ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2694.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2694/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v konkursní věci úpadce Ing. A. Z. , vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 227 K 44/2000, o vydání rozvrhového usnesení, o dovolání úpadce zastoupeného JUDr. Ilonou Schelleovou, Dr., advokátkou, se sídlem v Brně, Foltýnova 37, PSČ 635 00, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. února 2009, č. j. 2 Ko 14/2009-829, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 7. března 2008, č. j. 227 K 44/2000-781, rozvrhl Krajský soud v Brně (dále též jen „konkursní soud“), mezi konkursní věřitele druhé třídy výtěžek zpeněžení majetku konkursní podstaty úpadce Ing. A. Z. ve výši 636.442,82 Kč tak, že tito konkursní věřitelé budou uspokojeni poměrně v rozsahu 4,28442 % (bod I. výroku) a určil, jaké konkrétní částky obdrží konkursní věřitelé druhé třídy (č. 2 až 4, 6 až 9 a 12) na uspokojení svých pohledávek (bod II. výroku). Dále rozhodl o vrácení nespotřebované části zálohy na náklady konkursu věřiteli, který podal návrh na prohlášení konkursu (České spořitelně a. s.), tak, že částku 15.000,- Kč vrací z účtu konkursního soudu (bod III. výroku) a částku 35.000,- Kč uložil vrátit správci konkursní podstaty (bod IV. výroku). Dále uložil konkursním věřitelům, aby v určené lhůtě sdělili správci konkursní podstaty úpadce své bankovní spojení (bod V. výroku), zavázal správce konkursní podstaty úpadce provést rozvrh do 15 dnů od právní moci rozhodnutí a v určené lhůtě o tom podat zprávu (bod VI. výroku) a informoval o vyvěšení zkráceného znění rozvrhového usnesení na úřední desce konkursního soudu (bod VII. výroku).
K odvolání úpadce Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I., II., III. a IV. výroku (první výrok) a odvolání odmítl v rozsahu, v němž směřovalo proti bodům V. až VII. výroku (druhý výrok).
Ve vztahu k potvrzujícímu výroku svého usnesení odvolací soud poukázal na to, že odvolací námitky směřují převážně vůči těm fázím konkursního řízení, které vydání rozvrhového usnesení předcházely. Dodal, že šlo o opakovaně vznesené námitky, směřující převážně vůči postupu správce při zpeněžování, jimiž se jak konkursní soud, tak odvolací soud, ve svých předchozích rozhodnutích již zabýval a neshledal je důvodnými. Doplnil rovněž, že ve fázi řízení, jejímž předmětem je jen a pouze otázka konkrétního uspokojení jednotlivých věřitelů se zjištěnými pohledávkami, se těmito námitkami nelze zabývat.
Proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podal úpadce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel řešení otázky, zda je možné, aby správce konkursní podstaty nepostupoval v souladu s ustanovením §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“) a přestože jsou proti němu vedena soudní řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, které zahrnul do konkursní podstaty a následně zpeněžil, a o určení neplatnosti kupní smlouvy, na jejímž základě zpeněžil nemovitosti z konkursní podstaty úpadce, aby zpracoval konečnou zprávu, na jejímž podkladě je soudem následně vydáno rozvrhové usnesení.
Konkrétně dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, jelikož nepřihlédl k tomu, že v současné době probíhají dvě neukončená soudní řízení proti správci jeho konkursní podstaty (jenž na tato řízení soud neupozornil, čímž pochybil), bezprostředně se dotýkající v konkursu zpeněžených nemovitostí. Jde o věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 38/2009 (kde J. Z. podal proti správci konkursní podstaty úpadce a manželům C. žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy, kterou žalovaní uzavřeli, a o určení vlastnického práva ke garáži s pozemkem v katastrálním území B. – Ř.) a dále o věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 364/2004 (kde F. Z. podala proti správci konkursní podstaty úpadce a společnosti GRANT BOHEMIA s. r. o. žalobu o určení vlastnického práva k nemovitostem zařazeným do konkursní podstaty úpadce a nacházejícím se v katastrálním území B.- Ř.).
Dovolatel míní, že rozvrhové usnesení lze vydat až po pravomocném skončení těchto řízení, uváděje, že výsledek těchto řízení bude mít zásadní dopad na rozvrhové usnesení.
V rovině právního posouzení věci pak dovolatel tvrdí, že nevyčkal-li správce konkursní podstaty skončení označených sporů, porušil tím povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §8 odst. 2 ZKV. V důsledku toho pak předčasně přistoupil ke zpracování konečné zprávy a způsobil, že konkursní soud přistoupil předčasně ke zpracování rozvrhového usnesení. Odtud dovolatel dovozuje, že závěry odvolacího soudu v napadeném usnesení (ohledně prvního výroku) jsou nesprávné, neboť pomíjejí skutečnost, že proti správci konkursní podstaty úpadce jsou v době vydání rozvrhového usnesení vedeny soudní spory, týkající se nemovitostí, které tento správce zahrnul do konkursní podstaty úpadce a zpeněžil.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007).
Dovolání úpadce proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části potvrzujícího výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech III. a IV. výroku o vrácení zálohy na náklady konkursu, je Nejvyšší soud odmítl jako objektivně nepřípustné. Nejde totiž o žádný z případů, ve kterých občanský soudní řád dovolání proti usnesení odvolacího soudu připouští a k tomu, aby přípustnost dovolání v tomto rozsahu mohla být založena úvahou dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. a/, odst. 2 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., není splněna podmínka, aby šlo o usnesení odvolacího soudu, jímž se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně „ve věci samé“. Usnesení o vrácení zálohy na náklady konkursu totiž usnesením „ve věci samé“ není. Srov. k tomu i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. 29 Odo 1802/2006, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2010, pod číslem 101 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 2494/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2010, pod číslem 171 (tato usnesení jsou - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části potvrzujícího výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení konkursního soudu v bodech I. a II. výroku, může být přípustné jen podle ustanovení §238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř., ve spojení s ustanovením §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K tomu Nejvyšší soud úvodem poznamenává, že u dovolání, jež může být připuštěno jen podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 jakož i vlastní dikci §241a odst. 3 o. s. ř.). Argument dovolatele, že odvolací soud vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu věci, jelikož nepřihlédl k tomu, že v současné době probíhají dvě neukončená soudní řízení proti správci jeho konkursní podstaty, je tudíž pro posouzení přípustnosti dovolání právně bez významu.
Již v důvodech usnesení ze dne 23. října 2003, sp. zn. 29 Odo 777/2002, uveřejněného pod číslem 48/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále Nejvyšší soud vysvětlil, že nabude-li právní moci usnesení o schválení konečné zprávy, je zásadně vyloučeno, aby se soudy problematikou, k jejímuž řešení je konečná zpráva primárně určena, zabývaly v konkursu později, např. při vydání rozvrhového usnesení či při vydání usnesení o zrušení konkursu. Závěr, podle kterého námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá, formuloval Nejvyšší soud výslovně např. též v usneseních ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 29 Cdo 1750/2008, ze dne 17. února 2010, sp. zn. 29 Cdo 4838/2008 a ze dne 26. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1505/2011.
S těmito závěry je napadené usnesení v souladu a důvod připustit dovolání k prověření jeho věcné správnosti tak dán není. Ze spisu je patrno, že výhradu, na které založil svou dovolací argumentaci, neuplatnil dovolatel ani při podávání opravných prostředků proti usnesením konkursního soudu o schválení konečné zprávy o zpeněžování majetku konkursní podstaty a o vyúčtování odměny a výdajů správce konkursní podstaty, tedy proti usnesení ze dne 21. března 2006, č. j. 227 K 44/2000-696 (zrušeném usnesením odvolacího soudu ze dne 31. srpna 2006, č. j. 1 Ko 76/2006-706) a proti usnesení ze dne 19. ledna 2007, č. j. 227 K 44/2000-727 (které ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 18. října 2007, č. j. 1 Ko 82/2007-748, nabylo právní moci 11. prosince 2007), ani v rámci odvolání, které podal proti rozvrhovému usnesení konkursního soudu (srov. č. l. 789 a 806 až 808).
Zásadní právní význam napadeného usnesení proto nelze založit na tom, že se odvolací soud případně nevypořádal s námitkami, které dovolatel ani neuplatnil.
Nadto je zjevné, že poukazem na řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 38/2009 dovolatel ve skutečnosti uplatňuje v dovolacím řízení nové skutečnosti (k čemuž Nejvyššímu soudu zapovídá přihlédnout ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř.). Řízení v označené věci totiž bylo zahájeno až po vydání napadeného usnesení (16. února 2009).
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. srpna 2012
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu