ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1220.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1220/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 10. 2018 o dovolání obviněného L. V. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 114/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 205/2017, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 114/2018, částečně zrušuje v celé odsuzující části [ve výroku, jímž byl ponechán beze změny výrok o vině pod bodem 1), a ve výroku o trestu] a zároveň se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 1 T 205/2017, ve výroku o vině pod bodem 1).
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Příbrami přikazuje , aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
1. Obviněný L. V. (dále zpravidla jen „obviněný“) byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 1 T 205/2017, uznán vinným pod bodem 1) pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod body 2) až 4) dalším pokračujícím přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti dvou měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu práce (funkce) v ozbrojených sborech a v ozbrojených silách na dva roky a šest měsíců. Podle §229 odst. 1 tr ř. byl poškozený F. M. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Příbrami podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soudu v Praze rozsudkem ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 114/2018, jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek okresního soudu částečně zrušil ve výroku o vině pod body 2) až 4), ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněnému uložil za trestné činy, ohledně nichž zůstal výrok o vině pod bodem 1) nedotčen, podle §329 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Ohledně skutků uvedených pod body 2) až 4), kdy zrušil původní výrok o vině, věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil řediteli Krajského ředitelství policie Středočeského kraje k projednání, neboť tyto skutky by mohly být posouzeny jako kárná provinění.
3. Trestné činnosti uvedené pod bodem 1) rozsudku okresního soudu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil obviněný tím, že v období nejméně od 24. 4. 2015 do 3. 8. 2015 na svém pracovišti v sídle Územního odboru PČR P., ul. Ž., vědomě porušil ustanovení čl. 1 odst. 2 závazného pokynu policejního prezidenta č. 168/2009 o programu „Dotazy do informačních systémů“, ustanovení čl. 8 odst. 5 písm. a), c), d) závazného pokynu policejního prezidenta č. 215/2008 o ochraně osobních údajů, §45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v platném znění, a §66 a §115 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, v platném znění, tím, že bez služebního důvodu provedl v informačních systémech Policie ČR, pod svým loginem zabezpečeným heslem opakované lustrace nejméně k šesti různým osobám, a zjištěné skutečnosti pak v úmyslu opatřit jiné osobě neoprávněný prospěch spočívající v získání poznatků z informačních systémů Policie ČR, které by legálním způsobem nezískala, předal osobě D. R., když konkrétně
a) dne 24. 4. 2015 kolem 21:54 hodin provedl za shora uvedených podmínek lustraci osoby J. J. v „centrálním registru obyvatel (dále jen CRO)“, v registru „opatření na státních hranicích (dále jen OHPVL)“, a v registru Vězeňské služby ČR (dále jen CEVO), a osoby R. S. v CRO,
b) dne 30. 4. 2015 kolem 22:10 hodin provedl za shora uvedených podmínek lustraci osoby J. Š. v CRO, OHPVL, CEVO a v registru „kontrolované osoby“ (dále jen KONTROLA),
c) dne 15. 7. 2015 provedl za shora uvedených podmínek v době od 09:38 hodin do 09:50 hodin nejdříve lustraci osoby M. P. v CRO a následně lustraci osoby A. M., která je matkou M. P., také v CRO, přičemž D. R. následně takto získané poznatky použil při vymáhání údajného dluhu M. P. u bývalého zaměstnavatele,
d) dne 3. 8. 2015 kolem 18:41 hodin provedl za shora uvedených podmínek lustraci osoby R. B. v CRO, OHPVL, v registrech „stíhané, podezřelé a prověřované osoby (SOV)“, „pátrání po osobách (dále jen PATROS)“, FIND-osoby (dále jen FIOS)“, „SIS 2 – pohřešované vydané doklady (dále jen S2ID)“ a „SIS 2 – osoby pátrání (dále jen S2WP)“.
II.
4. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, které zaměřil výlučně proti odsuzující části tohoto rozhodnutí, tedy proti rozhodnutí o vině pod bodem 1) a proti výroku o trestu. Své dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by se předmětného jednání dopustil v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Obviněný nechtěl zájem chráněný zákonem porušit nebo ohrozit, ani nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit. Svým jednáním sledoval jen plnění služebních povinností za pomoci informátora. Předáváním víceméně bezcenných informací D. R. chtěl obviněný dotyčného motivovat k další spolupráci a nikdy mu nepředával osobní údaje nebo jiné citlivé údaje, které by mohly být zneužity. I když obviněný nepostupoval v souladu s interními předpisy, nebyla u něj naplněna subjektivní stránka vyžadovaná pro posouzení jednání jako trestného činu.
6. Předmětnými údaji podle obviněného disponoval D. R. již před prováděním lustrací, sám je obviněnému sdělil a obviněný pak pouze ověřoval jejich pravdivost. Za této situace nelze za následek považovat neoprávněný prospěch D. R., či způsobení škody lustrovaným osobám. S ohledem na povahu naprosto nepodstatných informací nemohl mít D. R. z jejich předání skutečný prospěch a případný nepatrný prospěch by neodůvodňoval posuzovat jednání jako přečin. Celkově uvedené jednání nevykazuje znaky společenské škodlivosti, naopak jím byl sledován společensky prospěšný záměr týkající se odhalování trestné činnosti. I z tohoto důvodu nebyl důvod uplatňovat trestněprávní odpovědnost a postačovalo uplatnění kárné odpovědnosti při respektování principu subsidiarity trestní represe.
7. Obviněný proto pokládá napadené rozhodnutí za vadné, neboť odvolací soud vůbec neposuzoval otázku zavinění obviněného, nehodnotil stupeň společenské škodlivosti a nezohlednil, že na straně obviněného nemohlo být dáno jeho srozumění s tím, že komukoliv může způsobit škodu nebo opatřit neoprávněný prospěch. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud (v dovoláním dotčené části) zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 114/2018, a věc znovu přikázal tomuto soudu k projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v části, v níž obviněný popírá předání informací svědku R., vyjadřuje nesouhlas se skutkovým zjištěním obsaženým v popisu skutku v rozsudku nalézacího soudu a v této části námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Pokud však nesouhlasí s tím, že by jednal v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch a že svědkovi předal informace tak nepatrného významu, že jednání nevykazuje znaky společenské škodlivosti, odpovídají tyto výhrady uplatněnému dovolacímu důvodu a podle státního zástupce byly uplatněny oprávněně.
9. V popisu skutku ve výroku rozsudku nalézací soud dovodil, že zamýšlený neoprávněný prospěch D. R. vyplynul už ze samotného předání nelegálně získaných poznatků o rodině M. P. (případně dalších osob). Dále sice bylo uvedeno, že tyto poznatky využil D. R. k vydírání, z rozsudku však není zřejmé, zda měla být tato část jednání kryta zaviněním obviněného. Rozsudek neobsahuje skutkové zjištění, že by obviněnému bylo známo, že svědek R. si opatřuje předmětné poznatky (informace) k vydírání nebo jinému nelegálnímu cíli.
10. V rozhodnutích soudů obou stupňů prezentovaný názor, že k trestnosti jednání obviněného postačuje samotné poskytnutí poznatků svědku R. bez ohledu na cíl zamýšlený tímto svědkem, nepokládá státní zástupce na správný. Za překonaný považuje i názor vyjádřený v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 457/2015, zmíněném v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, podle něhož může být za získání neoprávněné výhody považováno i pouhé provedení neoprávněné lustrace příslušníkem policie bez ohledu na její další využití. Připomněl řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě rozhodnutí ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1623/2008, publikované pod č. 32/2010 Sb. rozh. tr., rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, rozhodnutí ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 848/2015, rozhodnutí ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1513/2017, v nichž byl vyjádřen názor, že neoprávněný prospěch musí být dovozován ze způsobu užití informací a nikoli ze způsobu jejich opatření.
11. Znaky skutkové podstaty přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. ř. by mohlo naplňovat předání policejních informací o rodině konkrétní osoby vymahači dluhů, dosud však soudy neučinily náležitá skutková zjištění, že by dovolatel poskytl informace s vědomím, že svědek R. takovým vymahačem je a že tedy poskytnuté informace k vymáhání dluhů patrně využije. Soudy ani nevyslovily jasný názor na to, zda následné zneužití informací svědkem R. bylo výsledkem pouhé neopatrnosti a malé prozíravosti obviněného, nebo zda obviněný poskytl informace svědku R. již s tímto úmyslem.
12. Při absenci pohnutky jako podstatného znaku skutkové podstaty nemůže být právní posouzení skutku správné a tím je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to i podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozsudek nalézacího soudu, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 114/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný je podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 tr. ř.), přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání uvedeny.
IV.
21. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce k závěru, že dovolání obviněného je důvodné v části, v níž obviněný uplatnil výhrady k závěru o naplnění úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Přitom se Nejvyšší soud téměř bez výhrad ztotožnil s výstižnou a přiléhavou argumentací státního zástupce. Naopak v části, v níž obviněný popřel, že by neoprávněně získané informace předal svědku R., se jím použitá argumentace s dovolacím důvodem míjí, neboť nepřípustným způsobem zpochybňuje zjištěný skutkový stav.
22. Nejvyšší soud vyjádřil požadavek na zjištění motivu použití informací získaných z neoprávněně provedených lustrací explicitně ve svém usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, ve věci, v níž si obviněný jako policista „zjišťoval informace z evidencí Policie České republiky, Ministerstva vnitra a Ministerstva dopravy, které poté předával civilním osobám, čímž jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu“ . Nejvyšší soud tehdy zaujal k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku stanovisko, že „k trestnosti činu nestačí, že úřední osoba vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu úmyslně ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) tr. zákoníku“ a že k naplnění subjektivní stránky takového přečinu „musí být konkrétně zjištěno, s jakým motivem úřední osoba jednala, resp. co svým jednáním sledovala, a toto zjištění musí být podřaditelné pod některý ze zákonných znaků vymezených dikcí ,v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou vážnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch‘“ . K tomu zdůraznil, že „pokud je určitá pohnutka zákonným znakem trestného činu, musí být ve skutkové části výroku o vině takovým trestným činem uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, kterými je tento zákonný znak naplněn. Nedostatek takového zjištění nelze nahradit dosazením slov zákona do skutkové části výroku o vině“ . V dalším textu Nejvyšší soud vytkl soudu nalézacímu i odvolacímu, že „spatřovaly neoprávněný prospěch osob, z jejichž podnětu obviněný provedl lustrace, již v samotném faktu získání požadovaných informací nelegálním postupem. Soudy tak v podstatě ztotožnily prospěch na straně zmíněných osob se způsobem získání informací, aniž by uvážily, k čemu měly získané informace oněm osobám sloužit“ .
23. Nejvyšší soud svůj shora citovaný právní názor podpořil i odkazem na dříve publikovaná rozhodnutí č. 25/1975 Sb. rozh. tr., č. 32/2010 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí pod sp. zn. 3 Tdo 1450/2011, 3 Tdo 665/2008 a 7 Tdo 1059/2012. Nejvyšší soud v nich dále dovodil, že z informací, které obviněný civilním osobám předal, „nemohly mít obviněný ani jiné osoby žádný reálný prospěch, natož pak prospěch neoprávněný. Prospěch obviněného a jiných osob by musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní“ . Také ve svém usnesení ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 6 Tdo 848/2015, považoval Nejvyšší soud za podstatné, že „v konkrétní věci bylo prokázáno, že celkem ve třech případech byly obviněným předány, popř. jinak zneužity, osobní informace týkající se konkrétních osob, které se obviněný dozvěděl z jím provedených lustrací“ . Obviněný policista zde informace opatřené z ETŘ předal soukromému detektivovi a dalším osobám. Zmínit lze i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 546/2016, ve věci, v níž obviněný policista „zjišťoval informace ze spisů vedených v ETŘ orgány policie v rámci stejného územního odboru“ , aniž by však nalézací soud dostatečně dovodil, s jakou pohnutkou tak činil. Nejvyšší soud připomněl, že podle již shora citovaného rozhodnutí ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 7 Tdo 516/2015, platí, že „pokud byl účel informací opatřených neoprávněnou lustrací takové povahy, že z něho nemohli mít pachatel ani jiné osoby žádný prospěch, nelze uvažovat o naplnění zákonných znaků trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku; prospěch pachatele a jiných osob by totiž musel vyplývat ze způsobu použití předmětných informací, nikoli ze způsobu jejich získání, byť šlo o způsob protiprávní“ .
24. Celkově lze shrnout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musí být neoprávněný prospěch dovozován ze způsobu užití informací a nikoliv ze způsobu jejich opatření.
25. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tak významná především otázka, zdali všechny dílčí útoky tak, jak jsou popsány ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, splňují požadavky plynoucí z §120 odst. 3 tr. ř. a obsahují všechny znaky trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný zejména namítl, že výroková část odsuzujícího rozsudku neobsahuje zjištění, že by jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou (třeba i závažnou) újmu nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Podle §120 odst. 3 tr. ř. totiž platí, že výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
26. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004). Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že skutková věta výrokové části rozsudku nalézacího soudu – jakkoliv je formulačně poměrně obsáhlá – skutečně nevyjadřuje všechny okolnosti významné pro použitou právní kvalifikaci a neodpovídá navazující právní větě. Popis jednotlivých dílčích útoků tak není zcela výstižný a úplný, jak dovolatel oprávněně namítl ve svém podání. Je tomu tak přesto, že odvolací soud taková pochybení (vytýkaná obviněným již v podaném odvolání) v rámci své přezkumné činnosti neshledal.
27. Protože s ohledem na zaujatý právní názor (opírající se o překonané rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 3 Tdo 457/2015) nepovažovaly nalézací, ani odvolací soud za nezbytné zabývat se při posuzování trestní odpovědnosti obviněného zjišťováním, za jakým účelem a k jakému využití předával informace získané neoprávněnou lustrací v interních policejních informačních systémech svému známému D. R., bude třeba aby po opětovném vyhodnocení již provedených důkazů a třeba i po opakování některých z nich (např. výslechu obviněného a svědka R.), nebo případně i po provedení důkazů dalších nalézací soud zmíněné okolnosti skutkově objasnil a odpovídajícím způsobem vyjádřil i v popisu skutku ve výrokové části rozhodnutí. Nemusí být přitom vyloučena ani možnost, že závěr o spáchání trestného činu obviněným bude vyvozen jen u některých dílčích útoků.
28. U jednotlivých útoků pak bude nutno uvážit i možnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Tato zásada je obsažena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku, podle které jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje. Takto definovaným principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě.
29. Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana (nejen majetkových) vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (v podrobnostech k tomu srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu například ve věcech sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010, dále celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a zejména stanovisko jeho trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., z komentované literatury pak Šámal P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 117 a 118). Stranou zvýšené pozornosti soudů nižších instancí proto nesmí zůstat ani otázka, zda některá z jednání obviněného není namístě posoudit jen jako odpovídající kázeňské provinění.
30. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností a z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 9 To 114/2018, částečně zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v celé odsuzující části, zrušil v nezměněném výroku o vině i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 1 T 205/2017. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Příbrami, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
31. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude, aby po případném doplněném dokazování, které se bude vztahovat k otázkám výše formulovaným, upřesnil dosavadní skutková zjištění a pečlivě se věnoval znakům jednotlivých skutkových podstat a otázkám na ně navazujícím.
32. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Protože napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
33. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 10. 2018
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík