ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1790.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1790/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Art Kodiak s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26376351, zastoupené JUDr. PhDr. Petrem Podlahou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, PSČ 110 00, proti žalovanému Mgr. M. H. , zastoupenému Mgr. Petrem Růžkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, PSČ 301 00, o zaplacení 2.087.742 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 9 C 221/2013, o dovolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 25 Co 237/2015-159, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. listopadu 2015, č. j. 25 Co 237/2015-159, se ve druhém a třetím výroku ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „společnost“) se domáhá na žalovaném, svém bývalém jednateli, zaplacení 2.087.742 Kč s příslušenstvím, jako finančních prostředků, které měl žalovaný čerpat pro osobní potřebu v době výkonu své funkce.
Okresní soud v Rokycanech rozsudkem ze dne 9. dubna 2015, č. j. 9 C 221/2013-131, žalobní nárok zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Žalovaný byl ode dne vzniku společnosti jejím jednatelem, jakož i jedním z jejích dvou společníků (podíl žalovaného na základním kapitálu společnosti činil 50 %) [dále jen „podíl na společnosti“].
2) Žalovaný čerpal z účtu společnosti mezi 27. květnem 2008 a 6. lednem 2010 3.785.360,49 Kč (dále jen „finanční prostředky společnosti“).
3) Část finančních prostředků společnosti čerpal žalovaný pro osobní potřebu.
4) Rozhodnutím valné hromady společnosti z 12. února 2010 byl žalovaný odvolán z funkce jednatele společnosti.
5) Dne 14. května 2010 uzavřela společnost s žalovaným smlouvu o půjčce, podle níž společnost přenechala žalovanému 2.087.742 Kč; tuto částku spolu s 6% úrokem ročně se žalovaný zavázal vrátit do 31. prosince 2011 (dále jen „smlouva o půjčce“).
6) Téhož dne (14. května 2010) sepsal žalovaný s druhým společníkem společnosti (Mgr. J. F.) prohlášení o právním stavu společných pohledávek a závazků (dále jen „společné prohlášení“), v němž specifikují také pohledávky společnosti za žalovaným.
7) Nato (téhož dne) se konala mimořádná valná hromada společnosti, na níž byli oba společníci informování o pohledávkách společnosti za žalovaným (dále jen „mimořádná valná hromada“).
8) Smlouvou o převodu obchodního podílu z 3. prosince 2010 převedl žalovaný svůj podíl na společnosti druhému ze společníků (Mgr. J. F.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že smlouva o půjčce má reálnou povahu, a pro její vznik je zapotřebí nejen dohoda stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014 (které je veřejnosti dostupné − stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná po 1. lednu 2001 − na webových stránkách tohoto soudu), dovodil, že reálná povaha půjčky je naplněna také tehdy, pokud se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je dlužník povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky. Podle soudu prvního stupně tedy lze mít za to, že čerpal-li žalovaný finanční prostředky společnosti pro osobní potřebu, byla smlouva o půjčce uzavřena, aby byl vztah žalovaného ke společnosti „narovnán“.
Soud se dále zabýval tím, zda valná hromada společnosti udělila k uzavření smlouvy o půjčce předchozí souhlas podle §196a odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb. (dále jen „obch. zák.“). Konstatoval, že mimořádná valná hromada proběhla „zjevně až poté, kdy bylo sepsáno ‚společné prohlášení‘ a ‚smlouva o půjčce‘.“ S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010 (uveřejněný pod číslem 32/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jakož i rozsudek ze dne 30. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 4012/2007, dovodil, že je nezbytné, aby souhlas valné hromady předcházel uzavření smlouvy o půjčce. Protože valná hromada v poměrech projednávané věci neudělila souhlas předem, měl soud smlouvu o půjčce za absolutně neplatnou.
K odvolání společnosti Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit 2.087.742 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (první výrok), ve zbývající části (týkající se zamítnutí nároku na zaplacení 6% úroku z dlužné částky) výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (třetí výrok).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně ohledně závěru o neplatnosti smlouvy o půjčce.
K námitce žalovaného, podle níž byl z funkce jednatele společnosti odvolán před tím, než byla smlouva o půjčce uzavřena (což podle jeho mínění vylučuje aplikaci §196a odst. 1 obch. zák.), odvolací soud uvedl, že toto ustanovení zajišťuje ochranu společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost právní úkony; vedle fyzických osob, které za právnickou osobu mohou činit právní úkony, mají vztah k právnické osobě a zájem na jejích poměrech i další fyzické osoby, mezi něž „je třeba řadit i společníky obchodních společností jako osoby, které by důvodně pociťovaly újmu, kterou by společnost utrpěla, jako újmu vlastní“. Ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. tedy podle názoru odvolacího soudu dopadá i na případy, kdy smlouvy vyjmenované v tomto ustanovení „podepisuje společník právnické osoby“.
Aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2009, pod číslem 118, odvolací soud odmítl s tím, že závěry tohoto rozhodnutí míří na jinou situaci. V poměrech projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaný čerpal finanční prostředky společnosti před tím, než byla smlouva o půjčce uzavřena a smlouva o půjčce tak pouze napravovala nezákonný stav, jenž vznikl tím, že žalovaný čerpal finanční prostředky společnosti pro osobní potřebu. Za této situace nelze uvažovat o neformálním předchozím souhlasu valné hromady s uzavřením smlouvy o půjčce a za souhlas s uzavřením smlouvy o půjčce nelze považovat ani závěry mimořádné valné hromady.
I přes neplatnost smlouvy o půjčce však odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a nároku žalobkyně částečně vyhověl. Vyšel totiž z toho, že pokud žalovaný finanční prostředky společnosti čerpal, obohatil se tím na úkor společnosti, a je tedy povinen bezdůvodné obohacení (ve výši, kterou společnost nárokuje) vydat. K tomu uvedl, že měl za nadbytečné poučit žalobce podle §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť přestože věc posoudil po právní stránce jinak, bylo možné platnost smlouvy o výpůjčce posoudit i na základě do té doby tvrzených skutečností (nebylo zapotřebí doplnit vylíčení rozhodných skutečností).
Ohledně nároku na zaplacení smluveného 6% úroku z půjčky odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Tento nárok podle jeho názoru nebylo možné přiznat, neboť šlo o pohledávku z neplatné smlouvy o půjčce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání společnost i žalovaný.
Společnost, která svým dovoláním napadla druhý výrok rozsudku odvolacího soudu, opírá přípustnost svého dovolání o §237 o. s. ř. Vychází přitom z toho, že druhý výrok napadeného rozsudku závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť „nelze podmínky stanovené v §196a odst. 1 a podmínky stanovené v §196a odst. 3 obch. zák. rozšiřovat a zaměňovat“. Společnost uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby byl druhý výrok rozsudku odvolacího soudu změněn tak, že se žalovanému ukládá povinnost uhradit 6% úrok z částky 2.087.742 Kč od 15. května 2010 do zaplacení, resp. aby byl druhý výrok rozsudku odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.
Ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. se podle mínění společnosti dotýká pouze osob, které mohou jménem společnosti uzavřít smlouvu o půjčce – nikoli společníků. Jestliže tedy žalovaný přestal být 12. února 2010 jednatelem společnosti a byl v době uzavření smlouvy o půjčce pouze jejím společníkem, nebyla aplikace §196a odst. 1 obch. zák. na místě.
Výklad, který zaujal odvolací soud, je navíc v rozporu s účelem §196a odst. 1 obch. zák., neboť toto ustanovení má zájmy společnosti chránit. Zkoumání toho, zda žalovaný potřeboval souhlas valné hromady již v době, kdy čerpal finanční prostředky společnosti, tedy není důležité. Podstatné je pouze to, že byl povinen tyto finanční prostředky vrátit – a to i poté, kdy byl odvolán z funkce jednatele společnosti.
Pro případ, že by §196a odst. 1 obch. zák. měl být aplikován, odkazuje společnost na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1780/2008, podle něhož byly-li osoby, které podepsaly smlouvu o půjčce, současně (ke dni uzavření smlouvy) jedinými společníky společnosti s ručením omezeným, není tato smlouva neplatná jen proto, že společníci neudělili souhlas k jejímu uzavření ve formě usnesení valné hromady. Respektovat je podle názoru společnosti třeba rovněž závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, podle něhož není ústavně konformní praxe, kdy obecné soudy preferují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím.
Rovněž i žalovaný, který dovoláním napadá první a třetí výrok rozsudku odvolacího soudu, opírá přípustnost svého dovolání o §237 o. s. ř. Vychází z toho, že napadený rozsudek odvolacího soudu zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně, a má rovněž za to, že napadený rozsudek závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; nadto uvádí, že odvolacím soudem vyřešená otázka procesního práva má být dovolacím soudem posouzena jinak. Žalovaný uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby byl výrok první a třetí rozsudku odvolacího soudu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že mu nebylo umožněno seznámit se s obsahem doplnění odvolání společnosti.
Domnívá se, že odvolací soud nepostupoval správně, když jej nepoučil ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř. a neumožnil mu doplnit rozhodné skutečnosti či zaujmout „procesní či hmotněprávní stanovisko“. K tomu uvádí, že kdyby jej odvolací soud řádně poučil, mohl kromě jiného například uplatnit námitku promlčení.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. 32 Odo 100/2003, pak namítá také to, že změnil-li odvolací soud právní kvalifikaci, aniž by „tak učinil v přímé návaznosti na dispoziční úkon žalobce (...) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“.
K dovolání žalovaného se společnost vyjádřila tak, že napadené rozhodnutí závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2003, sp. zn. 32 Odo 100/2003, neodporuje. V poměrech projednávané věci totiž nedošlo k tomu, že by soud vyšel ze skutečností, které společnost (jako žalobkyně) nevylíčila jako skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok; předmět řízení zůstal v poměrech projednávané věci po celou dobu řízení nezměněn. Společnost upozorňuje také na to, že závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce je v souladu s názorem žalovaného, který deklaroval v dosavadním průběhu řízení.
Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu, podle kterého dovolání projednal a rozhodl o nich (do 31. prosince 2013), se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Ani jedno z dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v §238a o. s. ř., a proto mohou být přípustná pouze podle §237 o. s. ř., tedy jen tehdy, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že závěry odvolacího soudu, které byly napadeny dovoláním žalovaného, jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž se nemá dovolací soud důvod odchýlit ani v poměrech projednávané věci.
Vytýká-li žalovaný odvolacímu soudu (posuzováno podle obsahu dovolání), že věc posoudil po právní stránce jinak, než podle právního názoru účastníků, aniž by rozhodl o změně žaloby ve smyslu §95 o. s. ř., přehlíží, že žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat a učiní-li tak, není soud jeho právním názorem vázán (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008). Úkolem soudu je nárok žalobce posoudit po právní stránce, a to bez ohledu na to, zda a jak jej právně kvalifikoval žalobce. Posoudil-li odvolací soud nárok společnosti po právní stránce odlišně, postupoval v souladu s citovanou judikaturou.
Dovolání žalovaného nečiní přípustným ani námitka, podle níž odvolací soud pochybil, pokud jej při změně právní kvalifikace nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř. Je tomu tak proto, že poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí (nezbytné) dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod číslem 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002).
Taková situace však v posuzované věci nenastala, neboť otázku bezdůvodného obohacení bylo možné posoudit i na základě do té doby tvrzeného skutkového základu uplatněného nároku, a žádné další vylíčení rozhodných skutečností nebylo zapotřebí. Také v tomto směru byl tedy postup odvolacího soudu v souladu se závěry judikatury Nejvyššího soudu.
A konečně, poukazuje-li žalovaný prostřednictvím dovolací argumentace na (údajné) vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, aniž by v této souvislosti předkládal jakoukoli otázku hmotného či procesního práva, nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání, neboť k jejímu uplatnění žalovaný od 1. ledna 2013 nemá žádný způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání společnosti je přípustné pro řešení otázky výkladu §196a odst. 1 obch. zák., při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání společnosti je i důvodné.
Podle §196a obch. zák. může společnost uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (první odstavec).
Z §135 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že ustanovení §194 odst. 2 první až páté věty, odstavce 4 až 7 a §196a se použijí obdobně i na společnost s ručením omezeným.
Již v rozsudku ze dne 27. března 2002, sp. zn. 29 Odo 159/2002, Nejvyšší soud formuloval závěr, podle něhož je účelem §196a obch. zák. ochránit společnost a její společníky před nekalým jednáním statutárních orgánů (jejich členů) a dalších osob, oprávněných jednat jménem společnosti. Ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. tak zajišťuje ochranu společnosti před nepoctivým jednáním osob, které jsou oprávněny činit za společnost (či jejím jménem) právní úkony, nebo osob jim blízkých, a má tedy zabránit osobám, jež mohou bezprostředně ovlivnit podmínky uzavření konkrétní smlouvy, aby z tohoto svého postavení osobně či prostřednictvím osob blízkých na úkor společnosti těžily (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2007, sp. zn. 21 Cdo 3335/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1780/2008).
Jak přitom Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 19. prosince 2013, sp. zn. 29 Cdo 1132/2012, omezení plynoucí z ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. nedopadají na bezúplatný převod majetku společnosti na jakoukoliv osobu, jež by mohla být považována za osobu blízkou dotčené společnosti, nýbrž pouze na smlouvy uzavřené mezi společností a osobami vypočtenými v §196a odst. 1 či 2 obch. zák.
V poměrech projednávané věci je tedy zcela bezvýznamné, zda je možné považovat dlužníka ze smlouvy o půjčce za osobu blízkou společnosti (neboť ta není v §196a odst. 1 a 2 obch. zák. vypočtena) a závěr odvolacího soudu, podle něhož jsou společnost a žalovaný osobami blízkými, je pro právní posouzení věci bezcenný.
Ačkoli judikatura připustila možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu a které je dlužník povinen vrátit, byly nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) předmětem půjčky (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014), použití §196a odst. 1 obch. zák. by přicházelo v úvahu pouze tehdy, byla-li by hypotéza tohoto ustanovení naplněna v okamžiku, v němž byla smlouva o půjčce uzavřena (14. května 2010).
Pro posouzení aplikace §196a odst. 1, resp. 2 obch. zák. není v projednávané věci rozhodné, zda žalovaný, který se společností uzavřel smlouvu o půjčce, naplňoval podmínky stanovené §196a odst. 1 obch. zák. v době předání peněz (tj. v okamžiku, který vzniku smlouvy o půjčce předcházel).
Názor odvolacího soudu, podle něhož pravidla §196a odst. 1 obch. zák. dopadají i na jednání společníků coby osob blízkých „své“ společnosti, který vyústil v použití §196a odst. 1 obch. zák. v projednávané věci (bez ohledu na to, že žalovaný v době uzavření smlouvy o půjčce již nebyl jednatelem společnosti), proto není správný.
Jelikož právní posouzení otázky výkladu §196a odst. 1 obch. zák. ze strany odvolacího soudu není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl společností uplatněn právem, Nejvyšší soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil druhý výrok rozsudku odvolacího soudu a spolu s ním (jako závislý) i výrok třetí téhož rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Filip C i l e č e k
předseda senátu