ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.359.2007.1
sp. zn. 3 Tdo 359/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2007 o dovoláních podaných obviněnými Ing. L. D., a L. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 14 To 189/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 150/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 1. 2006, č. j. 7 T 150/2004-592, byli obvinění Ing. L. D. a L. D. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „Ing. L. D. jako předseda představenstva a ředitel společnosti K., a. s., a L. D. jako bývalý vedoucí výroby K., a. s., uvedli v omyl J. P., odpovědného pracovníka Z., a. s., o údajném zániku společnosti K., a. s., a současně dne 5. 12. 2000 stornovali původní objednávky K., a. s., na obrobení kamenických strojů v hodnotě nejméně 149.091,90 Kč dodaných ve dnech 6. a 13. 11. 2000 do Z., a. s., a obrobení kamenických strojů přeobjednali na W. C., s. r. o., a obrobené je nechali dne 12. 1. 2001 ke škodě K., a. s., dodat ke kompletaci a další realizaci do společnosti W. C., s. r. o.“ Za tento trestný čin byl oběma obviněným podle §250 odst. 1 tr. zák., §53 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by v uvedené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená firma K., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody ve výši 149.091,90 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obou obviněných, poškozené a státního zástupce proti předmětnému rozsudku, rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 14 To 189/2006, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozené napadený rozsudek zrušil ve výroku, jímž byla s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. se obviněným Ing. L. D. a L. D. ukládá, aby společně a nerozdílně nahradili poškozené K., a. s., způsobenou škodu ve výši 149.091,90 Kč. Výrokem podle §256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných i státního zástupce jako nedůvodná zamítnuta. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 16. 8. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a téhož dne nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 7 T 150/2004, podali oba obvinění následně dovolání, a to do výroku o vině i trestu, a pokud jde o rozhodnutí odvolacího soudu, také do výroku o náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelé zrekapitulovali řízení v předmětné trestní věci a zároveň dospěli k závěru, že i nyní projednávaná rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadami, pro které tato rozhodnutí nemohou obstát. Nesprávné právní posouzení skutku i jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle dovolatelů na „nesprávném skutkovém zjištění a tady i nesprávném hodnocení důkazů“ s bezprostředním dopadem na vady výroků o vině, trestu a náhradě škody. Dovolatelé především poukázali na to, že soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu po provedeném a doplněném dokazování je rozsudkem ze dne 27. 1. 2006 uznal vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., který měli spáchat ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a to i přesto, že ani z doplněného dokazování nebylo zcela jednoznačně zjištěno, že K., a. s., jako poškozená firma byla vlastníkem přeobjednaných dílů inkriminovaných kamenických strojů. V uvedené souvislosti dovolatelé provedli vlastní rozbor ve věci provedených důkazů (svědeckých výpovědí a listinných důkazů) a na tomto základě vyslovili přesvědčení, že nelze mít za zcela jednoznačně prokázáno, že předmětné díly byly vyrobeny ve společnosti K., a. s., o čemž podle dovolatelů svědčí i to, že při provedené inventuře nebylo zjištěno, že by takové díly chyběly a že také byly ve firmě vyrobeny. Tyto závěry přitom podle dovolatelů nemohl soud učinit ani z provedených výrobních příkazů, úkolových listů či ze svědeckých výpovědí. Naopak z faktury vystavené S. P. plyne, že právě touto firmou byly vyrobeny pro firmu W. C. díly, které byly následně dovezeny do sídla firmy K., a. s., neboť na této adrese měla sídlo rovněž firma W. C. Provedené důkazy tak podle dovolatelů nesvědčí zcela jednoznačně o tom, že přeobjednané díly kamenických strojů byly ve vlastnictví poškozené firmy K., a. s. Ze žádného úkolového listu zároveň nebylo prokázáno ani to, že konkrétní díly, které byly dodány k opracování a tedy i k přeobjednání obviněnými (dovolateli), jak jim je kladeno za vinu, byly zaměstnanci vyráběny v období do prosince 2000. Podle dovolatelů jsou výsledky dokazování provedeného ve věci přinejmenším rozporné a bez pochybností rozhodně nesvědčí o tom, že by se dopustili podvodného jednání kladeného jim za vinu, kterým měli naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Dovolatelé soudu prvního stupně vytkli rovněž to, že jím provedené hodnocení důkazů není v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., odporuje zásadám uvedeným v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. i „zásadě presumpce neviny ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 tr. ř.“, neboť pokud jsou možné dva či více výkladů provedených důkazů, nelze učinit závěr či zjištění k tíži obviněných, a to právě s ohledem na presumpci neviny.
Dovolatelé dále namítli, že odvolací soud nesprávně ve výroku o náhradě škody změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla poškozená společnost K., a. s., podle 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, pokud je podle §228 odst. 1 tr. ř. nově zavázal povinností zaplatit uvedené společnosti škodu ve výši 149.091,90 Kč. V posuzovaném případě bylo totiž spolehlivě zjištěno (včetně vyjádření poškozeného), že škoda byla poškozené společnosti obviněnými (dovolateli) uhrazena, a to již dne 14. 8. 2003. To znamená, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud za výše uvedeného stavu použil ustanovení §229 odst. 1 tr. ř. Podle názoru dovolatelů nemůže mít pro jejich zavázání k úhradě škody poškozené firmě význam ta skutečnost, že předcházející rozhodnutí soudu o povinnosti k náhradě škody bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu. Podle dovolatelů má toto rozhodnutí spíše deklaratorní povahu, přičemž pro posouzení věci není rovněž důležité, že se později domáhali v občanskoprávním řízení vrácení předmětné částky jako vydání bezdůvodného obohacení. Za podstatné je podle nich nutno považovat to, že před vynesením rozsudku škodu nahradili. V důsledku nesprávného rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě škody došlo podle dovolatelů k tomu, že vydal nový exekuční titul, proti němuž by se dovolatelé jako povinní nemohli úspěšně bránit, např. návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody obvinění v závěru dovolání navrhli, aby dovolací soud ve smyslu ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 8. 2006 pod č. j. 14 To 189/2006-619 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 27. 1. 2006 pod č. j. 7 T 150/2004-592.
K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který podrobně vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatoval, že cestou dovolání nelze napadat skutková zjištění soudů, ale pouze to, zda tato zjištění naplňují znaky trestného činu, to znamená, že výše uvedený dovolací důvod lze uplatnit jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem a nikoliv k jinému, tj. změněnému skutkovému stavu. Vzhledem k těmto skutečnostem nemohou podle názoru státního zástupce výhrady prezentované v dovolání naplňovat hmotně právní povahu uplatněného dovolacího důvodu, neboť dovolatelé v podaném mimořádném opravném prostředku polemizují se způsobem, jakým byly hodnoceny jednotlivé důkazy a předkládají svou vlastní skutkovou verzi proti skutkovému stavu zjištěnému v předmětné věci soudy obou stupňů. Státní zástupce zdůraznil, že z obsahu předmětného dovolání lze zjistit, že dovolatelé v naznačených souvislostech výslovně namítli porušení ustanovení §2 odst. 1, odst. 5, odst. 6 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., která však nemají hmotně právní povahu vyžadovanou ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jsou svojí podstatou ustanoveními výlučně procesního charakteru. Námitky uplatněné dovolateli by podle státního zástupce mohly mít z hlediska použitého dovolacího důvodu význam pouze v případě, že by bylo možno učinit závěr o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by současně dovolatelé takový extrémní nesoulad namítli a odůvodnili, což se však nestalo. K tomu státní zástupce poznamenal, že ani Nejvyšší státní zastupitelství České republiky v rámci vlastní přezkumné činnosti nedospěl k závěru o existenci takového extrémního nesouladu, protože z odůvodnění rozsudků soudů prvního i druhého stupně zjistilo, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i ve vzájemných souvislostech.
Státní zástupce dále poukázal na to, že je-li dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodem hmotně právním, pak tento dovolací důvod může být v souvislosti s problematikou náhrady škody naplněn zejména v případě nesprávné aplikace hmotně právních norem občanského práva, obchodního práva, pracovního práva či jiných právních odvětví, které jsou rozhodné především pro posouzení odpovědnosti za škodu a dalších podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, resp. pro posouzení výše škody, způsobu a rozsahu její náhrady. Tento dovolací důvod však podle státního zástupce nemůže být založen tvrzením, jak je tomu v případě předmětného dovolání, že o uplatněném nároku na náhradu škody nemělo být rozhodováno podle ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., protože obvinění (dovolatelé) škodu v minulosti uhradili, a že proto bylo třeba rozhodnout o odkázání poškozené firmy na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 1 tr. ř.
Své vyjádření k dovolání obviněných shrnul státní zástupce tak, že dovolatelé napadenému rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkli žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., včetně toho, o který obvinění své dovolání opírají. Navrhl proto, aby dovolací soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí lze za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání pak státní zástupce vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obvinění Ing. L. D. a L. D. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání obviněných bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. a podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění své dovolání opírají lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění je nezbytnou podmínkou pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé (v němž je formulován soudem zjištěný skutkový stav věci), popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelé nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy použitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřeli výlučně o námitky vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, což se navíc mělo dít neobjektivně, tedy nikoliv ve prospěch dovolatelů, ale naopak k jejich tíži. S poukazem na vadně zjištěný skutkový stav věci pak dovolatelé spojovali namítané nesprávné právní posouzení skutku, pokud byli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., ačkoliv jim podle jejich přesvědčení nebylo jeho spáchání prokázáno.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz zejména str. 5 – 7) a především z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 6 – 9) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely po zhodnocení jednotlivých důkazů z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit, na kterých následně založily právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry soudy současně ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Z rozhodnutí soudů je rovněž zřejmé, že se zřetelem na zákaz reformace in peius nepřistoupily k použití přísnější právní kvalifikace skutku (odpovídající výši způsobené škody) a jednání obviněných (dovolatelů) kvalifikovali pouze podle základní skutkové podstaty trestného činu podvodu.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelé podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a prosazení vlastní skutkové verze, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Proto jejich námitky dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněných je současně třeba poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání – včetně dovolacích důvodů – nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatelé se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení provedených důkazů a zjištění skutečností pro ně podstatně příznivějších, tedy skutečností zcela odlišných od těch, než které soudy vzaly při svém rozhodování v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ani tu námitku dovolatelů, že odvolací soud nesprávně použil procesní ustanovení §228 odst. 1 tr. ř., když je k návrhu poškozeného zavázal povinností k náhradě škody, kterou ve skutečnosti již nahradili. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že výrok o náhradě škody navazuje na výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a týká se škody, která byla tímto trestným činem způsobena, soudy postupem podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zjištěna (takže o jejím vzniku nebylo pochyb) a byla též vyčíslena ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dovolatelé v daném případě soudu nevytkli, že by při adhezním výroku nerespektoval ustanovení konkrétních hmotně právních norem (tj. norem občanského či obchodního práva), jejichž uplatnění by u posuzovaného trestného činu podvodu bylo rozhodné pro vznik nároku poškozeného z hlediska odpovědnosti dovolatelů za způsobenou škodu, stanovení její výše, určení oprávněné osoby apod. Přitom podle dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je hmotně právní povahy, by muselo jít o takovou zákonnou překážku pro přiznání nároku na náhradu škody, která je rovněž hmotně právního charakteru, tedy nikoliv o překážku procesní, jakou v posuzovaném vytýkají dovolatelé. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání obviněných poukázal i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst.1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněných Ing. L. D. a L. D. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler