ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.824.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 824/2012 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 22. srpna 2012 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. K., nar., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 90/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 2/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 52 T 2/2011 , byl obviněný R. K. uznán vinným jednak zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), k §238 tr. zákoníku, jednak zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, obou spáchaných ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se dopustil dle skutkových zjištění se spoluobviněným L. O., nar., tím, že „ po předchozí dohodě a na základě instrukcí spoluobžalovaného N. K., nar., jehož trestní věc je vedena samostatně, v průběhu října 2009, založili účty u K. b., a. s. (dále jen K.B., a. s.), Č. o. b., a. s. (dále jen Č., a. s.), a Č. s., a. s. (dále jen Č. a. s.) dne 13. 10. 2009, a to:
- L. O. účet č. u K., a. s., účet č. u Č., a. s., účet č. u Č., a. s.,
- R. K. účet č. u K., a. s., účet č. u Č., a. s., účet č. u Č., a. s.,
dále v této souvislosti dne 14. 10. 2009 v B., na blíže nezjištěném místě v centru města převzali od N. K. 21 již vyplněných příkazů k úhradě s tím, aby je vhodili do sběrných boxů u příslušné banky dle označení na příkazech k úhradě,
obžalovaní L. O. a R. K. pak téhož dne takto převzaté příkazy k úhradě dle pokynů N. K. vhodili do sběrných boxů v bankách, a to R. K. v pobočce K., a. s., B. – m., nám. S., v pobočce Č., a. s., v B. na ulici P., v pobočce Č., a. s., v B. na ulici J., L. O. v pobočce K., a. s., B. – v., K., v pobočce K., a. s., v B., v pobočce Č., a. s., v B. na ulici P., v pobočce Č., a. s., v B. na ulici J., dále byly příkazy k úhradě vhozeny do sběrných boxů v pobočce K., a. s., v B. ve V., kdy nebylo zjištěno, zda příkaz k úhradě byl vhozen obžalovaným R. K. nebo L. O.,
přičemž obžalovaní R. K. a L. O. se shora popsaného jednání dopustili, ačkoliv věděli, že všech 21 ks příkazů k úhradě je padělaných, neboť žádný z údajných plátců nepožadoval převod jakékoliv finanční částky a konali takto v úmyslu dosáhnout převodu finančních částek uvedených na padělcích příkazů k úhradě na účty dle pokynů obžalovaného N. K. účelově zřízené spoluobžalovanými L. O. a R. K., s cílem poté takto případně převedené finanční prostředky z účtů vyzvednout a použít pro vlastní potřebu,
když k převodu finančních prostředků došlo ve dvou případech, a to
- dne 15. 10. 2009 z účtu Mgr. Z. H. u Č., a. s., na účet R. K. u Č., a. s., ve výši 89.626,- Kč,
dne 15. 10. 2009 z účtu Mgr. Z. H. u Č., a. s., na účet L. O. u Č., a. s., ve výši 96.558,- Kč,
v ostatních případech zásahem bank, resp. v souvislosti s tím, že účty údajných plátců (M., s. r. o., R. I., s. r. o.) byly již dříve zrušeny, k převodu finančních prostředků nedošlo,
přičemž obžalovaný N. K. si v přesně nezjištěné době v říjnu 2009 opatřil nezjištěným způsobem celkem 21 ks shora uvedených vyplněných příkazů k úhradě, na nichž byly označeny účty plátců, účty příjemců a částka, která má být z účtu plátce převedena na účet příjemců, dále byly tyto příkazy k úhradě opatřeny datem vystavení a podpisem příkazce, a to
1. příkazy k úhradě K. b., a. s. (dále jen K., a. s.), v počtu 10 ks v celkové částce 2.763.255,- Kč, a to
- 4 ks příkazů k úhradě na vrub účtu č. vedeného u K., a. s., majitel účtu Ing. Š. P., a to v částkách 312.250,- Kč (ve prospěch účtu č. , majitel účtu K. R.), 455.680,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.), 412.350,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.) a 145.280,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R.),
- 6 ks příkazů k úhradě na vrub účtu č. vedeného u K., a. s., majitel účtu spol. R. I., s. r. o., a to v částkách 153.450,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R.), 248.350,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.), 361.100,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.), 208.390,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R.), 287.560,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R.) a 178.845,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.),
2. příkazy k úhradě Č. s., a. s. (dále jen Č., a. s.), v počtu 5 ks v celkové částce 1.303.945,- Kč, a to na vrub účtu č. vedeného u Č., a. s., majitel účtu spol. M., s. r. o., a to v částkách 99.355,- Kč (ve prospěch účtu č. , majitel účtu O. L.), 478.460,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.), 115.270,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.), 232.470,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R.) a 378.390,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.),
3. příkazy k převodu Č. o. b., a. s. (dále jen Č., a. s.) v počtu 6 ks v celkové částce 551.499,- Kč, a to na vrub účtu č. vedeného u Č., a. s., majitel účtu Mgr. H. Z., a to v částkách 92.350,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.), 93.800,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R.), 89.626,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R.), 96.558,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.), 87.292,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu O. L.) a 91.873,- Kč (ve prospěch účtu č., majitel účtu K. R. )“.
Za tuto trestnou činnost a za sbíhající se trestný čin úvěrového podvodu dle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 90 T 100/2010, byl obviněný R. K. odsouzen podle §234 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5,5 (pět a půl) roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2010, sp. zn. 90 T 100/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného L. O..
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. 52 T 2/2011, podal obviněný R. K. i spoluobviněný L. O. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 90/2011 , a to tak, že odvolání obou spoluobviněných podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 590 - 591) opírající se o výslovně uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl nesprávnou kvalifikaci jeho jednání jako zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kdy má zato, že skutkový stav, který zjistil soud, není trestným činem, neboť padělané příkazy k úhradě byly užity podpůrně jako prostředek ke spáchání jiného trestného činu. Z hlediska materiální podmínky trestnosti nebylo soudem posuzováno, zda použitím padělaných platebních prostředků výrazněji ohrozil platební vztahy, resp. ochranu peněžních prostředků. S výjimkou jediného případu nebyl realizován žádný z použitých padělaných platebních příkazů, a to například z důvodu aktuální neexistence bankovního účtu, ze kterého mělo dojít k převodu peněžních prostředků. Závěr chybějícího posouzení by mohl vést k závěru, že předmětné jednání nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti stanovené pro zmíněný trestný čin, byť formální znaky tohoto trestného činu naplněny byly. Obviněný dále namítl nesprávné posouzení materiální stránky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s tím, že skutkové věty u nadepsaného trestného činu neobsahují přesný popis skutku, kdy je zcela nedostatečně vyjádřen znak spočívající v uvedení jiného v omyl. Ze skutkových zjištění je přitom zřejmé, že se žádným způsobem nepodílel na padělání některého platebního příkazu, kdy tyto mu byly již kompletně vyplněné předány N. K.. Uvedl, že o žádném omylu vůči poškozeným v podobě padělání platebních příkazů, které vhazoval do sběrných boxů v bankách, nevěděl, a tudíž za popsané situace ani nikoho neuváděl v omyl, resp. nevyužil něčího omylu. Dále obviněný ve vztahu k oběma skutkovým podstatám poukázal na absenci byť i nepřímého úmyslu použít padělaný platební prostředek jako pravý, resp. popřel existenci i nepřímého podvodného úmyslu. Souhlasí se závěry soudu o okolnostech, které jej k danému jednání přivedly, tedy akutní finanční potřebu způsobenou postižením exekucí, přislíbení odměny za provedení předmětného jednání a vysoký stupeň naivity, tedy okolnosti a osobní poměry dokládající neexistenci jeho vědomí, že svým jednáním mohl porušit zájem chráněný zákonem nebo jeho ohrožení způsobit, a nemohl tak být ani srozuměn s jeho případným porušením, resp. ohrožením. Závěrem obviněný uplatnil námitku chybné aplikace trestního zákoníku s tím, že trestná činnost, pro kterou bylo vedeno trestní stíhání, měla být kvalifikována podle právní úpravy účinné před 1. 1. 2010, tedy podle starého trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen „tr. zák.“), jelikož při posuzování materiálních podmínek trestnosti podle §3 odst. 2 tr. zák. se jedná o pro něho výhodnější normu.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadená rozhodnutí podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolání považuje za zjevně neopodstatněné.
Státní zástupce uvedl, že námitky obviněným uplatněné jsou shodné s jeho obhajobou uplatněnou již v předchozích stádiích trestního stíhání. Padělané příkazy k úhradě byly užity jako prostředek k získání finančních prostředků z cizích účtů a k jejich převedení na účty účelově zřízené obviněnými. Nelze dojít k závěru, že by byly toliko nějakým bezvýznamným podpůrným prostředkem, nýbrž byly pro realizaci těchto převodů podstatné. Otázku společenské nebezpečnosti činu trestní zákoník sice neřeší, je však nepochybné, že spáchaný skutek je škodlivý. Popíráním jakéhokoliv podvodného úmyslu si obviněný ve vztahu k předchozí námitce protiřečí. Popis skutku obsažený ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je dostatečný a je z něho jednoznačně patrno, že skutek spočívá v podání padělaných příkazů k úhradě bankám v úmyslu, aby tyto banky odčerpaly finanční prostředky bez vědomí poškozených z jejich účtů a převedly je na účelově zřízené účty obviněných. K námitce chybné aplikace trestního zákoníku pak státní zástupce uvedl, že použití trestního zákoníku je pro obviněného výrazně výhodnější z hlediska trestní sazby, v níž byl obviněnému ukládán trest. Je přitom nereálné zvažovat, že by snad skutek nebyl po stránce materiální trestným činem, jak se obviněný snaží naznačit.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 9. 2011, sp. zn. 6 To 90/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný a spáchá-li takový čin ve značném rozsahu . Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na pět až deset let nebo propadnutím majetku.
Ustanovení o trestném činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku poskytuje ochranu českým i jiným než tuzemským platebním prostředkům. Toto ustanovení upravuje formy trestné činnosti zakládající dva samostatné trestné činy :
a) V alinea 1 záleží čin v tom, že pachatel sám nebo jako spolupachatel platební prostředek padělá nebo pozmění v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný , bez ohledu na to, zda jej též jako pravý nebo platný pak použije. Čin je v tomto případě dokonán již vyhotovením padělaného nebo pozměněného platebního prostředku v naznačeném úmyslu, bez ohledu na to, jak s ním poté naloží.
b) V alinea 2 pachatel jedná tak, že padělaný nebo pozměněný platební prostředek použije jako pravý nebo platný , tj. vykoná jakékoli jednání, jehož důsledkem je zneužití takového platebního prostředku ve smyslu jeho určení podle povahy konkrétního padělaného nebo pozměněného platebního prostředku, a to aniž sám jako pachatel nebo spolupachatel tento platební prostředek padělal nebo pozměnil . Jde tedy o veškerá jednání, která jsou relevantní z právního hlediska, jímž se padělky platebních prostředků používají podle povahy svého konkrétního určení (např. u platebních karet k výběru hotovosti z bankomatu nebo k platbám za zboží a služby, u příkazů k zúčtování k úhradě nebo k inkasní formě placení). Trestný čin je v tomto případě dokonán až použitím padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného .
Pro naplnění znaku použije padělaný nebo pozměněný platební prostředek jako pravý nebo platný stačí jakékoli pachatelovo jednání, které využívá padělaného nebo pozměněného platebního prostředku jako pravého nebo platného . Není rozhodné, za jakým účelem byl původně padělek platebního prostředku zhotoven (zda byl např. vyhotoven jako napodobenina, např. pro film nebo divadlo, či byl vyhotoven neoprávněně k tomu, aby byl použit jako pravý). Po subjektivní stránce je vyžadován specifický úmysl použít jej jako pravý nebo platný (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 2128 - 2149).
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl , využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu . Za to bude potrestán trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno:
- konáním (např. předkládáním nekrytých šeků – srov. R 45/1996, neoprávněným telefonováním na cizí účet – viz R 13/1981, R 44/1999),
- opomenutím (např. nedáním povinného poučení), kde však zpravidla půjde o zamlčení podstatných skutečností i
- konkludentním jednáním (např. konzumace jídel a nápojů v restauraci s úmyslem nezaplatit – R 57/1978, jízda bez jízdenky autobusem nebo vlakem - R 46/1981) – srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1852 - 1853.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Nejvyšší soud je těmito skutkovými závěry vázán.
Dle skutkových zjištění si obviněný spolu se spoluobviněným L. O. na základě instrukcí, které jim udělil obviněný N. K., nejdříve u několika bankovních ústavů založili nové účty a následně od této osoby přijali 21 nevyplněných příkazů k úhradě, a přestože věděli, že tyto jsou padělané, takto převzaté příkazy k úhradě vhodili do sběrných boxů na pobočkách jednotlivých bank s úmyslem, aby na jejich základě banky bez vědomí poškozených odčerpaly z jejich účtů finanční prostředky a převedly je na účelově zřízené účty obviněných, kteří takto neoprávněně získané finanční prostředky měli v úmyslu použít pro vlastní potřebu.
Nalézací soud se se skutkovými okolnostmi případu náležitě a podrobně vypořádal v rámci svého odůvodnění (zejména str. 8 až 11 rozsudku nalézacího soudu). Skutečnost, že se obviněný na samotném padělání platebních příkazů nepodílel, je pro posouzení jeho jednání irelevantní, neboť podstatou jeho jednání bylo použití padělaného platebního příkazu jako pravého (alinea 2 odst. 3 §233 tr. zákoníku). Nelze tak přisvědčit ani námitce obviněného, že snad tyto platební příkazy byly jen prostředkem, jímž byl spáchán zločin podvodu. V rámci řízení bylo prokázáno, že obviněný si byl od počátku vědom skutečnosti, že jemu předané bankovní příkazy jsou padělané, a že byly opatřeny za účelem získání finančních prostředků z účtů cizích osob, resp. k převedení finančních prostředků z cizích účtů na účty obviněnými zřízené za tímto účelem, čímž zcela naplnil skutkovou podstatu zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea druhá tr. zákoníku. Bylo taktéž prokázáno, že jednal s tímto vědomím, resp. úmyslně. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že „ ve shodě se soudem prvního stupně, i odvolací soud je toho názoru, že nejzásadnějším momentem, který jednoznačně prokazuje povědomost obžalovaného K. o tom, že platební příkazy jsou padělané a že celá transakce nemá ony parametry, o nichž hovořil spoluobžalovaný K., je fakt, že za tuto činnost, kterou sám obžalovaný K. hodnotí jako jakousi kamarádskou výpomoc, měl dle svého vlastního tvrzení slíbenou odměnu ve výši 10 % z celkové částky, která na účty které založil, dojde. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že obžalovaný O. v této souvislosti vypovídal obdobně, když hovořil o sumě 20 tisíc Kč jakožto odměně za tuto činnost. Pokud tedy na jedné straně obžalovaný K. tvrdí, že neměl žádnou povědomost o tom, že celá operace je za hranicí zákona, zejména, že nevěděl, že ony příkazy k úhradě jsou padělané, pak tuto jeho obhajobu je nutno mít za vyvrácenou, zejména onou posledně konstatovanou skutečností, totiž faktem, že mu měla být přislíbena poměrně výrazná částka za operaci, která, pokud by měla být skutečně v souladu se zákonem, je akcí zcela bagatelní, nevyžadující nejen žádné finanční náklady, ale ani žádnou výraznou časovou či jinou náročnost “ (str. 11 napadeného usnesení). S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje a odkazuje na podrobné odůvodnění nalézacího, potažmo odvolacího soudu.
Je zarážející, že obviněný na jedné straně namítá, že padělané bankovní příkazy užil k úhradě jen jako prostředek ke spáchání trestného činu podvodu, a na straně druhé si protiřečí, když uvádí, že se žádného omylu vůči poškozeným v podobě padělaných příkazů nedopustil, neboť o skutečnosti, že se jedná o padělané bankovní příkazy, nevěděl. Obviněný padělané bankovní příkazy předložil bankovnímu ústavu s vědomím, že se jedná o padělané bankovní příkazy, a tedy, že odčerpané finanční prostředky budou převedeny neoprávněně, tedy předstíral okolnosti, které se skutečným stavem věci nebyly v souladu. Jinými slovy tímto jednáním bankovní ústav uvedl v omyl a naplnil tak skutkovou podstatu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Zcela tak lze odmítnout i námitku obviněného, že by snad skutek nebyl trestným činem, tedy že by byla nesprávně posouzena materiální stránka předmětného zločinu podvodu. Je namístě uvést, že úprava nového trestního zákoníku je založena na formálním pojetí trestného činu, kdy původní pojem „společenské nebezpečnosti“ byl nahrazen pojmem „společenská škodlivost“.
K námitce chybné aplikace trestního zákoníku , kdy obviněný namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno podle dosavadní právní úpravy dle trestního zákona, Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a ustanovení §2 odst. 1 tr. zákoníku shodně stanovuje, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona (v tomto případě tr. zákoníku) se posuzuje tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Při porovnání přísnosti či příznivosti dříve účinné a následně účinné právní úpravy ve smyslu těchto ustanovení je namístě vzít v úvahu právní úpravu jako celek (srov. rozhodnutí publikované pod č. 73/1951 Sb. rozh. tr.), přičemž však otázku příznivosti je nezbytné řešit individuálně, podle konkrétních okolností případu (srov. analogicky usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 290/2010). Při posuzování je tedy třeba vycházet ze srovnání všech souborů trestněprávních norem, které byly v účinnosti v době počínající spácháním trestného činu a končící dnem rozhodnutí ve věci. Požadavek na porovnání příznivosti trestních zákonů je formulován v ustanovení §2 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku (a stejně tak v §16 odst. 1 věta za středníkem tr. zák.) na úrovni typové, přičemž rozhodující jsou nejen samotné znaky srovnávaných skutkových podstat jako podmínky trestní odpovědnosti, nýbrž i trestní sazby. Podmínkou pro použití této výjimky z časové působnosti trestních zákonů ve prospěch retroaktivity pro pachatele příznivějšího trestního zákona je vždy zjištění, že nový trestní zákoník je z hlediska posouzení trestnosti spáchaného činu pro pachatele příznivější než dřívější tr. zák. z roku 1961, za jehož účinnosti byl posuzovaný skutek spáchán, a to jak v rovině rozhodnutí o vině pachatele, tak v rovině ukládání trestů (trestních sankcí). Takový závěr je možno učinit až po celkovém zhodnocení všech podmínek a okolností vztahujících se k trestnosti činu.
V projednávané trestní věci však je zcela zřejmé, že pro obviněného je výhodnější právní úprava pozdější, tj. úprava dle trestního zákoníku. Zatímco podle trestního zákoníku obviněnému hrozil trest odnětí svobody v rozsahu 5 až 10 let nebo trest propadnutí majetku, trestní sazba dle trestního zákona pro uvedený trestný čin (§140 odst. 3 písm. b) tr. zák. – spáchá-li pachatel trestný čin ve značném rozsahu) byl stanoven v rozmezí 10 až 15 let, bez možnosti trestu alternativního.
Nejvyšší soud shledal i tuto námitku obviněného neopodstatněnou.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. K. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a