ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.106.2016.1
KSBR 30 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 106/2016-A-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka P. B. , narozeného XY, bytem XY, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 30 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ L. H. , narozené XY, bytem XY, a 2/ SOLIDE INVEST, s. r. o. , se sídlem v Brně - Husovicích, Dukelská třída 400/24, PSČ 614 00, identifikační číslo osoby 26926741, insolvenční navrhovatelé zastoupeni JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Kachlíkova 891/15, PSČ 635 00, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Hnilem, advokátem, se sídlem v Písku, Velké náměstí 116/7, PSČ 397 01, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. února 2015, č. j. KSBR 30 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
[1] Usnesením ze dne 10. prosince 2014, č. j. KSBR 30 INS XY, Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) rozhodl o insolvenčním návrhu věřitelů (1/ L. H. a 2/ SOLIDE INVEST, s. r. o.) mimo jiné tak, že:
1/ Zjistil úpadek dlužníka P. B. (bod I. výroku).
2/ Prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku).
3/ Insolvenčním správcem dlužníka ustanovil Mgr. Petra Budzińského (bod III. výroku).
[2] K odvolání dlužníka Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. února 2015, č. j. KSBR 30 INS XY, 3 VSOL XY, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v (odvoláním napadených) bodech I. a II. výroku.
[3] Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník (posléze zastoupený soudem ustanoveným advokátem) „v celém rozsahu“ dovolání (A-120, A-135), jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil v tom duchu, že se insolvenční návrh zamítá. Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci co do aktivní věcné legitimace první insolvenční navrhovatelky.
[4] Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Srov. k tomu dále (ve vazbě na skutečnost, že insolvenční řízení bylo zahájeno před 1. lednem 2014) i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek [které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu].
[5] Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru o osvědčení aktivní věcné legitimace první insolvenční navrhovatelky, nezpochybňují správnost dovoláním napadeného rozhodnutí.
[6] Ve vztahu k té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o zjištění úpadku dlužníka, lze ohledně této námitky (její zjevné neopodstatněnosti) odkázat např. na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), a ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015. Ostatně, v tomto duchu se dovolateli dostalo přiléhavého poučení již v důvodech napadeného rozhodnutí.
[7] Ve vztahu k té části výroku napadeného usnesení, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, je argumentace nedostatkem aktivní věcné legitimace první insolvenční navrhovatelky rovněž právně bezcenná. Již v usnesení ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z nějž ve své rozhodovací praxi ustáleně vychází, Nejvyšší soud uzavřel, že:
„Opravný prostředek (odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost) směřující proti rozhodnutí insolvenčního soudu o prohlášení konkursu na majetek dlužníka může uspět jen tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím zpochybněny předpoklady pro vydání rozhodnutí o prohlášení konkursu, k nimž patří předchozí vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka a závěr, že dlužníkův úpadek nelze řešit některým ze sanačních způsobů (reorganizací či oddlužením), případně závěr, že namísto přijetí rozhodnutí o způsobu řešení dlužníkova úpadku [ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona)] mělo být vydáno rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§158 insolvenčního zákona).“
[8] Jak Nejvyšší soud dále doplnil v usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017:
„Zkoumání otázky aktivní věcné legitimace některého z insolvenčních navrhovatelů (včetně zkoumání spornosti pohledávky tohoto insolvenčního navrhovatele) je vyhrazeno (s omezením, jež se pro odvolací řízení podává z §141 odst. 2 insolvenčního zákona) té fázi insolvenčního řízení, která končí rozhodnutím o insolvenčním návrhu (…); při rozhodování o způsobu řešení úpadku dlužníka (konkursem, reorganizací nebo oddlužením) se takové zkoumání již neprovádí (kdo byl insolvenčním navrhovatelem již žádný význam nemá) a insolvenční soud by naopak chyboval, kdyby takto postupoval.“
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu