ECLI:CZ:US:2010:3.US.1231.09.1
sp. zn. III. ÚS 1231/09
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 16. září 2010 sp. zn. III. ÚS 1231/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. et Mgr. K. S., Ph.D., proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008 č. j. 73 C 764/2008-24, jímž bylo vyhověno žalobě vedlejší účastnice o zaplacení peněžité částky s příslušenstvím, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení a CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o., se sídlem Únětice 128, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008 č. j. 73 C 764/2008-24 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a její právo na možnost jednat před soudem zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2008 č. j. 73 C 764/2008-24 se proto ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností ze dne 6. 4. 2009 doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2009 stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku vydaného v řízení o zaplacení částky 1 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka uvedla, že o existenci tohoto rozsudku se dozvěděla až 16. 3. 2009 od exekutora v exekučním řízení, resp. dne 24. 3. 2009 nahlédnutím do spisu Městského soudu v Brně (dále též jen "městský soud").
Podle stěžovatelky městský soud neučinil všechny potřebné úkony ke zjištění faktického pobytu stěžovatelky. Poukázala na možnosti, kterých zmíněný soud měl využít. Na základě nedostatečného šetření pak městský soud dospěl k závěru, že stěžovatelka je neznámého pobytu, a ustanovil jí opatrovnici. Pro takový postup však nebyly splněny zákonné předpoklady, a stěžovatelce tak byla odňata možnost jednat před soudem. Stěžovatelka dále uvádí, že opatrovnicí byla ustanovena zaměstnankyně Městského soudu v Brně a její ustanovení bylo pouze formální. Opatrovnice se řízení nijak neúčastnila a zřejmě nehájila práva stěžovatelky. Uvedenými skutečnostmi byl porušen čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 73 C 764/2008, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že žalobce (CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o., jako vlastník pohledávky za žalovanou stěžovatelkou) podal u Městského soudu v Brně návrh na platební rozkaz na 1 000 Kč s příslušenstvím. Svůj návrh odůvodnil tím, že stěžovatelka dne 7. 4. 2006 cestovala v dopravním prostředku Dopravního podniku města Brna (právní předchůdce žalobce) bez platné jízdenky, čímž porušila své povinnosti cestujícího. Vzhledem k platnému postoupení pohledávky dopravcem vznikla stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci požadovanou přirážku k jízdnému za porušení přepravních podmínek.
Vzhledem k tomu, že se nepodařilo stěžovatelce doručit platební rozkaz Městského soudu v Brně do vlastních rukou, jmenovaný soud platební rozkaz usnesením ze dne 12. 3. 2007 zrušil. Poté městský soud zjišťoval pobyt stěžovatelky z centrální evidence vězňů generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky, z údajů Úřadu práce Brno-město a Městské správy sociálního zabezpečení v Brně. Protože toto šetření nebylo úspěšné, městský soud usnesením ze dne 7. 3. 2008 sp. zn. 57 Ro 8165/2008 ustanovil stěžovatelce podle §29 odst. 3 o. s. ř. pro další řízení opatrovnici-vedoucí soudní kanceláře Městského soudu v Brně. Ve věci se dne 3. 9. 2008 konalo jednání, po kterém městský soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobě vyhověl. Uvedeného jednání se opatrovnice nezúčastnila. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 9. 2008. Dne 24. 3. 2009 se stěžovatelka dostavila na městský soud a požádala o nahlížení do spisu. Při ověřování její totožnosti městský soud z centrální evidence obyvatel zjistil, že stěžovatelka má evidován trvalý pobyt na jiné adrese, než na kterou bylo doručováno, a to již od 11. 6. 2007, tedy po dobu téměř 3/4 roku před vydáním usnesení o ustanovení opatrovníka osobě neznámého pobytu.
III.
Ústavní soud vyzval účastníka řízení, Městský soud v Brně, aby se k ústavní stížnosti vyjádřil. Ten svého práva nevyužil a pouze odkázal na obsah spisu. Současně vyjádřil souhlas, aby o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bez nařízení ústního jednání.
K vyjádření byla vyzvána též vedlejší účastnice řízení, CFS-FINANCIAL SERVICES, spol. s r. o. Vedlejší účastnice prostřednictvím svého údajného právního zástupce, aniž by však předložila v jeho prospěch vystavenou plnou moc, ač byla o nutnosti právního zastoupení advokátem řádně poučena, stručně shrnula okolnosti projednávané věci a uvedla, že má za to, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí lhůty stanovené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedeným přípisem byla vedlejší účastnice také vyzvána, aby se vyjádřila, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, s tím, že její případné mlčení bude bráno jako její souhlas. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření na tuto výzvu nereagovala.
Právní zástupce stěžovatelky se k výzvě Ústavního soudu, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Vzhledem k uvedenému Ústavní soud rozhodoval bez nařízení ústního jednání.
IV.
Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti ústavní stížnosti, zejména zda byla dodržena lhůta pro její podání. Napadený rozsudek nabyl totiž právní moci podle původního vyznačení ve spisu již dne 16. 9. 2008.
Ústavní soud se obdobnou otázkou ve své předchozí rozhodovací praxi již opakovaně zabýval. Dospěl k závěru, že pokud je podstatou ústavní stížnosti právě otázka, zda příslušný orgán postupoval správně, když ustanovil opatrovníka účastníkovi řízení coby osobě neznámého pobytu, přičemž z tohoto důvodu nebylo rozhodnutí ve věci účastníkovi nikdy doručeno (a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv), je taková ústavní stížnost projednatelná. Lhůtu k podání ústavní stížnosti v takovém případě nutno počítat ode dne, kdy se účastník o existenci rozhodnutí dozvěděl (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 167, str. 267, sp. zn. II. ÚS 565/03, tamtéž, nález č. 160, str. 195, sp. zn. I. ÚS 559/2000, tamtéž, svazek 27, nález č. 111, str. 233, a další).
Případ stěžovatelky je z hlediska jejího postavení v řízení před obecným soudem zcela srovnatelný. I v této věci je důvodem podání stížnosti skutečnost, že stěžovatelce byla v řízení před soudem ustanovena opatrovnice, které byl následně rozsudek doručen. Stěžovatelka tím nedostala příležitost podat proti němu odvolání, sama opatrovnice zůstala v řízení nečinná, a rozsudek tak nabyl právní moci. Stěžovatelka se o jeho existenci dozvěděla až dne 16. 3. 2009 v souvislosti s exekučním řízením. Pokud tedy ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 13. 5. 2009, stalo se tak ve lhůtě stanovené zákonem.
Po zhodnocení skutkové a právní stránky věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
K podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt nebyl znám, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že šetření pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 559/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 111, str. 233, nález sp. zn. II. ÚS 351/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 167, str. 267, nález sp. zn. II. ÚS 629/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69, str. 731, nález sp. zn. II. ÚS 2704/07, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 48, nález č. 44, str. 521, a další).
Stěžovatelce je třeba přisvědčit v tom, že městský soud nevyčerpal všechny dostupné možnosti ke zjištění jejího pobytu. Ze spisu je patrno, že soud si sice vyžádal zprávu z centrální evidence obyvatel a z centrální evidence vězňů a zjišťoval informace od úřadu práce a městské správy sociálního zabezpečení, avšak neučinil další vhodná opatření ke zjištění skutečného pobytu stěžovatelky, jako je např. možnost požádat o součinnost příslušný orgán k ověření, zda a kdo v místě trvalého pobytu stěžovatelky bydlí a zda by mohl podat soudu podrobnější informace, případně i o výpověď poštovního doručovatele k ověření, na základě jakých informací jím byla učiněna poznámka o tom, že adresát se odstěhoval, případně je v místě bydliště neznámý (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 1778/08, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 51, nález č. 185, str. 277).
Ústavní soud shledal důvodnou i námitku týkající se faktické nečinnosti stěžovatelčiny opatrovnice. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení (stejně i sp. zn. IV. ÚS 273/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 7, str. 73). V posuzovaném případě se opatrovnice jednání nezúčastnila a neučinila žádný právní úkon ve prospěch stěžovatelky. Proto se ustanovení osoby opatrovníka ve zkoumaném případě jeví Ústavnímu soudu jako zcela formální a nesplňující požadavky stanovené čl. 36 Listiny.
Další zásadní vadou řízení je, že opatrovnicí stěžovatelky byla ustanovena zaměstnankyně-vedoucí kanceláře procesního soudu. Na problematičnost praxe ustanovování opatrovníků z řad zaměstnanců soudu Ústavní soud poukázal již v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69, str. 731), v němž konstatoval, že pokud byl soudem ustanoven jako opatrovník justiční čekatel, který je zaměstnán u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Podle názoru Ústavního soudu je spíše těžko představitelné, aby pracovník soudu (v daném případě vedoucí kanceláře soudu) v postavení opatrovníka účastníka řízení ve věci řešené tímtéž soudem jakkoliv brojil proti postupu a rozhodnutí soudu. Naopak je v takovém případě velmi pravděpodobný konflikt mezi zájmem zaměstnavatele opatrovníka (a tím i jeho samotného) na co nejrychlejším skončení věci a zájmem účastníka řízení, kterého má zastupovat, na plném zachování jeho práv a oprávněných zájmů. Proto je praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, v naprostém rozporu s účely, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo. V nálezu sp. zn. II. ÚS 303/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 46, nález č. 141, str. 361) Ústavní soud označil za nesprávný postup soudu, který ustanovil opatrovnicí soudní úřednici, která je zaměstnána u téhož soudu; za porušení práva na spravedlivý proces též považoval tolerování zcela nečinného opatrovníka účastníka řízení.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci se městský soud dopustil stejných pochybení, která byla ve shora zmíněných případech důvodem ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Pokud za tohoto stavu ve věci jednal a rozhodl, odňal stěžovatelce možnost jednat před soudem. V důsledku toho došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil.