ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.1549.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1549/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2015 o dovolání, které podal obviněný P. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 10 To 39/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 2 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. V. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 2 T 8/2013, byl obviněný P. V. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění popsaných dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v průběhu noci ze dne 2. 7. 2010 na den 3. 7. 2010 ve stanu v autokempu na adrese S., okr. S., nalehl na nezl., o které věděl, že jí ještě nebylo 15 let, a vykonal na ní, po předchozím osahávání, líbání na prsa, bezvýsledné snaze přiložit její ruku na svůj penis a po zasunutí prstů své ruky do jejího přirození, nechráněnou soulož, a to přes její nesouhlas, kdy poškozená s ohledem na překvapení a kamarádský vztah obžalovaného k poškozené i její matce, nebyla schopna reagovat a za využití své fyzické převahy, když jí nalehnutím na ni znemožnil se mu účinně bránit a z pod jeho těla se vyprostit, přičemž u nezl. se v důsledku tohoto jednání obžalovaného nejméně v roce 2012 rozvinula do současné doby přetrvávající posttraumatická stresová porucha projevující se mj. poruchami chování, narušeným sebepojetím, experimentováním s drogami a reminiscencí traumatizujícího prožitku, přičemž jejímž současným dlouhodobým dominantním projevem jsou depresivní stavy, pod jejichž vlivem se dne 18. 10. 2012 pokusila o sebevraždu v důsledku čehož byla následně hospitalizována na dětské psychiatrii ve FN M. v P. až do 23. 11. 2012, kde jí byla za účelem léčby naordinována medikamentózní antidepresivní léčba trvající do září 2013, podrobovala se odborné psychiatrické léčbě, když dobu dalšího přetrvávání projevů u ní zjištěného závažného duševního onemocnění nelze přesně predikovat “.
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Ústí nad Labem, Mírové náměstí 35/c, 400 50 Ústí nad Labem, škodu ve výši 107 162 Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 1. 2014, sp. zn. 2 T 8/2013, podal obviněný odvolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu. Odvolání podal i státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, a to do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 10 To 39/2014 , a to tak, že z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o trestu, a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. V. odsoudil za zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, který zůstal nedotčen, podle §185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. V. dovolání (č. l . 374 − 378), v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , maje za to, že rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně bylo rozsudkem soudu druhého stupně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dále je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Obviněný namítl, že nesprávné právní posouzení skutku spočívající v podřazení pod ustanovení §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, neboť takové posouzení není přiléhavé pro absenci násilí a dále pro absenci způsobení těžké újmy na zdraví. Jak zjištění prvku násilí, tak způsobení těžké újmy na zdraví zůstalo pouze v rovině spekulativních závěrů a nelze z něj vyjít. V úvahu dle obviněného přichází nanejvýš kvalifikace skutku jako pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jiným způsobem pohlavně zneužil dítě mladší patnácti let, za což může být potrestán trestem odnětí svobody na jeden rok až osm let, což s ohledem na jeho dosavadní bezúhonný způsob života musí vést k podmíněnému odložení výkonu tohoto trestu.
Obviněný má dále za to, že soud druhého stupně dále pochybil, pokud zamítl odvolání v situaci, kdy pro zjištění skutkového stavu nevyčerpal všechny důkazní prostředky, které měl navrženy a předloženy, sice znalecký posudek PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D., ze dne 14. 6. 2014, č. 201411. Znalecký posudek byl soudem odmítnut pro absenci náležitostí a skutečnost, že znalec z odvětví psychologie se zabýval medicínskou otázkou, s čímž však obviněný nesouhlasí, neboť se jednalo o diagnostiku a popis příznaků psychické poruchy. Soudu obviněný taktéž vyčítá, že se sám postavil do role znalce. Absence doložky mohla být zhojena např. doplněním posudku a soud mohl od počátku přistupovat k důkazu jako soukromé listině. V neprovedení jím navrhovaného znaleckého posudku spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Toto právo bylo porušení i absencí řádného odůvodnění rozhodnutí, kdy odůvodnění odvolacího soudu shledává jako vágní, obecné, paušální a tedy nepřezkoumatelné, resp. jedná se o projev svévole. Stejně tak bylo porušeno jeho právo na rozhodování obdobných případů srovnatelným způsobem, kdy trest mu uložený shledává nepřiměřeně přísným.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí, a současně mu nařídil provést úkony a doplnění (zejména důkaz znaleckým posudkem PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D., ze dne 14. 06. 2014, č. 201411), případně aby věc sám hned rozhodl a uznal obviněného vinným trestným činem pohlavního zneužití podle ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku. Dále obviněný navrhl, aby dovolací soud odložil s ohledem na závažnost důvodů namítaných proti rozsudku soudu druhého stupně jeho výkon do doby rozhodnutí o dovolání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že právní závěry soudů nejsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, tedy že byl zjištěn tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů.
Uvedla, že výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro svoji vyčerpanost, zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. V daném případě jak z popisu jednání poškozené ve skutkové větě rozhodnutí soudu prvého stupně, tak z provedeného dokazování nevyplynulo, jakým způsobem poškozená projevila odpor k jednání obviněného a rovněž, v čem spočívalo násilí obviněného.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 10 To 39/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu a jeho výkonu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. V. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem, kdy změnil toliko výrok o uloženém trestu a jeho výkonu. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména samotnou výpověď poškozené a znalecké posudky stran způsobené újmy na zdraví; spadá sem i námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů – znaleckého posudku PhDr. Slavomila Fischera, Ph.D. ze dne 14. 6. 2014) a vadná skutková zjištění (námitka, že nebylo prokázáno, zda došlo k souloži, stejně jako skutečnost, zda vznik stresové poruchy nebyl dán jinými podněty, např. přáteli, kterými se obklopila a zejména pak užíváním omamných látek), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecné námitky, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soud nedoplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný sporuje, že k uvedenému jednání z jeho strany došlo).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část jeho námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak je třeba podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítl absenci použití násilí a způsobení těžké újmy na zdraví.
Jednání obviněného bylo právně posouzeno jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku , nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, a současně spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví .
Obviněného námitka stran užitého násilí v podstatě spočívá v tvrzení, že přestože mezi ním a poškozenou došlo k sexuálním aktivitám, nedošlo mezi nimi k souloži. Předmětné sexuální aktivity pak neproběhly s nesouhlasem poškozené, resp. přes její nesouhlas. Obviněný tedy namítá, že předmětné sexuální aktivity, tedy ty, které přiznává, byly ze strany poškozené dobrovolné, resp. k nim došlo s jejím souhlasem. Takovýto závěr však z provedeného dokazování nevyplývá.
Dle skutkových zjištění obviněný nalehl na poškozenou a vykonal na ní, po předchozím osahávání, líbání na prsa, bezvýsledné snaze přiložit její ruku na svůj penis a po zasunutí prstů své ruky do jejího přirození, nechráněnou soulož, a to přes její nesouhlas , kdy poškozená s ohledem na překvapení a kamarádský vztah obžalovaného k poškozené i její matce, nebyla schopna reagovat a za využití své fyzické převahy, když jí nalehnutím na ni znemožnil se mu účinně bránit a z pod jeho těla se vyprostit.
Je třeba uvést, že znění skutkové věty stran odporu poškozené a násilí obviněného je samo o sobě poněkud strohé, je však nutné její obsah vykládat ve vztahu k odůvodnění rozsudku a zejména pak nahlížet na uvedený skutek v celkovém kontextu. Poškozená byla v době, kdy ke spáchání skutku došlo, osobou mladší 15 let, resp. bylo jí čerstvých 14 let. Osoby mladší 15 let požívají v rámci trestního práva zvláštní ochrany, neboť se jedná o nedospělé jedince, jejichž rozumové a rozpoznávací schopnosti nejsou ještě plně rozvinuty. U poškozené pak lze taktéž předpokládat, a ze znaleckých posudků a její výpovědi toto i vyplývá, že byla osobou v sexuální oblasti neznalou a v době spáchání skutku byla panna.
Z výpovědi poškozené, která byla vyslechnuta dle zvláštních podmínek ustanovení §102 odst. 1 tr. ř. a jejíž výpověď byla přehrána z videozáznamu u hlavního líčení (č. l . 21 až 31), se podává, že poškozená byla z jednání obviněného překvapená, jak sama uvedla „ úplně jakože mimo z toho jeho chování “, s tím, že „ nemyslela, že by chtěl sex “ (č. l . 29). Vypověděla dále, že když se snažil dávat si její ruce na jeho přirození, „ tak mu je dávala pryč, ale jinak nic “, později vypověděla, že „ on přestal, protože ho odstrkovala a řekla mu dost a to dost nahlas “ (č. l . 26). Je zřejmé, že poškozená se nijak aktivněji nebránila, například kopáním, za použití rukou, křikem apod., na straně druhé takovouto skutečnost nelze vyhodnotit jako souhlas. V rámci skutkové věty je uvedeno, že k předmětnému jednání obviněného došlo přes její nesouhlas, kdy je následně poukázáno právě na to, že s ohledem na překvapení, dá se říci určitý šok z jednání obviněného, osoby, kterou znala a ke které měla do uvedeného momentu důvěru coby k dospělému, nebyla poškozená schopna reagovat, tedy aktivněji se bránit. Zcela jistě nelze způsob, jakým oběť reaguje za situace, kdy se stává obětí znásilnění či jakéhokoli útoku sexuální povahy, striktně škatulkovat, resp. předpokládat, že oběť se zachová určitým způsobem. Je zřejmé, že poškozená reagovala způsobem méně aktivním, kdy lze předpokládat, že se tak stalo s ohledem na její věk, nezkušenost a zejména pak skutečnost, že osobou, která se uvedeného jednání dopustila, byla osoba, kterou znala po delší dobu, které důvěřovala a které byla svěřena do péče. Nalézací soud v rámci odůvodnění uvedl, že obviněný využil svého vlivu na poškozenou, skutečnosti, že mu byla svěřena jeho dozoru a sdílela s ním stan na cyklistickém výletě. Nejvyšší soud poukazuje, že právě v této souvislosti je stěžejní věk poškozené v době spáchání činu. Nalézací soud pak v rámci odůvodnění rozvedl skutkovou větu v tom smyslu, že popisovala-li poškozená svou obranu proti obviněnému uvedla, že „ zůstala jako opařená, nevěděla, co má dělat, zda-li křičet či ho udeřit a proto nedělala nic. Jednání obžalovaného pro ni bylo tak překvapující, že se nevzmohla na žádnou obranu a do budoucna nevěděla, jak s tímto zážitkem naložit právě s ohledem na provázanost ve skupině, kdy se s věcí nechtěla svěřit ani své matce “ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Zcela jistě nelze hovořit o dobrovolnosti jednání poškozené. Tato s ohledem na vzniklou situaci, osobu obviněného, svůj věk a neznalost nevěděla, jak se zachovat. Nalézací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že poškozená „ s jednáním obžalovaného nesouhlasila, nespolupracovala a nebylo v jejích možnostech se nejen aktivněji ale i pasivněji bránit, když teprve až důraznější hlasitější nesouhlas poškozené, který by mohl být slyšet ve vedlejších stanech, odradil obžalovaného od dalšího jednání “ (str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Uvedené skutečnosti jsou ve skutkové větě uvedeny a podrobněji rozvedeny v odůvodnění rozsudku. Jakýkoli bližší popis její obrany není možný právě s ohledem na skutečnost, že se poškozená v podstatě aktivněji nebránila. Jak již bylo uvedeno výše, nelze takovéto její jednání chápat jako jakýsi konkludentní souhlas s jednáním obviněného.
Nalézací soud věnoval náležitou pozornost osobě poškozené a věrohodnosti její výpovědi. Přitom vycházel zejména ze znaleckého posudku z odvětví dětské psychiatrie a psychologie dětí a mládeže, vypracovaný MUDr. Ilonou Grimovou a PhDr. Petrem Weissem (č. l . 100 až 116) na osobu poškozené. Z toho se podává, že „ v průběhu vyšetření nebyly u svědkyně prokázány sklony k vytváření konfabulaci, známky narušeného vnímání, či poruch paměti. I přes časový odstup od inkriminované události, podaných výpovědí a prováděných vyšetření, nebyl v jejích výpovědích z hlediska znalců zaznamenán zásadní rozpor. Ve prospěch autentického prožitku opisované události svědčí i celkový projev a chování svědkyně při výslechu na PČR, který měli znalci možnost posoudit z DVD záznamu “ (č. l . 114). Stejně tak, že poškozená „ byla schopna rozpoznat protiprávní, neetický a sociálně nepřijatelný způsob popisovaného jednání obviněného “ (č. l . 115). Nesprávnost právního posouzení skutku nelze dovozovat ze skutečnosti, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Namítá-li obviněný, že nebylo prokázáno, že mezi ním a poškozenou došlo k souloži, pak je třeba odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, který se k uvedené skutečnosti vyjádřil v tom smyslu, že „ byť k samotnému úplnému dokonání soulože a vyvrcholení u obžalovaného nedošlo je třeba takovéto jednání považovat za pohlavní styk ze strany poškozené nedobrovolný, kdy obžalovaný znal věk poškozené a dopustil se takovéhoto jednání na dítěti mladším 15 let “ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu).
Za soulož (coitus) je třeba pokládat spojení pohlavních orgánů muže a ženy . Při souloži fakticky dochází k tomu, že mužský pohlavní úd vnikne do pohlavního orgánu (vagíny, pochvy) ženy. To znamená, že oba tyto orgány se spolu spojí v jednom okamžiku. Postačí, že došlo i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy. Přitom nemusí ani dojít k porušení panenské blány. Spojením pohlavních orgánů je znásilnění dokonáno bez ohledu na to, zda došlo k pohlavnímu ukojení .
Trestní zákoník soulož , jakožto nejzávažnější formu pohlavního styku, který postihuje ve skutkové podstatě trestného činu znásilnění podle odstavce 1 řadí mezi zvlášť přitěžující okolnosti v odstavci 2 písm. a) tr. zákoníku [vedle činu spáchaného na dítěti pod písmenem b) anebo se zbraní podle písmenem c)]. Je proto nepochybné, že v případě soulože jde o pohlavní styk, k němuž pachatel donutí jiného násilím nebo pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy, nebo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jak předpokládá odstavec 1, avšak proto, že jde o soulož, je současně naplněna i tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odstavce 2 písm. a) tr. zákoníku [stejně je tomu i u jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží] - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1840 - 1841.
Nalézací soud v předmětné věci na podkladě provedeného dokazování dospěl k závěru, že došlo ke spojení pohlavních orgánů poškozené a obviněného, který svůj penis zasunul do pochvy poškozené, byť se tak stalo jen částečně. K uvedenému závěru dospěl nalézací soud po provedeném dokazování, kdy vycházel zejména z výpovědi poškozené, která uvedený okamžik popsala slovy, že „ to nebylo do hloubky “, a na dotaz, zda do ní obviněný vstoupil, uvedla, že ano. S ohledem na svou neznalost v oblasti sexu nebyla schopna více uvedenou skutečnost objasnit, což jí nelze přičítat k tíži. I zde je třeba zohlednit věk poškozené v době spáchání činu. Uvedený znak skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, tedy, že skutek byl spáchán souloží, byl dle závěru Nejvyššího soudu naplněn.
Ve vztahu ke znaku „násilím donutí k pohlavnímu styku“, lze uvést, že i zde je třeba znění skutkové věty vyložit ve vztahu k odůvodnění rozsudku a nahlížet na celý skutek v kontextu. Ve skutkové větě rozsudku je uvedeno, že obviněný „ nalehl na nezl. “, kdy obviněný „ za využití své fyzické převahy, když jí nalehnutím na ni znemožnil se mu účinně bránit a z pod jeho těla se vyprostit “, vykonal na ní soulož.
Za násilí se ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1837 – 1839). Nalézací soud v rámci odůvodnění uvedl, že „ přestože v daném případě nedošlo k žádnému agresivnímu jednání ze strany pachatele (a toto najde odezvu ve výměře trestu) je třeba takovéto jednání obžalovaného, o kterém soud nemá pochyb a vychází z popisu poškozené, jejichž výpověď je v souladu s dalšími důkazy posoudit jako zločin znásilnění ve smyslu §185 tr. zákoníku “ (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud pak na rozdíl od soudu nalézacího neshledal naplnění podmínek užití §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené zákonem, neboť mimo jiného „ nelze ani souhlasit s tím, že činnost obžalovaného byla menší intenzity “, kdy „ ze samotného popisu skutku je zřejmé, že vůči ní použil fyzickou sílu vůči které byla poškozená bezbranná a neměla žádnou naději se ubránit “ (str. 3 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Poškozená v rámci výpovědi uvedla, že obviněný „ jí nedržel a nedržel jí ani pusu aby nekřičela “ (č. l . 27). Pro vykonání soulože však na poškozenou nalehl. Zde je třeba vycházet z celkového kontextu popisovaného jednání. Poškozené bylo v době spáchání skutku čerstvých 14 let, kdy její tělesná konstituce odpovídala věku. Obviněný je muž s výškou 182 cm a váhou překračující 100 kg (znalecký posudek z psychiatrie, sexuologie a psychologie vypracovaný Prof. MUDr. Jiřím Rabochem, DrSc., a PhDr. Karlem Netíkem, CSc., na č. l . 120 až 140, uvádí váhu obviněného 106 kg). Pokud muž uvedené tělesné konstituce nalehne na ženu s tělesnou konstitucí, kterou měla poškozená, je zřejmé, že samotná váha těla poškozeného, tedy využití jeho fyzické síly v podstatě pasivním způsobem, znemožňuje osobě ležící pod ním účinnou obranu. Obviněný tak váhou vlastního těla zamezil vážně míněnému odporu poškozené, která neměla fyzickou sílu na to, aby se z pod těla obviněného vyprostila. To, že se poškozená, jak uvedeno výše, v podstatě k aktivnímu odporu nezmohla, na tomto závěru ničeho nemění. Přestože si lze představit výstižnější a popisnější znění skutkové věty stran předmětného znaku skutkové podstaty, Nejvyšší soud s ohledem na celkový kontext, kdy poškozená se fakticky aktivně nebránila, shledal znění skutkové věty ve spojení s odůvodněním nalézacího, a potažmo odvolacího soudu za dostačující.
Obviněný dále namítl, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy „způsobení těžké újmy“.
Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. j) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Východiskem pro správné posouzení těžké újmy na zdraví je stav před poškozením zdraví , nikoli stav zcela zdravého člověka, přičemž rozhodující je, do jaké míry se zhoršil stav poškozeného oproti jeho předchozímu stavu. Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku , nicméně závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním , který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 – 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1317 − 1323).
Nalézací soud v dané otázce vycházel zejména ze znaleckého posudku z odvětví dětské psychiatrie a psychologie dětí a mládeže, vypracovaný MUDr. Ilonou Grimovou a PhDr. Petrem Weissem (č. l . 100 až 116) na osobu poškozené, kdy byly provedeny i další listinné důkazy - zprávy Fakultní nemocnice P.– M. (č. l . 2, 41 a 43), zpráva ze školy poškozené (č. l . 45 až 46) a opisy z jejího deníčku (č. l . 145 až 146).
V projednávané věci nedošlo ke způsobení těžké újmy na zdraví v rovině fyzické. U poškozené však byla diagnostikována posttraumatická stresová porucha, kdy se ze znaleckého posudku podává, že poškozená byla v době jeho zpracování „ léčena pro depresivní stavy související s posttraumatickou stresovou poruchou, která se u ní rozvíjela na podkladě prožitých stresových situací. Součástí obrazu byly poruchy chování, narušené sebepojetí, experimentace s drogami, reminiscence traumatizujícího prožitku a následně suicidální pokus, pravděpodobně demonstračního rázu. … Depresivní porucha vznikla u svědkyně v příčinné souvislosti s vyšetřovanou událostí, která se na jejím vzniku podílí podstatnou měrou “ (č. l . 113). Obviněný v rámci svých námitek bagatelizuje dopad svého jednání na duševní zdraví poškozené, které však mělo za následek způsobení těžké újmu v oblasti duševního zdraví poškozené. Ta se s předmětným prožitkem svěřila až v rámci hospitalizace poté, co se pokusila o sebevraždu. V době spáchání skutku byla poškozená dítětem a dle závěru znalců nelze přesně predikovat dobu dalšího přetrvávání projevů duševního onemocnění. Uvedené právní kvalifikaci a zejména pak odůvodnění soudů nelze v tomto bodě ničeho vytknout.
Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. V. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata