ECLI:CZ:US:2008:3.US.1058.08.1
sp. zn. III. ÚS 1058/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. F., zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 13, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2006, č.j. 14 Cmo 254/2005-42, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2005, č.j. 54 Cm 63/2003-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a "za použití ústavněkonformního výkladu ustanovení zákona o soudních poplatcích, ustanovení §220p a §220 k obchodního zákoníku" zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 54 Cm 63/2003 se podává, že stěžovatel (zde coby navrhovatel) se "návrhem na přezkoumání výše vypořádání v penězích při převzetí jmění hlavním akcionářem" proti vedlejší účastnici RAVIN HOLDING a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1658, domáhal:
1. Aby "soud přezkoumal výši přiměřeného vypořádání podle §220p obch. zák. s přiměřeným použitím §220k odst. 1, 5 a 7 a stanovil výši dorovnání a rozhodl takto:
1. Vypořádání v penězích ve výši 740 Kč poskytované odpůrcem jako hlavním akcionářem při převzetí základního jmění společnosti PPF investiční holding a.s., IČ 4422424, sídlo: Praha 4, Na Pankráci 1658, PSČ 140 21 je nižší než přiměřené. 2. Právo žalobce na dorovnání v penězích činí 540,- Kč na jednu akcii" (dále jen "určovací návrh").
2. "Eventuelně, tj. pro případ, že soud vyhoví petitu" uvedenému sub 1/, "navrhovatel navrhuje, aby soud (s přihlédnutím k tomu, že žalobce poukázal výpisem z účtu majitele cenných papírů vlastnictví 4250 ks akcií) dále rozhodl takto:
Odpůrce je povinen zaplatit navrhovateli částku 2 295 000 Kč s 3% úrokem z prodlení ode dne 5. 7. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku" (dále jen "návrh na plnění").
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 12. 2003, č.j. 54 Cm 63/2003-14, vyzval stěžovatele, aby uhradil doplatek soudního poplatku za žalobu (na plnění) ve výši 92 800 Kč, přihlížeje k tomu, že stěžovatel již zaplatil (za žalobu na určení) v kolkových známkách 1 000 Kč. Současně stěžovatele poučil, že řízení bude zastaveno, jestliže doplatek nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
V záhlaví uvedeným usnesením Městský soud v Praze řízení zastavil; aplikoval ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 549/1991 Sb.") s poukazem na to, že stěžovatel předchozí výzvě nevyhověl, a soudní poplatek nedoplatil.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodl o odvolání stěžovatele tak, že se usnesení soudu prvního stupně "v části o zastavení řízení ohledně požadavku navrhovatele na zaplacení 2 295 000 Kč s příslušenstvím" potvrzuje, a "v části o zastavení řízení ohledně požadavku na určení vypořádání v penězích a práva na dorovnání" se mění tak, že "v tomto rozsahu se řízení nezastavuje".
Odvolací soud dovodil, že v dané věci jde o objektivní kumulaci nároků a nic na tom nemění, že stěžovatel "podmínil" uplatnění požadavku na plnění vyhovujícím určujícím výrokem. Jelikož podaný návrh nelze považovat za alternativní nebo eventuální, neprosadí se podle odvolacího soudu pravidlo obsažené v §6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., na jehož základě se stěžovatel dožadoval toho, aby mu byl soudní poplatek stanoven jen za určovací návrh, a nikoli za návrh v pořadí druhý, na plnění. Zatímco v části řízení o návrhu na plnění je proto jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku správné, v části návrhu o určení zastavit řízení nelze, neboť zde soudní poplatek zaplacen byl. Odvolací soud konečně připomenul, že na posuzovaný návrh nedopadá "žádný z taxativně vyjmenovaných případů zákonného věcného či osobního osvobození od poplatku podle §11 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb.".
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel souběžně ústavní stížnost i dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 178/06, posoudil jakožto návrh nepřípustný, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jej odmítl. Vysvětlil, že: "stěžovatel ani Ústavní soud nemohou předvídat, zda dovolání bude Nejvyšším soudem vyhodnoceno jako přípustné či nikoliv; věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Za dané situace je podání ústavní stížnosti předčasné."
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 2. 2008, č.j. 29 Odo 831/2006-129, odmítl, neboť shledal, že jeho přípustnost podle žádného z rozhodných ustanovení občanského soudního řádu dovodit nelze [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
Podle kritiky stěžovatele, vtělené do obsáhlé a doplněné (nové) ústavní stížnosti, je "základem problému ... otázka, kdo má nést náklady přezkumného řízení podle §220p, resp. §220k obchodního zákoníku, tj. zda hlavní akcionář nebo minoritní akcionáři a zda stávající právní úprava naplňuje princip proporcionality". Stěžovatel dovozuje, že "stanovení povinnosti platit soudní poplatek v zákoně o soudních poplatcích i pro případy přezkoumání výše vypořádání při převodu jmění a vůbec princip nesení nákladů řízení vyvolaných vyvlastněním vyvlastňovanými osobami znamená překážku pro uplatnění práva", a vyslovuje přesvědčení, že "pokud zákonodárce ztížil, resp. znemožnil uplatnění práva vyvlastňovaného akcionáře, pak jednal v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatele zatížil disproporčním břemenem".
Ku podpoře tohoto názoru stěžovatel vznáší následující argumenty:
1. Právní řády Spolkové republiky Německo, Rakouska, Švédska, Spojeného království a Irska zakotvují, že "náklady řízení" na stanovení výše vypořádání po vyvlastnění investice v obchodních společnostech nese "vždy hlavní akcionář". Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 (v odst. 80) sice konstatoval, že "zahraniční právní úpravy mohou být ve vztahu k minoritním akcionářům přátelštější, což však automaticky neznačí, že domácí právní úprava je v rozporu s ústavním pořádkem", neuvedl však "jediný případ země, kde by v podobné situaci byla uložena poplatková povinnost osobě ve stejném postavení jako je stěžovatel", přičemž vysvětlení "přátelštějším přístupem" podle stěžovatele postrádá "ústavněprávní význam".
2. Z ustanovení §23 odst. 3 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a §21a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, vyplývá, že podle uvedených zákonů - dopadajících na problematiku odnětí vlastnického práva - oprávněné osoby, které se domáhají svého práva proti povinným osobám, jsou od soudních poplatků osvobozeny. Obdobně "při rušení spoluvlastnictví soudní poplatek je povinen v první řadě platit ten, kdo o zrušení spoluvlastnického práva žádá, nikoliv ten, komu je spoluvlastnický podíl odnímán". Odtud lze podle stěžovatele vyvodit princip, že "osoby, jejichž majetek je vyvlastňován nebo podroben opatření, které se rovná vyvlastnění ve smyslu nedobrovolného odnětí účasti na podnikání, by neměly být zatěžovány břemenem soudních nákladů v řízení, která jsou vyvolána tímto odnětím majetku". Opačné názory "prezentované v České republice", že ve věcech obdobných posuzované jde o běžný spor o obligační nárok, kde by náklady, zejména náklady soudního poplatku a zálohy na znalecké posudky, měl nést v prvé řadě žalobce, "vybočují z názoru převažujícího v evropském právu a navíc nemají žádné racionální zdůvodnění".
3. Že "princip nevyžadování soudních poplatků od osob ve stejném postavení jako je stěžovatel" představuje "nezbytnou podmínkou práva na spravedlivý proces" a "odpovídá i ustanovením Evropské úmluvy o lidských právech a praxi štrasburských institucí", lze podle stěžovatele dovodit z rozhodnutí Evropské komise pro lidská práva "ve věci Bramelid a Malmström v. Švédsko (stížností 8588/79 a 8589/79)". Švédská vláda totiž "v průběhu projednávání" následujících uvedené rozhodnutí informovala Komisi, že "akceptuje její připomínky, a dále došlo ke změně švédských zákonů, které výslovně stanoví, že náklady přezkumného řízení nese hlavní akcionář a nikoliv minoritní investoři".
4. "Disproporcionalitu násobí" okolnost, že jelikož menšinový akcionář musí žalovat doplatek na vypořádání žalobou na plnění (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1295/07), je zatížen povinností výší doplatku "přesně vyčíslit" již v žalobě, což předpokládá vypracování znaleckého posudku, ke kterému "však soudy stejně vůbec nepřihlížejí".
5. Stěžovatel konečně oponuje názoru Ústavního soudu obsaženému v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, že úprava soudních poplatků "nepodněcuje" hlavního akcionáře k tomu, aby "hodnotu protiplnění stanovil co nejníže", jelikož "čím níže by taková cena byla stanovena (s ohledem na znalecký posudek a stanovisko České národní banky to nelze takto předpokládat), tím většímu nebezpečí neúspěchu v soudním řízení se vystavuje, včetně hrazení soudních nákladů a náhrady škody." Podle jeho názoru totiž "drtivá většina menšinových akcionářů právě vzhledem k soudnímu poplatku, k informačnímu deficitu, ale i k dalším překážkám pro uplatnění práva, žalobu vůbec nepodá", a "pokud hlavní akcionář spor prohraje, pak zaplatí náklady (soudní poplatek) jen ve vztahu k jednomu nebo několika málo žalujícím, což je vzhledem k celkovému zisku zanedbatelná částka".
V doplnění ústavní stížnosti ze dne 6. 10. 2008 se stěžovatel znovu vrací (srov. ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 1295/07) k otázce "správného" žalobního petitu v dotčených věcech, a obsáhle kritizuje názor, vyjádřený k této otázce v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, č.j. 29 Odo 1332/2005-105 (viz níže).
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Oproti očekáváním stěžovatele protiústavnost v uvedeném smyslu v jeho věci dovodit nelze.
Není bez významu, že stěžovatel nárok, který uplatnil v řízení před obecnými soudy, vymezil odlišně od toho, jak jej interpretoval v ústavní stížnosti.
V odvolání proti usnesení o zastavení řízení (procesní spis, č.l. 28) uvedl, že "zformulovaný petit v podaném návrhu je eventuálním petitem dle §6a zákona o soudních poplatcích, přičemž primárním petitem je návrh na přezkoumání výše vypořádání a podle toho by se měl tedy vypočíst soudní poplatek, sekundárním petitem je pak návrh na dorovnání". Podstatu kritiky vtělené do odvolání tedy představoval požadavek, aby soudy návrh na plnění pokládaly za návrh "eventuální" a v důsledku toho aplikovaly stěžovateli příznivý poplatkový režim podle §6a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.
V ústavní stížnosti se stěžovatel - vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, č. j. 29 Odo 1332/2005-105, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 1295/07 - již eventuální povahy návrhu na plnění nedovolává ("nepodmiňuje" jej výsledkem řízení o návrhu určovacím), ale namítá, že zatížení žalujících menšinových akcionářů soudním poplatkem za žalobu na plnění odporuje - s ohledem specifika převodu jmění na hlavního akcionáře podle §220p obch. zák. - principu proporcionality. Požadavek na vydání zrušovacího nálezu v posuzované věci pak identifikuje s "ústavněkonformním výkladem ustanovení zákona o soudních poplatcích, ustanovení §220p a §220 k obchodního zákoníku".
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci tehdy, jestliže ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod, tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. k tomuto kupř. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 545/99, III. ÚS 74/02, III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, III. ÚS 686/02, III. ÚS 258/03, I. ÚS 733/01, II. ÚS 644/02, IV. ÚS 239/03, III. ÚS 303/04 a další).
Ústavní soud též připomíná, že jednotlivá ustanovení podústavního práva jsou orgány veřejné moci povinny interpretovat a aplikovat vždy též z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod (srov. sp. zn. III. ÚS 139/98, III. ÚS 257/98, I. ÚS 315/99, II. ÚS 369/01 a další). Tudíž i při případné konkurenci více metodologicky racionálně obhajitelných interpretačních alternativ je nutno zvolit jako výsledek výkladu tu, která je ústavně konformní, resp. ochranu zmíněných práv zajišťuje výstižněji.
Zde je pak rozhodné, že odvolací soud ustanovení položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků (přílohy zákona č. 549/1991 Sb.) vyložil - ve vztahu k nároku, který byl stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatněn - zjevně adekvátně, resp. způsobem, jenž byl předvídatelný a jediný možný. Zcela správně vyloučil možnost posouzení návrhu jakožto eventuálního, a tím i možnost uchýlit se k pravidlu vyjádřenému v ustanovení §6a odst. 1 zákona o soudních poplatcích (ostatně, jak bylo výše zaznamenáno, tomu odpovídající argumentaci sám stěžovatel posléze opustil).
Na tom nemohou ničeho změnit ani stěžovatelovy úvahy o specifikách právního vztahu a z něj vycházejícího nároku, k němuž se soudní praxe dobrala (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2007, č.j. 29 Odo 1332/2005-105). V usnesení ze dne 20. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 1295/07, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "nezpůsobilost žalobce na počátku občanskoprávního sporu stanovit přesně (s úplnou jistotou) výši žalobou uplatněného nároku není nikterak neběžná, což samozřejmě nemůže vést všeobecně k tomu, aby takový "sporný" nárok byl nejprve žalován na správné "určení" jeho výše". To je přiléhavé citovat zde proto, že je zjevné, že nynější spor o soudní poplatek je právě "náhradou" za spor o podobu žalobou uplatnitelného nároku; relevantní - z pohledu namítaného nedostatku proporcionality - však je v podstatě to, zda užití žaloby na plnění - poplatkově "náročnější" - v dotčených právních poměrech vskutku způsobuje zásadní (ústavněprávně relevantní) omezení faktického přístupu k řízení.
Obtíže, s nimiž se setkává navrhovatel řízení při sestavení výše žalované částky však jednak nejsou nikterak odlišné vůči situaci stěžovatelem preferovaného žalobního návrhu na určení, jestliže má být žalováno i na určení, o jakou částku je hlavním akcionářem poskytnuté vypořádání nižší než vypořádání "přiměřené" (§220p odst. 2 obch. zák.), jednak - jak bylo již řečeno - není pro civilistickou praxi nikterak neběžné, že žalobce je v žalobě (z povahy věci) nárok, který míní uplatnit, nucen sestavit co do výše toliko "přibližně", na základě více či méně kvalifikovaného, resp. podloženého odhadu (srov. kupříkladu spory o náhradu škody).
Z uvedeného plyne, že tyto okolnosti tudíž nepůsobí k zátěži, již představuje soudní poplatek podle položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků z žaloby o plnění, nikterak zásadně, resp. způsobem rozhodujícím.
Zůstává pak "ve hře" již jen okolnost, že soudní poplatek podle položky 1 písm. b) je v daných souvislostech typicky vyšší než poplatek ze žaloby o určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. podle položky 2 písm. c) Sazebníku poplatků. Konstrukci stanovení výše poplatku v přímé závislosti na výši předmětu žaloby (peněžitého plnění) - jakožto ústavně konformní - však ani stěžovatel nezpochybňuje.
Stojí za připomenutí, že povinnost k zaplacení soudního poplatku nelze ztotožňovat s povinností nést náklady řízení. Už tím se omezuje dosah argumentace, již stěžovatel zakládá na cizozemských "právních řádech", a na další omezení poukázal Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05 názorem citovaným shora. Ve stěžovatelem odkazovaném rozhodnutí ve věci Bramelid a Malmström proti Švédsku (ochrana před svévolí hlavního akcionáře při nuceného výkupu akcií) problematika náhrady nákladů řízení výslovně zmiňována není; vychází nadto z úsudku, že nešlo o "vyvlastnění", stejně jako se obdobné podává z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 56/05, odst. 53 (viz "proto se jedná o případ řešení kolize základních práv a svobod, nikoli o vyvlastnění ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny").
Poukazuje-li stěžovatel na osobní osvobození od soudního poplatku podle §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb. (tj. osob oprávněných z restitučních zákonů č. 403/1990 Sb. a č. 229/1991 Sb.), je zřejmé, že jejich postavení s postavením "ostatních akcionářů" ve smyslu §220p odst. 2 obch. zák. je nesrovnatelné; nejde - již prima facie - o "osoby ve stejném postavení", pročež odlišné "poplatkové" nakládání s nimi nemá ústavněprávní reflexi, a to ani ve vztahu k "spravedlivému procesu", jehož se stěžovatel dovolává.
V této souvislosti se zjevuje též nedostatek stěžovatelova návrhu, pakliže se dožaduje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů "za použití ústavně konformního výkladu ustanovení zákona o soudních poplatcích..."; není totiž ani patrné, která "ustanovení" má Ústavní soud "vyložit". Posledně zaznamenaná námitka směřuje k ustanovení o osvobození od soudních poplatků, zatímco předchozí (jakož stěžovatelem reálně zvolený postup v řízení před obecnými soudy) implikují orientaci k "výkladu" ustanovení, upravujících režim stanovení výše poplatku, patrně podřazením nároků "ostatních akcionářů" žalobám na určení.
Odlišný výsledek řízení o ústavní stížnosti by tedy bylo možno ustavit jen v případě zrušení určitých ustanovení zákona č. 549/1991 Sb. (jeho přílohy) ve vztahu k osobám, jimž derogační důvody svědčí, tj. v daném případě pro ty, které se domáhají - žalobou na plnění - zaplacení dorovnání podle §220p odst. 4 ve spojení s §220k odst. 1 a 5 obch. zák. (srov. metodu, prezentovanou Ústavním soudem kupříkladu v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05).
Se zřetelem k výše dovozenému, a k tomu, že stěžovatel námitku "protiústavnosti" ústavní stížností napadených usnesení výslovně identifikoval s požadavkem na odlišnou interpretaci dotčených ustanovení právních předpisů, neshledal Ústavní soud ani důvody postupu podle §64 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Není důvod upírat validitu závěru Nejvyššího soudu obsaženém v usnesení ze dne 5. 2. 2008, č.j. 29 Odo 831/2006-129, podle něhož dovolání nebylo (objektivně) přípustné.
Za této situace je standardním závěrem Ústavního soudu, že dovolání nelze považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (ve smyslu citovaného §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a nepřichází zde ani v úvahu, že by odmítnutí dovolání zde mohlo být jakkoli výrazem "uvážení" ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. V důsledku toho se dobrodiní (další) lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu (ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího) uplatnit nemůže.
Ústavní soud však nepovažoval posuzovaný návrh za opožděný [§43 odst. 1 písm. b), §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu] proto, že předchozí ústavní stížnost směřující proti stejným rozhodnutím obecných soudů byla usnesením ze dne 11. 10. 2007 sp. zn. IV. ÚS 178/06 odmítnuta se závěrem, že je "předčasná".
Shrnutím řečeného je tedy namístě závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2008
Jiří Mucha
předseda senátu