ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.226.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 226/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný T. R. jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 14/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. R. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013 , byl obviněný T. R. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od měsíce května 2012 do měsíce listopadu 2012 včetně, vyjma měsíců června a července 2012, kdy uhradil vždy částku ve výši 4.000,- Kč, a měsíců září a listopadu 2012, kdy uhradil vždy částku ve výši 1.000,- Kč, v P., ani jinde vědomě řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke své nezl. dceři ve výši 6.500,- Kč měsíčně a ke svému nezl. synovi ve výši 5.500,- Kč měsíčně, splatných vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých J. R., jak mu vyplývá přímo ze zákona o rodině, a tomuto bylo i stanoveno rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 11 Nc 109/2010, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 30 Co 115/2011, a za předmětné období dluží na výživném částku v celkové výši 74.000,- Kč “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla současně stanovena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti obviněného, aby ve zkušební době řádně platil běžné výživné a podle svých sil zaplatil dlužné výživné.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013, podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. R. uznal vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že „ v době od měsíce května 2012 do měsíce listopadu 2012 včetně - vyjma toho, že v měsících červnu a červenci 2012 poukázal k rukám matky dětí vždy 4.000 Kč a v měsících září a listopadu 2012 poukázal vždy k rukám matky dětí vždy 1.000 Kč - v P. ani jinde řádně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ke své nezletilé dceři ve výši 6.500 Kč měsíčně a ke svému nezletilému synovi ve výši 5.500 Kč měsíčně, splatných vždy každého patnáctého dne v měsíci předem k rukám matky nezletilých J. R., jak mu vyplývá přímo ze zákona o rodině, a jak mu bylo i stanoveno rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 11 Nc 109/2010, který nabyl právní moci dne 11. 10. 2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 30 Co 115/2011, a za předmětné období dluží na výživném částku v celkové výši 74.000 Kč, přičemž reálně byl schopen a mohl výdělečnou činností dosáhnout takového měsíčního příjmu, který by mu opatrovnickým soudem stanovené výživné na obě děti umožnil řádně platit, aniž by při tom sám trpěl nouzí, nečinil tak však z důvodu své vyhraněné nevůle na děti přispívat k rukám jejich matky “.
Za to byl obviněný odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, aby podle svých sil zaplatil k rukám matky nezletilých J. R. dlužné výživné.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 552 – 553), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) r. ř. , s tím, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o změně rozsudku soudu prvního stupně, přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 2 T 14/2013 (v textu dovolání na straně 2 je nesprávně uvedeno datum rozsudku 13. 5. 2013 a sp. zn. rozsudku 2 T 13/2013), spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, který je obsažen v jeho výroku o vině. Uplatněný důvod dovolání spatřuje obviněný konkrétně v tom, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je podle jeho názoru popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že rozhodně nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy. Navíc je v rozporu s ustálenou judikaturou. Městský soud v Praze, který projednával odvolání, neodstranil uvedenou vadu rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli tak měl a mohl učinit, a namísto toho zamítl důvodně podané odvolání. Současně má obviněný za to, že rozsudek odvolacího soudu nebyl řádně doručen, a to ani obhájci, a proto nemohl nabýt právní moci. Obhájci byl doručen až 11. 12. 2013 poté, co soud požádal o jeho zaslání, když zjistil, že rozsudek je evidovaný jako pravomocný.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citovaný rozsudek. Dále obviněný učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle §265 1 odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, že stíhaný skutek nebyl trestným činem, nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání obviněného je velmi stručné a v podstatě neobsahuje žádné konkrétní argumenty, které by souvisely s jím obecně uvedenými námitkami a tyto nějakým způsobem podpořily. Za námitku pod jím uplatněné dovolací důvody podřaditelnou pak státní zástupce označil tu, v rámci níž obviněný namítl, že skutek, z jehož spáchání byl uznán vinným, je podle něj popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozveden v jeho odůvodnění tak, že nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu zanedbání povinné výživy, tedy že v případě jemu za vinu kladeného jednání tak, jak toto bylo zjištěno soudy, nejde vůbec o trestný čin. Uvedenou námitku však shledal neopodstatněnou s tím, že lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu nalézacího a zejména pak na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, kde jsou přesně a poměrně obsáhle uvedeny důvody, důkazy a skutečnosti, které byly zjištěny a prokázány a které tedy vedly soudy k rozhodnutí o vině obviněného. Připustil, že výše výživného, kterou měl obviněný hradit, byla na běžné poměry nadstandardní, nicméně sídlí skutkový závěr soudů, že neplnění vyživovací povinnosti obviněným ke dvěma nezletilým dětem v celkové výši 12.000,- Kč měsíčně nebylo způsobeno jeho objektivní neschopností takto stanovené povinnosti dostát, nýbrž výhradně subjektivními faktory, které byly zcela v jeho dispozici. Dále státní zástupce uvedl, že v rámci rozhodování o trestném činu zanedbání povinné výživy musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, mimo jiné brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně tohoto, zda obviněný v předmětném období fakticky byl schopen vyživovací povinnost plnit a v jaké výši, zda se například bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu, zda měl finanční prostředky z jiných zdrojů, například z pronájmu, zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika a podobně. Všem těmto náležitostem soudy v trestní věci obviněného při rozhodování o ní dostály a dané okolnosti náležitě hodnotily (k tomu lze blíže odkázat na strany 4 - 5 rozsudku soudu prvního stupně a zejména strany 7 a následující rozsudku odvolacího soudu, kde soudy náležitě vyložily všechny potřebné skutečnosti stran výživného a schopnosti obviněného výživné v dané výši platit).
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, neboť jeho námitky zvolený důvod dovolání neosvědčily.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2013, sp. zn. 5 To 277/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným, a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Obviněný dne 10. 2. 2014 doručil Nejvyššímu soudu prostřednictvím datové schránky podání označené jako doplnění dovolání (č. l. 575 - 584). Zde je na místě uvést, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání obviněného označené jako doplnění dovolání nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, tedy nebylo vypracováno obhájcem, není možno s tímto spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným T. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tyto stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný v rámci stručně formulovaného dovolání (neboť nelze z důvodu výše uvedených přihlížet k obsahu tzv. doplnění dovolání) v podstatě vznesl jedinou relevantní námitku, a to, že jednání tak, jak je pospáno ve skutkové větě rozsudku, nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku.
Zde je třeba uvést, že obviněný byl uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dle skutkových zjištění dopustí ten, kdo byť i z nedbalosti neplní svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Objektem přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je nárok na výživu, pokud je založen na příslušných ustanoveních zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“) a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Povinnost rodičů vyživovat své děti upravuje ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině tak, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů . Ustanovení §85 odst. 3 zákona o rodině stanoví, že při určení rozsahu jejich vyživovací povinnosti přihlíží se k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. Žijí-li rodiče spolu, přihlédne se i k péči rodičů o společnou domácnost . Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zákona o rodině. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného soud zkoumá, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.).
Dle skutkových zjištění vyplynulo, že obviněnému bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 11 Nc 109/2010, poukázat měsíčně k rukám matky jeho nezletilých dětí výživné v celkové výši 12.000,- Kč. V době od května 2012 do listopadu 2012 včetně však této povinnosti nedostál, když v červnu a červenci poukázal částku ve výši 4.000,- Kč a v září a listopadu částku ve výši 1.000,- Kč. Zbývající měsíce neplatil vůbec.
Soudy otázce, zda byl obviněný schopen své vyživovací povinnosti fakticky dostát, popřípadě v jaké výši byl schopen ji plnit, věnovaly příkladnou péči a pozornost, a dostály všem náležitostem podstatným pro závěr, že neplnění vyživovací povinnosti vůči svým dvěma nezletilým dětem nebylo u obviněného způsobeno objektivními okolnostmi, nýbrž se jednalo o okolnosti čistě subjektivního rázu, tedy takové, které byly zcela v jeho dispozici. Nejvyšší soud v tomto bodě proto odkazuje na pečlivé odůvodnění zejména odvolacího soudu (str. 7 až 15 napadeného rozsudku), které shledává zcela dostačujícím a správným. Odvolací soud zejména uvedl, že „ obsah opatrovnického spisu neobsahuje důkazní materiál, který by zpochybňoval či dokonce vyvracel závěr, že alimentační povinnost otce na obě děti ve výši 12.000 Kč měsíčně hrubě neodpovídá poměrům na každé straně zvlášť či v jejich vzájemném srovnání “, stejně tak neshledal, že by životní úroveň poškozené - matky nezletilých dětí byla ve srovnání s výší alimentů pro obviněného znevýhodňující, kdy taktéž poukázal na skutečnost, že nebýt pomoci otce poškozené a jejího přítele, byla by poškozená spolu se svými nezletilými dětmi v důsledku neplacení či výrazného krácení výživného ze strany obviněného reálně ohrožena nouzí. Odvolací soud uvedl i další stěžejní argumenty, zejména to, že poměry obviněného se v mezidobí podstatně nezměnily (str. 10, druhý odstavec napadeného rozsudku), že i nadále disponoval drahým automobilem, zajišťoval dětem nákladné programy na víkend a obdarovával je různými poměrně drahými dárky (např. mobilními telefony), a to z vlastních zdrojů. Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný „ přestal řádně platit alimenty z důvodu po rozvodu vystupňovaných animozit a resentimentů vůči bývalé manželce “, čemuž nasvědčuje řada důkazů (str. 10 napadeného rozsudku).
V posuzované věci je tedy zřejmé, že obviněný v rozhodné době nehradil soudem stanovené výživné, které odpovídá objektivním potřebám vyživovaných nezletilých dětí, ačkoliv mu v tom nic nebránilo.
Pokud obviněný argumentoval v podaném opravném prostředku námitkou, že nebyla naplněna skutková podstata uvedeného přečinu ve znaku „po dobu delší než čtyři měsíce“, tedy, že se nejednalo o soustavné a po delší dobru trvající neplacení výživného, pak se jedná o námitku pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelnou ovšem neopodstatněnou.
O trestný čin podle §196 tr. zákoníku může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po delší dobu, resp. delší dobu než čtyři měsíce, tedy alespoň po dobu pěti měsíců. Trestný čin zanedbání povinné výživy je trestným činem trvajícím , který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav (srov. R 27/1969). Tento protiprávní stav může být i na kratší dobu přerušen, což je pak třeba vyjádřit v rozhodnutí uvedením jednotlivé dávky či dávek, popř. i jejich částí, které povinný na výživné uhradil .
Jak již bylo uvedeno shora v projednávané trestní věci, měl obviněný stanovenou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem v celkové výši 12.000,- Kč měsíčně. Od května 2012 do listopadu 2012 včetně, tj. po dobu 7 měsíců tuto neplnil budˇ vůbec nebo v minimálních částkách (1.000,- Kč, resp. 4.000,- Kč). Za uvedené období zaplatil pouze 10.000,- Kč a na výživném dluží 74.000,- Kč. V posuzované věci je tedy zřejmé, že obviněný v rozhodné době, tj. po dobu delší jak 4 měsíce, nehradil soudem stanovené výživné, které odpovídá objektivním potřebám vyživovaných nezletilých dětí, ačkoliv mu v tom nic nebránilo. Přitom neplnění vyživovací povinnosti, případně její svévolné výrazné krácení by bez přispění přítele matky nezletilých dětí a také jejího otce, tj. dalších osob, mohlo mít nepříznivé důsledky pro zajištění potřeb nezletilých dětí. Je přitom zřejmé, že obviněný se posuzovaného jednání dopustil zaviněně. K naplnění přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku přitom stačí nedbalost [§16 tr. zákoníku].
Zde je možno rovněž odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který na str. 13 až 16 napadeného rozsudku vyložil, že ustanovení §196 odst. 1 tr. zákoníku nelze interpretovat tak, že musí dojít k úplnému neplacení výživného po nepřetržitou dobu alespoň čtyř měsíců, resp. že k beztrestnosti postačí, aby bylo plněno pouze částečně, přestože objektivně povinnému v placení výživného ničeho nebrání, případně aby bylo plněno v intervalech nepřesahujících uvedené čtyři měsíce. Dále uvedl, že „ jestliže snad povinný otec platil výživné v nižší míře než stanoveno a jestliže zároveň úplné neplacení nepřesáhlo souvislé čtyři měsíce, pak si tím pachatel nezajišťuje automaticky beztrestnost “ (str. 13 napadeného rozsudku). S tímto výkladem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Neplněním povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného se rozumí zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti . Požadavkem tu tedy je nejen samotné placení výživného, ale jeho řádné placení, neboť jsou ohroženy základní potřeby zaopatřované osoby . Pokud by Nejvyšší soud přistoupil na dovolatelem navrhovaný výklad, pak by vytvořil prostor pro zneužití časové formulace uvedené v liteře zákona, kdy by se každý povinný „zbavil“ své povinnosti platit výživné tím, že by jednou za tři (čtyři) měsíce zaslal zanedbatelnou částku k rukám oprávněného. Takovýto záměr zákonodárce zcela jistě nelze dovodit. Nelze přehlédnout, že u přečinu podle §196 odst. 1 tr. zákoníku je předmětem útoku osoba, vůči níž má pachatel zákonnou vyživovací povinnost, kdy takovouto osobou je v převážné většině případů nezletilé dítě (ale mohou to být i další osoby, jimž ze zákona výživné přísluší). Jak také v odůvodnění uvedl odvolací soud, jde „ o případ slušně situovaného otce, který úmyslně a programově neplní vyživovací povinnost na nezletilé děti k rukám matky v rámci „boje o děti“, boje proti matce nezletilých, jíž jako rozvedený manžel přisuzuje vinu za krach rodinného soužití, jíž přisuzuje výchovnou neschopnost, zlovolné maření jeho práv na styky s dětmi apod. “ (str. 13 napadeného rozsudku). Takovéto jednání zcela jistě naplňuje míru společenské škodlivosti a závažnosti.
Nejvyšší soud proto shledal námitky obviněného neopodstatněnými.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného T. R. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata