ECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.3184.2012.1
sp. zn. 29 Cdo 3184/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně I. M., zastoupené JUDr. Martinem Kölblem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Vladimíru Neznalovi, jako správci konkursní podstaty úpadce Čechotrust, a. s. v likvidaci, identifikační číslo osoby 45 47 40 01, zastoupenému Mgr. Vladanem Valou, advokátem, se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 15 Cm 133/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2012, č. j. 10 Cmo 33/2011-193, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2.904,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. ledna 2012, č. j. 10 Cmo 33/2011-193, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 22. prosince 2010, č. j. 15 Cm 133/2008-145, ve znění usnesení ze dne 29. dubna 2011, č. j. 15 Cm 133/2008-174, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (I. M.) domáhala po žalovaném Ing. Vladimíru Neznalovi, správci konkursní podstaty úpadce (Čechotrust, a. s. v likvidaci) vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Zakladatelskou smlouvu ze dne 17. ledna 1992 byla zakladateli Ing. L. V. (dále jen „L. V.“) a Ing. H. N. (dále jen „H. N.“) založena společnost Čechotrust, a. s. (dále též jen „úpadce“), jejíž základní jmění při založení činilo 1.000.000 Kč (100 akcií o jmenovité hodnotě 10.000,- Kč). Úpadce byl zapsán do obchodního rejstříku 31. ledna 1992, přičemž počínaje 12. květnem 1994, byli oprávněni za úpadce jednat tři členové představenstva nebo mimo jiné prezident společnosti H. N. nebo jím či rozhodnutím představenstva písemně pověřený zástupce.
2) Na základě kupních smluv ze dne 18. února 1992 a 16. června 1992 úpadce koupil (za kupní cenu 3.500.000,- Kč a 2.750.000,- Kč) sporné nemovitosti; kupní smlouvy byly zaregistrovány „Státním notářstvím pro Prahu“ ve dnech 25. března a 7. srpna 1992.
3) Na valné hromadě úpadce konané dne 27. ledna 1994 (zaznamenané formou notářského zápisu č. NZ 33/94, N 29/94) „bylo konstatováno“, že L. V. prodal H. N. 25 ks akcií a H. N. je tudíž jediným akcionářem úpadce. Dále bylo rozhodnuto o zvýšení základního jmění úpadce na 10.000.000 Kč, které splatí H. N.
4) Dne 18. listopadu 1996 uzavřeli úpadce (jednající H. N.) a žalobkyně (jako kupující) kupní smlouvu (ve formě notářského zápisu č. NZ 508/96, N 643/96), podle které úpadce prodal sporné nemovitosti žalobkyni za částku 7.000.000 Kč (dále jen „smlouva“); ve smlouvě je „deklarováno“, že celá kupní cena byla zaplacena před podpisem kupní smlouvy.
5) Podle notářského zápisu sepsaného dne 18. listopadu 1996 (č. NZ 581/96, N 643/96) H. N. (jako prodávající) prodal L. V. (jako kupujícímu) 100 ks akcií úpadce.
6) U Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo vedeno řízení (pod sp. zn. 43 C 90/97, posléze pod sp. zn. 43 C 193/2004) ve věci žalobce (úpadce jednajícího L. V.) proti žalované (I. M.) o určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem. Z protokolu o jednání ze dne 3. srpna 1999 a 17. května 1999 „vyplývá“, že žalovaná je pokrevní nemanželskou dcerou H. N. K okolnostem uzavření smlouvy H. N. uvedl, že „se rozhodl pro likvidaci firmy“ (rozuměj úpadce), přičemž „některé domy dostal L. V. jako odškodné a dva domy dostala dcera I. M. Chtěl ji takto zajistit do budoucna, vypořádat vůči ní dědictví s předstihem. Nejprve tvrdil, že dcera mu za prodej domů dosud dluží, následně uvedl, že mu dala 7 miliónů Kč (350.000,- CHF) koncem listopadu v roce 1995 či 1996, prakticky prostřednictvím advokáta formou vypořádání dědictví dopředu, bylo to zaplaceno v protihodnotě, provedeno prostřednictvím bankové operace v Zürychu, pro forma peníze dostal a vložil je do banky a tak dostal své peníze ze společnosti zpět“. Žalovaná uvedla, že šlo o smluvní vztah mezi ní a H. N., nikoli o smluvní vztah mezi ní a úpadcem. Tvrdila, že „kupní cenu 7 miliónů Kč (v přepočtu 330.000,- CHF) zaplatila hotově, osobně v kanceláři H. N. v Zürychu, peníze měla v tašce, přinesla je z banky, tyto peníze zdědila od své pratety“. Předmětné řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno, a to poté, kdy Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2000, č. j. 29 Co 311/2000-190, ve znění opravného usnesení ze dne 16. května 2001, č. j. 29 Co 311/2000-209, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2000, č. j. 43 C 90/97-166, jimiž soudy nižších stupňů žalobě vyhověly (majíce smlouvu za absolutně neplatnou podle ustanovení §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7) Finanční úřad pro Prahu 4 dopisem ze dne 4. května 2010 potvrdil, že neobdržel přiznání k dani z převodu sporných nemovitostí a daň z jejich převodu nebyla vyměřena ani zaplacena.
8) Usnesením ze dne 23. října 2007, č. j. 24 K 39/2007-58, Krajský soud v Brně prohlásil konkurs na majetek úpadce a žalovaného ustavil správcem konkursní podstaty. Žalovaný sporné nemovitosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce a žalobkyně podala včas žalobu o jejich vyloučení.
Odkazuje na ustanovení §41a odst. 2 obč. zák., §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2000 (dále jen „obch. zák.“) a na ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), odvolací soud uzavřel, že:
a) Pohnutkou H. N. k uzavření smlouvy „bylo především získat ze společnosti úpadce zpět své investice (vyvést z ní uvedený majetek) a současně tímto majetkem materiálně zabezpečit svou pokrevní nemanželskou dceru“; s tímto záměrem musela být žalobkyně „minimálně srozuměna“.
b) „Úmyslem smluvních stran nebyl úplatný převod (kupní smlouva), nýbrž se jednalo o bezplatný převod sporných nemovitostí na žalobkyni“. H. N. si touto formou „vzal to, co mu dle jeho vnitřního přesvědčení patřilo“. Jinými slovy, žalobkyně s úpadcem, (za nějž jednal H. N.) uzavřeli „simulovanou“ smlouvu, kterou chtěli zastřít bezplatný převod sporných nemovitostí (darovací smlouvu jako dissimulovaný právní úkon) na žalobkyni. „Ani darovací smlouva však nebyla uzavřena platně, když z obsahu smlouvy (výslovně) nevyplývá, že jde o darování“.
c) I kdyby z tohoto pohledu šlo o platnou darovací smlouvu, tato by byla absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák., když sice šlo o bezplatný převod se souhlasem valné hromady, nicméně šlo „o převod uskutečněný mimo obvyklých podmínek v rámci běžného obchodního styku“.
d) Dalším důvodem absolutní neplatnosti smlouvy (podle ustanovení §39 obč. zák.) byla absence „řádného znaleckého posudku vypracovaného soudním znalcem, který by stanovil cenu převáděných nemovitostí“ ve smyslu s ustanovení §196a odst. 3 obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc jej za zásadně právně významný v řešení otázky, která „je soudy rozhodována rozdílně a která je aktuální judikaturou Nejvyššího soudu posuzována jinak, než jak učinil odvolací soud“.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Vyjadřuje přesvědčení, že „platnost či neplatnost kupní smlouvy není otázkou otevřenou, kupní smlouva je platným právním úkonem, když v minulosti nebylo soudy v předcházejícím řízení rozhodnuto o opaku“. Dále popisuje průběh řízení před Obvodním soudem pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 43 C 90/97 a doplňuje, že „po rozsudku Nejvyššího soudu byla žaloba úpadcem vzata zpět a nemovitosti byly tímto okamžitě převedeny na třetí osoby, kdy nejprve tyto převedl L. V. na sebe jako soukromou osobu a po jeho úmrtí tyto přešly dle závěti na Biskupství brněnské, které je dnes jako vlastník zapsáno v katastru nemovitostí“.
Je zcela absurdní – pokračuje dovolatelka – aby odvolací soud rozhodoval o absolutní neplatnosti kupní smlouvy po více než 15 letech s tím, že sporuje vůli účastníků kupní smlouvy uzavřít právě kupní smlouvu a spekuluje o simulovaném právním úkonu, když bez provedení jakéhokoli důkazu dospívá k závěru, že kupní cena nebyla zaplacena. Soudu v tomto řízení vůbec nepřísluší hodnotit vůli stran při uzavírání kupní smlouvy před tolika lety a navíc „konstatovat absolutní neplatnost pro nedostatek vůle stran nebo pro nezaplacení kupní ceny. I kdyby závěry soudu v tomto směru byly správné, pak se jistě nejedná o absolutně neplatný právní úkon, ale o relativně neplatný právní úkon, jehož se musí strana dovolat“.
Z předcházejícího řízení (rozuměj z řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 90/97) „nelze čerpat jakékoli provedené důkazy, jak tomu odvolací soud učinil, tj. vytěžovat jednotlivé výpovědi účastníků řízení nebo svědků a tyto pro potřeby zdejšího řízení interpretovat“.
K argumentaci odvolacího soudu ustanovením §196a obch. zák. dovolatelka odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 (uveřejněný pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 67/2012“), podle něhož předpokladem pro závěr o neplatnosti smlouvy o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. není pouze nedodržení požadavků, aby hodnota převáděného majetku byla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, ale (současně) i zjištění, že cena sjednaná ve smlouvě je pro společnost méně výhodná než cena v daném místě a čase obvyklá.
Konečně dovolatelka akcentuje, že „i kdyby připustila právní posouzení věci odvolacím soudem“ o absolutní neplatnosti kupní smlouvy, musí soud „současně konstatovat, že jí náleží kupní cena, kterou zaplatila, jelikož jde o „synalagmatický vztah“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný popisuje historii převodů sporných nemovitostí, hodnocení smlouvy odvolacím soudem považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud předesílá, že jakkoli je právní posouzení věci odvolacím soudem ve výkladu ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. v rozporu s následnou judikaturou Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. R 67/2012, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 349/2011) a neobstojí tak jeho závěr, podle něhož je smlouva o převodu majetku podléhající ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. neplatná (jen) proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, není vzhledem k níže uvedenému tento závěr důvodem, pro který by Nejvyšší soud shledal dovolání žalobkyně podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, v rozsudku ze dne 28. února 2002, sp. zn. 29 Cdo 342/2000, jakož i v rozsudku ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 27/2003, 67/2002 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož k předpokladům, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty (excindační žalobě), mimo jiné patří, že osoba, která se domáhá vyloučení věcí ze soupisu, prokázala nejen to, že věc neměla (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemá) být do soupisu zařazena, nýbrž i to, že právo, které vylučovalo zařazení věci do soupisu majetku konkursní podstaty, svědčí jí.
Podle obsahu spisu ani samotná žalobkyně v řízení nezpochybňovala, že v katastru nemovitostí byl jako vlastník sporných nemovitostí (na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. února 2000, č. j. 43 C 90/97-166 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2000, č. j. 29 Co 311/2000-209) zapsán úpadce, který smlouvou ze dne 1. října 2002, převedl sporné nemovitosti na L. V. (s účinky ve dni 3. března 2003), přičemž „současným vlastníkem sporných nemovitostí dle katastru nemovitostí“ je Biskupství Brněnské (na základě závěti L. V.).
Závěr, podle něhož samotná skutečnost, že na základě mimořádného opravného prostředku (dovolání) Nejvyšší soud zrušil pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, dle kterého bylo v katastru nemovitostí vyznačeno (záznamem) vlastnické právo určité osoby (zde úpadce) k nemovitostem, nemůže mít vliv na právní vztahy někoho jiného než účastníka řízení (srov. ustanovení §243d odst. 2 o. s. ř.), je přitom v judikatuře Nejvyššího soudu všeobecně sdílen [viz rozsudek ze dne 10. října 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný pod číslem 55/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 31. května 2006, sp. zn. 29 Odo 332/2004, uveřejněný pod číslem 54/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na ně navazující usnesení ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 396/2008 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. IV. ÚS 1076/2010), jakož i rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 120/2012 a usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179 a rozsudek ze dne 16. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 62/2011].
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z pohledu výhrady dovolatelky ohledně použitelnosti důkazů provedených v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 90/97; není totiž pochyb o tom, že obecně mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (srov. ustanovení §125 o. s. ř., jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn., 29 Cdo 4575/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2010, pod číslem 149, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 2947/2011).
Z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud shledává nevýznamnými i výhrady dovolatelky ohledně časového odstupu mezi uzavřením smlouvy, prohlášením konkursu na majetek úpadce a sepsáním sporných nemovitostí do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, když vlastnické právo žalobkyně ke sporným nemovitostem bylo zpochybněno již žalobou v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 43 C 90/97.
Konečně ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že strany smlouvy (tj. úpadce jednající H. N. a žalobkyně) nejednaly s úmyslem, aby kupní cena byla vskutku úpadci zaplacena, nýbrž jejich úmysl směřoval k tomu, aby sporné nemovitosti byly „vyvedeny“ z majetku úpadce, aniž by se úpadci dostalo jakéhokoli protiplnění. K tomu, že nejde ani o platnou (zastřenou) darovací smlouvu, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2000, pod číslem 95, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2002, sp. zn. 22 Cdo 101/2001, ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 2315/2011 a ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.
Ty v dané věci sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání sepsané dne 19. června 2012), která podle ustanovení §7 bodu 5, §9 odst. 3 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném k datu sepisu vyjádření, činí 2.100,- Kč, dále z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) a celkem činí 2.904,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu