ECLI:CZ:NSS:2013:3.APS.1.2013:15
sp. zn. 3 Aps 1/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalované: Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, 225 99 Praha 1, o žalobě proti
nezákonnému zásahu žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 A 4/2013 – 6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu žalované podanou Městskému soudu
v Praze dne 2. 1. 2013 se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal určení toho, že vrácení všech
písemností Českou poštou, s. p., bylo nezákonným zásahem do práva na vyzvednutí soudní
písemnosti na doručovací adrese, a to v důsledku neaplikace občanského soudního řádu
žalovanou i iracionálního pokynu soudu na obálce (doručit do vlastních rukou, neukládat).
Při podání žaloby stěžovatel současně požádal o ustanovení zástupce a o osvobození
od soudních poplatků. Ke své žádosti připojil čestné prohlášení, ve kterém uvedl, že způsob
jeho bydlení je „nenájemní, nevlastnické, samostatná domácnost“, nemá zdanitelné příjmy, výše
nezdanitelných příjmů je přes 3.000 Kč měsíčně, důvodem jeho nevýdělečné činnosti je plná
invalidita, má tisícové peněžní závazky, má nenarušenou způsobilost zcizovat, jeho úvěrová
bonita je „-2“, pobírá státní podporu - příspěvek na živobytí, vlastní elektrický psací stroj,
digitální televizor, paměťový záznamník. Jako své výdaje uvedl stravu, tisk, jízdné, papír, DPH.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 A 4/2013 – 6, rozhodl
o tom, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává a jeho žádost o ustanovení
zástupce se zamítá. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel doložil, že jeho majetkové poměry
odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel byl v řízeních před Městským soudem
v Praze opakovaně osvobozován od soudních poplatků pro svou nemajetnost, o které soud
nepochybuje ani v tomto případě. Městský soud v Praze je však toho názoru, že existuje
jiný důvod pro nepřiznání osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel totiž zneužívá toho,
že je od poplatků osvobozen a jeho úspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků v řízení
o žalobách i kasačních stížnostech jej povzbuzují k další procesní aktivitě. Městský soud v Praze
odkázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22,
v němž se k osobě stěžovatele uvádí, že z jeho celkové aktivity je evidentní, že jde z hlediska
počtu návrhů o kverulanta, který soudům směřuje své žádosti nikoliv proto, aby bylo rozhodnuto
o věci, ale proto, aby bylo nějak rozhodnuto. Dodal, že soudy včetně soudů správních jsou
povolány k ochraně práv, nikoliv k tvorbě zcela zbytečných rozhodnutí, která již zjevně nikoho
ochránit nemohou, neboť zde o žádnou ochranu práv nejde. Městský soud v Praze v této
souvislosti poukázal na způsob, jakým stěžovatel v tomto řízení sdělil své příjmové a majetkové
poměry. Použité formulace vzbuzují vážné pochybnosti o tom, zda stěžovatel svoji žádost vůbec
myslí vážně. Ze samotné žaloby vyplývá, jaké množství úředních písemností bylo stěžovateli
doručováno v relativně krátkém období. Městský soud v Praze poukázal i na samoúčelný
charakter sporů iniciovaných stěžovatelem a jeho postup v těchto sporech, z něhož není patrná
snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustálé zpochybňování i dílčích úkonů správního orgánu
a soudu.
Městský soud v Praze konečně dospěl k závěru, že podaná žaloba nemůže být úspěšná.
Podstatou žaloby je totiž nesouhlas stěžovatele s obsahem §50 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu. Soudu je z úřední činnosti známo, že stěžovatel uvádí jako
doručovací adresu „X“. Stěžovatel tedy žádá, aby mu byly písemnosti doručovány do provozovny
České pošty a nikoli do místa, kde bydlí. Žádá-li stěžovatel, aby mu byly písemnosti doručovány
do místa, kde se nezdržuje a kde nemá žádnou domovní schránku, musí nést důsledky, které
z této volby vyplývají. Co se týče žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce, stěžovatel nesplnil
základní podmínku podle §35 odst. 8 s. ř. s., tedy splnění předpokladů pro osvobození
od soudních poplatků.
Toto usnesení krajského soudu napadl stěžovatel kasační stížností. Namítl, že Městský
soud v Praze zamlčuje, že podal dne 31. 12. 2012 dva návrhy na přezkum postupu doručujícího
orgánu. Soud na jedné straně uvádí, že stěžovatel doložil poměry odůvodňující osvobození,
na druhé straně nelogicky konstatuje, že údaje sdělené stěžovatelem jsou neúplné. Veškeré údaje
sdělené stěžovatelem jsou pravdivé a nenadbytečné, poněvadž z rozhodnutí jiných soudů vyplývá,
že by měl jakýmkoli způsobem přiznat i doložit, že si nemůže prostředky zajistit. Není zřejmé,
proč by sdělené údaje nemohly být míněny vážně. Stěžovatel poukázal na to, že řízení
před Ústavním soudem není zpoplatněno, žádost o osvobození proto nemůže navrhovatel
zneužít. Namítl, že soud má aplikovat zákony, nikoli judikáty, navíc týkající se jiného případu.
Dále uvedl, že je absurdní, pokud soud z žaloby nepochopil, že ani jediná poštou vrácená zásilka
není úřední povahy. Za hrubou svévoli soudu stěžovatel považuje závěr o tom, že rozsudek
ve věci je zcela zbytečný. Soud podle něj necituje žalobní námitky, namísto toho dělá výklad
ustanovení §50 o. s. ř. Není schopen uvést, v čem spočívá zjevná neúspěšnost žaloby. Stěžovatel
má za to, že žádosti o osvobození od poplatků nelze zneužít, neboť může být kdykoli zamítnuta,
příp. osvobození může být kdykoli odejmuto. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud předně podotýká, že netrval na zaplacení soudního poplatku
ani na zastoupení advokátem pro řízení o kasační stížnosti. Za situace, kdy je předmětem
kasačního přezkumu usnesení, jímž byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků,
případně žádost o ustanovení advokáta, by totiž trvání na podmínce uhrazení soudního poplatku
či na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému
(srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v mezích námitek uplatněných
v kasační stížnosti a po posouzení věci dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně
tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Aby mohl být účastník osvobozen od soudního
poplatku podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., musí být splněny tyto tři předpoklady: (a) účastník
musí doložit, že nemá dostatečné prostředky, (b) musí podat žádost o osvobození od soudních
poplatků, a (c) soud nesmí dospět k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný. Mimo
ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje
rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
V posuzované věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že majetkové poměry
stěžovatele odůvodňují osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší právní soud nepřisvědčil
námitce stěžovatele, že v odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze je logický rozpor,
neboť soud na jedné straně uvádí, že stěžovatel doložil poměry odůvodňující osvobození,
a na druhé straně konstatuje, že údaje sdělené stěžovatelem jsou neúplné. Z odůvodnění
napadeného usnesení je totiž zřejmé, že Městský soud v Praze při posouzení naplnění
předpokladů pro osvobození stěžovatele vycházel vedle jeho prohlášení o majetkových
poměrech učiněného v tomto řízení i z dalších písemností založených u soudu. Poukázal přitom
na to, že stěžovatel je v jiných řízeních opakovaně osvobozován právě pro svoji nemajetnost.
Městský soud v Praze tak sice v projednávané věci dospěl k závěru, že stěžovatel splňuje
první z výše uvedených podmínek ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., tedy nedostatek prostředků,
osvobození od soudních poplatků mu však nepřiznal. Dopěl totiž k závěru, že stěžovatel jednak
zneužívá dobrodiní osvobození od soudních poplatků a jednak že podaná žaloba zjevně nemůže
být úspěšná.
Co se týče zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud
předně uvádí, že toto je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní
rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci
tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním
způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje
osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného
uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním
řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně
brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci
uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým krajský soud nevyhoví žádosti o osvobození
od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být
s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 – 91, www.nssoud.cz).
V nyní projednávané věci má Nejvyšší správní soud za to, že Městský soud v Praze
nepochybil, jestliže postup stěžovatele v jednotlivých řízeních posoudil jako svévolné uplatňování
práva. Nejvyšší správní soud konstatuje, že se Městský soud v Praze dostatečným způsobem
zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních
vedených před tímto soudem. Nejvyšší správní soud přisvědčil Městskému soudu v Praze
v tom, že závěry o pokračujícím zneužívání práva lze činit s ohledem na četnost sporů
iniciovaných stěžovatelem, na jejich podstatu a postup stěžovatele v jejich rámci, kdy stěžovatel
často nepochybně nepostupuje s cílem dobrat se meritorního rozhodnutí ve sporné věci.
Ke shodným závěrům ohledně procesní činnosti stěžovatele již ostatně dospěl i Nejvyšší správní
soud např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 – 7, www.nssoud.cz, či v usnesení
ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, www.nssoud.cz.
V projednávané věci bylo rovněž zcela na místě, že Městský soud v Praze poukázal
na způsob, jímž stěžovatel sdělil soudu své osobní a majetkové poměry. Žádostí stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků téměř shodného obsahu se zabýval i Nejvyšší správní soud
v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012, kde konstatoval, že „takto formulovaná žádost
je podle názoru soudu zjevně šikanózní a není míněna vážně. Jediným smyslem takovéto žádosti je dosáhnout
samostatného rozhodnutí soudu o této žádosti, nikoliv vyhovění žádosti. Pokud by tomu tak nebylo, jistě by žádost
stěžovatel formuloval zcela jinak.“
Nejvyšší správní soud zde rovněž odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní
úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně
uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem
soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů
na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti
(motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Nejvyšší správní soud dále přisvědčil závěru Městského soudu v Praze, že pokud
stěžovatel spatřoval nezákonný zásah žalované v tom, že žalovaná nepřipravila doručované
písemnosti na udané doručovací adrese k vyzvednutí po dobu deseti dnů, ale vrátila je soudu
následující pracovní den, podaná žaloba zjevně nemohla být úspěšná. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 6. 5. 2011, č. j. 8 As 70/2010 – 156, www.nssoud.cz, přisvědčil závěru
krajského soudu, že podání žalobce, v němž vyjadřuje nespokojenost s doručováním písemností
Českou poštou, s. p., nesměřuje k ochraně veřejných subjektivních práv podléhajících ochraně
ve správním soudnictví, ale jde o výtky a stížnosti na postup při doručování písemností. Nejvyšší
správní soud na tomto místě pouze připomíná, že pokud by se Městský soud v Praze zabýval
obsahem žaloby a dospěl přitom k závěru, že nebyly naplněny definiční znaky nezákonného
zásahu, nejednalo se o nedostatek podmínek řízení dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nýbrž
o nesplnění definičních znaků nezákonného zásahu dle §82 s. ř. s. Žaloba by tak byla v důsledku
nesplnění podmínek §82 s. ř. s. podle §87 odst. 3 s. ř. s. nedůvodná, nikoli neprojednatelná
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2007, č. j. 5 Aps 6/2006 – 47,
www.nssoud.cz).
Poukazuje-li stěžovatel na to, že Městský soud v Praze odkazoval na judikaturu,
ačkoli tato rozhodnutí nemají sílu zákona či precedentu, není ani tato argumentace správná. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu naopak konstantní výklad určitého ustanovení právního
předpisu i prostřednictvím jednotlivých soudních rozhodnutí plně naplňuje zásadu materiálního
právního státu a upevňuje právní jistotu adresátů práva ohledně toho, jakým způsobem bude
vůči nim postupováno.
Nejvyšší správní soud rovněž přesvědčil Městskému soudu v Praze v tom, že nebylo
možné vyhovět ani žádosti stěžovatele o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Předpokladem k ustanovení zástupce z řad advokátů je totiž ve smyslu §35 odst. 8 s. ř. s. právě
splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadené usnesení Městského soudu v Praze
netrpí vadami tvrzenými stěžovatelem, kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s.
jako nedůvodnou zamítl.
Žalobce neměl ve věci úspěch, nemá proto podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s. právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. V řízení o kasační stížnosti byl jediným
účastníkem (kasační stížnost byla podána proti procesnímu usnesení Městského soudu v Praze
vydanému v dosud probíhajícím řízení o žalobě s účinky jen vůči jeho osobě), o nákladech
žalovaného proto soud nerozhodoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3
s. ř. s.).
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu