ECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.4257.2013.1
sp. zn. 29 Cdo 4257/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, č. p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) AUDIOPOLIS spol. s r. o., v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Na Klaudiánce 8, identifikační číslo osoby 44796765 a 2) M. Š., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 290/2011, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. května 2013, č. j. 12 Cmo 29/2013-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 13. března 2012, č. j. 53 Cm 290/2011-41, jímž Městský soud v Praze ponechal vůči druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 29. července 2011, č. j. 53 Cm 290/2011-10, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 2.127.489,55 Kč s 6% úrokem od 26. května 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 7.091,63,- Kč a náhradu nákladů řízení, (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Dovolání druhého žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelem zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem (co do výkladu ustanovení §175 o. s. ř. a řešení otázky určitosti a projednatelnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu) zcela odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá již z ustanovení §175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; uvedená rozhodnutí jsou – stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud na dané téma dále uzavřel, že za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (srov. dále např. též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 19/2013).
Přitom není pochyb o tom, že v projednávané věci ve včasných námitkách (v nichž druhý žalovaný uplatnil mimo jiné výhradu, podle níž údaj o výši směnečné sumy byl do blankosměnky doplněn v rozporu s uděleným vyplňovacím právem) nejenže není uvedena „správná“ výše směnečné sumy (rozuměj částka, která měla být dle přesvědčení žalovaného směnečného dlužníka do blankosměnky správně doplněna), ale nejsou vylíčeny ani skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dovodit, v čem konkrétně mělo porušení uděleného vyplňovacího práva spočívat (z námitek ostatně není zřejmé ani to, jakou konkrétní pohledávku měla sporná směnka zajišťovat). Správnost směnečného platebního rozkazu prostřednictvím takové námitky tedy vskutku (jak správně uzavřely soudy nižších stupňů) prověřit nelze (k tomu srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2012, sp. zn. 29 Cdo 2184/2011).
K argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, Nejvyšší soud poznamenává, že vzhledem k datu vydání směnečného platebního rozkazu a ke skutečnosti, že druhý žalovaný spornou směnku podepsal jednak jako osoba jednající za výstavce (první žalovanou) a jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí) [tj. nepodepsal ji v postavení spotřebitele], se zcela uplatní závěry přijaté Ústavním soudem např. v usneseních ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13 a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2015
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu