ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.6046.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 6046/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně I N E S A spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Masarykovo nábřeží 2015/4, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 60 46 39 96, zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Rybníčku 1364/12, PSČ 120 00, proti žalovanému A. J. v. D. , zastoupenému JUDr. Vítem Berkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 323/13, PSČ 118 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 181/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. srpna 2016, č. j. 8 Cmo 114/2015-266, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 13.000,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 7 Cm 181/2011-193, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. června 2011, č. j. 7 Cm 181/2011-12, v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni směnečný peníz 1.100.000,- Kč s 6% úrokem od 21. prosince 2009 do zaplacení (výrok I.), dále směnečný platební rozkaz ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 201.300,- Kč (výrok III.).
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 12. srpna 2016, č. j. 8 Cmo 114/2015-266, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud „vyšel z toho, že v souladu se závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 16/12 ze dne 16. října 2012, resp. sp. zn. IV.ÚS 376/11 ze dne 14. ledna 2013, je za včasné třeba v přezkoumávané věci považovat všechny námitky žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu, jež byly žalovaným uplatněny v řízení před soudem prvního stupně do skončení prvního jednání ve věci dne 8. ledna 2013, neboť směnečný platební rozkaz byl vydán v době, kdy pro podání námitek proti němu byla §175 zákona č. 99/1963 Sb., občasného soudního řádu („dále jen o. s. ř.“), stanovena třídenní lhůta, jež byla shledána nepřiměřenou“. Přitom „z obsahu spisu ověřil“, že soud prvního stupně posuzoval všechny námitky žalovaného včetně těch, které uvedl při prvním jednání před soudem prvního stupně dne 8. ledna 2013.
Následně odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dovolatelem tvrzené (a doložené) platby, nebyly platbami na směnku, nýbrž platbami na směnkou zajištěnou pohledávku (rozuměj na pohledávku D. S. vůči žalovanému z titulu půjčky). Současně zdůraznil nutnost rozlišovat mezi kauzální námitkou zaplacení pohledávky směnkou zajištěné a námitkou zaplacení směnky, jelikož každá z nich je založena na odlišných skutkových tvrzeních. Správným odvolací soud shledal i právní závěr soudu prvního stupně, podle něhož k námitce započtení uplatněné žalovaným po vydání směnečného platebního rozkazu přihlížet nelze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., namítaje, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky:
a) „Zda se má soud ve směnečném řízení věcně zabývat námitkami podanými za právní úpravy třídenní námitkové lhůty ve znění, jak byly doplněny na výzvu soudu podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., nebo zda má soud přihlížet k námitkám tak, jak byly vzneseny do skončení prvního jednání soudu prvního stupně?“;
b) „Jak konkrétně a jak podrobně má být v námitkách formulován vztah žalobního nároku ze směnky k zajišťované půjčce, zda postačí, když je z celkového kontextu námitek zjevné, že žalovaný uhradil zajišťovanou půjčku, aniž by bylo v námitkách doslovně uvedeno, že je uplatňována námitka zaplacení zajišťovaného závazku a je uvedeno plnění na směnku?“.
Druhou z položených otázek dovolatel považuje za podstatnou pro případ, že by dovolací soud měl za projednatelné námitky „ve znění do konce prvního jednání“.
Dovolatel opakuje obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, jakož i obsah svého vyjádření ze dne 5. listopadu 2012 a průběh jednání konaného 8. ledna 2013, včetně svého podání ze dne 23. ledna 2013, přičemž zdůrazňuje, že soudy obou stupňů se „námitkou splnění zajišťovaného dluhu“ nezabývaly. Bylo-li v řízení prokázáno, že „mezi účastníky řízení“ byla uzavřena ústně smlouva o půjčce ve výši 1.000.000,- Kč s úrokem 100.000,- Kč, jejíž splnění bylo zajištěno směnkou, a zjistily-li soudy, že částka 1.092.000,- Kč byla žalovanému skutečně uhrazena, měla být námitka splnění dluhu směnkou zajištěného posouzena jako důvodná.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž:
1) Plněním na zajišťovací směnku nezaniká směnkou zajištěná pohledávka a plněním na směnkou zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka směnečná (srov. rozsudek ze dne 28. srpna 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný pod číslem 77/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudek ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 690/2010 a důvody rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 2600/2011, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2014, pod číslem 20).
2) K námitce započtení uplatněné po vydání směnečného platebního rozkazu soud při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, nepřihlíží (srov. rozsudek ze dne 26. července 2007, sp. zn. 29 Odo 63/2006, uveřejněný pod číslem 31/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 1457/2012, a důvody usnesení ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 2201/2013, a ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 3248/2013).
3) Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese žalovaný směnečný dlužník [srov. rozsudek ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, jakož i rozsudek ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 29 Cdo 1650/2007, a důvody usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněného pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 30/2011“)].
4) Za odůvodněné lze považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný přitom nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách (viz rozsudek ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněný pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i důvody R 30/2011).
5) Je nutné rozlišovat mezi kauzální námitkou zaplacení pohledávky směnkou zajištěné a námitkou zaplacení směnky, když každá z těchto námitek je založena na odlišných skutkových tvrzeních (srov. např. rozsudek ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 29 Cdo 254/2012, jakož i usnesení ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 125/2006, ze dne 30. července 2008, sp. zn. 29 Cdo 354/2008, a ze dne 24. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 538/2007).
Přitom v poměrech dané věci je nepochybné, že žalovaný (včas) uplatnil námitku proti směnečnému platebnímu rozkazu, podle níž dluh ze směnky „převážně“ zanikl zaplacením, a teprve ve vyjádření došlém soudu 21. ledna 2013 (č. l. 112-115) nově uplatnil výhrady, podle nichž všechny platby byly určeny na úhradu směnkou zajištěné pohledávky z titulu půjčky.
Z obsahu protokolu o jednání (ze dne 8. ledna 2013) rovněž jednoznačně plyne, že soud prvního stupně podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. žalovaného poučil (mimo jiné) o tom, že musí ve lhůtě patnácti dnů označit důkazy k prokázání námitkových tvrzení, že platby jím realizované byly splátkami na směnku.
Ke změně skutkové obrany žalovaného v tom směru, že plnil na směnkou zajištěnou pohledávku, tak došlo až po uplynutí lhůty ve smyslu závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/12.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že žalovaný směnku nepodepsal jako spotřebitel (směnka nezajišťovala pohledávku ze závazkového vztahu, na němž by se žalovaný jako dlužník ze smlouvy o půjčce účastnil jako spotřebitel). Potud viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 1260/2013, ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1135/2013 a ze dne 30. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 4257/2013, včetně tam obsažených odkazů na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13 a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci se stávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 1. prosince 2016), která podle §7 bodu 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 1.100.000,- Kč) částku 12.700,- Kč a z paušální částky náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem činí 13.000,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu