ECLI:CZ:NS:2020:29.ICDO.151.2018.1
MSPH 90 INS XY
190 ICm XY
sp. zn. 29 ICdo 151/2018-575
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobců a/ R. F., narozeného XY, bytem XY, a b/ J. K., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, PSČ 602 00, proti žalovanému Zrůstek a partneři v. o. s., se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25589644, jako insolvenčnímu správci dlužníka B., zastoupenému JUDr. Ing. Michaelem Šefčíkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Pardubicích, Jungmannova 881, PSČ 530 02, za účasti O. R., narozeného XY, bytem XY, jako vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, o vyloučení majetku ze soupisu majetkové podstaty dlužníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 190 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka B. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 90 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), ve spojení s usnesením ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a ve znění usnesení ze dne 9. ledna 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a usnesení ze dne 24. září 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit každému z žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.182,30 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobců.
III. Žalobci a vedlejší účastník vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozsudkem ze dne 15. února 2017, č. j. 190 ICm XY, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“):
1/ Zamítl žalobu, kterou se žalobci (a/ R. F. a b/ J. K.) domáhali vůči žalovanému (Advokátní kanceláři Zrůstek, Lůdl a partneři, v. o. s., jako insolvenčnímu správci dlužníka B.), za účasti O. R., vedlejšího účastníka řízení na straně žalovaného, vyloučení označené bytové jednotky č. 1715/21, se specifikovanými ideálními podíly na společných částech domu a pozemku, a označené bytové jednotky č. 1715/22 se specifikovanými ideálními podíly na společných částech domu a pozemku (dále též jen „bytové jednotky“) z majetkové podstaty dlužníka (bod I. výroku).
2/ Určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku).
3/ Uložil žalobcům zaplatit státu na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 15.474 Kč (bod III. výroku).
[2] Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §111, §217 odst. 1, §218, §220, §224 odst. 1 a §225 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a z ustanovení §37, §39, 40a, §41a, §42a a §588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobci se nestali vlastníky bytových jednotek, jelikož (dvě) kupní smlouvy ze dne 2. června 2011, kterými dlužník převedl bytové jednotky do vlastnictví společnosti Czech Inc., a. s. (dále jen „společnost C“) [ dále též jen „kupní smlouva č. 1“ ], (dvě) kupní smlouvy ze dne 19. června 2012, kterými společnost C převedla bytové jednotky do vlastnictví společnosti AMBRELA ART s. r. o. (dále jen „společnost A“) [ dále též jen „kupní smlouva č. 2“ ], jakož i kupní smlouva ze dne 15. dubna 2013, kterou společnost A převedla bytové jednotky do vlastnictví žalobců (dále též jen „kupní smlouva č. 3“ ) , jsou absolutně neplatné dle §37 a §39 obč. zák. a žalobci nebyli v dobré víře o tom, že bytové jednotky kupují od vlastníka.
[3] K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 28. listopadu 2017, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a ve znění opravných usnesení ze dne 9. ledna 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY), a ze dne 24. září 2018, č. j. 190 ICm XY, 101 VSPH XY (MSPH 90 INS XY):
1/ Změnil rozsudek insolvenčního soudu tak, že bytové jednotky vyloučil ze soupisu majetkové podstaty dlužníka (první výrok).
2/ Uložil žalovanému (již pod obchodní firmou Zrůstek a partneři v. o. s. a se změněným sídlem) a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalovaného zaplatit žalobcům společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 100.687,90 Kč (druhý výrok).
3/ Uložil žalovanému a vedlejšímu účastníku řízení na straně žalovaného zaplatit státu na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozhodnutí částku 15.474 Kč (výrok doplňujícího usnesení).
[4] Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §111, §225, §239, §240 a §242 insolvenčního zákona, jakož i z ustanovení §37 odst. 1 a §39 obč. zák. – dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí a po doplnění dokazování k následujícím závěrům:
[5] Neúčinnost kupní smlouvy č. 1 nemůže být důvodem soupisu bytových jednotek do majetkové podstaty dlužníka, i kdyby se prokázalo, že ji dlužník uzavřel v úmyslu zkrátit své věřitele a že tento úmysl byl znám druhé smluvní straně (společnosti C), nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám (§242 insolvenčního zákona). Další kupní smlouvy neuzavíral dlužník.
[6] Kupní smlouvy nejsou neplatné podle §37 odst. 1 obč. zák. (pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran při jejich uzavírání) a nelze dovodit, že byly zastřeným právním úkonem.
[7] Důvodem k uplatnění relativní neplatnosti kupní smlouvy není okolnost, že dohodnutá kupní cena nebyla cenou obvyklou v místě a čase uzavření kupní smlouvy.
[8] Kupní smlouvy nejsou neplatné podle §39 obč. zák., když v intencích závěrů podávajících se např. z „rozsudků“ Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1027/2006 ( jde o rozsudek ze dne 1. července 2008, uveřejněný pod číslem 40/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a sp. zn. 20 Cdo 2886/2006 (správně jde o usnesení ze dne 25. dubna 2007) [ které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu ] , nelze v dané věci dovodit úmysl obou smluvních stran zkrátit uspokojení věřitelů prodávajícího.
[9] I kdyby byly kupní smlouvy absolutně neplatné, žalobci uzavřeli kupní smlouvu č. 3 v dobré víře. Srov. závěry formulované v nálezu Ústavního soudu sp. zn. „I. ÚS 147/07“ [správně jde o nález ze dne 25. února 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, uveřejněný pod číslem 35/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu , který je (stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže) dostupný i na webových stránkách Ústavního soudu ] a v nálezu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 (jde o nález uveřejněný pod číslem 88/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a v rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2652/2011 (jde o rozsudek ze dne 16. května 2012) a sp. zn. 28 Cdo 3342/2011 (jde o rozsudek ze dne 8. února 2012). Soupis majetkové podstaty dlužníka, zahrnující i bytové jednotky, byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku (až) 6. května 2013 (čímž nastaly jeho účinky ve smyslu §222 odst. 2 insolvenčního zákona). K 15. dubnu 2013, ani k 24. dubnu 2013, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva k bytovým jednotkám ve prospěch žalobců do katastru nemovitostí, pak v katastru nemovitostí nebyla zveřejněna žádná poznámka o soupisu bytových jednotek do majetkové podstaty dlužníka (dopis, jímž insolvenční správce takový soupis oznamuje katastrálnímu úřadu, je datován až 2. května 2013). Oznámení insolvenčního správce o soupisu bytových jednotek do majetkové podstaty dlužníka bylo doručeno žalobcům (až) 5. srpna 2013. Nelze proto dovodit nedostatek dobré víry žalobců v to, že bytové jednotky kupují od jejich vlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, jenž je oprávněn s nimi disponovat.
[10] Obstojí pouze závěr insolvenčního soudu, že kupní smlouva č. 1 není obsahově neurčitá ani rozporná se zákonem č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), a že není absolutně neplatná pro nedostatek souhlasu dozorčí rady kupující společnosti C.
[11] Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (i Ústavního soudu). Konkrétně jde o tuto otázku:
Jestliže odvolací soud provádí důkazy, na jejichž základě dospěje ke skutkovým zjištěním odlišným od skutkových zjištění soudu prvního stupně a k právnímu posouzení věci odlišnému od právního posouzení věci soudem prvního stupně a účastníkem řízení, musí tohoto účastníka poučit podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř.?
[12] Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
[13] V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel odpovídá na jím položenou otázku tak, že odvolací soud takovou (poučovací) povinnost má, k čemuž cituje ustanovení §118a, §211, §213 odst. 2 a §213b odst. 1 o. s. ř. a poukazuje na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013. Protokol o jednání před odvolacím soudem pak podle dovolatele dokládá, že ač odvolací soud dospěl k jiným skutkovým a právním závěrům než insolvenční soud, nedal dovolateli ani vedlejšímu účastníku možnost tyto závěry zvrátit důkazy, které by vyvrátily důkazy odvolacím soudem provedené, a „překvapivě“ rozhodl v jejich neprospěch. K tomu dovolatel poukazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02 (jde o nález uveřejněný pod číslem 12/2003 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a dovozuje, že ve světle těchto závěrů musí být porušením práva na spravedlivý proces situace, kdy odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch účastníka, aniž mu umožní reagovat „na takový zvrat v právním názoru i skutkových zjištěních“. Na tom nic nemění ani to, že před soudem takové důkazy dosud nebyly uplatněny, uzavírá dovolatel, prováděje následně (v odstavcích 34. až 37. dovolání) výčet těch důkazů, jež soudu mohl nabídnout.
[14] Součástí dovolání je i vyjádření, v němž vedlejší účastník rekapituluje dosavadní průběh řízení a argumentuje ve prospěch správnosti rozhodnutí insolvenčního soudu.
[15] Žalobci ve vyjádření navrhují dovolání odmítnout jako nepřípustné, majíce napadené rozhodnutí za správné. Poukazují na to, že odvolací soud věc posuzoval stále ve stejné právní kvalifikaci a na základě skutkového stavu věci zjištěného insolvenčním soudem; měl jen odlišný právní názor, ke kterému postačoval zjištěný skutkový stav.
[16] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
[17] Dovoláním je napadán rozsudek odvolacího soudu „pro nesprávnost všech jeho výroků“, tedy i ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a ve výroku o nákladech státu (výrok doplňujícího usnesení). V této části Nejvyšší soud odmítl dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., jelikož potud dovolatel způsobem odpovídajícím požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. nevymezil důvod přípustnosti dovolání (výše označená otázka se tohoto výroku zjevně netýká) a ohledně této části výroku dovolatel v dovolání žádným způsobem neargumentoval. K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb. Jen „pro úplnost“ budiž dodáno, že přípustnost dovolání proti těmto výrokům vylučuje ustanovení §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
[18] V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (první výrok), může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., když pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř. Nejvyšší soud však dovolání potud odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že v řešení dovoláním předestřené procesní otázky je napadené rozhodnutí (oproti mínění dovolatele) plně souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k poučovací povinnosti odvolacího soudu dle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a neprotiví se ani judikatuře Ústavního soudu na dané téma.
[19] Již v rozsudku svého velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod číslem 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 115/2012“), Nejvyšší soud vysvětlil, že rozsah důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost účastníků (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením §101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř.
[20] Poučovací povinnost ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. se pak uplatňuje tam, kde je namístě učinit závěr, že účastník, jemuž je ku prospěchu prokázání určité (pro věc rozhodné) skutečnosti, nesplnil svou důkazní povinnost, respektive dosud provedenými důkazy neunesl důkazní břemeno o takové skutečnosti, takže nenabídne-li (po poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř.) důkazy způsobilé takovou skutečnost prokázat, budou jej stíhat procesní následky spočívající v neunesení důkazního břemene o takové skutečnosti (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod číslem 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo opět R 115/2012).
[21] Rozhodnutí založené na neunesení důkazního břemene o určité skutečnosti nelze zaměňovat s rozhodnutím založeným na tom, že na základě jiných důkazů byl skutkový stav o této skutečnosti zjištěn (pozitivně) jinak, než tvrdil některý z účastníků. V takovém případě nejde o to, že se určitá skutečnost neprokázala, nýbrž o to, že se prokázala jinak, než účastník tvrdil. Má-li soud určitou skutečnost za prokázanou jinak, než tvrdil některý z účastníků řízení, pak nemá důvod přistoupit k poučení dle §118a odst. 3 o. s. ř., jelikož jeho rozhodnutí není v takovém případě rozhodnutím založeným na neunesení důkazního břemene o oné skutečnosti (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2018, sen. zn. 29 NSČR 211/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).
[22] V daném případě nevycházejí závěry odvolacího soudu z toho, že dovolatel neunesl břemeno tvrzení (že ani netvrdil určitou, pro věc významnou skutečnost), ani z toho, že dovolatel neunesl důkazní břemeno o určité (jím tvrzené) skutečnosti, nýbrž z toho, že na základě zjištěného skutkového stavu lze uzavřít, že žalobci se stali vlastníky bytových jednotek na základě platně uzavřených kupních smluv, potažmo lze uzavřít, že by se stali vlastníky bytových jednotek jako nabyvatelé v dobré víře, i kdyby kupní smlouvy nebyly platné. Důvod plnit poučovací povinnost dle §118a odst. 1 o. s. ř. nebo poučovací povinnost dle §118a odst. 3 o. s. ř. tedy odvolací soud neměl.
[23] K namítané „překvapivosti“ napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že byla-li právní otázka, kterou odvolací soud zkoumal s jiným výsledkem, zkoumána již soudem prvního stupně, mohl být rozhodnutím odvolacího soudu v dotčeném aspektu „překvapen“ jen účastník svých práv nedbalý a na jednání odvolacího soudu nepřipravený (srov. shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněného pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se v rovině právní nezabýval jinými otázkami než těmi, jež (zčásti zjevně nesprávně – jako např. v rovině neúčinnosti právních úkonů) otevřel ve svém rozsudku insolvenční soud; dovolatel tedy neměl být „překvapen“ jen tím, že odvolací soud při zkoumání týchž právních otázek dospěl k jinému výsledku.
[24] Otázka položená dovolatelem tedy přípustnost dovolání nezakládá, přičemž jiné otázky Nejvyššímu soudu dále zkoumat nepřísluší; uplatněným dovolacím důvodem je (totiž) Nejvyšší soud vázán, včetně jeho obsahového vymezení (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněný pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
[25] Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, čímž žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají u každého z žalobců z odměny jejich zástupkyně za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání datované 22. března 2018) určené dle §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném do 30. června 2018. Incidenční spor o vyloučení majetku z majetkové podstaty dlužníka je ve smyslu ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ advokátního tarifu sporem ve věci rozhodované v insolvenčním řízení, u kterého se považuje za tarifní hodnotu částka 50.000 Kč. Tomu odpovídá (dle §7 bodu 5. advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč. Jelikož šlo o společný úkony při zastupování dvou osob, snižuje se takto určená mimosmluvní odměna o 20 % (§12 odst. 4 advokátního tarifu), tedy na částku 2.480 Kč. Spolu s částkou 150 Kč (odpovídající polovině paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle §13 odst. 3 advokátního tarifu), jde o částku 2.630 Kč. S připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 552,30 Kč (§137 odst. 3 o. s. ř.) jde u každého z žalobců celkem o částku 3.182,30 Kč, kterou dovolací soud přiznal každému z žalobců samostatně (podle povahy sporu nejde o aktivní věcnou solidaritu) k tíži žalovaného.
[26] Výrok o nákladech řízení mezi žalobci a vedlejším účastníkem je odůvodněn tím, že vůči vedlejšímu účastníku žalobcům žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně 30. července 2020
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu