ECLI:CZ:US:2009:3.US.1691.09.1
sp. zn. III. ÚS 1691/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Ing. E. Š. a 2/ Ing. R. Š., zastoupených Mgr. Janem Kutějem, advokátem se sídlem v Praze 5, Preslova 126/17, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2009, č. j. 16 Co 3/2009-364, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 11. 2008, č. j. 40 C 6/2008-338, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, 32 Cdo 150/2007, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, č. j. 30 Co 332/2004-262, s výjimkou výroku, ve kterém byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2004, č. j. 32 C 219/99-240, ohledně 1% úroku z prodlení denně z částky 95466 Kč za dobu od 6. 1. 1996 do 5. 11. 1996 a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 6. 2004, č. j. 32 C 219/99-240, s výjimkou výroku, kterým byla žaloba zamítnuta v rozsahu, ve kterém se vedlejší účastník domáhal zaplacení 1% úroku z prodlení denně z částky 95 466 Kč za dobu od 6. 1. 1996 do 5. 11. 1996, a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení) rozhodl tak, že: 1/ oba stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi (společnosti BONO, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Sládkovičova 1306 - v řízení před obecnými soudy žalobkyni) úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 95 466 Kč od 6. 1. 1996 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku s tím, že se žaloba ohledně úroku z prodlení ve výši 346 % ročně zamítá, 2/ žaloba, kterou se vedlejší účastník domáhal, aby mu oba stěžovatelé společně a nerozdílně zaplatili částku 60 501 Kč s 1 % úrokem denně od 1. 10. 1996 do zaplacení, se zamítá, a 3/ vedlejší účastník je povinen nahradit prvnímu a druhému stěžovateli náklady řízení v částce 194 956 Kč, resp. 186 095 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem 1/ rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ohledně úroků z prodlení ve výši 19 % ročně z částky 95 466 Kč od 6. 1. 1996 do zaplacení potvrdil, 2/ ve výrocích o náhradě nákladů řízení tento rozsudek změnil potud, že vedlejší účastník je povinen nahradit náklady řízení prvnímu stěžovateli ve výši 15 984 Kč a druhému stěžovateli ve výši 11 754 Kč, vždy do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců, a 3/ rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že vedlejší účastník "neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní ohledně výše zákonných úroků z prodlení", jelikož "nikdy netvrdil, jaká byla výše obvyklých úroků za úvěry, které poskytovaly banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, a nikdy ani taková tvrzení ničím nedoložil a neprokázal" (srov. §369 odst. 1 ve spojení s §502 obch. zák., v rozhodném znění). Dále vytýkají odvolacímu soudu, že "nesměl rozhodovat o již pravomocném výroku napadeného rozsudku soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení l. stěžovateli a 2. stěžovateli společností BONO, spol. s r. o.", a dovozují, že jeho měnící rozhodnutí o náhradě nákladů řízení postrádá oporu v procesních úkonech účastníků řízení, neboť v odvolání dal druhý stěžovatel výslovně najevo, že (v této souvislosti) jím napadá toliko "chybějící" část výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterou mu byl "fakticky" zamítnut požadavek na přiznání náhrady nákladů řízení v rozsahu 65 890 Kč, a rovněž první stěžovatel se domáhal "pouze jemu nepřiznané části nákladů řízení".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To je zde významné potud, že jiná ústavněprávně relevantní pochybení, než měřitelná prizmatem spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (jehož zásady byly právě vyloženy) zde nepřicházejí v úvahu, a stěžovatelé je ani nenamítají.
K úsudku, na jehož základě lze dospět k závěru o kolizi se zásadami spravedlivého procesu tedy naopak nelze dospět v situaci, kdy rozhodné právní závěry obecných soudů (Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4) vycházely z právních názorů, jež byly v soudní praxi již dříve formulovány, lze je mít za ustálené, a nejsou zpochybnitelné coby "exces" či výraz "libovůle" (viz výše).
Tak je tomu však v posuzované věci.
Ke kritické otázce určení výše obvyklých úroků za úvěry, které poskytovaly banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy, vymezené námitkou stěžovatelů, se ve srovnatelných skutkových a právních poměrech již dříve vyjádřil Nejvyšší soud, a to nejen ve zmíněném rozsudku vydaném v dané věci, nýbrž i v usnesení ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 165/2000, a rozsudku ze dne 20. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 162/2006 (ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3024/07, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost).
Z odůvodnění těchto rozhodnutí vyplývá, že představuje procesně regulérní postup, jestliže soud, kterému je z úřední činnosti známo, kolik činily obvyklé úroky z úvěrů poskytovaných bankami v místě sídla společnosti v době vzniku prodlení, k této otázce neprováděl další dokazování. Zůstává pak i mimo pochybnost, že stěžovatelé byli se stanoviskem soudu k výši úroku v řízení zavčas seznámeni (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2005, 32 Cdo 150/2007, vydaného v jejich věci) a mohli se k němu vyjádřit či případně předložit důkaz opaku; to však neučinili, a ani v ústavní stížnosti neuvádějí konkrétní argumenty ve prospěch závěru, že správná výše obchodním zákoníkem předvídaných úroků byla ve skutečnosti odlišná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008).
Podstatné pak je dvojí; že obecné soudy (soud prvního stupně a odvolací) uplatnily právní názory s konstantní judikaturou souladné a že ani stěžovatelé ve vztahu k těmto názorům nekladou relevantní argumentaci, že se dotýkají některého ze základních práv a svobod, jež měly být v jejich případě zasaženy.
Stěžovatelé námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, opřenou toliko o tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí (co do stanovení zákonného úroku z prodlení), tudíž nepřípustně spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek obchodněprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
Obdobné se - v kontextu ústavněprávním - prosadí i ve vztahu k té části námitek stěžovatelů, jež směřují proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího. K obecnému zákazu změny k horšímu (reformatio in peius) se Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení již dříve vyslovil tak, že tato zásada - obecně platná v trestním řízení - z občanského soudního řádu nevyplývá, a v jeho působnosti se neuplatní (srov. usnesení ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 230/04, usnesení ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 310/99, usnesení ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 380/04, usnesení ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 14/04, usnesení ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 603/06, a usnesení ze dne 29. 11. 2007, III. ÚS 596/07). Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěru, že odvolací soud je oprávněn změnit, resp. zvýšit, náhradu nákladů řízení i v neprospěch účastníka řízení, který byl jediným odvolatelem (srov. též nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, N 100/15 SbNU 31.).
Řečené lze tedy shrnout tak, že stěžovateli předestřená oponentura rozhodnutí obecných soudů nemá ústavněprávní reflex, jelikož jimi otevřený spor spočívá zcela v rovině výkladu práva podústavního, který Ústavnímu soudu nepřísluší; soudy dovozené závěry zjevně nejsou svévolné, nepostrádají racionální základnu, ani nevybočují z hranic, jež jsou v soudní praxi fixovány, a které účastník může předvídat; obecné soudy své právní názory a skutková zjištění rozumně a uspokojivě odůvodnily, a jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2009
Jiří Mucha
předseda senátu