ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2462.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 2462/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce AREARCHA a. s. , se sídlem Hodoníně, Národní třída 1754/96, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 26732459, zastoupeného JUDr. Miroslavem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 1005/23b, PSČ 602 00, proti žalované Mgr. Emílii Popovičové , advokátce, se sídlem v Praze 5, Nádražní 344/23, PSČ 150 00, jako správkyni konkursní podstaty úpadce RM - ART PROJEKT, spol. s r. o., identifikační číslo osoby 60715758, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované UMMAGUMMA, spol. s r. o. , se sídlem v Hodoníně, Pr. Veselého 1306/7, PSČ 695 01, identifikační číslo osoby 25337238, zastoupeného Mgr. Janem Mackem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Zlatnická 1582/10, PSČ 110 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 6/2010, o dovoláních žalované a vedlejšího účastníka proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 15 Cmo 50/2012-272, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žádný z účastníků, ani vedlejší účastník, nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 5. června 2012, č. j. 58 Cm 6/2010-236, ve znění opravného usnesení ze dne 10. května 2013, č. j. 58 Cm 6/2010-312, vyloučil Městský soud v Praze (dále jen „konkursní soud“) nemovitosti blíže specifikované v těchto rozhodnutích (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu konkursní podstaty úpadce RM – ART PROJEKT, spol. s r. o. (dále jen „úpadce“) [bod I. výroku] a rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).
K odvolání žalované a vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek konkursního soudu v bodě I. výroku, změnil jej v bodech II. a III. výroku (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že:
1/ V letech 1995 a 1996 uzavřela Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) s pozdějším úpadcem jako zástavcem smlouvy, na jejichž základě bylo zřízeno zástavní právo ve prospěch banky na sporných nemovitostech k zajištění pohledávek banky za pozdějším úpadcem ze smlouvy o úvěru ze dne 2. srpna 1995 ve výši 1 400 000 Kč, ze smlouvy o úvěru ze dne 14. srpna 1995 ve výši 4 600 000 Kč a ze smlouvy o úvěru ze dne 19. února 1996 ve výši 6 000 000 Kč.
2/ Dne 2. září 2003 proběhly dvě nedobrovolné dražby na základě návrhů společnosti JANK GROUP, spol. s r. o. (zástavního věřitele, který měl své pohledávky zajištěny spornými nemovitostmi na základě zástavních smluv z let 1993 a 1994). Vydražitelem nemovitostí byla společnost AREARCHA a. s. (žalobce), která též uhradila vydražením dosaženou cenu.
3/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. září 2004, č. j. 94 K 16/2004-28, prohlásil konkurs na majetek úpadce a správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou.
4/ Pohledávky původně svědčící bance, uplatněné v konkursu včetně práva na oddělené uspokojení, byly dále postoupeny, naposledy společnosti UMMAGUMMA, spol. s r. o. (vedlejší účastník).
5/ Dne 26. dubna 2005 sepsala žalovaná průběžnou zprávu pro konkursní soud, ve které uvádí, že sporné nemovitosti sepsala do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
6/ Dne 3. února 2010 podal žalobce žalobu na vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty.
7/ Společnosti M-art, a. s. a Beta plus, spol. s r.o. (společnost zapsaná ke dni prohlášení konkursu v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí) se v řízeních vedených u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004 a 14 C 736/2004 domáhaly určení neplatností veřejné nedobrovolné dražby, v níž žalobce vydražil sporné nemovitosti. Obě žaloby byly pravomocně zamítnuty, když původně vyhovující rozsudky Okresního soudu v Hodoníně změnil Krajský soud v Brně rozsudky ze dne 7. února 2008, č. j. 38 Co 179/2006-136, a ze dne 3. dubna 2008, č. j. 38 Co 180/2006-243, tak, že žaloby v plném rozsahu zamítl. Dovolání podaná proti těmto rozsudkům zamítl Nejvyšší soud rozsudky ze dne 24. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 2646/2008 a sp. zn. 21 Cdo 3630/2008.
8/ Dne 29. listopadu 2010 vydal Krajský soud v Brně rozsudek č. j. 35 C 59/2003-97, 35 C 62/2003-35, na jehož základě zapsal katastrální úřad vlastnické právo ke sporným nemovitostem (vedle žalobce) i ve prospěch společnosti M-art, a. s.
9/ Dne 8. března 2011 podal žalobce žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem za účelem odstranění duplicitního zápisu (vedeno u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 74/2011)
10/ Společnost M-art, a. s., podala žalobu na obnovu řízení o neplatnosti veřejné dražby nedobrovolné, kterou žalobce nabyl sporné nemovitosti. Řízení je vedeno u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 14 C 661/2004.
Na tomto základě odvolací soud dovodil, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem ze zákona, neboť dne 2. září 2003 udělil licitátor žalobci příklep a žalobce následně uhradil cenu dosaženou vydražením (§30 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách). Žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporných nemovitostí, přičemž ke zpochybnění jeho vlastnického práva nestačí, že je v katastru nemovitostí veden ještě duplicitní vlastník
Jelikož žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem postupem podle zákona o veřejných dražbách před prohlášením konkursu na majetek úpadce, nemovitosti nepodléhají režimu konkursu, když právní důvod jejich zápisu do konkursní podstaty podle §27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), zanikl ještě před prohlášením konkursu, neboť zástavní právo na nich váznoucí (ve prospěch banky) zaniklo ze zákona podle ustanovení §58 odst. 1 zákona o veřejných dražbách.
K námitce žalované a vedlejšího účastníka, že řízení mělo být přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť byl podán návrh na obnovu řízení skončených zamítavým rozsudkem na určení neplatnosti dražby a dále probíhá řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem vyvolené duplicitním zápisem vlastnictví v katastru nemovitostí, odvolací soud uvedl, že tyto okolnosti „samy o sobě“ nejsou důvodem pro přerušení řízení. K tomu dodal, že kdyby tato řízení dopadla ve prospěch „žalované“, byl by to důvod pro obnovu tohoto řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaná a vedlejší účastník dovolání, jejichž přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., uplatňujíce dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., a navrhujíce, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil.
Žalovaná s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněný pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [(dále jen „R 27/2003“), který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupný též na webových stránkách Nejvyššího soudu], namítá, že zjištěný skutkový stav nedovoloval soudům učinit v řízení závěr, že sporné nemovitosti mají být vyloučeny z konkursní podstaty a „určit tak, že dle důkazů prováděných v tomto řízení je výhradním vlastníkem nemovitostí žalobce“. V době prohlášení konkursu byla totiž v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník nemovitostí společnost Beta plus, spol. s r. o. a nyní je jako vlastník sporných nemovitostí vedle žalobce zapsána rovněž společnost M-art, a. s. Soudy tak nemohly nemovitosti z konkursní podstaty vyloučit, neboť chyběl předpoklad, že osoba, jež se vyloučení věci ze soupisu domáhá, prokáže nejen to, že věc neměla být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo takové zařazení, svědčí jí.
Dovolatelka dále tvrdí, že ohledně sporných nemovitostí jsou vedena dvě soudní řízení – řízení o žalobě na obnovu řízení o určení neplatnosti veřejné dražby nedobrovolné a řízení o určení vlastnického práva – a soudy nižších stupňů tak měly podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. přerušit řízení o vylučovací žalobě, a to až do jejich pravomocného skončení. Po rozhodnutí ve vylučovacím sporu, kterým soud vyhověl žalobě, nebude v konkursní podstatě žádný majetek ke zpeněžení, což může přinést komplikace pro žalovanou a konkursní věřitele ohledně trvání či skončení konkursního řízení.
Konečně dovolatelka namítá, že soud nerozhodl o celém žalobním návrhu, neboť podle žalované „již z žalobního návrhu je patrno, že záměrem žalobce bylo dosáhnout v tomto řízení rozhodnutí o určení vlastnictví a nikoliv pouze vyloučení věci z konkursní podstaty úpadce“.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud odmítl, jako podané neoprávněnou osobou, podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b/ o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalované, které směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalovaná v dovolání především namítá, že odvolací soud nemohl rozhodnout o vylučovací žalobě, neboť dosud nebyla vyřešena otázka vlastnického práva ke sporným nemovitostem.
Již v usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2006, pod číslem 179, Nejvyšší soud vysvětlil, že vylučovací žaloba je svou povahou (obdobně jako vylučovací žaloba ve vykonávacím řízení) žalobou procesní, jejímž prostřednictvím se (jen) pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. Ze skutkového hlediska jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje (může vyjádřit) v řízení o vylučovací žalobě jako o otázce předběžné, pak odtud jako samozřejmý plyne závěr, že konkursní řízení (spor jím vyvolaný) otázku vlastnictví (předběžně) řešit může (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3080/2008). K tomu, že podstatou vylučovací žaloby může být i spor o vlastnické právo, srov. např. i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 379/2006.
Z ustálené judikatury dále plyne (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 1405/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. dubna 2011, sp. zn. 21 Cdo 1548/2010), že veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí, jak vyplývá z ustanovení §2 písm. a/ zákona o veřejných dražbách, veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (tj. na vydražitele) nepřechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě smlouvy (jak je tomu například při veřejné dražbě organizované podle zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů). Z ustanovení §2 písm. a/ zákona o veřejných dražbách je nepochybné, že titulem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k předmětu dražby vydražitelem je jiná právní skutečnost, a to příklep licitátora. Vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby přechází na vydražitele k okamžiku udělení příklepu, a to za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§53 zákona o veřejných dražbách). Z pohledu ustanovení §132 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jde při veřejné dražbě o nabytí vlastnictví „na základě jiné skutečnosti stanovené zákonem", které nemá povahu derivativní, ale originární.
K přechodu vlastnického práva udělením příklepu tak dochází (v případě platnosti dražby) bez ohledu na jakákoliv práva jiných osob.
Platnost veřejné dražby nedobrovolné pak není možné posuzovat (ať už z jakéhokoliv důvodu) jako předběžnou otázku, když jediným prostředkem, jak zvrátit její výsledek, je podání žaloby na určení neplatnosti dražby podle §48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1679/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 126, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2007, sp. zn. 22 Cdo 224/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 26 Cdo 4077/2008 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 21 Cdo 3802/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2014, pod číslem 138). Není-li žaloba ve stanovené lhůtě podána nebo je žalobce s takovou žalobou neúspěšný, platí, že dražba byla platná a vlastníkem je vydražitel.
Rozhodnutí odvolacího soudu, jež vychází ze závěru, že žalobce nabyl vlastnické právo ke sporným nemovitostem na základě veřejné nedobrovolné dražby, jejíž platnost nebyla úspěšně zpochybněna (žaloby o určení její neplatnosti byly pravomocně zamítnuty), a že sporné nemovitosti nejsou zatíženy zástavními právy, jejichž existence by opodstatňovala postup žalované dle ustanovení §27 odst. 5 ZKV, je s těmito ustálenými judikatorními závěry v souladu.
Na závěru, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí, není způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že v katastru nemovitostí je vedena jako duplicitní vlastník společnost M-art, a. s. Soudy totiž nevyšly jen z toho, že žalobce je jako vlastník sporných nemovitostí zapsán v katastru nemovitostí, ale zabývaly se i důvodem, pro který se tak stalo (a ten v řízení nebyl zpochybněn).
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil, když nepřerušil řízení podle §109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., a dále že nerozhodl o celém předmětu řízení, neboť nerozhodl o žalobě na určení vlastnického práva, uplatňuje tím ve skutečnosti dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který přípustnost dovolání v režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v dané věci založit nemůže.
Nadto řízení zjevně ani vytýkanými vadami netrpí. K první z uvedených námitek Nejvyšší soud podotýká, že v situaci, kdy (obě) žaloby o určení neplatnosti dražby byly pravomocně zamítnuty, by rozhodnutí o žalobě o určení vlastnického práva, vedené mezi subjekty duplicitně zapsanými jako vlastníci sporných nemovitostí v katastru nemovitostí (i v případě neúspěchu žalobce), nemohlo zvrátit závěr, že sporné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem zajišťujícím pohledávky za úpadcem, tedy ani závěr o nemožnosti žalované postupovat podle ustanovení §27 odst. 5 ZKV a zahrnout nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce. Důvod pro přerušení řízení tak nebyl dán.
K posledně uvedené námitce pak Nejvyšší soud doplňuje, že z žaloby (posouzené i z obsahového hlediska) jednoznačně vyplývá, že žalobce se v tomto řízení domáhal pouze vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. Určení vlastnického práva se podanou žalobou nedomáhal, když o tvrzení, že je vlastníkem sporných nemovitostí, pouze opíral důvodnost podané žaloby. Soudy tedy rozhodly o celém předmětu řízení, o čemž ostatně svědčí i postoj samotného žalobce, který v tomto směru soudům ničeho nevytýkal.
Konečně Nejvyšší soud dodává, že soudní praxe je jednotná i v závěru, podle něhož je vylučovací žaloba podle ustanovení §19 ZKV žalobou určovací a rozsudek, jímž soud takové žalobě vyhoví, se nevykonává; návrh účastníka řízení na odložení vykonatelnosti takového rozhodnutí je tak zjevně neopodstatněný (k tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 883/2012, uveřejněného pod číslem 125/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované i vedlejšího účastníka byla odmítnuta a žalobci podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2015
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu