstranit nejednoznačnost předmětu řízení, neboť tu nelze dovozovat ze žaloby (§79 odst. 1 o. s. ř.) ani z dalších podání žalobce (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2237/2013, sp. zn. 2 Cdon 245/96, sp. zn. 22 Cdo 3398/2011, sp. zn. 28 Cdo 661/2013, sp. zn. 21 Cdo 3067/2009). Pokud pak žalobce uvedl, že žalovaná pronajímá část nemovitostí, jde jen „o doprovodné tvrzení“, přičemž však podstata žaloby zůstala nedotčena, včetně vyčíslení uplatněného nároku, a nelze z něj dovodit, že by žalobce svůj nárok odvozoval z toho, že žalovaná má část nemovitostí pronajímat. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť není důvod, aby „tvrzení“ učiněné zástupcem žalobce nemělo účinky vůči soudu a ostatním účastníkům. Vzal-li soud prvního stupně za svá shodná tvrzení účastníků, že žalobci není bráněno v užívání předmětné nemovitosti s tím, že je žalobce užívat nechce, není důvodu, aby z něj nevyšel, a je zcela zřejmé, z jakého důvodu žalobu zamítl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání poukázal zejména na to, že jeho zástupce se při jednání u soudu prvního stupně vyjádřil jen k současnému stavu užívání nemovitostí. Dále uvedl, že se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že při posouzení realizace jeho spoluvlastnického práva je třeba zohlednit dispoziční uspořádání domu, přičemž nestačí zabývat se pouze výměrou pokoje, nýbrž i jeho kvalitou. S poukazem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, navrhl, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále „o. s. ř.“), které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátkou, dospěl po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzované věci žalobce uplatnil nárok na zaplacení částky 144.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalované tím, že předmětné nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví účastníků užívala v rozhodné době „pouze pro sebe“ a že žalobce je nemohl užívat do výše svého spoluvlastnického podílu. V podání ze dne 26. 8. 2013, došlém soudu prvního stupně dne 2. 9. 2013, žalobce uvedl, že potvrzuje existenci dohody o bezúplatném užívání předmětných nemovitostí, na níž žalovaná ve svém vyjádření k návrhu postavila obranu proti žalobě (vedle tvrzení, že žalobce měl a má k dispozici klíče od předmětných nemovitostí a má zcela neomezený přístup, že měl a má v patře svůj pokoj a že nemovitostí užíval), přesto však svá skutková tvrzení doplnil tím, že se dozvěděl o tom, že žalovaná částečně nemovitosti pronajímá, přičemž mu ovšem není ochotna odpovídající část příjmu poskytnout, a že poté, co v pokoji v patře přestal přespávat a již v neměl žádné věci, požádal jedenkrát žalovanou o možnost přespání, v čemž mu nevyhověla. Kromě výpisu z katastru nemovitostí a korespondence účastníků před zahájením řízení žalobce v návrhu na vydání elektronického platební rozkazu ani v podání ze dne 26. 8. 2013 žádné důkazy nenavrhl.
Z ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že každý spoluvlastník má právo užívat společnou věc v míře odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu. Neumožňují-li existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva, náleží mu za to odpovídající náhrada (§458 odst. 1 obč. zák.) jako kompenzace bezdůvodného obohacení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97, nebo rozsudek ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 355/2005). Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/2004, ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 145/2012).
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 17/2013“), Nejvyšší soud, i s přihlédnutím k závěrům vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05, rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet jako na nárok podle ustanovení §137 odst. 1 obč. zák., s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení.
V usnesení ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 563/2012, dále Nejvyšší soud dále dovodil, že umožnil-li jeden ze spoluvlastníků třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví na základě smlouvy, může být taková smlouva shledána neplatnou v případě, že byla uzavřena bez souhlasu druhého spoluvlastníka. „Opomenutý“ spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl „nadužíval“. I v tomto případě platí, že spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti.
Z obsahu spisu v posuzované věci vyplývá, že soud prvního stupně neprovedl přípravné jednání a že dne 23. 9. 2013 proběhlo u tohoto soudu první (a jediné) jednání. K tomuto jednání byli předvoláni zástupci obou účastníků vzorem 029 o. s. ř. (tj. předvoláním zástupce žalovaného k prvnímu jednání s upozorněním na možnost vydání rozsudku pro zmeškání, platí-li předvolání též pro zastupovaného účastníka, pokud nebylo provedeno přípravné jednání dle §114c o. s. ř.), přičemž zástupce žalobce v rámci pokusu o smír sdělil k dotazu soudu, že „v současné době žalobce svoji část nemovitosti neužívá, nicméně nebylo mu to znemožněno, neužívá ji toliko ze své vůle“. V protokolu o jednání ze dne 23. 9. 2013, k němuž se žalobce nedostavil, je v rámci dokazování uvedeno, že soud prvního stupně provedl důkaz výpisem z katastru nemovitostí prokazujícím stav k datu 6. 3. 2013, „přípisem zástupce žalobce ze dne 14. 3. 2013 a odpovědí na dopis ze dne 19. 3. 2013“, že zamítl návrh žalované do doplnění dokazování její účastnickou výpovědí a výslechem svědků R. H., dcery žalobkyně, L. T., Z. T., K. D., D. Č. a Z. J., a že bylo dáno „poučení podle ustanovení §119a a 118b o. s. ř.“.
Soud prvního stupně vzhledem k zaujatému právnímu názoru (učiněnému jen na základě vyjádření žalované k žalobě a na základě shora uvedeného sdělení zástupce žalobce při jednání dne 23. 9. 2013), že má-li spoluvlastník přístup do nemovitosti a možnost ji (v soudem neupřesněném rozsahu) užívat, „je již to nutné považovat za výkon práva“, a že žaloba proto není důvodná (ačkoli žalobce požadoval poskytnutí peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé žalované užíváním společné nemovitosti nad rámec jejího spoluvlastnického podílu od 25. 3. 2011 do podání žaloby, resp. z důvodu, že část nemovitosti pronajímá), měl skutkový stav za dostatečně zjištěný z předložených listinných důkazů a návrh na doplnění dokazování tak považoval za nadbytečný.
Odvolací soud - oproti soudu prvního stupně - s odkazem na závěry uvedené v R 17/2013 dovodil, že i kdyby měl žalobce v souvislosti s užíváním jednoho pokoje v patře přístup do dalších částí předmětného domu a zahrady a disponuje-li klíči od nemovitostí, nelze jen na základě toho uzavřít, že tak plně realizuje své spoluvlastnické právo k nemovitostem, přičemž nestačí např. zjištění, že spoluvlastník užívá část věci o větší výměře, než by mu podle poměru výše podílu náležela, nýbrž se musí zabývat i kvalitou užívané věci.
Podle ustanovení §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.
Povinnost soudu poskytnout účastníku potřebná poučení lze splnit i tím, že budou poskytnuta jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 59/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech, v nichž byla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností (§114c odst. 4). Pokud nebyla provedena příprava jednání podle §114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících skutečností podle §118a odst. 2.
Jak Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích, poučovací povinnost podle §118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §118a o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 209). Poté, kdy novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. zavedla koncentraci řízení jako universální zásadu pro projednání věcí ve sporném řízení (§118b o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009), je nutné, aby soud splnil poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. do skončení přípravného jednání (§114c o. s. ř.), nebo - nekonalo-li se přípravné jednání - do skončení prvního jednání ve věci. Jestliže tak neučiní (lhostejno z jakých důvodů), poruší uvedenou povinnost uloženou mu zákonem. V takovém případě - je-li podáno odvolání - musí být poučení poskytnuto odvolacím soudem v odvolacím řízení (§213b odst. 1 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení §118a o. s. ř. považováno za vadu řízení (§213b odst. 2 o. s. ř.), pro kterou odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (§219a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení. Může-li pochybení soudu prvního stupně spočívající v absenci poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. napravit odvolací soud v odvolacím řízení, popř. soud prvního stupně poté, kdy odvolací soud (i) z tohoto důvodu zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, a to bez ohledu na již nastalou koncentraci řízení, není rozumného důvodu, aby tak nemohl učinit soud prvního stupně i sám, z vlastní iniciativy poté, kdy si uvedenou vadu uvědomí. Jinými slovy, nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak objektivně mělo stát), nebrání ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. tomu, aby tyto skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala. Jiné skutečnosti či důkazy již ovšem poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, doplnit nemůže. Zbývá dodat, že v rozsahu, v němž skutková tvrzení a důkazy doplňuje jedna strana sporu i poté, kdy došlo ke koncentraci řízení, může doplnit tvrzení a označit důkazy i strana druhá.
V projednávané věci soud prvního stupně, ač tak měl učinit, žalobce, resp. jeho zástupce do skončení prvního jednání ve věci nepoučil postupem podle ustanovení §118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit vylíčení skutkových tvrzení (která byla nejednoznačná a rozporná) a označit k těmto tvrzením důkazy. Vycházel-li poté odvolací soud (správně) z odlišného právního názoru ohledně předpokladů aplikace ustanovení §451 a §458 odst. 1 obč. zák., pak v souladu s ustanovením §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v absenci poučení žalobce o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit k těmto tvrzením důkazy, jakož i o následcích nesplnění této výzvy (§213b odst. 2 o. s. ř.) - srov. právní závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněném pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Judikatura Nejvyššího soudu, na níž dovolatelka poukazuje stran poučovací povinnosti soudu, na danou věc nedopadá, neboť soud prvního stupně v dané věci žádná skutková zjištění k tvrzení účastníků neučinil a při právním posouzení věci vycházel jen z jejich korespondence před zahájením řízení, z písemných podání účastníků učiněných v průběhu řízení a z výpisu z katastru nemovitostí. Tvrzení žalované v jejím vyjádření k návrhu žalobce a sdělení zástupce žalobce při jednání u soudu prvního stupně dne 23. 9. 2013, že „v současné době žalobce svoji část nemovitosti neužívá, nicméně nebylo mu to znemožněno, neužívá ji toliko ze své vůle“, nelze považovat za shodné tvrzení účastníků ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o. s. ř., neboť zástupce žalobce se vyjádřil jen k aktuální situaci v době konání tohoto jednání, nikoliv k době, za níž žalobce nárok uplatnil (nehledě již na to, že i kdyby účastníci shodná skutková tvrzení ve smyslu tohoto ustanovení uvedli, nemělo by to za následek, že by v řízení před soudem prvního stupně byli těmito tvrzeními vázáni - k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006).
K dalším námitkám dovolatelky dovolací soud podotýká, že nelze zaměňovat tvrzení nezbytná k dostatečnému (nezaměnitelnému) vylíčení skutku (skutkového děje) tak, aby žalobu bylo možno projednat (§43 a §79 o. s. ř.), a skutečnosti, jež jsou významné pro rozhodnutí věci z hlediska hypotézy hmotněprávní normy a jež účastník řízení musí - chce-li být úspěšný ve sporu - tvrdit [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]; k tomu srov. v judikatuře např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, či důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013. Jestliže žalobce netvrdí všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti v žalobě, uvede je v průběhu řízení. Neučiní-li tak, vyzve jej k jejich doplnění soud právě postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. Přitom přímo ze znění posledně označeného ustanovení je zjevné, že soud musí žalobce poučit konkrétně, tak, aby bylo zřejmé, jaké skutečnosti (tvrzení o čem) má doplnit (srov. dále např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněného pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k (druhému) závěru odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně není přezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nesplňuje dovolání náležitosti podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť žalovaná neuvedla, v čem spatřuje přípustnost dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat. Je možno jen dodat, že i kdyby tak žalovaná učinila, nic by to na shora uvedeném závěru nemohlo změnit.
Protože dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu