ECLI:CZ:NS:2011:3.TDO.941.2011.1
sp. zn. 3 Tdo 941/2011 -110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 5. října 2011 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 4 To 52/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, pod sp. zn. 61 T 3/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 61 T 3/2008, byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že „ jako předseda představenstva obchodní společnosti Interpreter Investment Co., a. s., se sídlem ve Z., h. M., n. P., v době od 1. 7. 1996 až do 25. 12. 1997 na celém území České republiky přijímal, resp. na jeho pokyn byly přijímány vklady tichých společníků do společnosti Interpreter Investment Co., a. s., a uzavíral, resp. na jeho pokyn byly uzavírány smlouvy o půjčkách pro tuto společnost, přičemž sliboval tichým společníkům výrazné zhodnocení jejich vkladů podílem na údajně dosahovaném zisku společnosti Interpreter Investment Co., a. s., v minimálně předpokládané výši 31 % - 39 % hodnoty vkladu ročně a věřitelům ze smluv o půjčce sliboval úrok ve výši 28 % ročně, jejichž obsahem je závazek společnosti, že v případě smluv o tichém společenství společnost tichým společníkům vklad do 30 dnů po zániku smlouvy vrátí a to navýšený o jeho podíl na růstu čistého obchodního jmění a vznikne jim nárok na podíl ze zisku společnosti za uplynulé účetní období, který bude splatný do 30 dnů po schválení roční účetní uzávěrky valnou hromadou společnosti, v případě smluv o půjčkách je jejich obsahem závazek společnosti vrátit věřitelům do 15 dnů od uplynutí sjednané doby celou půjčenou částku se sjednaným úrokem, kdy tyto závazky u konkrétních níže uvedených poškozených smluvně potvrzoval svým podpisem za společnost Interpreter Investment Co., a. s, obžalovaný, který nejméně od 1. 7. 1996 věděl, že společnost Interpreter Investment Co., a. s.,je předlužená, není schopna dostát svým již splatným závazkům a nemůže tak dostát ani dalším závazkům následně vzniklým z titulu smluv o tichém společenství a ze smluv o půjčkách a neměl v úmyslu ani slibované výnosy tichým společníkům ani úroky věřitelům vyplatit, ani poskytnuté částky vrátit a od 1. 7. 1996 do 25. 12. 1997 tak přijal celkem částku 81.642.419,- Kč jako vklady tichých společníků na základě 1626 smluv o tichém společenství a částku 20.203.652,- Kč jako půjčky na základě 499 smluv o půjčkách a níže uvedeným poškozeným tak způsobil škodu v celkové výši 101.846.071,- Kč, když takto získané finanční prostředky společnost Interpreter Investment Co, a. s., prostřednictvím obžalovaného použila dílem na svůj provoz a výdaje, dílem na půjčky různým fyzickým a právnickým osobám s velmi nízkou platební disciplínou, o nichž obžalovaný věděl, s ohledem na nastavenou krátkodobost půjček, vysokou míru úroků a podmínky splatnosti, že se stanou nedobytnými, a to zejména společnosti Advertising, s. r. o., ve které obžalovaný působil jako společník a jednatel, a The Other World of Kingdom, s. r. o., ve které působil bratr družky obžalovaného, kterým byly poskytovány půjčky bez jakéhokoliv zajištění, a v převážné míře pak nebyly vráceny “, kdy seznam 1626 smluv o tichém společenství je vypsán na str. 2 – 35 rozsudku, a seznam 499 smluv o půjčkách pak na str. 35 – 45 rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 10 (deseti) let.
Dále byl obviněný M. K. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, že jako předseda představenstva obchodní společnosti Interpreter Investment Co., a. s., se sídlem ve Z., h. M., n. P., v době od 1. 7. 1996 až do 25. 12. 1997 na celém území České republiky přijímal, resp. na jeho pokyn byly přijímány vklady tichých společníků do společnosti Interpreter Investment Co., a. s., a uzavíral, resp. na jeho pokyn byly uzavírány smlouvy o půjčkách pro tuto společnost, přičemž sliboval tichým společníkům výrazné zhodnocení jejich vkladů podílem na údajně dosahovaném zisku společnosti Interpreter Investment Co., a. s., v minimální předpokládané výši 31 % - 39 % hodnoty vkladu ročně a věřitelům ze smluv o půjčce sliboval úrok ve výší 28 % ročně a tišší společníci ani věřitelé ze smluv o půjčce úmyslně nebyli informování o skutečné finanční situaci společnosti Interpreter Investment Co., a. s., když nejméně od 1. 7. 1996 věděl, že společnost Interpreter Investment Co., a. s., je předlužená, není schopna dostát svým již splatným závazkům a nemůže tak dostát ani dalším závazkům následně vzniklým z titulu smluv o tichém společenství a ze smluv o půjčkách a neměl v úmyslu ani slibované výnosy tichým společníkům ani úroky věřitelům vyplatit, ani poskytnuté částky vrátit, a to pokud se týká 144 poškozených uvedených na str. 46 – 61 rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán, a v němž byl spatřován zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 61 T 3/2008, podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 4 To 52/2010 , a to tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 5959 – 5977) opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) a c) tr. ř., maje za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g), a obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uvedl, že celé předmětné trestní řízení bylo od samotného počátku provázeno celou řadou velice závažných procesních pochybení, která dle jeho přesvědčení ve svém důsledku zkrátila zásadním způsobem jeho ústavně zaručené právo na obhajobu (resp. právo se v rámci trestního řízení účinně bránit) a tím celý proces postavila na samotnou hranu spravedlivého procesu. Primární soudní instancí, jež se těmito pochybeními měla k jeho námitkám zabývat, byl soud odvolací. Jelikož tak učiněno nebylo, je na soudu dovolacím procesní pochybení napravit. Obviněný namítl, že postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zkráceno jeho právo na obhajobu, především v tom, že u 2125 poškozených nedošlo k jejich procesním výslechům, jichž by se mohl on sám účastnit nebo jeho obhájce. Vyjádřil pochybnosti o samotném způsobu, jakým bylo ze strany jednotlivých poškozených osob podáno vysvětlení, kdy má za to, že k podání vysvětlení došlo ve zjevném rozporu se zákonem. Poškození podali vysvětlení ve smyslu §158 odst. 5 tr. ř. jakousi „korespondenční a dotazníkovou formou“, avšak ani jedna z osob, o nichž je orgány činnými v trestním řízení tvrzeno, že snad měly být jeho jednáním poškozeny, nebyla vyslechnuta v procesním postavení svědka po zahájení trestního stíhání obviněného ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 tr. ř., tedy i v rámci hlavního líčení, čemuž následně obviněný věnuje obšírnou pozornost. Pod důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný řadí i námitku, že nebyly realizovány jeho návrhy na osobní slyšení svědků, že jeho obhájce neměl možnost účastnit se podání vysvětlení poškozených, přičemž rozesílané dotazníky neobsahovaly žádnou otázku, jež by oslovené vedla k odpovědi na to, jak byli uváděni v omyl nebo co jim bylo zamlčováno. V této souvislosti namítá, že závěr o vzniku škody jeho jednáním soud učinil i na podkladě předmětných vysvětlení podaných poškozenými, přičemž odkazuje na text odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Ze všech těchto skutečností pak usuzuje, že jeho odsouzení se v rozhodující míře zakládá na vysvětlení podaných 2125 poškozenými, které však on sám neměl možnost vyslýchat či dát vyslýchat, ač to opakovaně požadoval. Uvedl, že u hlavního líčení dne 24. 11. 2008 byly pouze přečteny protokoly o výslechu 7 poškozených z údajného počtu 2125 poškozených. V této souvislosti obviněný vyslovuje názor, že obhajoba neměla v předmětném řízení žádnou možnost klást otázky usvědčujícím svědkům, a proto nebyla zachována kontradiktornost řízení.
V rámci námitek podřazených obviněným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. písm. l ) tr. ř. bylo obviněným tvrzeno, že nebyla řádně vyřešena otázka, zda jednání popsané ve výroku rozsudku vůbec je trestným činem, přičemž obviněný namítl absenci znaku obohacení pachatele či jiné osoby, neboť za takové obohacení podle jeho názoru nelze považovat poskytování půjček jiným subjektům a neexistuje důkaz o tom, že by půjčoval peníze třetím osobám s úmyslem je takto obohatit, což platí i pro firmy Advertising, s. r. o., a The Other World Of Kingdom, s. r. o. Vyslovil názor, že spíše než trestné jednání motivované snahou o získání majetkového prospěchu lze jeho jednání vyhodnotit jako ztroskotaný podnikatelský plán, který vznikl v podmínkách podnikatelské euforie v rámci 90. let a který doplatil na nedokonalosti a chyby tehdejšího systému - tj. především dlouhodobé civilní soudní řízení i v případě bagatelního vymáhání pohledávek ze smluv o půjčkách, nemožnost ověření solventnosti a důvěryhodnosti klientů (resp. dlužníků), nemožnost řešit vymáhání pohledávek v rámci efektivního exekučního řízení apod. Namítl, že každá z osob, která uzavírala smlouvu o tichém společenství (resp. i smlouvu o půjčce), byla podrobně seznámena s jejím obsahem, kdy současně znala (a to i z materiálů dané obchodní společnosti) konkrétní podmínky smlouvy, zvláště podmínky pro dosažení zisku apod., tedy nikdo jím nebyl (a ani nikým jiným) uváděn v omyl. Každý z věřitelů či z tichých společníků měl zcela svobodnou volbu, zda do závazkového vztahu vstoupí s tím, že dopředu podrobně znal práva a povinnosti pro něj z daného závazkového vztahu vyplývající.
Obviněný, popírajíc, že by jakkoli uváděl určité osoby v omyl nebo jim něco zamlčel, vyslovil domněnku, že objektivní stránka nemohla být prokázána, pokud nikdo z tichých společníků či věřitelů nebyl vyslechnut jako svědek. V této souvislosti uplatnil rovněž námitku extrémního rozporu (nesouladu) s tím, že skutkové závěry byly vyvozeny z nicotných či zdánlivých důkazů, k čemuž dále nabízí výklad k aplikaci ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný se dále vyjádřil k délce řízení v této věci z hlediska míry uložené sankce s tím, že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce osmi let po čtrnácti letech od tvrzeného spáchání skutku nelze vyhodnotit jinak než jako pouhou holou represi bez významnějšího vlivu jak pro odsouzeného, tak pro společnost samotnou.
V doplňku dovolání (č. l. 5980 - 5983) pak obviněný dále namítl, že rozhodnutím soudů v této věci došlo ke kriminalizaci soukromoprávních závazkových vztahů, do nichž poškození vstupovali zcela dobrovolně a mohli zvážit rizika z toho plynoucí. Namítl, že trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nelze nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) postupem dle §265k tr. ř. usnesení (nesprávně uvedeno “rozsudek“) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 4 To 52/2010, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. 61 T 3/2008, zrušil a přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že obviněný na podporu uplatněných důvodů dovolání zčásti opakuje argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání, jimiž se náležitě a podrobně zabýval již soud druhého stupně, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku a nyní je opakuje jen proto, že není spokojen s výsledkem řízení o odvolání.
K námitkám podřazeným pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce uvedl, že v základní podobě daný důvod dovolání v předmětné trestní věci naplněn nebyl, neboť obviněný obhájce měl. Dovolací důvod modifikuje do námitky, že sice obhájce měl, ale postupem orgánů činných v trestním řízení mu bylo znemožněno plnit své poslání v rámci kontradiktorního procesu, a to specificky v rámci opatřování základních informací od poškozených formou podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. Na jedné straně namítá, že se obhájce těchto úkonů nemohl účastnit, z čehož vyvozuje porušení svého práva na obhajobu, na straně druhé tyto úkony jako důkazy odmítá. V tomto dvojakém pohledu se tak jeví vnitřní rozpor, neboť taková tvrzení z hlediska obecné logiky nemohou stát vedle sebe, jelikož se navzájem vylučují. Státní zástupce uvedl, že soud prvního stupně si byl zcela vědom omezení vyplývajících z možnosti použít úřední záznam o podání vysvětlení jako důkaz v řízení před soudem (§158 odst. 5 tr. ř.), a k obsahu podání vysvětlení poškozenými při svém rozhodování nepřihlížel . Obviněný opřel svou námitku o znění jedné věty odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně , který nepřesně uvedl, že nalézací soud při rekonstrukcích skutkového děje vycházel z písemných vyjádření poškozených k těmto smlouvám, což však ve skutečnosti neodpovídá obsahu odůvodnění samotného rozsudku, neboť tento obsahy vysvětlení poškozených v rámci své argumentace neužil. Státní zástupce tedy danou námitku shledal neopodstatněnou, a to jak ve vztahu k tvrzení o narušení obhajovacích práv (pokud jde o neúčast obhájce při podání vysvětlení poškozenými), tak k tvrzení o existenci extrémního nesouladu mezi důkazy a skutkovými zjištěními. Pod tento dovolací důvod taktéž podřazenou námitku o nerealizování osobního slyšení svědků shledal státní zástupce též neopodstatněnou, neboť se jednak soud řadu těchto návrhů pokusil bez úspěchu realizovat, jednak je nedůvodné akcentovat význam svědeckých výpovědí jednotlivých poškozených. O podstatě jejich právního vztahu k firmě Interpreter Investment Co., a. s., dostatečně svědčí opatřené listinné materiály, které vzhledem k mnohosti poškozených subjektů, stále se opakujícímu vzorci skutkového děje u jednotlivých poškozených subjektů a v tomto případě i vzhledem k odstupu času, jsou spolehlivějším zdrojem informací než svědecké výpovědi (jak se v případě některých konkrétních svědků ukázalo). Dle státního zástupce se obviněný nedůvodně pokouší vyvolat dojem, že svědecká výpověď má z hlediska důkazní hodnoty nezastupitelné místo či nadřazené postavení nad listinnými důkazy, což je ovšem v rozporu s teorií i praxí českého trestního procesu.
Za iracionální označil námitku, že rozesílané dotazníky neobsahovaly žádnou otázku, jež by oslovené vedla k odpovědi na to, jak byli uváděni v omyl nebo co jim bylo zamlčováno, čímž se pokoušel obviněný zpochybnit objektivní stránku trestného činu. Státní zástupce uvedl, že daná námitka je ve své podstatě nonsens, poněvadž kdyby poškození v době uzavírání příslušných smluv věděli, že jsou podváděni či že jim jsou podstatné skutečnosti zamlčovány, zřejmě by dotyčný právní úkon neuskutečnili. V této souvislosti se státní zástupce vyjádřil k námitce uvedené v dodatku k dovolání, že totiž nelze trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Uvedl, že je namístě odkázat na vlastní obhajobu obviněného, který poukazoval na neznalost podnikatelských aktivit v 90. letech minulého století, kdy navíc lze jen těžko popsat vztah mezi obviněným a 2125 poškozenými jako běžný občanskoprávní vztah.
Závěrem se státní zástupce zabýval námitkou absence znaku obohacení pachatele či jiné osoby, za něž podle jeho mínění nelze považovat poskytování půjček jiným subjektům. Uvedl, že pokud obviněný příslibem prakticky nesplnitelných výnosů vylákal od tzv. tichých společníků či věřitelů peněžní prostředky bez vůle a možnosti svým slibům dostát a peníze jim vrátit, obohatil se o tyto prostředky bez ohledu na to, jak s nimi dále naložil. Státní zástupce uzavřel, že ani důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zde dán není, přičemž řada uplatněných námitek směřuje vůči skutkovým zjištěním soudu, vůči průběhu dokazování či údajné nepřiměřenosti trestního postihu a není tedy podřaditelná pod žádný dovolací důvod.
Jelikož nebyla zjištěna existence žádného z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř., není naplněna ani základní podmínka pro to, aby mohl být akceptován důvod dovolání popsaný ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. 4 To 52/2010, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Daný dovolací důvod tak lze uplatnit v případě, kdy je porušeno ustanovení o nutné obhajobě (viz zejména §36 a násl. tr. ř.). Tato situace je důvodem dovolání bez ohledu na skutečnost, z jakého důvodu uvedeného v §36 tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce, popřípadě zda šlo o jediný důvod nutné obhajoby či více takových důvodů. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách (viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c/ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je ovšem poněkud užší, neboť jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu ; takže pokud např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, jestliže orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (k tomu srov. především Rozhodnutí č. 48/2003 SbRt., dále Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu sv. 17/2002-T 413, sv. 19/2003-T 455.). Naplnění dovolacího důvodu zde nelze spatřovat ani ve vlastním způsobu výkonu obhajoby obviněného ustanoveným obhájcem.
V projednávané věci je zcela najisto postaveno, že obviněný byl v rámci předmětného řízení obhájcem zastoupen a jeho dovolání tak v tomto směru postrádá opodstatnění.
Obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozšiřuje o námitky, že sice obhájce měl, ale postupem orgánů činných v trestním řízení bylo tomuto znemožněno plnit poslání v rámci kontradiktorního procesu, a to specificky v rámci opatřování základních informací od poškozených formou podání vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., kdy se jeho obhájce nemohl těchto úkonů účastnit, protože byly realizovány „korespondenční“ formou. Takovouto námitku však pod daný dovolací důvod podřadit nelze.
Navíc namítaná „korespondenční forma“ podání vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 5 tr. ř., resp. nepoužitelnost takto získaných podkladů z hlediska dokazování, není opodstatněná.
Podle §158 odst. 5 tr. ř. se o obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, sepíše úřední záznam. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah .
V projednávaném případě se obviněný nesprávně domnívá, že snad byly úřední záznamy o podání vysvětlení použity jako důkaz a nalézací soud si nebyl vědom omezení, která jsou stanovena v §158 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti je namístě poukázat i na určitý rozpor, jehož se obviněný v rámci podaného dovolání dopouští, tvrdí-li na straně jedné, že byl poškozen na svých právech tím, že jeho obhájci nebylo umožněno se osobně těchto úkonů zúčastnit a případně klást daným osobám dotazy, na straně druhé poukazuje na to, že tyto záznamy jsou jako důkazy nepoužitelné.
Lze se domnívat, že obviněný svou námitku o nepoužitelnosti záznamů o podaném vysvětlení jakožto důkazního prostředku odvozuje ze znění níže uvedené věty, v rámci níž odvolací soud na str. 73 napadeného usnesení uvedl, že „ soud prvního stupně při rekonstrukci skutkového děje vycházel z rozsáhlého dokazování , částečně z výpovědi obžalovaného, jemuž bylo umožněno se vyjádřit k charakteru a způsobu podnikatelské činnosti společnosti Interpreter Investment Co., a. s., výpovědi svědků – zaměstnanců této společnosti či statutárních orgánů k činnosti této společnosti a její hospodářské situaci v rozhodné době, výpovědi poškozených, kteří do společnosti Interpreter Investment, Co., a. s., investovali finanční prostředky a za jakých okolností, především pak z listinných důkazů , a to ze zajištěných smluv o tichém společenství a smluv o půjčkách, z písemných vyjádření poškozených k těmto smlouvám a výši škody, která jim vznikla, dále ze zajištěného účetnictví společnosti Interpreter Investment a zejména pak ze znaleckých posudků k posouzení podnikatelské činnosti uvedené společnosti a jejího účetnictví “. Odvolací soud současně uvedl, že „ soud prvního stupně provedl veškeré důkazy, potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). V tomto směru soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel k jejich vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění pak odpovídá ustanovení §125 tr. ř., kdy soud prvního stupně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména, pokud si vzájemně odporovaly. V tomto směru lze proto na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku odkázat “ (str. 72 – 73 napadeného usnesení). Odvolací soud se tak zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu a plně na ně odkázal. Ačkoli může být odvolacím soudem použitá větná konstrukce poněkud matoucí („ soud prvního stupně při rekonstrukci skutkového děje vycházel, … z písemných vyjádření poškozených k těmto smlouvám “), rozhodující je zde především skutečnost, že nalézací soud k podaným vysvětlením, resp. k obsahu záznamů o podaném vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. nepřihlížel, a jak se ze samotného odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se v otázce důkazních prostředků zcela ztotožnil i soud odvolací, podává, nalézací soud záznamy o podání vysvětlení jako důkazní prostředky nepoužil a dle obsahu odůvodnění ani těmito nijak neargumentoval. Nalézací soud tedy podmínky dané ustanovením §158 odst. 5 tr. ř. dodržel.
Nebyly-li tedy záznamy o podaném vysvětlení užity jako důkaz, není namístě ani posuzovat námitky tvrzené existence extrémního nesouladu mezi těmito důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé extrémní rozpor nastat nemohl, neboť obviněným napadené záznamy o podaném vysvětlení nebyly jako důkazy v předmětné věci použity.
S tímto souvisí i námitka týkající se samotného obsahu dotazníků, kdy obviněný namítl, že rozesílané dotazníky neobsahovaly žádnou otázku, jež by oslovené vedla k odpovědi na to, jak byli uváděni v omyl nebo co jim bylo zamlčováno. Jak správně poukázal státní zástupce, kdyby poškození v době uzavírání příslušných smluv věděli, že jsou podváděni či že jim jsou podstatné skutečnosti zamlčovány, zřejmě by dotyčný právní úkon neuskutečnili. Jelikož však dané „dotazníky“ užité v rámci podání vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. nebyly v dané věci hodnoceny jako důkaz, je daná námitka irelevantní. S ohledem na výše uvedené tedy nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že jeho odsouzení se v rozhodující míře zakládá na vysvětlení podaných ze strany 2125 poškozených.
Pokud obviněný namítá, že nebyly realizovány jeho návrhy na osobní slyšení svědků, pak je třeba poznamenat, že tak činí způsobem neregulérním. Danou námitku nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť, jak bylo výše vysvětleno, tento dovolací důvod dopadá toliko na případy porušení ustanovení o nutné obhajobě, tedy kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli jej mít měl.
Nejvyšší soud poznamenává, že v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Lze shrnout, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
V řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
Odvolací soud v rámci odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ soud prvního stupně … v odůvodnění napadeného rozsudku vyložil, z jakých důvodů důkazy navržené obhajobou či státním zástupcem neprovedl a proč považoval provedení navrhovaných důkazů za nadbytečné “ (str. 72 napadeného usnesení). Nejvyšší soud se s daným závěrem ztotožňuje.
Nalézací soud se pokusil některé návrhy neúspěšně realizovat. Je také mít třeba na paměti, že v projednávané věci bylo celkem 2125 poškozených. Jak bylo správně uvedeno státním zástupcem, je nedůvodné akcentovat význam svědeckých výpovědí těchto jednotlivých poškozených. S ohledem na stále se opakující vzorec skutkového děje u jednotlivých poškozených subjektů a také s ohledem na časový odstup, který činí více než 15 let, o podstatě jejich právního vztahu k firmě Interpreter Investment Co., a. s., dostatečně svědčí opatřené listinné materiály, které jsou spolehlivějším zdrojem informací, nežli svědecké výpovědi, kdy je nutné vzít v potaz i skutečnost, že poškození jednali nejen osobně s obviněným, ale též s mnoha obchodními zástupci firmy Interpreter Investment Co., a. s.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že této části dovolání obviněného nelze přisvědčit.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Vrchní soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedeným pod písm. g).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (především výpovědi svědků, resp. námitka, že nikdo ze společníků a věřitelů nebyl vyslechnut v procesním postavení svědka; námitky brojící proti „dotazníkům“, kterými byly provedeny procesní výslechy) a poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (především námitky týkající se reálného stavu podnikatelské činnosti obviněného a obecně podnikání v dané době; námitky týkající se činnosti, majetku a okolností případného obohacení společnosti The Other World of Kingdom, s. r. o.), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že se ve spise nenachází byť jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že obviněný peníze půjčoval třetím osobám s úmyslem tyto osoby prostřednictvím poskytnutých finančních prostředků obohatit) a vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný uvádí, že toliko poskytoval půjčky jemu zcela neznámým třetím osobám, navíc v první polovině 90. let 20. století, kdy byly možnosti ověřovat platební morálku jednotlivých dlužníků značně omezené, neboť např. neexistoval elektronický katastr nemovitostí, obchodní rejstřík či databáze dlužníků, a je proto přesvědčen, že jeho jednání lze vyhodnotit jako ztroskotaný podnikatelský plán, který vznikl v podmínkách podnikatelské euforie v rámci 90. let a který doplatil na nedokonalosti a chyby tehdejšího systému).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Pod daný dovolací důvod, a ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., nelze podřadit námitky týkající se samotného průběhu dokazování či údajné nepřiměřenosti uloženého trestu.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze však podřadit námitky obviněného týkající se objektivní stránky trestného činu podvodu, kdy obviněný namítl, že byla špatně vyřešena otázka, zda je popsaný skutek vůbec trestným činem. Obviněný je přesvědčen, že nebyla naplněna objektivní stránka skutkové podstaty zločinu podvodu, konkrétně ve znaku obohacení pachatele či jiné osoby, a dále ve znaku uvedení v omyl či zamlčení podstatných skutečností. S tímto souvisí i námitka obviněného, že se daného jednání nedopustil úmyslně.
Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Škodou velkého rozsahu se dle ustanovení §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
Objektem trestného činu je tu cizí majetek . Ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku spočívá v tom, že
– pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti , v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím
– vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a
– dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby .
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat . Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Uvedením v omyl je pak jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil. Není nutné, aby pachatel jiného v jeho omylu utvrzoval nebo aby ztěžoval odhalení omylu. Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci, nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny (např. pachatel při uzavírání leasingové smlouvy neuvedl, že z jeho příjmů jsou již na základě exekuce prováděny podstatné srážky a že v důsledku toho nebude schopen splácet splátky stanovené leasingovou smlouvou – srov. R 47/2002; dále viz R 36/2006). Důležité je zamlčení podstatných skutečností pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé, nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala . Má-li být trestný čin podvodu spáchán uvedením v omyl, s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby , musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. R 5/2002-I.). Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost . Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.).
Dle skutkových zjištění nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil soud odvolací a jimiž je Nejvyšší soud vázán, obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti Interpreter Investment Co., a. s., v době od 1. 7. 1996 až do 25. 12. 1997 na celém území České republiky přijal či na jeho pokyn byly přijaty na podkladě 1626 smluv o tichém společenství vklady tichých společníků do společnosti Interpreter Investment Co., a. s., a dále uzavřel či na jeho pokyn bylo uzavřeno 499 smluv o půjčkách pro tuto společnost, s tím, že tichým společníkům slíbil výrazné zhodnocení jejich vkladů podílem na údajně dosahovaném zisku společnosti Interpreter Investment Co, a. s., v minimálně předpokládané výši 31 % - 39 % hodnoty vkladu ročně, a věřitelům ze smluv o půjčce pak úrok ve výši 28 % ročně, přičemž nejméně od 1. 7. 1996 věděl, že společnost Interpreter Investment Co., a. s., je předlužená, není svým již splatným závazkům schopna dostát a nemůže tak dostát ani dalším závazkům následně vzniklým z titulu smluv o tichém společenství a ze smluv o půjčkách, kdy neměl v úmyslu ani slibované výnosy tichým společníkům ani úroky věřitelům vyplatit, čímž způsobil celkovou škodu ve výši 101.846.071,- Kč, když tyto finanční prostředky dále použil dílem na provoz společnosti Interpreter Investment Co, a. s., dílem na půjčky různým fyzickým a právnickým osobám s velmi nízkou platební disciplínou, o nichž s ohledem na nastavenou krátkodobost půjček, vysokou míru úroků a podmínky splatnosti věděl, že se stanou nedobytnými, zejména pak společnosti Advertising, s. r. o., a společnosti The Other World of Kingdom, s. r. o., kterým byly poskytovány půjčky bez jakéhokoliv zajištění a v převážné míře pak nebyly vráceny.
K objektivní stránce trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. k námitce nenaplnění znaků obohacení pachatele či jiné osoby a uvedení v omyl či zamlčení podstatných skutečností se vyjádřil již odvolací soud. Ten na str. 73 – 78 rozebral námitky obviněného, kdy konstatoval, že to byl „ právě obžalovaný, jenž vymyslel podnikatelský záměr společnosti, řídil a organizoval prostřednictvím sjednaných obchodních zástupců masivní reklamní kampaň na základě které v dané době a poměrům ve finanční sféře sliboval zájemcům nereálné zhodnocení jejich vkladů, a vydával pokyny k uzavírání smluv s tichými společníky či věřiteli “. Podnikatelský záměr obviněného lze popsat jako pyramidový systém vkladů, který by mohl být úspěšný jen tehdy, pokud by zisky z podnikání společnosti byly výrazně vyšší, než slibované zhodnocení vkladů, a to včetně provizí obchodních zástupců a nákladů na činnost společnosti. Odvolací soud též uvedl, že „ obžalovaný jednotlivé smlouvy o tichém společenství či smlouvy o půjčkách jako statutární orgán podepisoval, stanovoval jejich podmínky, věděl tedy, co je jejich obsahem a k čemu společnost Interpreter Investment zavazuje “. Obviněný tedy společnost řídil, organizoval její činnost a rozhodoval za ni. „ I podle názoru odvolacího soudu obžalovaný proto věděl, že společnost od určitého období nevytváří z finančních prostředků, získaných od tichých společníků a věřitelů takový zisk, který by umožnil splnit závazky z jednotlivých smluv o tichém společenství či půjčkách. Podle výsledku provedeného dokazování pak tímto obdobím byla polovina roku 1996 až do 25. 12. 1997, kdy obžalovaný v tomto období prostřednictvím společnosti přesto dále uzavíral smlouvy s tichými společníky a věřiteli. Tím, že si byl obžalovaný vědom toho, že společnost nebude moci dostát svým závazkům, uváděl tiché společníky a věřitele v omyl tak, jako, že novým zájemcům v tomto období zamlčel skutečnou hospodářskou situaci ve společnosti , k jejíž škodě Interpreter Investment obohatil a tichým společníkům a věřitelům, označeným v odsuzující části výroku napadeného rozsudku, v uvedené výši způsobil škodu “.
Nalézací soud v rámci odůvodnění rozsudku na str. 84 uvedl, že „ ačkoliv již věděl (obviněný), že těmto svým závazkům nebude schopen dostát a úmyslně neinformoval tiché společníky a věřitele o skutečné nepříznivé finanční situaci společnosti Interpreter Investment, přestože mu bylo známo, že společnost Interpreter Investment je předlužena a není schopná dostát svým již splatným závazkům a nemůže tak dostát ani dalším závazkům následně vzniklým z titulu smluv o tichém společenství a ze smluv o půjčkách a ani neměl v úmyslu slibované výnosy tichým společníkům ani úroky věřitelům vyplatit, ani poskytnuté částky vrátit. Závazky vyplývající ze smluv o tichém společenství a půjčkách v konkrétních případech uvedených ve výroku rozsudku obžalovaný smluvně potvrzoval svým podpisem za společnost Interpreter Investment Co., a. s. Tím poškozené uváděl úmyslně v omyl “.
Nejvyšší soud se s uvedenou argumentací ztotožnil. Obviněný si byl v předmětném období (1. 7. 1996 – 25. 12. 1997) již vědom skutečnosti, že společnost Interpreter Investment, Co., s. r. o., nebude sto dostát svým závazkům, přesto ekonomickou situaci společnosti zamlčel a nadále, vědom si nesplnitelnosti slibovaných závazků, uzavíral předmětné smlouvy. Nejvyšší soud se ztotožnil s vyjádřením nejvyššího státního zástupce v tom, že podvodná byla již sama podstata právního vztahu, do něhož obviněný sám či prostřednictvím obchodních zástupců vmanévroval poškozené osoby. Obviněný sliboval míru čistého výnosu ve výši (roční výnos vkladu ve výši 31–39 %, resp. u půjček úrok 28 % ročně), kterou nelze běžnými podnikatelskými aktivitami dosáhnout. Na základě těchto reálně nesplnitelných slibů vylákal na poškozených, tj. tichých společníků a věřitelů, peněžní prostředky ve výši přesahující 100 milionů Kč. Neměl-li v úmyslu svým slibům dostát a finanční prostředky jim vrátit, což s ohledem na skutečnost, že si v inkriminované době byl již vědom toho, že společnost svým závazkům dostát nemůže a přesto nadále smlouvy podepisoval, obohatil se o tyto prostředky bez ohledu na to, jak s nimi dále naložil. Pokud dále tyto finanční prostředky za velmi nestandardních podmínek půjčoval dalším podnikům (zejména se jedná o společnost Advertising Instrument, s. r. o., a The Other World of Kingdom, s. r. o.) s představou, že nebudou nikdy reálně vymáhány a jejich původním majitelům vráceny, rovněž se jedná o formu obohacení, tentokrát nikoli pachatele (respektive jím ovládané právnické osoby), nýbrž jiného subjektu. V tomto ohledu je možno odkázat na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, který na str. 79 uvedl, že „ Interpreter Investment prostřednictvím obžalovaného půjčky na krátkou dobu, s vysokým úrokem, často nezajištěné, půjčovala různým fyzickým a právnickým osobám s velmi nízkou platební disciplínou, což obžalovaný musel vědět nejméně u společnosti Advertising, s. r. o., ve které sám působil jako společník a jednatel a která v převážné většině půjčky nevracela. Tato skutečnost musela být obžalovanému známa i v případě půjček společnosti The Other World of Kingdom, s. r. o., ve které působil bratr družky obžalovaného, která také převážně půjčky nevracela. Obžalovaný tak za klienty vědomě volil ekonomicky nestabilní společnosti, ekonomické hazardéry a ty, kteří neměli vzhledem k své nepříznivé ekonomické situaci možnost získat půjčky jinde “.
K subjektivní stránce posuzovaného trestného činu odvolací soud uvedl, že „ z provedeného dokazování tak vyplynulo, že obžalovaný vědomě a záměrně odčerpával získané finanční prostředky od tichých společníků a věřitelů v převážné většině ze společnosti Interpreter Investment do své společnosti Advertising Instrument či společnosti The Other World of Kingdom, ač věděl, že ve většině nebudou vráceny, nebo za ně pořizoval majetek, který však neměl v úmyslu realizovat a z výtěžku plnit závazky z uzavřených smluv o tichém společenství a půjčkách “ (str. 79 odůvodnění napadeného usnesení).
Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Společné pro oba druhy úmyslu je, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných.
Míra zavinění je stanovena jak ve vztahu k formě zavinění, tak i k jeho obsahu. Úmysl je těžší forma zavinění než nedbalost. Čím je pachatel lépe obeznámen se všemi rozhodujícími skutečnostmi naplňujícími znaky trestného činu, tím vyšší je míra zavinění a naopak. Při jinak stejných okolnostech vyšší míra zavinění má za následek vyšší trest. Ve vztahu k projednávanému případu tedy musí být prokázáno, že pachatel již v době poskytnutí půjčky, jednal v úmyslu vypůjčené peníze, buď vůbec nevrátit nebo nevrátit je ve smluvené lhůtě nebo jednal alespoň s vědomím, že finanční prostředky, ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím uvádí věřitele v omyl , aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
V projednávané trestní věci jak soud nalézací, tak soud odvolací dospěly k závěru, že obviněnému nebylo od počátku jeho posuzovaného jednání prokázáno zavinění v úmyslu přímém. Obviněný se od roku 1994 zabýval podnikáním v oblasti poskytování půjček na bázi zastavárenské činnosti, a za tímto účelem přijímal vklady tichých společníků a finanční půjčky od věřitelů se snahou je zhodnocovat formou poskytování vysoko úročených krátkodobých půjček, když se mu nepodařilo kapitál pro podnikání získat od bankovních ústavů. Do inkriminovaného období nic nenasvědčovalo tomu, že by neměl v úmyslu vklady nevracet, neboť závazky v této době plnil, byť z poskytnutých vkladů tichých společníků a půjček od věřitelů. Jak bylo uvedeno výše, omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Od poloviny roku 1996 si obviněný již byl vědom skutečnosti, že společnost Interpreter Investment, Co, s. r. o., nebude sto dostát svým závazkům, nadále však s vědomím této skutečnosti jednal nezměněným způsobem a uzavíral smlouvy o tichém společenství, resp. smlouvy o půjčkách. Odvolací soud uvedl, že „ v případě smluv, uzavíraných v pozdějším období, pak již obžalovaný věděl, že uvedené smluvní závazky splněny nebudou vůbec, což se také stalo. Obžalovaný tak jednal zaviněně, nejméně ve formě nepřímého úmyslu “ (str. 79 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud se s ohledem na výše uvedené s právním názorem nalézacího a potažmo odvolacího soudu ztotožnil. Námitky obviněného jím podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak shledal neopodstatněnými.
Neopodstatněnou shledal Nejvyšší soud i námitku uplatněnou obviněným v dodatku dovolání, v rámci níž namítl, že trestním postihem jednoho účastníka soukromoprávního vztahu nelze nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně vlastních práv a majetkových zájmů. Zde je namístě odkázat na vlastní obhajobu obviněného, že v době, kdy došlo ke spáchání trestného činu, byl přehled podnikatelů (natož běžných občanů!) o ekonomických zákonitostech trhu a možnostech finančních produktů téměř na nulové úrovni, takže vhodným reklamním tlakem se veřejnost dala snadno zmanipulovat k důvěře v možnosti nabízeného zhodnocení vkladů či půjček. Nelze opomenout, že o omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Důležitou skutečností je také to, že se jednalo celkem o 2125 poškozených.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. K. odmítl . Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2011
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a