ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.924.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 924/2018-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 9. 2018 o dovolání obviněného G. D. , t. č. vedeného jako uprchlý, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 61 To 411/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 15/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného G. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 15/2015 , byl obviněný G. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, že spolu s odděleně stíhaným V. K., státním občanem U., dne 12. 7. 2014 kolem 5:30 hodin v P. – S., v ulici J., před barem M. C. L. za přítomnosti dalších osob společně napadli poškozeného A. B., který právě vyšel z baru, tak, že ho bezdůvodně opakovaně udeřili pěstí a kopli nohou do oblasti hlavy, těla a obličeje, přičemž poté, co je poškození V. M. a jeho manželka I. M., kteří po útoku vyšli z baru, okřikli, obžalovaný G. D. dále fyzicky napadl i poškozeného V. M. tak, že do něj strkal a poté, co ho poškozený V. M. udeřil pěstí do obličeje, se ho pokusil v době, kdy ležel na zemi, opakovaně kopnout, čímž kopl do břicha poškozenou I. M., která na zemi ležícího poškozeného V. M. kryla svým tělem, dále ze země zvedl klacek, kterým poškozeného V. M. udeřil do pravé ruky a poté, co se podařilo poškozenému V. M. z místa utéci, byl pronásledován obžalovaným i odděleně stíhaným V. K., kteří v blízké ulici J. v P. – S. potkali opět poškozeného A. B., kterého společně znovu fyzicky napadli tak, že ho podražením nohou srazili na zem, kde do něj opakovaně kopali nohama a bili ho pěstmi do hlavy, obličeje a těla, přičemž obžalovaný G. D. ho navíc opakovaně udeřil již dříve sebraným klackem, který držel ve své pravé ruce, čemuž se poškozený A. B. bránil tak, že se v kleku schoulil a kryl si rukama hlavu, přičemž mu odděleně stíhaný V. K. skočil snožmo na záda, a obžalovaný svého jednání zanechal až poté, co se dověděl, že na místo byla přivolána policie, a uvedeným jednáním spolu s odděleně stíhaným V. K. způsobil poškozenému A. B., dvojitou zlomeninu dolní čelisti, kožní oděrky na obličeji, podkožní krevní výron v temenní krajině, kožní oděrku s podkožním krevním výronem na levém rameni a drobné kožní oděrky na pravém lokti, přičemž dvojitá zlomenina dolní čelisti vznikla účinkem tupého násilí o velké intenzitě, které bylo způsobilé i ke vzniku zlomeniny klenby a spodiny lební s krvácením do dutiny lební a pohmoždění mozku jako důležitého orgánu, přičemž v daném případě ho uvedené poranění omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu delší jednoho týdne a kratší šesti týdnů, obžalovaný sám dále způsobil poškozenému V. M. podkožní krevní výron s otokem měkkých tkání na zevní straně pravého lokte a horní části předloktí a poškozené I. M. kožní oděrku a podkožní výron na břiše .
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání 5 (pěti) let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému A. B., státnímu občanovi U., bytem v ČR C., P. – P., škodu ve výši 17.841 Kč, a dále nemajetkovou újmu v penězích ve výši 10.000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen uhradit poškozené I. M., státní občance U., bytem v ČR D. h., P. – H., škodu ve výši 5.026 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen uhradit poškozenému V. M., státnímu občanovi U., bytem v ČR D. h., P. – H., škodu ve výši 1.005 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené společnosti Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 4/2020, Praha 3, škodu ve výši 29.364 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný povinen uhradit poškozené společnosti Vojenská zdravotní pojišťovna ČR, se sídlem Drahobejlova 1404/4, Praha 9, škodu ve výši 2.550 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený A. B. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 2 T 15/2015, podal obviněný G. D. odvolání. Odvolání podané v neprospěch obviněného do výroku o trestu podala i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9.
O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 61 To 411/2015 , a to tak, že podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. napadený rozsudek doplnil o výrok, jímž se obviněnému G. D., podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukládá trest vyhoštění na dobu neurčitou.
Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 61 To 411/2015, podal prostřednictvím svého právního zástupce obviněný G. D. dovolání (č. l. 565–569) , a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. , neboť dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a současně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že v předmětné věci nejsou dostatečně vyjádřeny všechny okolnosti rozhodné pro naplnění skutkové podstaty přisouzeného zločinu. Respektuje, že dovolací soud je vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. Nicméně s odvoláním na ustálenou judikaturu se v úvahu podle jeho názoru mají brát i zjištění, která jsou vyjádřena v odůvodnění rozhodnutí. Má za to, že závěr o naplnění subjektivní stránky jemu za vinu kladeného zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu musí být podloženy odpovídajícími důkazy. Musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení tam uváděného následku, kdy postačuje i úmysl eventuální. Poukazuje na to, že z kontextu odůvodnění je zřejmé, že byl sám fyzicky napaden silnou ranou do hlavy, v důsledku toho utrpěl zranění, která měla vliv na jeho psychické funkce, tedy jeho příčetnost při dalším jeho jednání. Má za to, že soudy se s touto otázkou, přestože toto namítal již v podaném odvolání, řádně nevypořádaly. V důsledku jím utrpěného zranění došlo podle jeho názoru k ovlivnění jeho rozpoznávacích schopností, které nebyly soudy správně hmotněprávně posouzeny. Namístě byla aplikace ustanovení §146a tr. zákoníku, když z jeho strany nebyla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty výše uvedeného zločinu, když neexistovala jeho skutečná vůle způsobit tvrzený následek, nikomu nechtěl způsobit těžkou újmu na zdraví, ani s tímto nebyl srozuměn. Jednal ve zmatku způsobeném jeho prvotním napadením. Současně vytýká napadenému rozhodnutí závěr o tom, že se daného jednání měl dopustit ve spolupachatelství. Ani v tomto směru neexistuje důkaz, na jehož podkladě by bylo možné prokázat existenci společného záměru ke spáchání uvedeného trestného činu. Poukazuje zde na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu. S ohledem na výše uvedené má proto za to, že dovolací soud může zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním tak, aby bylo garantováno jeho právo na spravedlivý proces. Vyjadřuje svou lítost nad tím, čeho byl účasten, nicméně uložený trest vyhoštění na neurčitou dobu považuje za nepřiměřeně přísný a domáhá se především toho, aby napadený rozsudek byl zrušen právě ohledně tohoto výroku.
S ohledem na uvedené proto obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud na podkladě jím podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 61 To 411/2015, a současně, aby Obvodním soudem pro Prahu 9 bylo rozhodnuto o odložení nebo přerušení výkonu trestu vyhoštění a rovněž aby podle §265h odst. 3 tr. ř. byla věc předložena Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu rozhodnutí, popř. aby toto rozhodnutí učinil sám Nejvyšší soud.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 3. 2016, sp. zn. 1 NZO 137/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že neshledává, že by v projednávané věci nastala situace tzv. opomenutých důkazů, že by byly užity nezákonné důkazy či existoval extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak námitka neprokázání úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví, popř. srozumění s tímto, tedy možnost učinit závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měl navíc dopustit ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Tuto však shledává státní zástupkyně neopodstatněnou, neboť z provedeného dokazování, a to nejen z výpovědí poškozených, ale i dalších slyšených svědků, a zejména pak na podkladě učiněného kamerového záznamu incidentu, je zřejmá značná brutalita jednání obviněného při napadání poškozených. Není možné přehlédnout, že v průběhu konfliktu si obviněný opatřil „klacek“, jako zbraň (§118 tr. zákoníku), který rovněž použil při druhém útoku na poškozeného B., přičemž žádný z poškozených zbraní nedisponoval. Obviněný si musel být přinejmenším vědom toho, že údery proti horní části těla poškozeného mu můžou způsobit natolik závažná zranění, která svým charakterem odpovídají těžké újmě podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Skutečnost, že nakonec k takovémuto zranění nedošlo, ovšem zcela nezávisle na vůli obviněného, se promítla do závěru soudu, že jednání obviněného skončilo ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrzení obviněného, že došlo k omezení jeho rozpoznávacích schopností poté, co měl před zapojením do konfliktu dostat ránu do hlavy, je v rozporu nejen se závěry znaleckého posudku, ale i s dalšími provedenými důkazy, jak v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým způsobem hodnotí příslušné soudy. Nelze přehlédnout ani rozpory ve výpovědích obviněného a výpověď svědka H., který byl brutalitou užitého násilí ze strany obou pachatelů zcela šokován a útok na poškozeného B. ze svého pohledu hodnotil dokonce jako likvidační.
Stran námitky spolupachatelství státní zástupkyně uvedla, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že přinejmenším na poškozeného B. útočili společně oba, a to i poté, co jej oba v průběhu konfliktu společně pronásledovali, a v jeho napadání pokračovali, když již poškozený ležel na zemi. Jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem, zahrnujícím jejich společné napadání poškozeného a způsobení mu těžké újmy na zdraví. Zákon nepožaduje nutnost předchozí výslovné dohody spolupachatelů, postačuje, že každý ze spolupachatelů si je vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i spolupachatele směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním a je s tímto srozuměn.
Závěrem pak státní zástupkyně připomenula, že námitky stran uloženého trestu vyhoštění nelze prostřednictvím namítaných dovolacích důvodů uplatnit.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 61 To 411/2015, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, přičemž změna se týkala toliko výroku o trestu, který byl doplněn o výrok o uložení trestu vyhoštění.
Usnesením ze dne 11. 7. 2018, č. j. 2 T 15/2015-632, bylo rozhodnuto o tom, že podle §305 tr. ř. bude v trestní věci obviněného vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 15/2015 nadále konáno řízení proti uprchlému. Obviněný je tak podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným G. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání, stejně jako odvolání státní zástupkyně, rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat mylnou právní kvalifikaci skutku – tedy otázku nesprávné právní kvalifikace a dále vadu jiného hmotněprávního posouzení – která spočívá v nesprávném posouzení některé další otázky, s právní kvalifikací skutku přímo nesouvisející, ale významnou v posuzování jiné skutkové okolnosti, např. z hlediska hmotného práva trestního (popř. i jiného právního odvětví). Tento dovolací důvod tedy neumožňuje napadnout postup podle procesních předpisů, ale je zaměřen výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Gabriely Lébové, včetně jeho doplnění, dále lékařské zprávy vypovídající o jím utrpěných zranění) a vadná skutková zjištění (obecná námitka vadných skutkových zjištění potřebných pro závěr o vině obviněného, zejména pak zjištění nakolik byla eliminována možnost vědění nebo vůle ve vztahu k jeho příčetnosti v době činu coby následku jeho předchozího fyzického napadení a rozsah tohoto napadení), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že poté, co vyšel před bar, byl nenadále fyzicky napaden formou silného úderu do hlavy, v důsledku čehož utrpěl komoci mozku, zlomený nos a silně krvácel, což následně ovlivnilo jeho psychické funkce, resp. zapříčinilo změnu, tedy má za to, že jeho jednání spadá pod omluvitelnou pohnutku).
Jak je uvedeno v předchozích odstavcích, částečně jsou námitky obviněného založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckých posudků a lékařských zpráv) a vlastní verzi události (podle které sice zcela nepopírá své jednání, ale má za to, že jednal ve snížené příčetnosti, resp. z omluvitelné pohnutky dané tím, že byl předtím poškozeným bez varování napaden). Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Teprve na základě revize skutkových okolností dochází k závěru, že nebyla naplněna jak objektivní, tak subjektivní stránka předmětného trestného činu. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Předmětné námitky tedy pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný G. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování opodstatněné. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kteréhož se obviněný v rámci dovolání dovolává. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
O takový případ se však v projednávané věci nicméně nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal.
Obviněný namítl nenaplnění subjektivní stránky (otázky zavinění) zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaném ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako objektivní stránky s tím, že jeho jednání mělo být s ohledem na jeho předchozí napadení, které ovlivnilo jeho následné jednání, posouzeno jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku, kdy současně rozporuje závěr o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Předmětné námitky jsou pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.
Obviněný se podle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, dopustil jednání, které spočívalo ve zkratce v tom, že za přítomnosti dalších osob v ranních hodinách společně se stíhaným K. fyzicky napadl poškozeného B. a manžele M., kteří se poškozeného B. zastali, a to údery pěstí a kopy do různých částí těla včetně hlavy, a to i za situace, kdy tyto osoby ležely na zemi, přičemž k útoku použil i na místě nalezený klacek, poškozené následně pronásledoval a poškozeného B. pak s K. opakovaně fyzicky napadl, a to i údery klackem, přičemž mu způsobil četná zranění, včetně dvojité zlomeniny dolní čelisti.
Jeho jednání byl kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Námitky obviněného směřují vůči právnímu posouzení jeho jednání coby zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku , kterého se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Způsobení těžké ujmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí), jehož následkem je těžká újma na zdraví. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito, zda šlo o jednání jednorázové nebo o jednání postupné a dlouhodobé. Ublížení na zdraví musí být v příčinné souvislosti s jednáním pachatele. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami:
a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění,
b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů: zmrzačení, ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, ochromení údu, ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, poškození důležitého orgánu, zohyzdění, vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, mučivé útrapy, delší dobu trvající porucha zdraví.
Rozdíl mezi těžkou újmou na zdraví a ublížením na zdraví spočívá v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o jiné vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku, a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník §122 odst. 2 písm. j) vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví může být delší nebo i kratší než je v soudní praxi vžitá hranice šesti týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. R 13/1966; dále R II/1965). Správné závěry o tom, jakou povahu má těžká újma na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k těžké újmě na zdraví či jen k ublížení na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu a nikoli znalci .
Soud vycházel z vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Tomáše Vojáčka (č. l. 99–119), a to včetně jeho doplňků (č. l. 122–127), kdy bylo konstatováno, že poškozený A. B. vedle drobnějších zranění utrpěl i dvojitou zlomeninu dolní čelisti, kdy jedna lomná linie byla v místě mezi 2 a 3 zubem vpravo a druhá lomní linie pak v místě kloubního výběžku vlevo, kdy zranění vzniklo účinkem tupého násilí o velké intenzitě a malé ploše, které směřovalo přímo do oblasti dolní čelisti vpravo. Samotné zranění hodnotil znalec jako poranění středně závažné, které omezuje v běžném způsobu života po dobu delší než 1 týden do doby 6 týdnů, přičemž nelze vyloučit ani dobu delší, a lze jej hodnotit jako ublížení na zdraví. Dále uvedl, že obecně velká intenzita tupého násilí, které směřuje na hlavu, v případě kopů nohou, může vést ke vzniku zlomeniny klenby a spodiny lební s krvácením do dutiny lební a s pohmožděním mozku, jakožto důležitého orgánu. Obdobně by k takovým poraněním mohl vést i útok pevným, tupým předmětem, jako je např. užitý klacek, přičemž tato poranění by mohla být podle rozsahu hodnocena jako ublížení na zdraví či jako těžká újma na zdraví.
K naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku nestačí, že pachatel jednal úmyslně , nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl ve smyslu §15 tr. zákoníku směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně R 22/1968-I.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 tr. zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1527–1530).
Na úmysl obviněného je třeba při absenci jeho plného doznání usuzovat z konkrétních zjištěných skutečností, zejména pak z mechanismu vedení útoku, jeho intenzity, délky jeho trvání, toho, do jakých částí těla byl útok směřován, zda se jednalo o údery nahodile vedené či údery směřující na konkrétní části těla. Nelze opomenout ani místní a časové souvislosti, stejně jako například to, zda se jednalo o útok jedné či více spolupracujících osob.
V projednávané věci obviněný zcela jistě způsobil poškozenému B. zranění, kdy působil zraňující silou, přičemž takto útočil nejen kopy a údery pěstí, ale také klackem, tzn. zbraní, který si opatřil na místě, kterýžto při kontaktu s tělem poškozeného zvyšoval intenzitu útoku a hrozbu zranění, jak ostatně vyplynulo i ze znaleckého posudku, přičemž útočil na hlavu, tedy evidentně proti té části těla, u níž lze předpokládat způsobení závažných poranění, a to již z toho důvodu, že hlava člověka je jak obecně známo velmi zranitelná a nachází se zde životně důležitý orgán, kterým je mozek, stejně jako smyslová ústrojí – oči, ústa, nos, uši, kdy je současně obecně známou skutečností, že některé kosti lidské lebky jsou velmi křehké. Ve skutkové větě rozsudku je pak rozvedeno, jaká zranění s ohledem na mechaniku útoku poškozenému hrozila, stejně jako, jaký důležitý orgán mohl být poškozen. Jednání obviněného bylo posouzeno jako pokus, tedy skutečnost, že poškozený zranění, která mu takovýmto útokem hrozila, neutrpěl, a proto se mohl následně zapojit zpět do každodenního života, není pro posouzení viny stěžejní. To, že ke zraněním tohoto rozsahu nedošlo, bylo zcela nezávislé na vůli obviněného.
Nelze proto přisvědčit tomu, že by mělo být jednání obviněného posouzeno podle §146a odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Obviněný předmětnou námitku odůvodnil tím, že jednal ve zmatku způsobeném jeho prvotním napadením.
Přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí ublížení na zdraví v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
V této souvislosti obviněný rozporuje závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (č. l. 80–92), včetně jeho doplnění, MUDr. Gabriely Léblové, který byl vypracován na jeho osobu. V rámci jeho závěrů došla znalkyně k tomu, že lze jednoznačně vyloučit jednání pod vlivem chorobného psychotického procesu, přičemž „ v inkriminované době byly schopnosti posuzovaného rozpoznat protiprávnost svého jednání plně zachovány a schopnosti toto své jednání ovládat byly sníženy mírně, forenzně nevýznamně vlivem prosté opilosti, do které se posuzovaný přivedl sám a dobrovolně, s vědomím možných následků pro svoji osobu a jednání “ (č. l. 91). Vedle znaleckého posudku však vycházel soud i z dalších důkazních podkladů, zejména pak z kamerového záznamu a výpovědi svědka R. H., který celý útok na poškozeného B. viděl a uvedl, že míra brutality útoku jej šokovala, přičemž „ poškozený ležel na vozovce a útočníci mu skákali po krku, doslova po něm dupali a svědek měl pocit, že ho chtějí takto zabít “ (str. 6 napadeného rozsudku).
Obviněný v daném případě nevychází ze skutkové věty rozsudku, ale z vlastní (viz výše) skutkové verze událostí, na jejímž základě dochází k přesvědčení, že tato lze kvalifikovat jako přečin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Tímto způsobem však nelze úspěšně napadat právní posouzení věci, neboť to se týká právě skutkového stavu definovaného soudem (a zakotveného ve skutkové větě rozsudku), nikoli skutku dovozeného obviněným.
Nelze opomenout ani nesrovnalosti ve výpovědi obviněného, který nejdříve vypovídal, že si nic nepamatuje, přičemž následně vypověděl, že se toliko bránil, s nikým se nepral, nikomu nenadával, nicméně byl bez varování před barem napaden. Nalézací soud podrobně rozvedl, na pokladě jakých úvah dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi poškozeného a jeho verze událostí, přičemž lze v tomto rozsahu odkázat na předmětné odůvodnění nalézacího soudu. Dále je důležitý i časový sled událostí, kdy nejdříve došlo ke vzájemné potyčce před barem, do které se zapojilo více osob, aby následně došlo k pronásledování poškozených, kteří se útěkem snažili dostat z místa útoku, čímž projevili jednoznačnou vůli vyvarovat se jakéhokoli násilí, nicméně obviněný poškozeného B. opětovně společně s dalšími osobami napadl poté, co jej potkal v blízké ulici.
Vzhledem k použitému mechanismu útoku a jeho intenzitě Nejvyšší soud neshledává na závěrech soudů stran posouzeného jednání obviněného jako pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku žádných nesrovnalostí, neboť zcela reálně hrozilo způsobení vážné poruchy zdraví (s dobou léčby nejméně 6 týdnů), resp. poškození důležitého orgánu (mozku).
Ve vztahu k subjektivní stránce uvedených trestných činů lze uvést, že s ohledem na jednání obviněného lze usuzovat na jeho přinejmenším srozumění s hrozícím následkem ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku . V tomto směru lze zcela odkázat na odůvodnění nalézacího soudu, který uvedl, že obviněný „ útok, tedy údery pěstmi a opakované kopy do hlavy, obličeje a těla, vedl tak, že mu muselo být zcela zřejmé, že takovým způsobem může poškozenému způsobit i závažnější zranění, než která mu fakticky způsobil “. Nelze opomenout ani tu skutečnost, že útočil na osobu ležící. Lze uvést, že i průměrně nadaný jedinec si musí být vědom, že takovýto útok, tedy kopy do měkkých částí trupu a hlavy, je způsobilý přivodit zranění, která mohou mít až fatální následky. Na srozumění lze podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu R 34/2007, R II/1965 či R16/64) zcela jednoznačně usuzovat vzhledem k intenzitě útoku (velká zraňující síla), a zejména pak ze způsobu jeho provedení (úder a kopy do obličeje nohou). Stalo se tak navíc na veřejném místě za přítomnosti dalších osob. Nejvyšší soud se tedy se závěrem, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], zcela ztotožňuje.
Obviněný dále vznesl námitku, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako jednání ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněný pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněný pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
Nejvyšší soud má za to, že v dané věci závěru o spolupachatelství obviněných nic nebránilo, kdy z popisu skutku vyjádřeného ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé společné jednání obviněného a odděleně stíhaného V. K., stejně jako dalších, blíže neustanovených osob, vedené společným úmyslem. Ze znění skutkové věty se podává, že obviněný jednal společně s těmito osobami, kdy nejdříve došlo k potyčce před barem a následně skupina obviněného napadla poškozeného B., přičemž se přinejmenším tři osoby zapojily do fyzického ataku na poškozeného, a to v různé intenzitě, kdy z výpovědi svědka R. H. vyplynulo, že nejbrutálněji si počínal muž v bílém tričku, později identifikovaný jako obviněný. Tedy, všichni útočníci (včetně obviněného) jednali za podmínek společného jednání na základě společného úmyslu a ve vzájemné součinnosti. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
S ohledem na výše uvedené proto nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Jak uvedeno výše, v rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí, resp. rozporuje závěry soudů stran naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Obviněný dále vznesl námitku ve vztahu k uloženému trestu vyhoštění na dobu neurčitou podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, s tím, že se domáhá především toho, aby byl předmětný trest zrušen. Poukazuje přitom na to, že se do České republiky uchýlil před bídou a všeobecným chaosem, trestnímu řízení se nevyhýbal, neutekl, a před incidentem i po něm vedl řádný život.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou pro trestný čin zákonem.
Systematickým výkladem tohoto ustanovení nelze než dojít k závěru, že v něm uvedený dovolací důvod je, pokud jde o hmotněprávní posouzení týkající se druhu a výměry uloženého trestu v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř., dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. však nebyl obviněným vůbec uplatněn.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že v projednávané věci nalézací soud ukládal obviněnému trest na samé spodní hranici s tím, že výkon tohoto trestu podmíněně odložil, neboť shledal, že se jednalo o ojedinělý exces z dosud řádného života obviněného. K odvolání státní zástupkyně odvolací soud následně doplnil výrok o uloženém trestu o trest vyhoštění na dobu neurčitou podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tento svůj postup odůvodnil tím, že „ z provedeného dokazování, jakož i výpovědi samotného obžalovaného však bylo zjištěno, že v České republice není řádně zaměstnán, nemá stálé zaměstnání a pracuje pouze čas od času na stavbách. Rovněž obžalovaný jednoznačně uvedl, že v České republice nemá žádné rodinné vazby a zbytek jeho rodiny je na U. S ohledem na tyto prokázané skutečnosti, jakož i charakter trestné činnosti, které se obžalovaný dopustil značně brutálním a surovým způsobem, soud I. stupně pochybil, když obžalovanému neuložil i trest vyhoštění, neboť není v zájmu České republiky, aby se zde zdržovaly osoby, které se dopouští zvlášť závažné a brutální trestné činnosti, navíc ve spolupachatelství, kdy značně brutálně napadaly velmi vážně zraněného poškozeného a svého jednání zanechaly teprve poté, co na místo přijížděla policie “ (str. 7 napadeného rozsudku). Obviněnému byl takto uložen trest, který zákon připouští (§80 odst. 1, 2 tr. zákoníku), přičemž jeho uložení řádně zdůvodnil.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil.
Nejvyšší soud sám neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného G. D. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 9. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu