ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1342.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1342/2017-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 11. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 12 To 1/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 69/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 3 T 69/2016, byl obviněný uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil dle skutkových zjištění tím, že „ dne 19. 9. 2015 v době od 11:00 hodin do 13:00 hodin u rybníka pod areálem Zemědělské společnosti Zalužany a.s., parc. k.o. Z., okres P., jako lovec ozbrojený svou legálně drženou brokovou zbraní zn. BAIKAL IŽ-12 ráže 16/65, drženou na základě zbrojního průkazu pro skupiny A, C, při honu na kachny pořádaného mysliveckým sdružením Ždár - Zalužany, porušil ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zák. č. 119/2002 Sb. zákona o zbraních, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §2900 zák. č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů tím, že nedbal zvýšené opatrnosti při zacházení s touto zbraní a vystřelil na nízko letící divokou kachnu, přičemž shlukem vystřelených broků zasáhl poškozeného M. N. do obličejové části hlavy, čímž mu způsobil střelná poranění hlavy způsobená broky, perforující zranění pravého oka s jeho nevratným poškozením spočívajícím v úplné slepotě na pravé oko v důsledku poranění nervu a drah očního nervu, zástřel v měkkých tkáních levé spánkové krajiny, kdy brok zůstal v podkoží a musel být operativně vyjmut, čímž M. N. způsobil poškození důležitého orgánu v podobě doživotní slepoty na pravé oko a omezil poškozeného na běžném způsobu života po dobu delší než 6 týdnů. “
Za to byl odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trváni 2 (dvou) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil způsobenou škodu.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelných zbraní na dobu 1 (jednoho) roku.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále uložen trest propadnutí věci, a to brokovnice - brokové kozlice zn. BAIKAL IŽ - 12, ráže 6/65 mm včetně průkazu zbraně.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný dále povinen zaplatit náhradu škody ve výši 48 517 Kč poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 41197518 se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020 a ve výši 2 100 Kč poškozenému M. N., bytem C.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 3 T 69/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání podala také státní zástupkyně, a to do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 12 To 1/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a nezměněném výroku o náhradě škody, obviněného J. Z. podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 3 (tří) let.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil v průběhu zkušební doby nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu držení, nošení a užívání střelných zbraní na dobu 4 (čtyř) let.
Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále uložen trest propadnutí věci, a to brokovnice - brokové kozlice zn. BAIKAL IŽ - 12, ráže 6/65 mm, včetně průkazu zbraně.
Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 12 To 1/2017, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 522), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že nedošlo k naplnění zákonných znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť ze strany obviněného nemohlo dojít k porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené mu podle zákona. Z ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ani z ustanovení §2900 občanského zákoníku nevyplývá konkrétní příkaz či zákaz, nýbrž každé z těchto ustanovení obsahuje povinnost chovat se tak, aby nedošlo ke škodám. Vzhledem k tomu, že v obou citovaných ustanoveních je používáno tzv. abstraktní normy, tedy normy, jež vždy vyžaduje výklad, což je evidentní např. při užitém pojmu zvýšená opatrnost, jež není nikde v zákoně přesně definován a jeho meze tak nelze jednoznačně stanovit, má obviněný za to, že případné porušení těchto obecných a abstraktních norem nelze považovat za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona, jak definuje ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného by tak z hlediska právní kvalifikace mohlo být považováno maximálně za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Dále se obviněný neztotožňuje s postupem odvolacího soudu, kdy se tento ve své podstatě žádným způsobem nevypořádal s důkazními návrhy, které obviněný učinil i pro odvolací řízení a sice, aby dokazování bylo doplněno vyžádáním si zbrojního průkazu poškozeného, a to jednak zbrojního průkazu aktuálního a nebyl-li tento platný ke dni 19. 9. 2015, pak i zbrojního průkazu platného ke dni 19. 9. 2015. Taktéž nebylo vyhověno jeho návrhu na doplnění znaleckého posudku Ing. Maršíka. Jak obviněný vysvětlil v rámci podaného odvolání, tak bylo dle jeho názoru třeba prověřit, zda i sám poškozený neporušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem o zbraních, a sice zda dle tehdy platného zbrojního průkazu nebyl povinen mít brýle. Kdyby tomu tak bylo, pak skutečnost, že tyto brýle neměl, významným způsobem přispěla ke vzniku jeho poranění. Nasazené brýle by nepochybně zabránily vniku broku do jeho oka, a to právě s ohledem na závěry vyplývající z výslechů znalce z oboru soudního lékařství. Taktéž odvolací soud nereagoval na návrhy obviněného na doplnění znaleckého posudku z oboru balistiky. Obviněný rovněž nesouhlasí se závěry soudu stran vyšetřovacího pokusu, jenž odvolací soud považuje za nezákonný důkaz, a v této souvislosti poukazuje na odborné vyjádření z oboru balistiky a postavení jednotlivých střelců, s nimiž následně polemizuje. Závěrem obviněný odvolacímu soudu vytýká hodnocení výpovědi svědka H. a poškozeného či nevypořádání se s tvrzením obviněného stran nahlášení škodné události mysliveckou stráží.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 12 To 1/2017 v celém jeho rozsahu a stejně tak i vadné řízení jemu předcházející a vrátil věc k dalšímu projednání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 19. 9. 2017, sp. zn. 1 NZO 893/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Je třeba souhlasit s názorem soudu obou stupňů, že jednání obviněného je třeba spatřovat jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, a to porušením důležité povinnosti vyplývající nejen z příslušného ustanovení prevenční povahy v občanském zákoníku, ale rovněž ze zvláštního zákona, konkrétně z ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních. Neopatrnost obviněného v zacházení se zbraní fakticky spočívala v tom, že střílel dříve, než se hejno vzneslo do bezpečné výšky či na kus, který se tak rychle nevznesl, v důsledku čehož střelba zasáhla horní část těla poškozeného. Odvolací soud provedl důkaz mysliveckým řádem, jímž byl obviněný rovněž vázán. Právě tato úprava, která musela být obviněnému z jeho pozice známa, svědčí o tom, do jaké míry měl být při střelbě na nízko letící cíl v uvedeném členitém terénu opatrný a pokud došlo k zasažení poškozeného, pak logicky zvýšené opatrnosti při nakládání se střelnou zbraní nedbal a v důsledku toho došlo k závažnému neodstranitelnému následku na zdraví poškozeného. V tomto případě se tedy nepochybně na jeho straně jednalo o porušení důležité povinnosti, která mu při nakládání se zbraní na lovu v uvedených konkrétních podmínkách byla uložena. Pokud jde o námitku obviněného, že nebylo reagováno na doplnění dokazování vyžádáním zbrojního průkazu poškozeného a na to, že poškozený měl mít dle zákona o zbraních platného v době spáchání trestného činu na očích brýle, je třeba uvést, že především nalézací soud se v jednotlivých souvisejících pasážích vypořádal s nevyhověním návrhu obviněného na doplnění dokazování. Současně je třeba uvést, že dle zákona o zbraních platného v době spáchání trestného činu nevyplývá u poškozeného povinnost mít na očích ochranné brýle.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 12 To 1/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. Z. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví balistika, a dále znalecký posudek z oboru balistika znalce Ing. Vladimíra Maršíka, stejně jako svědeckou výpověď svědka H. a poškozeného M. N.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění postavení jednotlivých střelců v rozhodném okamžiku), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se odvolací soud nevypořádal s důkazními návrhy obhajoby).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Příbrami, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by se jednalo o případ tzv. opomenutých důkazů, kdy obviněný namítl, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům. Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Do uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě by se jednalo o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná, neboť zejména nalézací soud se s návrhy obviněného na doplnění dokazování v jednotlivých pasážích náležitě vypořádal, kdy těmto závěrům není čeho vytknout a Nejvyšší soud na ně v podrobnostech odkazuje.
Pod obviněný uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit ty námitky, v nichž obviněný namítá nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť z jeho strany nedošlo k porušení důležité povinnosti vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uložené mu podle zákona. Má za to, že porušení obecných a abstraktních norem nelze považovat za důležitou povinnost vyplývající ze zákona, jak definuje ustanovení §147 odst. 2 tr. zákoníku. Jeho jednání by tak z hlediska právní kvalifikace mohlo být považováno maximálně za trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví, spáchá-li uvedený čin mimo jiné proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona.
Na tomto místě je třeba nejprve zdůraznit, že uvedenou argumentací obviněného se již zabývaly oba soudy v dané věci rozhodující, kdy lze konstatovat, že zcela dostatečným a přiléhavým způsobem a Nejvyšší soud nemá těmto závěrům čeho vytknout.
Za porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle zákona je třeba považovat porušení některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně zdraví (života) lidí. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný byl uznán vinným, že jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví a spáchal takový čin proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. Porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona soudy spatřovaly v tom, že nerespektoval ustanovení §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění pozdějších předpisů a ustanovení §2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Obviněný jako držitel zbrojního průkazu skupiny A, C byl povinen dbát zvýšené opatrnosti při zacházení se zbraní a je povinen počínat si při svém konání tak, aby nedocházelo k nedůvodné újmě na zdraví jiného. V projednávané věci neopatrnost obviněného při zacházení se zbraní spočívala v tom, že střílel dříve, než se hejno vzneslo do bezpečné výšky, či na kus, který se tak rychle nevznesl, v důsledku čehož střela zasáhla horní část těla poškozeného. Odvolací soud provedl dále důkaz Mysliveckým řádem, jimž byl obviněný taktéž vázán, kdy podle jeho čl. 46 se nestřílí na nízko letící pernatou zvěř vzhledem ke stanovišti střelce a ostatních osob. Podle čl. 47 Mysliveckého řádu je zvýšená opatrnost nutná zejména v členitém, nepřehledném či zarostlém terénu, přičemž je i pamatováno na odraz vodní hladiny. Právě z této právní úpravy, byť se nejedná o předpis, který by mohl mít působnost zákona, a jež musela být obviněnému z jeho pozice taktéž známa, vyplývá, do jaké míry měl být při střelbě na nízko letící cíl v daném členitém terénu opatrný a pokud došlo k zasažení poškozeného, pak z logiky věci obviněný při nakládání se střelnou zbraní zvýšené opatrnosti nedbal a v důsledku toho došlo k závažnému neodstranitelnému následku na zdraví poškozeného. K tomu je třeba uvést, ostatně jak již konstatovala státní zástupkyně, že dle zákona o zbraních platného v rozhodné době, neměl poškozený povinnost mít na očích ochranné brýle. Lze tedy uzavřít, že se v projednávané věci nepochybně na straně obviněného jednalo o porušení důležité povinnosti, která mu při nakládání se zbraní byla v daném místě a čase uložena.
Nejvyšší soud se ztotožnil s právním posouzením jednání obviněného jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dospěl tedy k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. Z. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 11. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu