ECLI:CZ:US:2018:3.US.1659.18.1
sp. zn. III. ÚS 1659/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Kyrychem, advokátem, sídlem Kobližná 71/2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 6 Tdo 1516/2017-200, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 4. 2016 č. j. 40 T 11/2014-6873 byl stěžovatel uznán vinným v bodě 1) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v bodech 4b), c) a 9a), b) dvojnásobným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v bodě 8a) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 6. 2017 č. j. 3 To 117/2016-7300 podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuto jako nedůvodné.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě namítá porušení práva na zákonného soudce, neboť při přidělování jeho kauzy trestnímu senátu krajského soudu byl porušen příslušný rozvrh práce, když věc byla přidělena senátu 40 T, který není specializován na podvody, a nebyl dodržen rotační princip. Nejvyššímu soudu vytýká, že nepodrobil vyjádření předsedkyně senátu, z něhož vrchní soud vycházel, kritickému přezkumu a vzniklé pochybnosti nevyvrátil. Dle jeho názoru krajský soud pochybil i při výběru přísedících, neboť z rozvrhu práce není zřejmé, jakým způsobem si předseda senátu k jednotlivým věcem přísedící vybírá.
6. Stěžovatel dále poukazuje na porušení práva spoluobžalovaných M. B. a K. T. vyjádřit se k výpovědím ostatních obžalovaných a klást jim otázky, přičemž nesouhlasí se stanoviskem vrchního soudu, které považuje za vnitřně rozporné, a má za to, že krajský soud formálně pochybil, když jim toto právo v rozporu s §208 tr. řádu odepřel.
7. Stěžovatel uvádí, že v průběhu trestního řízení namítal zcela zásadní skutečnost, že nebyla jednoznačně identifikována poškozená osoba, takže nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, když orgány činné v přípravném řízení se v tvrzení o poškozené osobě neshodly a soudy za ni označily loterijní společnosti, které deklarovaly, že se nijak poškozenými necítí.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že postup orgánů činných v trestním řízení byl od samého počátku veden nesprávně a účelově. Při domovní prohlídce bylo zabaveno účetnictví občanského sdružení UNESCO (dále jen "sdružení"), účetní doklady byly umístěny do pytlů a jejich rozpečetění proběhlo bez přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce. Když pak získal přístup k zabaveným materiálům, účetnictví mezi nimi nebylo. Domnívá se, že jeho ztráta byla způsobena úmyslným jednáním policejního orgánu, na něž patřičně nedohlédl dozorový státní zástupce. Policejní orgán při domovní prohlídce nadto ignoroval šanony s materiály sdružení vztahující se k jeho osvětové a popularizační činnosti, tj. důkazy svědčící ve prospěch stěžovatele. Policejní orgán nepřikládal žádnou hodnotu ani stěžovatelem předloženým kazetám obsahujícím záběry, které považuje za špičkové, vysoké tvůrčí hodnoty. Stěžovatel tak nemohl prokázat konkrétní výsledky činnosti svého sdružení. K doložení užití poskytnutých finančních prostředků pak učinil důkazní návrhy, soud však provedení označených důkazů nepřipustil, aniž by své rozhodnutí patřičně odůvodnil.
9. Stěžovatel též poukazuje na to, že veškerá pochybení, kterých se dopustil, byla administrativního rázu a byla po jejich zjištění napravena. Jeho formální pochybení tak nemůže být považováno za trestný čin.
10. Dle stěžovatele v rozsudku chybí i míra, o kterou se měl zvětšit jeho majetek, či majetek jiného, což je podstatná informace pro určení výše škody. Tím jsou rozsudek i všechna navazující rozhodnutí nepřezkoumatelná.
11. Stěžovatel konečně vysvětluje, proč některé transakce prováděl v hotovosti, nikoli převodem na bankovní účet, když bankovní převody např. do Číny jsou prováděny složitě a zdlouhavě a jsou značně finančně nákladné.
12. S odkazem na výše uvedené a na judikaturu Ústavního soudu vyslovující se ke zjišťování skutkového stavu v trestním řízení, k obsahu výroku a odůvodnění trestního rozsudku a k opomenutým důkazům, a na judikaturu Nejvyššího soudu k trestnému činu podvodu stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že se žádného trestného jednání nedopustil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé).
15. Ústavní soud především konstatuje, že v posuzované věci šetřily orgány činné v trestním řízení společnou trestnou činnost deseti osob, přičemž se na Ústavní soud obrátili i další odsouzení, jejichž ústavní stížnosti byly odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1421/18, ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. II. ÚS 1373/18, ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1361/18 a ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1362/18, dostupná jako další rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Šlo v nich přitom o skutkové a hmotněprávní námitky, kterými argumentuje i stěžovatel.
16. Brojí-li stěžovatel proti provádění a hodnocení důkazů, usiluje tím o revizi skutkových zjištění, na jejichž základě byl uznán vinným shora uvedenými zločiny podvodu. Takto sepsanou ústavní stížností pokračuje v polemice se soudy uplatněním námitek, které jim adresoval již dříve a k nimž se soudy ve svých rozhodnutích patřičně vyjádřily, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu nepřísluší.
17. Článek 36 odst. 1, jehož se stěžovatel především dovolává, vyžaduje mimo jiné, aby vina obviněného byla prokázána zákonným způsobem. Účelem uvedeného článku Listiny je požadavek zákazu svévole nebo libovůle při provádění a hodnocení důkazů. Proto Ústavní soud zaměřil svůj přezkum především na to, zda proces jako celek měl spravedlivý průběh (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Schenk proti Švýcarsku ze dne 12. 7. 1988, A 140). V postupu krajského soudu a v přezkumném odvolacím řízení i v řízení o dovolání však nezjistil žádné pochybení dosahující ústavněprávní roviny.
18. Z obsahu rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Krajský soud si provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí a patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů. Dostál tak požadavkům §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Vrchní soud se s jeho postupem ztotožnil, když nezjistil, že by některý ze stěžejních důkazů nebyl proveden, nebo že by důkazy byly hodnoceny v rozporu s pravidly formální logiky.
19. Stěžovatel sice shledává porušení svého práva na řádné soudní řízení, z odůvodnění rozsudků krajského soudu i vrchního soudu je však zřejmé, že se soudy otázkou viny stěžovatele zabývaly pečlivě a závěr o tom, že svým jednáním spáchal trestný čin podvodu a trojnásobný trestný čin podvodu formou pomoci, je důsledkem jasné, logické a přezkoumatelné úvahy. Trestné jednání stěžovatele popsané ve skutkové větě rozsudku krajského soudu vyvodily ze svědeckých výpovědí a značného množství listinných důkazů. Jak konstatoval v rozsudku vrchní soud, zjištěné skutečnosti, posuzované komplexně, zcela zjevně vykazují znaky podvodného scénáře předem stanoveného a promyšleného, který se nevymyká obdobným scénářům v jiných případech posuzovaných v současné justiční praxi. Jejich cílem bývá vylákání finančních prostředků na základě nepravdivých údajů či údajů, které jsou v rozporu se skutečností, kdy po získání těchto peněz se pachatelé pomocí přeměn právnických osob, včetně jmění, jakož i zdánlivými převody těchto finančních prostředků, hodlají zbavit své odpovědnosti. Odůvodnění obou rozhodnutí jsou dostatečně přesvědčivá, přičemž z nich s ohledem na promyšlenost jednoznačně protiprávního jednání jasně vyplývá i důvodné přesvědčení soudů o naplnění subjektivní stránky uvedených zločinů.
20. Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že by krajský soud vedl dokazování jednostranně, neboť řadě důkazních návrhů obžalovaných vyhověl. Označil-li část navržených důkazů za nadbytečné a nesouvisející s podstatou trestného jednání, přičemž své úvahy pro tento závěr podrobně vysvětlil (viz str. 113 až 115 rozsudku), z ústavního hlediska je jeho postup akceptovatelný. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout a vyložit, z jakých důvodů jim nevyhověly [viz např. nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)]. Dané povinnosti krajský soud dostál, takže nejde o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Na nerealizované důkazní návrhy pak patřičně reagoval i vrchní soud (viz str. 61 jeho rozsudku). Mělo-li z několika krabic dokumentů vyplynout, že peníze poskytnuté loterijními společnostmi byly skutečně užity na obecně prospěšné účely, toto tvrzení bylo soudy obou stupňů spolehlivě vyvráceno prokázaným zjištěním, že tyto dokumenty jsou jen "uměle vytvořené". Nadto se soudy uvedenými materiály v krabicích zabývaly. Například vrchní soud na straně 60 a 61 svého rozhodnutí konkrétně zkoumal obsah videí, jež měla pozitivní činnost sdružení dokazovat. V návaznosti na učiněná zjištění, popsaná v odůvodnění rozsudků, pak soudy nijak nepochybily, nevyslechly-li navrhované svědky, kteří se měli na vzniku těchto materiálů podílet.
21. Námitka opomenutých důkazů i ztráty mnohých účetních dokumentů o činnosti sdružení během vyšetřování dané kauzy byla obsahem i ústavní stížnosti spoluobžalovaného J. T. (organizátora trestného jednání) vedené pod sp. zn. II. ÚS 1373/18, přičemž Ústavní soud žádný ústavněprávní deficit neshledal. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v rozhodnutích popsáno, neměl na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k jeho kasační ingerenci. Na tomto závěru Ústavní soud neshledal důvod cokoli měnit ani v nyní posuzované věci.
22. Soudy všech stupňů se důkladně zabývaly i zásadní a všemi obviněnými opakovaně vznášenou námitkou o neexistenci vzniku škody a poškozeného. Jednoznačně však z provedeného dokazování vyvodily, že ke snížení majetku loterijních společností došlo, neboť jednotlivá občanská sdružení, včetně sdružení založeného stěžovatelem, na základě žádosti o finanční prostředky obdržela částky specifikované ve výroku rozsudku krajského soudu na jimi uváděné obecně prospěšné účely. Skutečnost, že orgány činné v přípravném řízení neměly na otázku určení poškozeného vždy shodný názor, není relevantní, neboť v obžalobě byli poškození uvedeni stejně jako v odsuzujícím rozsudku. Občanská sdružení byla ostatně účelově právě kvůli podvodnému získání peněz zakládána, přičemž z dokazování vyplynulo, že poskytnuté finanční prostředky nebyly na obecně prospěšnou činnost použity. Je nerozhodné, že se loterijní společnosti k trestnímu řízení se svým nárokem nepřipojily, neboť škoda jako objektivní kategorie není závislá na subjektivním postoji poškozeného. O tom, proč se poškozené společnosti nepřipojily k trestnímu řízení, lze pouze spekulovat, neboť v tomto směru nebylo dokazování vedeno.
23. Také námitka, že nedošlo k naplnění znaku "obohacení sebe nebo jiného" byla předmětem přezkumné činnosti vrchního soudu (viz str. 60 jeho rozsudku) a zjevně neopodstatněnou ji shledal též Nejvyšší soud. Ani Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že přinejmenším znak "obohacení jiného" je dán. Znak obohacení je ve skutkových zjištěních krajského soudu ve výroku rozsudku obsažen a dále je specifikován v odůvodnění. Lze přitom souhlasit se stanoviskem Nejvyššího soudu, že nezjištění dalšího osudu peněz získaných podvodným jednáním (případně nezjištění mechanismu jejich rozdělení mezi jednotlivé pachatele) vyvození trestní odpovědnosti nebrání.
24. Nejvyšší soud řešil i další námitku stěžovatele, že jeho pochybení při zakládání sdružení bylo pouze administrativní povahy, přičemž případně poukázal na okolnosti, které takovou verzi vylučují a naopak potvrzují předem stanovený a podvodný scénář, jaký je pro danou trestnou činnost charakteristický. Vyjádřil-li se v této souvislosti i k nemožnosti použití zásady ultima ratio, je jeho stanovisko akceptovatelné, neboť stěžovatel byl odsouzen za zločiny, u kterých se zásada subsidiarity trestní represe zpravidla neuplatní z důvodu rozsáhlosti a sofistikovanosti trestného jednání i výše způsobené škody.
25. S ohledem na obsah odůvodnění soudních rozhodnutí nevede stěžovatelova argumentace Ústavní soud k závěru, že by postupem soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva, která se obsahově překrývají s komplexní garancí spravedlivého řízení podle hlavy páté Listiny. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
26. Stěžovatel jako jediný z obžalovaných, kteří podali ústavní stížnosti, argumentuje též porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít v řízení před krajským soudem tím, že jeho trestní věc byla přidělena senátu 40 T nestandardním způsobem, protože tento senát má dle rozvrhu práce jinou specializaci a nebyla dodržena rotace senátů, přičemž není ani zřejmé, jakým způsobem si předsedkyně senátu vybrala přísedící. V této souvislosti Nejvyššímu soudu vytýká, že pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, aniž by si správnost postupu sám ověřil.
27. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, jež mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 až §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se mimo jiné jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci a přísedící, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích].
28. Ústavní soud v minulosti vyložil obsah práva na zákonného soudce tak, že toto právo na jedné straně dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost a na straně druhé představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel), aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen ? pro různé důvody a rozličné účely ? výběr soudů a soudců "ad hoc". Toto právo není vyčerpáno toliko zákonným určením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců v senátech, jak požaduje čl. 94 Ústavy. Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, které vyplývají pro rozvrh práce, náleží předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu pro účastníky řízení [viz nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101), ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98 (N 11/13 SbNU 71), ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 93/99 (N 183/38 SbNU 463)].
29. V posuzované věci měl krajský soud v rozvrhu práce (ve znění ke dni 1. 8. 2014) stanovena pravidla pro určení nejen konkrétního senátu, ale i přísedících. Přesto si vrchní soud vyžádal vyjádření předsedkyně senátu krajského soudu 40 T ke způsobu, jakými byl veden postup při sestavování senátu v předmětné věci, a předsedkyně tohoto senátu mu podrobně vyložila, jak byl senát sestaven a obsazen. Z rozvrhu práce si pak ověřil, že věc stěžovatele byla přidělena do senátu 40 T v souladu s jeho pravidly a také přísedící byli do tohoto senátu vybráni podle příslušné úpravy v rozvrhu práce s přihlédnutím k jejich pracovní vytíženosti a zdravotnímu stavu. Ztotožnil-li se Nejvyšší soud s jeho závěrem o nedůvodnosti námitky stěžovatele (i dalších spoluobžalovaných), jeho argumentaci nelze z ústavního hlediska nic vytknout, neboť další zjišťování způsobu přidělení věci do senátu 40 T za stavu, kdy platný rozvrh práce krajského soudu relevantní pravidla obsahoval, krajský soud se jimi řídil a vrchní soud si jeho postup náležitě ověřil, přičemž podrobně a přezkoumatelným způsobem své stanovisko odůvodnil (viz str. 49 až 52 jeho rozsudku), by bylo nadbytečné.
30. Poukazuje-li stěžovatel na porušení práva spoluobžalovaných M. B. a K. T. vyjádřit se k výpovědím ostatních obžalovaných a klást jim otázky, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se bezprostředně projevilo na jejím právním postavení. Stěžovatel však neuvádí, jakým způsobem se tvrzená protiústavnost, které se měl krajský soud dopustit vůči dvěma spoluobžalovaným, odrazila v jeho právním postavení, resp. do jakých mu náležejících základních práv tím mělo být přímo zasaženo. Ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby však podat nelze, neboť zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99, ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 3665/15 či ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1792/18). Pouze nad rámec uvedeného lze poznamenat, že i s touto námitkou, kterou vznesly v odvolání jmenované spoluobžalované, se vrchní soud řádně vypořádal (viz str. 52 až 54 jeho rozsudku). Z jeho odůvodnění se přitom podává, že stěžovatel na rozdíl od jiných spoluobžalovaných se početných hlavních líčení zúčastňoval a s výpověďmi ostatních obžalovaných seznámen byl a mohl se k nim vyjádřit.
31. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu