ECLI:CZ:NS:2015:3.TDO.17.2015.1
sp. zn. 3 Tdo 17/2015-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. března 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. T. Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 To 20/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Ing. T. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 46 T 6/2013 , byl obviněný Ing. T. Š. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) zákona č . 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění popsaných pod bodem I. výroku o vině dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ nejprve dne 6. 9. 2011 po 8. hod. ranní v prostorách hotelu Intercontinenta1 P., ačkoliv si byl vědom řádného ukončení mandátní smlouvy vzájemnou dohodou ze dne 30. 8. 2011 mezi ním a poškozenou společností CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s., ze které jednoznačně vyplývá, že mezi mandantem (CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s.) a mandatářem (obž. ing. T. Š.) s výjimkou nároku na zaplacení náhrady za předčasné ukončení mandátní smlouvy podle bodu 1.2 dohody o ukončení mandátní smlouvy v celkové výši 936.000,- Kč a úhrady nákladů splátkami dle bodu 2 dohody o ukončení mandátní smlouvy v celkové výši 407.800,- Kč, smluvní strany nemají vůči sobě žádné splatné ani nesplatné pohledávky, a pokud by takové pohledávky existovaly, vzdávají se jich, požadoval zcela nedůvodně po zástupci poškozené společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s. dr. R. N. částku 18.000.000,- Kč údajně jako odměnu za to, že zachová mlčenlivost a nepodnikne kroky směřující k mediálnímu zveřejnění informací týkajících se jím tvrzených problémů projektu Centrum Černý Most, konkrétně vad řízení předcházejícího vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení a nepovoleného vykácení stromů v místě výstavby, které by dle jeho tvrzení mohly výrazně zkomplikovat realizaci předmětného projektu Centrum Černý Most a vést až k jeho zastavení, tedy ke způsobení komplikací společnosti Unibail-Rodamco Česká republika, s. r. o. a projektu rekonstrukce Centrum Černý Most, kdy vyhrožoval, že nevyhoví-li jeho požadavku do konce aktuálního týdne, bude kontaktovat příslušný stavební úřad, Úřad městské části P., média a veřejnost a výše uvedené informace jim předá, přičemž uvedl, že jeho advokát Mgr. Miroslav Faměra je připraven jednat o nové dohodě; když mu dr. R. N. sdělil, že není kompetentní v této věci jednat, zopakoval stejným způsobem ještě téhož dne v kanceláři společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s. na adrese P., Š., své nedůvodné požadavky zástupcům poškozené společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s., dr. R. N. a ing. P. V., kdy své informace konkretizoval a vytyčil zde problémy vad řízení předcházejícího vydání územního rozhodnutí a stavebního povolení a nepovoleného vykácení stromů v místě výstavby, které by dle jeho mínění mohly výrazně zkomplikovat realizaci projektu, případně vést až k jeho zastavení, dále dr. R. N. sdělil, že požaduje, aby do dne 9. 9. 2011 byla uzavřena dohoda, která mu uvedené finanční plnění bude garantovat, tento požadavek Ing. P. V. za přítomnosti právního zástupce společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s. Mgr. J. O., dne 8. 9. 2011 odmítla, následně na jednání dne 19. 9. 2011 Mgr. J. O. při osobním jednání s Mgr. Miroslavem Faměrou a obž. ing. T. Š. zopakoval stanovisko firmy Unibail-Rodamco Česká republika, s.r.o. a současně upozornil, že jednání obž. ing. T. Š. by mohlo být posouzeno jako zločin vydírání, dne 5. 10. 2011 byl Mgr. J. O. telefonicky kontaktován Mgr. Miroslavem Faměrou, který se dotazoval na ochotu zástupců společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s. jednat o podmínkách a výši požadované kompenzace pro obž. ing. T. Š., což bylo Mgr. J. O. opětovně odmítnuto, následkem čehož dne 6. 10. 2011 byli zástupci společnosti Unibail-Rodamco Česká republika, s. r. o. kontaktováni redaktorem TV PRIMA, který se dotazoval na kácení stromů na místě realizace předmětného projektu a dne 7. 10. 2011 pak byla v hlavní večerní zpravodajské relaci TV PRIMA odvysílána reportáž, kterou inicioval a sám v ní vystupoval obž. ing. T. Š., zpochybňující oprávněnost kácení stromů v místě realizace projektu, v níž byly použity i fotografie stromů z místa výstavby s údaji získanými jejich měřením, dále dne 14. 10. 2011 blíže nezjištěná osoba, která se představila jako Moravec, telefonicky kontaktovala ing. P. V. jako zástupkyni poškozené společnosti s dotazem, zda nezměnili ve věci pana Š. názor, že je připravena další reportáž, která proběhne, pokud nedojde k dohodě, následně dne 25. 11. 2011 obž. ing. T. Š. vyhotovil a doručil na Úřad Městské části P. jménem svého známého J. M. podnět k přezkoumání stavebního povolení, v němž rozporoval legálnost výstavby Centra Černý Most; požadovanou částku 18.000.000,- Kč obž. ing. T. Š. přes shora popsané kroky směřující vůči investorovi výstavby spol. Unibail-Rodamco Česká republika, s. r. o. však nezískal, neboť zástupci poškozené společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a.s., striktně požadavek obžalovaného odmítli a oznámili celou věc orgánům činným v trestním řízení “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
Rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného R. T., a to pro skutky popsané pod body II. a III. výroku o vině.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 46 T 6/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku stran jeho osoby. Odvolání v neprospěch obviněného Ing. T. Š. podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, které směřoval pouze do výroku jemu uloženého trestu. Odvolání podal i obviněný R. T.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 To 20/2014 , a to tak, že k odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu uloženém obviněnému Ing. T. Š., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný Ing. T. Š. při nezměněném výroku o vině odsuzuje podle §175 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem. Dále byl obviněnému uložen podle §67 odst. 1, za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 2.000 Kč, celkem tedy 1.000.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ nezaplacení peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody na 1 (jeden) rok.
Dále bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto, že se odvolání obviněného Ing. T. Š. a obviněného R. T. podle §256 tr. ř. zamítají.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 To 20/2014, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l . 1753 − 1769), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř. , neboť má za to, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a byl mu uložen trest ve výměře mimo sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Obviněný vytýká odvolacímu soudu formální nedostatky jím vydaného rozsudku, kdy se odvolací soud spokojil toliko s konstatováním správného postupu nalézacího soudu a bez náznaku vlastních úvah přejal jeho nepodložené úvahy. Jestliže je rozsudkem, na základě něhož je ukládán několikaletý nepodmíněný trest odnětí svobody současně s velmi výrazným peněžitým trestem, plný paušálních, vzájemně si odporujících závěrů a skutkových závěrů, které nemají oporu v provedeném dokazování, ve vztahu k čemuž z rozhodnutí odvolacího soudu ani není zřejmé, zda skutečně napadené rozhodnutí zkoumal v kontextu podaných odvolacím námitek, pak takový postup obou soudů dle obviněného představuje sám o sobě porušení základních principů trestního řízení. V této souvislosti poukazuje na jím uložený peněžitý trest s tím, že odvolací soud náležitě nezkoumal jeho osobní a majetkové poměry, nijak se nezabýval tím, jaké fatální důsledky bude mít uložení tohoto trestu na jeho rodinu, zejména pak na zajištění jeho nezletilých dětí.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. , namítl, že o jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání rozhodl vyloučený státní zástupce, a to dozorující státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Obviněný dovozuje, že dozorující státní zástupkyně dávala k rozhodnutí o zahájení trestního stíhání předchozí či následný souhlas a nemůže z tohoto titulu takové rozhodnutí objektivně posuzovat. Uvedl, že stížnostním orgánem v rámci rozhodování o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání nemůže být dozorující státní zástupce, a to pro jeho poměr k věci.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že nemohl naplnit skutkovou podstatu zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyly prokázány veškeré znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Obviněný vytýká policejním orgánům, že neshromáždily veškeré pro rozhodnutí ve věci podstatné důkazy tak, jak jim je kladeno v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., a to i přesto, že takové důkazy sám předložil. Svým návrhem ze dne 17. 12. 2012 navrhoval zajištění důkazů, které mohly lépe prokázat okolnosti odůvodňující existenci pohrůžky těžké újmy, a policejní orgán dne 8. 1. 2012 vyzval společnost Rodamco Česká republika, s. r. o., aby podle §8 odst. 1 tr. ř. tyto písemnosti poskytla, přičemž společnost této výzvě vyhověla jen částečně s tím, že listiny obsahují podrobné interní informace. Policejní orgán v úředním záznamu ze dne 22. 1. 2013 toliko konstatoval, že společnost listiny vydat nemůže a neučinil je součástí vyšetřovacího spisu. Pokud se pak s obsahem těchto listin seznámil a konstatoval, že obsah listin je pro objasnění věci nepodstatný, pak nepostupoval správně, neboť jednak o tom neučinil žádný záznam, a jednak je na posouzení soudu, zda shromážděné důkazy jsou podstatné pro jeho rozhodnutí.
Z hlediska naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku obviněný zpochybnil, že by jiného pohrůžkou jiné těžké újmy k něčemu nutil. Neztotožnil se se závěrem prezentovaným nalézacím soudem, že je v podstatě nerozhodné, zda užitá pohrůžka vyvolá u poškozeného obavy ze způsobení újmy či nikoliv. Obviněný naopak tvrdí, že způsobilost vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, je podmínkou naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. V uvedené souvislosti zdůraznil, že žádný ze svědků, a to ani svědek E., ani svědek B. ve svých výpovědích neuvedli, že existovala jakákoli relevantní závada, v případě jejíhož zveřejnění by hrozila poškozené společnosti jakákoli podstatná újma. Dále obviněný zmiňuje, že nelze v podstatě zjistit, kdo byl vlastně adresátem jeho případných výhrůžek, tedy jaké fyzické nebo právnické osobě měl výhrůžky adresovat. Podle mínění obviněného nebyl poškozený v rozhodnutí soudů obou stupňů náležitě ztotožněn. V této souvislosti cituje z výpovědí svědků E. a B. Dále obviněný soudům obou stupňů vytýká, že vycházely z výpovědi svědkyně V., kterou označil za nevěrohodnou. Pozastavil se také nad tím, že v rozsudečném výroku je popsáno takové jednání, které neinicioval sám, ale kdy schůzky, na nichž se jednalo o jeho požadavcích, se konaly v důsledku iniciativy právě této svědkyně. Podle názoru obviněného právě u této svědkyně je možné prokázat jednoznačnou snahu jakýmkoli způsobem vypovědět v jeho neprospěch a poškodit jej, kdy například vypověděla, že si všimla, že ruce účastníka reportáže se skrytou identitou jsou jeho ruce, přestože na záběrech ruce vidět nebyly. Soud se namísto nestranného hodnocení této skutečnosti snažil za svědkyni najít vysvětlení, což obviněný považuje za zaujatost.
Obviněný dále uvedl, že je přesvědčen o absenci zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání ve smyslu §175 tr. zákoníku v podobě jakéhokoliv nepřípustného jednání, kterým by poškozenou společnost nutil pod pohrůžkou jiné těžké újmy k tomu, aby něco konala. Ve světle vyjádření svědků nepředstavovalo ani uložení pokuty ve správním řízení pro společnost jinou těžkou újmu, kdy zástupci dotčených společností opakovaně popíraly jakékoli riziko související s případnou realizací jeho výhrůžek, přesto však bylo podáno trestní oznámení na jeho osobu. Obviněný je přesvědčen, že zástupci poškozené společnosti jeho jednání nebrali od počátku vůbec vážně a nepřičítali mu žádný význam. Není proto podle jeho názoru vůbec zřejmé, jak mohlo být jeho jednáním ovlivněno svobodné rozhodování těch, kteří za společnost jednali. Základní předpoklad trestnosti tudíž není dle slov obviněného naplněn. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je obviněný přesvědčen, že jeho jednání mohlo být po právní stránce posouzeno maximálně jako nezpůsobilý pokus. V této souvislosti podotkl, že po jednání dne 6. 9. 2011 od předmětného jednání upustil, čímž došlo k zániku trestnosti. Dále obviněný konstatuje porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť soudy dostatečně nezohlednily v jeho trestní věci zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající, neboť v jeho případě jsou údajně trestně právní prostředky nadbytečné.
Obviněný v dovolání rovněž zpochybnil, že orgány činné v trestním řízení správně vyhodnotily jeho způsobilost být pachatelem trestného činu, neboť zůstala otevřena otázka jeho příčetnosti při jednání dne 6. 9. 2011, kdy mělo dojít k dokonání daného jednání. Zdůraznil, že v inkriminované době byl v péči psychiatra a byl pod medikací, takže užívané léky měly na jeho jednání vliv. Podle svého vlastního hodnocení jednal minimálně ve stavu zmenšené příčetnosti, neboť před jednáním užil ve zvýšené míře antidepresiva. Soudům obou stupňů vytýká, že závěry o jeho příčetnosti formulovaly pouze na základě údajné racionality jeho jednání zachycené na zvukovém záznamu, neboť uvedená zdánlivá racionalita mohla být právě příznakem požitých léků.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že mu neměl být ukládán peněžitý trest, neboť nebyly náležitě posouzeny jeho osobní a majetkové poměry. Navíc vyjádřil pochybnost o tom, že mu byl peněžitý trest uložen správně, neboť svým jednáním nezískal žádný majetkový prospěch. Obviněný v uvedené souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že se žádným způsobem nevyrovnal s tím, že má vyživovací povinnost vůči čtyřem nezletilým dětem.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 To 20/2014, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 46 T 6/2013, a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
K námitkám obviněného uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. stran podjatosti policejního orgánu a státního zástupce (dozorového státního zástupce) uvedla, že tyto jsou irelevantní, pokud nebyly uplatněny v příslušném stádiu trestního stíhání, tedy předtím, než bylo přípravné řízení skončeno (§12 odst. 10 tr. ř.). Navíc je třeba zmínit, že dozorová státní zástupkyně pokyn ve smyslu §174 odst. 2 písm. a) tr. ř. k zahájení trestního stíhání nedala, a tudíž ji žádné okolnosti nevylučovaly z rozhodnutí o stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Dále je třeba zmínit, že citace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 4 Tz 81/2008, v dovolání je v uvedené souvislosti nepřípadná, neboť se jednalo o zcela odlišnou problematiku.
Ve vztahu k námitkám uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že i námitky obviněného o tom, že policejní orgán postupoval nesprávně, pokud do spisu nezařadil obviněným předložené listiny, případně pokud nevyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, nelze adekvátně uplatňovat v tomto stadiu trestního řízení, ale toliko do skončení vyšetřování. V projednávané věci soudy dostály své povinnosti, neboť pokud neprovedly obviněným navrhované důkazy, ve svých rozhodnutích se řádně vypořádaly s důkazními návrhy obviněného, neboť vysvětlily, proč určité důkazy nemají souvislost s předmětem řízení, případně uvedly, že jde o důkazy nadbytečné. V žádném ohledu tedy v posuzované trestní věci není možné hovořit o kategorii důkazů tzv. opomenutých.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou shledala státní zástupkyně námitku nenaplnění znaku pohrůžky jiné těžké újmy, kterou obviněný uplatnil s tím, že jím pronesené výhrůžky nebyly ze strany poškozené společnosti, respektive jejích odpovědných představitelů, brány vážně. Státní zástupkyně uvedla, že pro naplnění uvedeného zákonného znaku se nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy. Dokonání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky jiné těžké újmy nedosáhl svého záměru, to je aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl. Z popisu skutkového děje jednoznačně vyplývá, že obviněný jednal vůči společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., neoprávněně, neboť neměl žádný zákonný titul k tomu, aby si nárokoval výplatu částky 18.000.000 Kč. Šlo jednoznačně o jednání vyděračské, neboť obviněný byl rozhodnut využít a zneužít informací, ke kterým se dostal jako projekt manažer pro Centrum Černý Most, a to v neprospěch společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s. Jeho výhrůžky byly reálně způsobilé ohrozit jak samotnou společnost, tak případně i výstavbu Centra Černý Most, neboť obviněným uváděné informace byly takového charakteru, že mohly vzbudit pochybnost o regulérním průběhu celé výstavby. Obviněný totiž uváděl informace o tom, že v místě výstavby došlo k nepovolenému vykácení stromů a zpochybňoval rovněž transparentnost vydání stavebního povolení. Pro posuzovanou trestní věc je irelevantní, že obviněný hrozil poškozené společnosti medializací, případně řešením reálně existujících vad, kterými trpěl projekt Centrum Černý Most, a to proto, že hrozbu uskutečnění takového konání a následně i takové konání užil jako prostředek k nátlaku na uvedenou společnost, aby mu vyplatila finanční obnos ve výši 18.000.000 Kč, na který neměl žádný nárok. Státní zástupkyně zdůraznila, že vztah mezi společností CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., a společností Unibail-Rodamco Česká republika, s. r. o., není pro tuto trestní věc nikterak zásadní.
Dále má za to, že v posuzované trestní věci se nemůže jednat ani o tzv. nezpůsobilý pokus, jak obviněný namítá ve svém dovolání, přičemž v úvahu by přicházel pouze pokus nezpůsobilými prostředky. V daném případě totiž bylo jednoznačně prokázáno, že jednání obviněného bylo způsobilé ohrozit výstavbu Centra Černý Most, kdy každá jednotlivá věc, na kterou v rámci jednání se zástupci společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., poukázal, mohla být pro stavbu vážnou komplikací a mohla ji ohrozit.
Pokud jde o otázku příčetnosti, státní zástupkyně uvedla, že obviněným uplatněná námitka stojí mimo zákonný dovolací důvod, neboť polemizuje se zjištěními, které soudy na základě znaleckého posudku učinily ohledně jeho diagnózy a o jejím vlivu na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Odvolací soud doplnil dokazování o výslech znalce primáře MUDr. Ondřeje Rottera, který vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie na základě zadání obviněného za účelem posouzení jeho trestní odpovědnosti. Se závěry znaleckého posudku se pak odvolací soud odpovídajícím způsobem vyrovnal, kdy bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný žádnou duševní nemocí netrpěl, ale mohlo se jednat maximálně o krátkodobou poruchu psychických funkcí vyvolanou nadměrným užitím, tedy intoxikací klonazepamem.
Státní zástupkyně nepřisvědčila ani námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě. Podstatou případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z akceptovatelného rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky nebezpečným, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva. Vzhledem ke způsobu jednání obviněného byla dána i odpovídající společenská škodlivost a uplatnění trestněprávní represe je proporcionálním zásahem do základních práv obviněného.
Ve vztahu k námitkám uplatněnými v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že obviněnému byl peněžitý trest uložen jako trest vedlejší. Podmínky pro uložení tohoto trestu byly splněny, neboť takový trest se ukládá, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch nebo uložení tohoto trestu trestní zákon výslovně dovoluje, anebo jej soud ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osoby a poměrům pachatele nepodmíněný trest odnětí svobody současně neukládá. Zištný motiv obviněného je v projednávané věci zcela transparentní. Odvolací soud se ve svém rozsudku výslovně zabýval i tím, zda je možné s ohledem na majetkové poměry obviněného tomuto peněžitý trest uložit. Konstatoval, že s ohledem na příjmy obviněného a výši jeho majetku je jemu uložený peněžitý trest trestem adekvátním. Stran námitky ohrožení výživy a výchovy nezletilých dětí obviněného, státní zástupkyně odkázala na obsah ustanovení §344 odst. 1 tr. ř., kdy však jeho využití v projednávané věci není aktuální.
Státní zástupkyně neshledala námitky obviněného důvodné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 2 To 20/2014, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy byl toliko z podnětu odvolání státního zástupce změněn výrok trestu). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným Ing. T. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento důvod však nelze použít, když tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta . Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je tedy podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 13. září 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
Obviněný namítl, že dozorová státní zástupkyně dala pokyn k zahájení trestního stíhání jeho osoby, a proto byla vyloučena z rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, a to pro její poměr k věci.
K posouzení důvodnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že ani jedna z kumulativních podmínek svědčících o tom, že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, nebyla naplněna.
Dle ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Z ustanovení §31 odst. 1 tr. ř. se pak podává, že o vyloučení z důvodů podjatosti (§30 tr. ř.) rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají , a to i bez návrhu. Z uvedeného ustanovení se tedy podává, že ten který orgán činný v trestním řízení (§12 odst. 1 tr. ř.) rozhoduje o tom, zda je či není vyloučen z projednávání dané trestní věci, tedy po dobu, kdy je v rámci trestního řízení ve věci činný. Obviněný tedy předmětnou námitku neuplatnil v příslušném stadiu řízení, neboť dozorující státní zástupce je činný toliko do předložení spisu státnímu zástupci s návrhem na podání obžaloby (§166 odst. 3 tr. ř.). Následně je státní zástupce pouze stranou obžaloby a věc projednává již výlučně soud (§12 odst. 1, 6 tr. ř.). Námitka tak nadále nesměřuje vůči příslušnému orgánu, který nyní věc projednává (k tomu viz přiměřeně usnesení NS ze dne 20.6.2012 sp. zn. 7 Tdo 629/2012 – rozhodnutí NS publikované v Soudních rozhledech pod č. 53 M ročník 1999 – podjatost státního zástupce vznesená po podání obžaloby). Současně nelze přisvědčit tomu, že by snad dozorová státní zástupkyně byla pro poměr k věci vyloučena, neboť pokyn ve smyslu §174 odst. 2 písm. a) tr. ř. k zahájení trestního stíhání obviněného nedala.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že obviněným citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 4 Tz 81/2008, se týkalo procesně odlišné věci. V předmětném rozhodnutí byla řešena otázka nepříslušnosti státního zástupce k rozhodování o stížnosti proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, kdy je k takovému rozhodnutí příslušný toliko soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze podřadit námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (výpovědi svědků, zejména pak svědkyně Ing. P. V., jejíž výpověď značil za nevěrohodnou, a svědků B. E. a A. S. B., dále znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Ondřeje Rottera) a vadná skutková zjištění (námitky stran toho, kým byly schůzky iniciovány, zda osoba se skrytou identitou vystupující v reportáži byl on či nikoli, zda zástupci poškozené společnosti jeho požadavky vůbec brali vážně, zda zde byla reálná možnost rizika, zda byl či nebyl dne 6. 9. 2011, kdy mělo dojít k dokonání trestného činu, příčetný či nikoli), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a nastiňuje současně i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvádí, že jednání poškozené společnosti naznačuje spíše tvrdou obchodní taktiku než trestněprávní charakter jeho jednání).
Námitky obviněným takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Zcela se pak s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí námitka, že policejní orgány nevyhověly jeho návrhům na dokazování, čímž porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť i zde se jedná o námitku, která mohla být uplatněna toliko v průběhu příslušného stadia trestního řízení (tj. před podáním návrhu k podání obžaloby).
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Obviněný byl shledán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku , spáchaném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal , opominul nebo trpěl, a způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu .
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Objektem trestného činu vydírání je zde svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy (arg. „nutí, aby…“) a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval . Pohrůžka jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti . Újma se musí jako těžká újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. R 10/1979-II.). Za této podmínky to může být i hrozba újmou na majetku, která není násilím na věci, ale např. zhoršením výdělečných možností poškozeného. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli (srov. R 27/1982 a R 23/2010). Musí jít o jednání neoprávněné . Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o nejvyšší hranici škody podle trestního zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 – 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751 – 1756).
Dle skutkových zjištění vykonával obviněný na podkladě mandátní smlouvy uzavřené mezi ním a společností CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., pozici projekt manažera pro Centrum Černý Most. Společnost CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., a obviněný se následně na podkladě vzájemné dohody ze dne 30. 8. 2011 dohodli na jejím zrušení s tím, že vyjma finančního vyrovnání za předčasné ukončení mandátní smlouvy a úhrady vynaložených nákladů, nadále nemají mezi sebou žádné splatné ani nesplatné pohledávky. Obviněný však následně po zástupci společnosti CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., Dr. R. N. požadoval částku 18.000.000 Kč, údajně jako odměnu za to, že zachová mlčenlivost a nepodnikne kroky k mediálnímu zveřejnění informací jím tvrzených problémů projektu Centrum Černý Most, které by dle jeho tvrzení mohly výrazně zkomplikovat realizaci předmětného projektu a vést až k jeho zastavení. V případě nevyhovění jeho požadavku uvedl, že bude kontaktovat příslušný stavební úřad, média a veřejnost a veškeré negativní informace jim předá. Společnost CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., na uvedené výhrůžky obviněného nijak nereagovala, neboť vztahy s obviněným, které vyplývaly z mandátní smlouvy, byly náležitě vypořádány (obviněnému byly v souladu s uzavřenou dohodou o ukončení mandátní smlouvy vyplaceny dohodnuté finanční částky). Obviněný reagoval tím, že inicioval pořízení reportáže na TV PRIMA, v níž byla řešena otázka nepovoleného kácení stromů při výstavbě Centra Černý Most, a jménem J. M. podal příslušnému stavebnímu úřadu podnět k přezkoumání stavebního povolení výstavby Centra Černý Most, ve kterém upozorňoval na nelegálnost této výstavby. Následně byla dne 14. 10. 2011 telefonicky, osobou představující se jako M., kontaktována Ing. P. V. s tím, zda ve věci obviněného nezměnili názor, že je připravena další reportáž, která proběhne, nedojde-li k dohodě.
Z předmětného jednání obviněného je zcela zřejmé, že tento si nárokoval vůči poškozené společnosti výplatu částky 18.000.000 Kč, na níž neměl žádný nárok, neboť veškeré finanční závazky byly mezi ním a společností CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s., vypořádány, a s požadavkem byla spojena výhrůžka, že pokud tak společnost neučiní, zveřejní obviněný prostřednictvím médií informace, které byly sto ohrozit jak samotnou společnost CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s, tak i výstavbu Centra Černý Most. Takové jednání lze zcela jistě označit za vyděračské, neboť obviněný využil informace, ke kterým měl jako projekt manažer přístup, k tomu, aby na poškozenou společnost činil nátlak. Jednalo se o informace stran nepovoleného vykácení stromů v místě výstavby a stran vydání stavebního povolení. Uvedené okolnosti mohly ve svém důsledku způsobit pozastavení výstavby samotného projektu, minimálně však šlo o nechtěnou negativní publicitu týkající se dobré pověsti poškozené společnosti . Na uvedeném závěru nemění nic ta skutečnost, že poškozená společnost nebyla nucena v důsledku jednání obviněného projekt skutečně pozastavit či to, že jí byla uložena pokuta v rámci správního řízení za neoprávněné vykácení stromů. Skutečnost, že poškozená společnost v rámci projektu opravdu chybovala způsobem, který obviněný naznačil v rámci svého vyděračského jednání, není sto jej jakýmkoli způsobem vyvinit. Stejně tak na věci ničeho nemění informace stran toho, jaký vztah mezi sebou měly společnosti Unibail-Rodamco Česká republika, s. r. o., a společnost CENTRUM ČERNÝ MOST, a. s.
Námitce nenaplnění znaku „pohrůžkou jiné těžké újmy“ nelze tedy přisvědčit. Navíc se jedná o námitku již obviněným uplatněnou v rámci předcházejících fází řízení, kdy se k uvedené otázce vyjádřil jak soud nalézací (zejména str. 45 až 46 rozsudku nalézacího soudu), tak i soud odvolací (str. 5 a 7 napadeného rozsudku), kterýžto se ztotožnil se závěry nalézacího soudu.
S tímto souvisí i námitka obviněného, že jeho jednání mohlo být posouzeno toliko jako tzv. nezpůsobilý pokus. Je třeba dát za pravdu státnímu zástupci, že v úvahu by zde přicházel toliko pokus nezpůsobilými prostředky. Obviněný opakovaně uváděl, že jeho jednání nevyvolávalo v zástupcích společnosti oprávněné obavy z toho, že by jejich straně byla způsobena újma, tedy, že by bylo jednání obviněného způsobilé ohrozit projekt Centra Černý Most.
Z výše uvedeného popisu skutkových okolností je zřejmé, že obviněný vedle vznesení svých požadavků, zvolil i prostředky, jejichž prostřednictvím zcela jistě bylo reálné přivodit následek spočívající v poškození dobré pověsti a zpochybnění celého projektu Centra Černý Most, neboť k tomu využil televizní reportáže na celostátně vysílaném kanále, tedy nejúčinnějšího média. Takto odvysílaná reportáž zcela jistě může vyvolat nejen negativní publicitu stran zainteresovaných společností a celého projektu, ale do budoucna ovlivnit i veřejné mínění o nich. Obviněný poukázal na konkrétní problémy, které zahrnovaly získání územního souhlasu, k němuž došlo na základě nepravdivých údajů, poměr zelených ploch, v získání souhlasu ze strany vlastníku B., povolení ke kácení, které společnost nemá, dále problematiku poldrů, což souvisí se založením budovy, fasády na parkovišti D, její propustnost, která nesplňuje požární předpisy, a problém buňkoviště, tedy stavebních buněk pro dělníky. Jedná se tedy o celou řadu okolností, které by mohly být pro výstavbu projektu Centra Černý Most komplikací. Nejvyšší soud v této souvislosti opakuje, že je pro posouzení viny obviněného irelevantní, zda projekt opravdu jím uváděnými nedostatky trpěl či nikoli. Stěžejní je zde skutečnost, že obviněný na tyto případné nedostatky v rámci výstavby projektu upozornil poškozenou stranu jen proto, aby ji přiměl k tomu vyplatit mu částku, na níž neměl žádný nárok, tedy byly prostředkem nátlaku na vůli poškozené strany. Skutečnost, že uvedené výhrůžky byly ze strany poškozené společnosti vnímány jako způsobilé způsobit újmu, svědčí sama skutečnost, že bylo na obviněného z její strany podáno trestní oznámení. I zde je možno odkázat na odůvodnění nalézací soudu zejména na str. 45 až 46 rozsudku.
Dále obviněný vznesl námitku, že v den, který byl dnem dokonání trestného jednání, nebyl v důsledku nadbytečné medikace klonazepamem příčetný.
Obviněným uplatněná námitka je založena na vlastním hodnocení důkazu ve formě znaleckého posudku ze dne 25. 3. 2014 MUDr. Ondřeje Rottera z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a z něho učiněných zjištění, stejně jako přímé výpovědi znalce. Takto formulovaná námitka tedy není pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelná.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud za účelem posouzení trestní odpovědnosti obviněného vyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování, a to výslechem znalce MUDr. Ondřeje Rottera. Znalec se vyjádřil k tomu, že obviněný měl v posuzované době určité psychické problémy, pro které byl medikován léky a v obecné rovině poukázal na to, jak by se případná intoxikace mohla projevovat, přičemž nijak nezpochybnil závěry nalézacího soudu stran příčetnosti obviněného ve vztahu k trestnému jednání.
Odvolací soud se tedy s výpovědí znalce i s obsahem znaleckého posudku řádně vypořádal a lze odkázat na jeho odůvodnění na str. 5 až 6 napadeného rozsudku. Podle §26 odst. 1 tr. zákoníku je ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, za tento čin trestně odpovědný . Bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný žádnou duševní nemocí netrpěl, ale mohlo se jednat maximálně o krátkodobou poruchu psychických funkcí vyvolanou nadměrným užitím předepsaného medikamentu, tedy intoxikací klonazepamem. Do tohoto stavu se však obviněný uvedl sám svým jednáním, přičemž si byl nebo mohl být vědom, že si uvedený stav léky může vyvolat, tedy jeho trestní odpovědnost není ve smyslu §26 tr. zákoníku vyloučena.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit i námitku, v rámci níž namítl, že se soudy nezabývaly otázkou, zda skutek obstojí z hlediska trestnosti ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, kterýžto uvádí, že trestní odpovědnost pachatele lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačují uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Obviněný má tedy za to, že ve vztahu k jeho osobě byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.
Odstavec 2 §12 tr. zákoníku vyjadřuje (v návaznosti na zásadu zákonnosti v odstavci 1) zásadu subsidiarity trestní represe, kterážto je jednou ze základních zásad trestního práva. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku tak váže zjištění potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za spáchaný trestný čin na závěr, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (viz nálezy Ústavního soudu - např. ÚS 42/2004-n., ÚS 61/2004-n., ÚS 136/2003-n., ÚS 40/2005-n.) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 92 až 93.
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, zcela jistě nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku).
Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu . Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo podléhat trestní represi.
Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že peněžitý trest, který mu byl uložen rozsudkem odvolacího soudu, bez jakéhokoli přihlédnutí ke skutečnostem uvedených v ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku a při současné absenci zjištění majetkových a osobních poměrů, trestem uloženým ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit peněžitý trest, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslně trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.
Podmínky pro uložení tohoto trestu byly splněny. Skutková podstata trestného činu vydírání podle §175 tr. zákoníku uložení peněžitého trestu umožňuje. Obviněnému byl peněžitý trest uložen jako trest vedlejší vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný se snažil svým jednáním získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, konkrétně částky 18.000.000 Kč. Není směrodatné, že obviněný trestným činem nakonec takovýto prospěch nezískal, neboť peněžitý trest může být uložen dle výslovného znění zákona i tehdy, pokud se pouze snažil majetkový prospěch získat. V projednávané věci je zištný motiv obviněného zcela transparentní.
Dle §68 tr. zákoníku je výměra peněžitého trestu stanovena ve formě tzv. denních pokut, jejichž podstatou je vyjádření povahy a závažnosti trestného činu (odst. 1). Při stanovení výše denní sazby se přihlíží k majetkovým poměrům pachatele a vychází se především z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít při náležitém využití svých schopností průměrně za jeden den (odst. 3). Peněžitý trest se tedy ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb (odst. 2). Denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Maximální výměra peněžitého trestu je tedy až 36.500.000 Kč.
Nelze obviněnému přisvědčit v tom, že by odvolací soud nezkoumal jeho osobní a majetkové poměry. Na str. 8 napadeného rozsudku odvolací soud uvedené skutečnosti zkoumal a konstatoval, že „ se jedná o osobu, jejíž majetkové poměry to umožňují “. Uvedl, že obviněný v rámci činnosti pro poškozeného uváděl měsíční příjem ve výši fakturovatelných cca 300.000 Kč měsíčně včetně DPH, kdy v oboru pracoval i po ukončení spolupráce s poškozeným, od kterého ještě předtím dostal v návaznosti na ukončení jejich spolupráce odstupné ve výši 936.000 Kč a úhradu nákladů ve výši 407.800 Kč, přičemž vlastní i nemovitost, kterou pronajímá. Obviněnému tak byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby stanovené za trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovolání obviněného nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Ing. T. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata