ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.257.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 257/2018-55
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2018 o dovolání, které podal obviněný K. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 346/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 139/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného K. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 16 T 139/2015 , byl obviněný K. Š. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 17. 1. 2015 v 07:24 hodin jako řidič osobního motorového vozidla zn. VW Passat, jedoucí po silnici I. třídy č. 03, v místě sjezdu z dálnice D1, ve směru na B., v k.o. M., okres P.–v., poté, co nejprve při bočním míjení se ve vedlejších pruzích zatroubil na vozidlo Hyundai i20, řízené P. D., v němž jako spolujezdkyně jela I. D., kdy po zařazení se za toto vozidlo P. D. na vozidlo VW Passat výstražně blikl dálkovými světly, obžalovaný nejprve předjel vozidlo Hyundai, následně v úmyslu vytrestat řidiče vozidla Hyundai za probliknutí začal náhle a neočekávaně brzdit před tímto vozidlem a poté, když zjistil, že se vozidlo Hyundai přemísťuje do pravého jízdního pruhu, okamžitě se bez ukazatele změny směru jízdy příčně přemístil vpravo do koridoru jízdní dráhy vozidla Hyundai, kde na vzdálenost vozidel v rozmezí 18-22 metrů při rychlosti nejméně 35 km/hod začal intenzivně brzdit až do úplného zastavení, na což P. D. reagoval ve snaze zabránit střetu s vozidlem obžalovaného intenzivním brzděním z jízdní rychlosti nejméně 60 km/hod, kdy se mu podařilo rychlost snížit na cca 24 km/hod, při které však došlo k nárazu vozidla Hyundai do vozidla VW Passat, a následně došlo ještě k sekundárnímu střetu, kdy do zadní části vozidla Hyundai narazilo přední částí za ním jedoucí vozidlo Ford Mondeo, řízené J. Š., která na danou situaci již nedokázala včas zareagovat, vozidlo Hyundai začalo v důsledku sekundárního střetu ihned hořet a následně celé shořelo, přičemž toto jeho jednání bylo pro ostatní účastníky silničního provozu nepředvídatelné, náhlé a neočekávaně vedené, a obžalovaný musel být srozuměn s tím, že tímto svým jednáním způsobí kolizi s vozidlem jedoucím za ním a škodu na tomto vozidle, kdy způsobil P. a I. D. zničením vozidla Hyundai škodu ve výši 180.000 Kč a zničením věcí ve vozidle - příslušenství ke kameře, USB paměti, dálkového ovladače a dámské bundy škodu ve výši 3.759 Kč, a dále J. Š., škodu poškozením vozidla Ford Mondeo ve výši 55.000 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby dle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
Podle §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 20 (dvaceti) denních sazeb po 2.500 (dvatisícepětset) Kč, tedy celkem 50.000 (padesáttisíc) Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ nezaplacení peněžitého trestu náhradní trest odnětí svobody ve výměře 6 (šesti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozeným:
I. D., bytem U T., D., na náhradě škody částku 3.759,- Kč,
P. D., bytem U T., D., na náhradě škody částku 12.169,- Kč,
společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480, Evropská 136, Praha 6, na náhradě škody částku 182.799,- Kč,
J. Š., bytem N. L., M., na náhradě škody částku 55.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená UNIQA pojišťovna, a. s., IČ 49240480, Evropská 136, Praha 6, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 23. 6. 2017, sp. zn. 16 T 139/2015, podal obviněný odvolání, které zaměřil do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 346/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §228 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, který byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 18 (osmnácti) měsíců.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby dle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 346/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta obsáhlé dovolání (č. l. 800-816), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, resp. jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný má za to, že v projednávané věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, neboť soudy vadně hodnotily pořízené důkazy. Soudy důkazní situaci a okolnosti, které vyšly najevo (zejména stran způsobu jeho jízdy), hodnotily od samého počátku způsobem, který vyznívá zcela v jeho neprospěch, nedostály tak požadavkům plynoucím z nezbytnosti uplatňovat zásadu in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Namítá, že soudy hodnotily důkazy svévolně, tedy bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Obviněný detailně rozebírá celkový průběh skutkového děje předcházející nárazu vozidla poškozeného P. D., tedy vozidla Hyundai, do jeho vozidla VW Passat a následného nárazu vozidla poškozené J. Š., tedy vozidla Ford Mondeo, do vozidla Hyundai. V této souvislosti poukazuje i na záznam z digitální autokamery poškozeného a obrázky z ní uložené na CD coby příloze dovolání. Obviněný rozporuje některé závěry soudů, které se staly podkladem pro právní kvalifikaci jeho trestného jednání. Stěžejní rozpor spatřuje v závěru soudu, že by přejel do pruhu před vozidlo Hyundai záměrně, rychle a neočekávaně a dopustil se tak tzv. „vybržďování“. Uvádí, že na vozidlo poškozeného troubil minimálně 21 metrů za ním ve svém jízdním pruhu, výstražné bliknutí poškozeného pak lze hodnotit jako úmyslné nasvěcování v délce 1,17 sekund s oslněním narušujícím jeho prostorové vnímání, a zcela jistě se nejednalo o předjíždění, jelikož šlo o křižovatku, kde přijížděl po hlavní pozemní komunikaci, měl přednost v jízdě a pokračoval přímo ve svém jízdním pruhu. Svým jednáním dvakrát zabránil kolizní situaci a potřetí se snažil kolizní situaci zabránit spuštěním výstražných světel. Celou kritickou situaci způsobilo riskantní jednání poškozeného P. D., řidiče vozidla Hyundai, který jej donutil k náhlé změně směru jízdy vpravo a on, aby odvrátil hrozící střet, dával zvukové znamení k odvrácení hrozícího nebezpečí. Jestliže se jej poté řidič vozidla Hyundai zapnutím dálkových světel snažil upozornit na nějakou situaci, pojal podezření, že mu signalizuje nebezpečnou závadu na jeho autě a začal brzdit, poté aktivoval výstražnou funkci směrových světel, aby upozornil ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích na hrozící nebezpečí spočívající v tom, že náhle na popud obdrženého výstražného znamení zastavuje. Poškozenému nemohla vzniknout žádná náhlá nebo neočekávaná překážka, neboť měl dostatečnou rezervu pro zastavení. Za příčinu nehody označil jednání poškozeného coby řidiče vozidla Hyundai, který se vyhýbal srážce s vozidlem Ford Mondeo jedoucím za ním, které omezil, přičemž nebrzdil dostatečně intenzivně. Odkazuje přitom na závěry znaleckého posudku Stanislava Bartoně a odborné vyjádření doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., které jsou dle jeho přesvědčení v přímém rozporu se závěry znaleckého posudku Ing. Libora Kopala, přičemž uvedl, že se tento znalec dopustil úmyslného podvodu. Uvedl, že i příslušníci dopravní policie ve svém vyšetřování i bez znalců označili poškozeného za viníka nehody. Stejný závěr pak dle obviněného vyplývá i z údajů z Gsenzoru. Ačkoli obhajoba opakovaně žádala vypracování revizního znaleckého posudku, soudy žádosti nevyhověly. Obviněný dále namítá absenci odůvodnění stran subjektivní stránky jeho jednání neboť ani na jednom místě není zmíněno, že by jeho úmyslem bylo poškození nebo zničení vozidla Hyundai. Obviněný spatřuje extrémní rozpor také v tom, že se snažil spuštěním výstražných světel zabránit střetu, zatímco je viněn, že jej úmyslně vyvolal.
Obviněný tak má za to, že pomocí důkazů bylo prokázáno, že srážku způsobil poškozený D., protože v průběhu brzdění uvolnil brzdový pedál, čímž prodloužil brzdnou dráhu a došlo k nárazu, přičemž provedeným dokazováním nebyla vyvrácena jeho obhajoba. Zejména odvolací soud pak nedostál požadavkům plynoucím z nezbytnosti uplatňovat zásadu in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, a rozhodoval na základě libovůle, přičemž se dostatečně nevypořádal s námitkami obhajoby. Soudy jeho skutek nesprávně hmotně právně hodnotily, když jeho jednání by mohlo být posouzeno nejvýše jako přestupek. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 346/2017, a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vznesl žádost o odklad výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 27. 2. 2018, sp. zn. 1 NZO 60/2018.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný uplatnil stejné námitky jako ve svém odvolání, na kteréžto reagoval a odpovídajícím způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud. Nepřisvědčila námitce existence opomenutých důkazů, resp. nevyhovění návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku, kdy uvedl, že pokud jsou ve věci vypracovány dva znalecké posudky, jejichž závěry se liší, neznamená to automaticky, že je nutno přistoupit k vypracování třetího revizního posudku. Soud ovšem nesmí libovolně nahradit odborné mínění znalce míněním vlastním. V projednávané věci se nalézací soud odpovídajícím způsobem vypořádal se závěry všech znaleckých zkoumání na č. l. 11 svého rozhodnutí, přičemž konstatoval, že Ing. Stanislav Bartoň se ve svém posudku vůbec nezabýval chováním obviněného z hlediska příčin vzniku dopravní nehody. Závěry znalců Ing. Stanislava Bartoně a doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., že řidič vozidla Hyundai mohl nehodě zabránit včasným započetím brždění, stejně tak jako řidička J. Š. mohla včasnou reakcí zabránit následné nehodě, neboť dle všeho měla o situaci přehled, soud vyhodnotil jako tendenční, neboť v posuzované trestní věci nesehrály základní úlohu technické podmínky vzniku dopravní nehody, resp. možnost jejího odvrácení, aby tak bylo posuzováno zavinění jednotlivých řidičů na předmětné nehodě, ale v posuzované trestní věci sehrálo zásadní roli úmyslné jednání obviněného, který prokazatelně vybržďoval vozidlo Hyundai svědka P. D. Reakci řidiče Hyundai je proto třeba posuzovat od okamžiku, kdy mohl skutečně odhalit záměr obviněného. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný před vozidlo Hyundai najel bez použití znamení o změně směru jízdy na krátkou vzdálenost, brzdil velmi intenzivně a zastavil v jízdním pruhu a nikoli na jeho okraji. Veškeré uvedené skutečnosti tedy svědčí o tom, že ze strany obviněného šlo o vybržďování v reakci na předchozí počínání řidiče P. D., jímž se cítil v průběhu předchozí jízdy omezen. Dále státní zástupkyně uvedla, že odlišné představy obviněného o způsobu hodnocení důkazů nejsou s to založit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a to zvláště v situaci, pokud skutková zjištění soudů mají pevné obsahové zakotvení v provedených důkazech, jak je tomu i v projednávané věci. K námitce nedodržení zásady in dubio pro reo se vyjádřila v tom smyslu, že tato se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k hmotně právnímu posouzení.
Ve vztahu k dovolatelově námitce stran jeho zavinění, resp. úmyslu nepřímého, pak státní zástupkyně uvedla, že nepřímý úmysl je založen na konstrukci srozumění, přičemž způsobení následku významného pro trestní právo není pachatelovým přímým cílem ani nevyhnutelným prostředkem. V posuzované trestní věci musel být obviněný srozuměn s tím, že pokud vjede bez udání ukazatele o směru jízdy náhle a neočekávaně do jízdní dráhy vozidla Hyundai, může dojít ke střetu obou vozidel, a to zvláště tehdy, pokud je zřejmé, že jeho řidičský manévr není důsledkem reakce na konkrétní dopravní situaci, kterou by mohli vnímat i ostatní účastníci silničního provozu v daném čase na daném místě.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 10 To 346/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným K. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména samotné výpovědi poškozeného P. D., záznamu z digitální autokamery řidiče vozidla Hyundai P. D., znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, technické posudky o příčinách dopravních nehod Ing. Libora Kopala, který shledává zcela nedostačujícím a napadá zcela nekorektním způsobem i osobu znalce jako osobu, která se při jeho vypracování dopustila úmyslného podvodu, znaleckého posudku z oboru doprava Ing. Stanislava Bartoně, odborného vyjádření z oboru doprava doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D.; spadá sem i námitka neprovedení revizního znaleckého posudku) a vadná skutková zjištění (kdy došlo k troubení, jak mohlo „výstražné bliknutí“ řidiče D. ovlivnit rozpoznávací schopnosti dovolatele, zda lze manévr označit za „vybrždění“, resp. zda se jednalo o překážku náhlou), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že soudy hodnotily důkazy zcela svévolně bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu z provedeného dokazování vyplývá zcela jasně, že viníkem nehody byl poškozený P. D.) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že dvakrát zabránil kolizní situaci a o třetí zabránění se pokusil spuštěním výstražných světel, kdy poškozenému P. D. nevznikla žádná náhlá nebo neočekávaná překážka, neboť měl rezervu pro zastavení; ke kolizi došlo v důsledku jednání poškozeného, který nebrzdil intenzivně, ale pouze vozidlo přibržďoval, a to v kritickém okamžiku před brzdícím vozidlem Passat poškozené J. Š., přičemž dovolatelovo brzdění nelze označit za extrémní, naopak to byl poškozený, který uvolnil tlak na brzdový pedál, a vozidlo Hyundai akcelerovalo před brzdícím vozidlem Passat).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil v drtivé většině na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Takový postup však není v rámci dovolacího řízení možný.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.
Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitku, že soudy vyhodnotily důkazy v jeho neprospěch, tedy, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Pokud pak obviněný namítal, že nebyl proveden revizní znalecký posudek z oboru dopravy, neboť znalecký posudek pořízený orgány činnými v trestním řízení a znalecký posudek opatřený obhajobou se ve svých závěrech liší, pak je třeba uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Pokud jde o problematiku neprovedených důkazů, jedná se skutečně o okolnost, která by mohla založit důvod pro přezkoumání důkazního řízení ze strany dovolacího soudu, byť jde svou povahou o námitku procesní a tudíž nespadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani pod žádný další z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. Takováto výjimečná přezkumná povinnost dovolacího soudu ale může být uplatněna v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Dle judikatury Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud) je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Tzv. opomenuté důkazy jsou tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku rozvedl, na podkladě jakých závěrů má za to, že doplnění dokazování je nadbytečné. Na str. 13 rozsudku se vyjádřil k tomu, jaké důkazy v rámci nového projednání věci (soud v této věci rozhodoval podruhé, neboť původní rozsudek byl v rámci odvolacího řízení zrušen) nebylo nutné provést znovu (výslech policistky Klimešové, výslech svědkyně J. Š.), a jaké shledal nadbytečnými (ohledání vozidla za účelem zjištění, zda vozidlo disponuje funkcí automatického zapnutí výstražných světel, výslech svědka M. F., dokumenty vztahující se k servisním prohlídkám vozu Hyundai). Současně se vyjádřil i k návrhu na doplnění dokazování novým znaleckým posudkem z oboru dopravy, kterémuž nevyhověl, kdy uvedl, že „ neshledal žádná závažná pochybení ani na straně znalce Ing. Kopala, …Nebylo zjištěno, že by znalec z důvodu znalosti některých účastníků dopravní nehody mohl být podjatý, soud neshledal závadným jeho znalecký posudek ani žádný z doplňků, a to ani v návaznosti na výhrady znalců Ing. Bartoně a Ing. Vémoly “.
Nad rámec uvedeného pak Nejvyšší soud uvádí, že znalecký posudek je zvláštním, samostatným druhem důkazu (§89 odst. 2 tr. ř.). Je nutno jej lišit od důkazu výpovědí svědka (§97 tr. ř.), svědek totiž vypovídá o skutečnostech týkajících se trestné činnosti, o nichž nabyl vědomost mimo trestní řízení a bez souvislosti s ním, kdežto znalec se seznamuje se skutečnostmi týkajícími se trestné činnosti (o nichž má podat s použitím svých odborných znalostí posudek) teprve během trestního řízení, a to podle §107 odst. 1 tr. ř. studiem spisů nebo přítomností při provádění úkonů trestního řízení. Přestože je však znalecký důkaz zvláštním samostatným druhem důkazu, nemá v poměru k ostatním druhům důkazů privilegované postavení. Orgány činné v trestním řízení jím nejsou vázány a hodnotí jej jako každý jiný druh důkazu, tedy v souladu s procedurou volného hodnocení důkazů zakotvené v §2 odst. 6 tr. ř. (srov. R 40/1972, R 62/1973, R 55/1986, R 2/1989-I.). Soud musí vždy prověřit znalecký posudek z toho pohledu, zda přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, zda se jeho závěry opírají o důkazy, zda závěry posudku logicky vyplývají ze skutkových zjištění (srov. č. 40/1972, 50/1976, 2/1989-I. Sb. rozh. tr.), aniž by nahrazoval mínění znalce míněním vlastním. Pokud jsou pak ve věci vypracovány znalecké posudky, které se svým obsahem, resp. závěry liší, není automaticky povinností soudu zadat vypracování revizního znaleckého posudku k odstranění těchto nesrovnalostí. Stejně jako v projednávané věci soud musí vždy tyto znalecké posudky porovnat a posoudit, zda některý z nich trpí nedostatky, pro které z něho nelze vycházet, resp. zda lze vycházet ze závěrů jen jednoho z nich. To musí v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnit (k tomu viz č. 11/1978 Sb. rozh. tr.). V projednávané věci nalézací soud vycházel ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, technické posudky o příčinách dopravních nehod a dvou jeho doplňků Ing. Libora Kopala, přičemž se zabýval i znaleckým posudkem předloženým obhajobou znalce z oboru doprava Ing. Stanislava Bartoně. V této souvislosti lze odkázat zejména na str. 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde soud podrobně rozebral závěry obou předložených znaleckých posudků a vysvětlil, proč se neztotožnil se závěry znaleckého posudku Ing. Stanislava Bartoně – „ znalec uváděl, že Hyundai ohrozil vozidlo Ford, ačkoli svědkyně Š. v hlavním líčení vypověděla, že ji při vjíždění do jejího pruhu nijak neomezilo a zařadilo se plynule. Dle názoru soudu je rovněž kamerovým záznamem i výpověďmi svědků vyvráceno tvrzení znalce, že Hyundai začal vjíždět do pravého pruhu v místě plné čáry. Soud má za prokázané, že Hyundai se pohyboval při této čáře, avšak ve svém jízdním pruhu, a začal přejíždět až v místě přerušované čáry. Toto bylo ostatně dle všeho i příčinou zatroubení obžalovaného, který viděl blížit se vozidlo Hyundai ve směru do jeho pruhu. Nadto se Ing. Bartoň ve svém posudku vůbec nezabýval chováním obžalovaného z hlediska příčiny vzniku dopravní nehody, takže soud vyhodnotil závěry znaleckého posudku jako tendenční “.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud se k existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.
Z příslušné části odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha–východ vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Jak uvedeno výše, stěžejním byl kamerový záznam z vozidla Hyundai spolu se znaleckým posudkem a výpovědí znalce z oboru doprava Ing. Libora Kopala. Soudy na podkladě provedeného dokazování dospěly k závěru, že ze strany obžalovaného se jednalo o pomstu za předchozí jednání řidiče D., tedy o jednání, které je obecně označován za tzv. „vybržďování“ . V tomto směru nelze opomenout, že znalecký posudek Ing. Stanislava Bartoně, stejně jako odborné vyjádření doc. Ing. Aleše Vémoly, Ph.D., se nezabývaly možným předchozím konfliktem mezi obviněným a poškozeným D. a chováním obviněného, ale toliko se soustředily na technické otázky celého incidentu, kdy dopravní nehodu posuzovaly jako nahodilou a neočekávanou událost. Závěry, že srážce vozidel mohli řidiči vozidel Hyundai a Ford Mondeo zabránit včasnou reakcí, resp. že ji způsobili tím, že nereagovali včas a prudce nebrzdili, přestože k tomu měli dostatečný časový prostor, je zavádějící, neboť v projednávané věci není předmětem zkoumání to, jakým způsobem mohli jednotliví účastníci nehody zabránit srážce, resp. jakou míru zavinění by bylo možno jednotlivým účastníkům nehody připsat, ale úmyslné jednání obviněného, který se dopustil vybrždění vozidla poškozeného. Obviněný své jednání bagatelizuje, či se dokonce staví do pozice oběti, kdy kupříkladu uvádí, že se snažil předejít kolizi, a to opakovaně, přičemž svoje vozidlo zastavil prudkým brzděním proto, že se domníval, že mu poškozený ve voze Hyundai světelným znamením signalizuje poruchu na svém voze, a on se spuštěním výstražných světel snažil zabránit střetu. Odvolací soud uvedl, že obviněný „ před vozidlo Hyundai najel bez použití znamení o změně směru jízdy, na krátkou vzdálenost, brzdil velmi intenzivně a zastavil v jízdním pruhu a nikoli na jeho okraji, … přičemž není příliš podstatné, zda výstražná varovná světla obžalovaný rozsvítil sám, nebo zda se v důsledku intenzivního brzdění rozsvítila automaticky, neboť v každém případě je z videozáznamu zřejmé, že se tak stalo bezprostředně před tím, než vozidlo Hyundai do vozu obžalovaného narazilo, a kdy už zapnutí těchto světel nemohlo splnit svůj varovný účel “ (str. 7 až 8 napadeného rozsudku). Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se závěry odvolacího, resp. nalézacího soudu, že reakci řidiče Hyundai je třeba posuzovat od okamžiku, kdy mohl skutečně odhalit záměr obviněného. Zcela jistě nelze na obou poškozených řidičích vyžadovat, aby reagovali na brzdění obviněného od okamžiku, kdy se mu v přímém jízdním pruhu, který oba opouštěli do odbočovacího pruhu, rozsvítila při jízdě světla. Zpomalující vozidlo v jízdním pruhu, který oba opouštěli, pro ně v daný okamžik nepředstavoval žádné riziko. Náhlý jízdní manévr obviněného, který se bez zapnutí ukazatele změny směru jízdy zařadil do stejného odbočovacího pruhu přímo před vozidlo poškozeného a intenzivně brzdil až do úplného zastavení vozidla uprostřed vozovky, zcela jistě nemohli poškození očekávat. K uvedeným námitkám se pak zcela dostačujícím způsobem vyjádřil již soud odvolací (zejména str. 7 a 8 napadeného rozsudku).
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Jednání obviněného svým obsahem naplňuje skutkovou podstatu předmětného přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný před vozidlo Hyundai najel bez použití znamení o změně směru jízdy na krátkou vzdálenost, brzdil velmi intenzivně a zastavil v jízdním pruhu a nikoli na jeho okraji, kdy uvedené skutečnosti svědčí o tom, že ze strany obviněného šlo o vybržďování v reakci na předchozí počínání řidiče P. D., jímž se cítil v průběhu předchozí jízdy omezen, přičemž v důsledku jednání obviněného došlo ke zničení vozidla Hyundai patřícímu poškozenému a poškození vozidla Ford Mondeo poškozené J. Š.
S tímto závěrem je pak dle závěru Nejvyššího soudu ve shodě i otázka zavinění, resp. prokázání nepřímého úmyslu obviněného. Obviněný namítá, že nebylo prokázáno, že by bylo jeho úmyslem zničení vozidla poškozeného a poškození vozidla Ford Mondeo, tedy následek, ke kterému v projednávané věci došlo. Námitka svým obsahem spadá pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně se jedná o námitku neopodstatněnou.
Obviněný se mýlí, má-li za to, že otázka zavinění je koncipována jako vůle způsobit trestní následek, ke kterému v reálné situaci došlo, tedy v projednávané věci značnou věcnou škodu (na obou vozidlech poškozených).
Zavinění jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální) , která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
b) na složce vůle , zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.
Nepřímý úmysl je zásadně právně rovnocennou variantou k přímému úmyslu
a je založen na konstrukci srozumění. Postačí, aby byl pachatel srozuměn s tím, že způsobí porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným . Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn . Na takové srozumění pak usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 222).
Nalézací soud uvedl, že obžalovaný musel být s následkem svého jednání srozuměn a že tedy jednal v úmyslu nepřímém dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť „ si musel jakožto zkušený řidič být vědom toho, že při úmyslném zastavení v blízkosti těsně před jiným vozidlem, kdy náhle a bez spuštění ukazatele o změně směru jízdy příčně přejel před toto jedoucí vozidlo, může dojít k dopravní nehodě s vozidlem jedoucím za ním, při níž může dojít k poškození majetku cizí osoby. Rovněž nemohl počítat s žádnou okolností, která mohla vzniku dopravní nehody zabránit “ (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). S uvedeným závěrem se dovolací soud zcela ztotožňuje.
Nejvyšší soud považuje za stěžejní na závěr uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, stejně jako, že by právně relevantní námitky byly důvodné, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. Š. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Petr Š a b a t a
předseda senátu