ECLI:CZ:NSS:2020:3.AZS.354.2019:34
sp. zn. 3 Azs 354/2019 - 34
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce a soudců
JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: Q. D. V., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Praha 6, Šlejnická 1547/13, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 41 Az
6/2018-34,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se př i z ná v á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Náklady
právního zastoupení žalobce nese stát.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2018, č. j. OAM-115/LE-LE05-LE24-2018, neudělil žalovaný
žalobci azyl podle §12, §13 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“);
současně vyslovil, že existují důvody podle §15a citovaného zákona, pro které žalobci nelze
udělit doplňkovou ochranu podle §14a a §14b tohoto zákona. Žalobu proti tomuto rozhodnutí
zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 8. 2019, č. j. 41 Az 6/2018-34.
[2] Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce pobýval v České
republice od roku 2004 na základě povolení k pobytu za účelem podnikání. Rozsudkem
Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 10. 2010, č. j. 5 T 105/2009-1120, ve spojení
s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 4 To 112/2011-1223, byl
odsouzen za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a jedy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let.
V roce 2011 žalobce území České republiky na základě uděleného správního vyhoštění opustil,
v roce 2014 se však na její území vrátil přes Rusko za pomoci převaděčů s padělaným cestovním
dokladem. Dne 25. 6. 2018 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany a dne
27. 6. 2018 byl zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců na dobu do 13. 10. 2018. Při pohovoru
k podané žádosti mimo jiné uvedl, že si je vědom toho, že jeho odsouzení za zvlášť závažný
zločin může být důvodem, pro který by mohl být vyloučen z možnosti udělení doplňkové
ochrany podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu; k tomu nechtěl nic dalšího dodat.
S podklady pro vydání napadeného rozhodnutí se žalobce seznámit nechtěl.
[3] Krajský soud odmítl argumentaci stěžovatele upínající se k existenci azylových důvodů
ve smyslu §12 a §14 zákona o azylu a neztotožnil se ani s námitkou nesprávného
a nedostatečného odůvodnění použití vylučující klauzule podle §15a odst. 1 písm. b) zákona
o azylu. Připomněl, že žalovaný nebyl povinen zabývat se hrozbou vážné újmy, jak se domáhal
žalobce, neboť tento pojem se vztahuje pouze k institutu doplňkové ochrany podle
§14a citovaného zákona; udělení této formy mezinárodní ochrany žalovaný s ohledem
na pravomocný odsuzující rozsudek za drogovou trestnou činnost vyloučil s odkazem
na §15 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Nebylo přitom jeho povinností posuzovat blíže
okolnosti žalobcova trestněprávního jednání, neboť pro účely aplikace citovaného ustanovení
postačí prokázání důvodného podezření ze spáchání vážného zločinu; o tom, vzhledem
k pravomocnému odsouzení žalobce, nemůže být pochyb. Na možnost postupu podle
§15a zákona o azylu byl žalobce ostatně upozorněn, odmítl se k tomu však vyjádřit
s tím, že nechce nic vysvětlovat. Za těchto okolností se žalovaný nemusel vypořádat
se tím, že žalobce byl odsouzen v roce 2011 a že ke spáchání uvedeného zločinu mělo dojít
dlouho před tím, než se žalobce do České republiky v roce 2014 vrátil. Žalovaný tak nemohl
nesprávně vyhodnotit možnost udělení doplňkové ochrany, neboť odsouzení pro předmětný
zvlášť závažný zločin zakládalo u žalobce nepřekonatelnou překážku pro její udělení.
[4] Žalovaný podle krajského soudu vyhověl požadavkům žalobcem odkazovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, č. 3546/2017 Sb. NSS,
neboť vycházel z obsahu odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne
23. 10. 2010, č. j. 5 T 105/2009-1120, a z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
25. 5. 2011, č. j. 4 To 112/2011-1223, které si pro účely správního řízení obstaral, a hodnotil
individuální okolnosti žalobcova případu. Poukázal především na to, že žalobce páchal trestnou
činnost společným jednáním s dalšími osobami, úmyslně a ve značném rozsahu. Zmínil
též způsob výroby, množství a kvalitu produkovaných drog a zohlednil i skutečnost, že drogy
byly určeny ke komerčním účelům a široké distribuci; žalobce také vinu popíral, s orgány
činnými v trestním řízení nespolupracoval a odmítl vypovídat. Krajský soud se ztotožnil
se žalovaným, že trestnou činnost žalobce lze podřadit pod pojem vážný zločin ve smyslu
§15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Ačkoli k odsouzení žalobce došlo již v roce 2011, jedná
se o závažnou a vysoce společensky škodlivou drogovou trestnou činnost. Dodal, že žalobce svůj
postoj k právnímu řádu jednoznačně deklaroval také tím, že nerespektoval uložené správní
vyhoštění a na území České republiky přicestoval nelegálně za pomoci převaděčů a na falešný
cestovní doklad. Tato okolnost jen potvrzuje, že aplikace vylučující klauzule podle §15a byla
zcela namístě.
[5] Proti tomuto rozsudku podává žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, kterou opírá
o důvod podle §103 odst. 1 písm. b) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost by měla být přijata k meritornímu
přezkumu, neboť se krajský soud dopustil zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do jeho
hmotně právního postavení. Konkrétně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil závažnost
jeho trestné činnosti. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem, že spáchaný trestný čin lze podřadit
pod pojem vážný zločin ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Trvá na tom, že žalovaný
měl povinnost vypořádat se se všemi skutečnostmi, které v řízení vyšly najevo. V této souvislosti
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 Azs 248/2018-26,
podle něhož skutečnost, že z hlediska trestní terminologie byl žadatel odsouzen za zvlášť závažný
zločin, nelze považovat za jediné kritérium vedoucí k závěru, že se žadatel dopustil vážného zločinu
ve smyslu citovaného ustanovení. Žalovaný byl povinen zohlednit i další okolnosti, jako například
skutečnost, že stěžovatel trest vykonal a že připadá v úvahu institut zahlazení odsouzení;
v případě stěžovatele se podle §105 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku,
odsouzení zahladí za 5 let. Tyto skutečnosti přitom žalovanému musely být známy, a byl proto
povinen k nim přihlédnout i bez toho, aby je stěžovatel výslovně zmiňoval. Žalovaný hodnotil
pouze charakter trestné činnosti, aniž by vzal v úvahu, že šlo o pokus. Za nepřijatelný považuje
stěžovatel i postup žalovaného, který odepření výpovědi v trestním řízení hodnotil jako přitěžující
okolnost, což je v rozporu se zákazem sebeobviňování jakožto základní maximou trestního
práva. Vzhledem k tomu, že žalovaný zcela nedostatečně posoudil individuální závažnost
konkrétního zvlášť závažného zločinu, nemůže napadené rozhodnutí ani rozsudek obstát.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s názorem krajského soudu
a citoval z odůvodnění svého rozhodnutí. Trvá na tom, že aplikace vylučující klauzule podle
§15a zákona o azylu byla zcela namístě a v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, byla též řádně odůvodněna. Stěžovatel je plně
svéprávnou osobou a je za své činy plně zodpovědný, měl by tedy být připraven nést za ně i jejich
následky.
[8] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud přistoupit k posouzení důvodnosti kasačních
námitek, musel se zabývat otázkou přijatelnosti kasační stížnosti.
[9] Podle §104a odst. 1 s. ř. s., jestliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud
pro nepřijatelnost.
[10] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39
(všechna citovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), „přesahem vlastních
zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad
právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[11] V projednávané věci nenalezl Nejvyšší správní soud žádnou právní otázku,
k níž by považoval za nutné vyjádřit se v rámci sjednocování judikatury. Stěžovatelem uváděné
„zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele“ sice
může být důvodem přijatelnosti kasační stížnosti, tento důvod je však vyhrazen jen pro zjevné
excesy a natolik hrubá pochybení v postupu či v rozhodnutí krajského soudu, jejichž existence
mohla mít alespoň potenciálně vliv na rozhodnutí ve věci samé (viz například rozsudek tohoto
soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 2 Azs 137/2006-67). K takovým pochybením v projednávané věci
evidentně nedošlo. Krajský soud ve věci postupoval standardně, v rozsudku s poukazem
na provedené důkazy a relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu srozumitelně vysvětlil,
proč nepovažuje podanou žalobu za důvodnou a nepominul také žádnou z podstatných
námitek uplatněných stěžovatelem. To, že vyhodnotil žalovaným provedené důkazy jinak,
než by si stěžovatel představoval, samo o sobě žádnou vadu řízení, natož hrubou, nezpůsobuje.
[12] Stěžovatel namítal, že žalovaný, respektive krajský soud, nesprávně podřadili jeho trestnou
činnost pod pojem vážný zločin. Výkladem tohoto pojmu se správní soudy již v minulosti
opakovaně zabývaly (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016,
č. j. 49 Az 71/2015-26, č. 3537/2017 Sb. NSS, rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, č. 3546/2017 Sb. NSS, a ze dne 20. 7. 2020,
č. j. 9 Azs 131/2020-23, či usnesení tohoto soudu ze dne 6. 6. 2019, č. j. 2 Azs 373/2018-41,
ze dne 28. 5. 2020, č. j. 1 Azs 26/2020-43 a ze dne 20. 7. 2020, č. j. 9 Azs 153/2020-24). Dospěly
přitom k závěru, že pojem vážný zločin, uvedený v §15a odst. 1 písm. b) zákona o azylu, musí být
vykládán v souladu s významem, jaký je mu připisován Úmluvou o právním postavení uprchlíků
(č. 208/1993 Sb., též známá jako „Ženevská úmluva“) a směrnicí Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní
příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo
osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Konstantní
judikatura proto správnímu orgánu ukládá, aby za účelem posouzení, zda cizinec spáchal vážný
zločin, a zda je z tohoto důvodu vyloučen z udělení doplňkové ochrany, vedle samotné kvalifikace
činu z hlediska terminologie vnitrostátního trestního práva, posoudil závažnost zločinu i ve světle
všech polehčujících a přitěžujících okolností, a rovněž všech dalších relevantních subjektivních
nebo objektivních okolností, ať již nastaly před předmětným činem nebo po něm (srov. výše
citovaný rozsudek č. j. 6 Azs 309/2016-28, či rozsudek ze dne 3. 8. 2016, č. j. 3 Azs 82/2016-29).
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že všem výše uvedeným požadavkům žalovaný i krajský
soud bezesporu dostáli. Stěžovatel byl již při pohovoru ke své žádosti o mezinárodní ochranu
upozorněn na možnost vyloučení z doplňkové ochrany z důvodu odsouzení za zvlášť závažný
zločin, odmítl se však k tomuto tématu dál vyjadřovat a neprojevil ani zájem seznámit
se s podklady pro rozhodnutí. Žalovanému tedy nezbylo, než vycházet z informací, které
si pro tento účel sám obstaral, tj. z obsahu odsuzujícího rozsudku potvrzeného usnesením
odvolacího soudu a z opisu z evidence Rejstříku trestů. Individuální okolnosti stěžovatelova
případu podrobně rozvedl na straně 7 až 9 napadeného rozhodnutí, kde poukázal především
na značný rozsah a komerční účel trestné činnosti, úmysl opatřit si trestným činem materiální
prospěch, kvalitu a množství produkované drogy, obecnou společenskou škodlivost
a mezinárodní přesah drogové problematiky. Námitkou nedostatečného odůvodnění uplatnění
vylučující klauzule podle §15a zákona o azylu a otázkou subsumpce stěžovatelem spáchaného
trestného činu pod pojem vážný zločin se následně podrobně zabýval krajský soud,
a to na straně 6 (bod 17) a stranách 8 až 9 (body 24 až 25). Shledal přitom, že žalovaný v souladu
s požadavky výše citovaného rozsudku tohoto soudu č. j. 6 Azs 309/2016-28, náležitě zhodnotil
předmětnou trestnou činnost jako závažnou a oprávněně aplikoval §15a zákona o azylu. Krajský
soud přitom nepovažoval za rozhodné, že pravomocné odsouzení žalobce nastalo již v roce
2011, neboť jde o závažnou a vysoce společensky škodlivou drogovou trestnou činnost.
Hodnocení krajského soudu je v této části srozumitelné, logické a je podloženo relevantní
judikaturou (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 20 10, č. j. 4 Azs 60/2007-119,
č. 2174/2011 Sb. NSS, a ze dne 1. 2. 2017, č. j. 6 Azs 309/2016-28, č. 3546/2017 Sb. NSS).
[14] Věc stěžovatele se nadto nikterak neliší od případů, v nichž Nejvyšší správní soud
opakovaně shledal kasační stížnosti směřující proti právnímu posouzení drogové trestné činnosti
jako „vážného zločinu“ nepřijatelnými. V usnesení ze dne 18. 7. 2018, č. j. 6 Azs 108/2018-28,
akceptoval jako dostatečné odůvodnění aplikace vylučující klauzule podle §15a zákona o azylu,
konstatování žalovaného, že „jednání stěžovatele bylo úmyslné, na výrobě drog se aktivně podílel a činil
tak ve velkém rozsahu“. Žalovaný tehdy, stejně jako v nyní projednávané věci, vycházel
z mezinárodních úmluv o boji proti nedovolené výrobě drog a obchodu s nimi a poukázal také
na to, že Organizace spojených národů považuje tyto jevy za vážné ohrožení zdraví a blaha lidí
a nepříznivé ovlivnění společnosti. Ke shodným závěrům dospěl Nejvyšší správní soud také
v usneseních ze dne 3. 10. 2019, č. j. 1 Azs 225/2018-45, či ze dne 3. 9. 2020,
č. j. 1 Azs 244/2020-33.
[15] Pokud jde o kasační námitku, dle které se žalovaný ani krajský soud nezabývali
tím, zda stěžovatel trest vykonal, zda bylo jeho odsouzení již zahlazeno, že se jednalo o trestný
čin ve stadiu pokusu a že měla být stěžovateli přičtena k tíži jeho pasivita v trestním řízení,
zde nelze přehlédnout, že tyto námitky stěžovatel neuplatnil ani v řízení před žalovaným,
ani v žalobě, ač k tomu měl příležitost. Jde tak o námitky nepřípustné ve smyslu ustanovení
§104 odst. 4 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud se jimi proto nezabýval.
[16] Lze tedy uzavřít, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky obsažené v kasační stížnosti; krajský soud se přitom v napadeném rozsudku od této
judikatury neodchýlil a nedopustil se ani procesního pochybení, které by mohlo mít dopad
do hmotně právního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost svým významem nepřesahuje podstatně vlastní zájmy stěžovatele, proto ji podle výše
citovaného ustanovení §104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[17] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
[18] Podle §35 odst. 10 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl
soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
Ustanovený zástupce učinil v řízení o kasační stížnosti jeden úkon právní služby, kterým bylo
písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)]. Za tento úkon mu náleží
mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem
5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle
§13 odst. 3 advokátního tarifu. Celkem tedy ustanovenému zástupci za jeden úkon právní služby
náleží 3 400 Kč. Jelikož je ustanovený advokát plátcem DPH, zvyšuje se částka přiznané odměny
podle ustanovení §35 odst. 10 s. ř. s. o DPH ve výši 21 %, tj. o částku 714 Kč. Celková výše
odměny ustanoveného zástupce tak činí 4 114 Kč. Tato částka bude Mgr. Jindřichu Lechovskému
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu