ECLI:CZ:US:2014:3.US.1808.14.1
sp. zn. III. ÚS 1808/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Pavla Rychetského v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele A. T. F., t. č. v předběžné vazbě ve vazební věznici Praha 4 - Pankrác, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem, Voráčovská 14, 147 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014 č. j. Nt 408/2014-51, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. května 2014 č. j. 14 To 64/2014-109, spojené se žádostí o přednostní projednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 26. 5. 2014 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel podle §94 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, vzat do předběžné vazby s účinností od 5. 4 2014 v 17:00 hod na základě žádosti Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických ze dne 25. března 2014 podle čl. XI Smlouvy mezi republikou Československou a Spojenými státy Severoamerickými ze dne 2. července 1925, publikované pod č. 48/1926 Sb., ve znění dodatkových úmluv, publikovaných pod č. 185/1935 Sb. a č. 8/2010 Sb. K žádosti americké strany je přiložen zatýkací rozkaz Magistrátního soudce Spojených států z jižního okresu New York ze dne 26. 3. 2014.
2. Stěžovatel má za to, že výše uvedenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a právo na osobní svobodu dle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
3. Stěžovatel spatřuje hlavní pochybení soudu ve skutečnosti, že byl vzat do předběžné vazby, přestože americká strana předložila zatykač na neurčitou osobu v rozporu s ustanovením §93 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb. (neobsahoval datum narození, státní příslušnost, adresu, celé jméno osoby). Stěžovatel byl zadržen společně s dalšími osobami (F. A. M. J., K. Y. H. M.) a následně vzat do předběžné vazby orgány činnými v trestním řízení, aniž by k takovému postupu měly zákonné zmocnění. Na tom nic nemění fakt, že v přiložené žádosti o zadržení je stěžovatel identifikován podrobně.
4. Stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stížnost, kterou soud druhého stupně zamítl jako nedůvodnou, aniž by se vypořádal s navrhovanými důkazy prokazujícími, že hodlá po propuštění z předběžné vazby zůstat v České republice až do ukončení předběžného šetření (potvrzení zaměstnavatele o pracovním zařazení stěžovatele, nóta velvyslanectví Ukrajiny v České republice). Soud navržené důkazy zcela ignoroval a učinil tak rozhodnutí v podstatě nepřezkoumatelným, když ve svém rozhodnutí se omezil na opakování obecných důvodů již zmíněných soudem prvního stupně. Soud konstatuje, že stěžovatel nemá žádné vazby k České republice (přicestoval na krátkou dobu) a odkázal na povahu a závažnost trestního řízení vedeného v USA, je ohrožen mimořádnou výší trestu odnětí svobody, která mu v případě, že bude uznán vinným, hrozí. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna toliko obvyklými a ničím nepodloženými tvrzeními a zákonnými citacemi. Absentuje tedy hmatatelný důvod pro názor, že stěžovatel zneužije propuštění na svobodu a zmaří další průběh extradičního řízení.
5. Dle tvrzení stěžovatele není naplněn útěkový důvod osoby, o jejíž vydání dle ustanovení §94 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb. se jedná, pokud důvodnost této obavy není založena jejím jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. Dle názoru stěžovatele "zjištěné skutečnosti" musejí mít základ v chování osoby, o jejíž vydání jde, zjištěnými skutečnostmi nemohou být pouhá konstatování o výši trestu a chybějících vazbách stěžovatele k České republice. Poukázal na obdobný názor Ústavního soudu v rozhodnutí sp. zn. II ÚS 2121/10. Vzhledem k tomu, že jednoznačně nebyl naplněn požadavek dle §93 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb., státní zástupce, policejní orgán, následně i obecné soudy zadržením stěžovatele a jeho následným vzetím do vazby porušili čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny, čl. 8 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy, proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Stěžovatel požádal o přednostní vyřízení jeho ústavní stížnosti s ohledem na to, že předběžnou vazbou mu vznikají značné morální i finanční škody a hrozí mu rozpad rodinných vztahů. Poukázal na nepříznivý dopad jeho zadržení na obranu státu Ukrajina, neboť je zaměstnán na velmi významné státní pozici, a argumentoval potvrzením zaměstnavatele o jeho oprávněních při jednáních o prodeji zbraní.
7. Ústavní soud posoudil nejprve případnou naléhavost věci a po zvážení všech okolností dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Věc je naléhavá, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby stěžovatele (a tím k prodlužování omezení jeho osobní svobody), ať už by samotné rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Proto byla tato věc projednána přednostně.
8. Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, a proto nemůže provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem.
9. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představuje především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 271/96 ze dne 6. 3. 1997 (N 24/7 SbNU 153), nález sp. zn. III. ÚS 148/97 ze dne 25. 9. 1997 (N 113/9 SbNU 65), nález sp. zn. IV. ÚS 649/2000 ze dne 20. 3. 2001 (N 48/21 SbNU 423) a další].
10. Vycházeje z obsahu připojeného spisového materiálu, odůvodnění napadených rozhodnutí, jakož i argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud předmětnou věc z pohledu naznačených kautel, přičemž porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal.
11. Usnesení mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
12. Soud prvního stupně se v napadeném rozhodnutí nejprve zabýval tím, že přezkoumal návrh státní zástupkyně, jakož i dosud předložený listinný materiál, týkající se žádosti justičních orgánů Spojených států amerických o prozatímní vzetí do vazby shora uvedených vyžádaných osob a následně dospěl k závěru, že návrh je důvodný. Na území Spojených států amerických se vede proti těmto osobám trestní stíhání pro závažnou trestnou činnost, přičemž jde o trestné činy, jejichž skutkové podstaty jsou identické či obdobné s trestnými činy uvedenými v trestním zákoníku České republiky účinného od 1. 1. 2010 (zák. č. 40/2009 Sb.). Jde o trestné činy, pro které je na základě vydaného mezinárodního zatýkacího rozkazu cizího státu přípustné vydání osoby do ciziny, nejde-li o státního občana České republiky. Státní zástupce bude v následném předběžném šetření poté, co obdrží originály extradičních materiálů od příslušných orgánů Spojených států amerických, zkoumat, zda jsou v dané věci podmínky pro vyslovení přípustnosti vydání s ohledem na taxativně vymezené případy, kdy vydání do cizího státu je nepřípustné ve smyslu §91 zák. č. 104/2013 Sb.
13. Soud prvního stupně však v daném okamžiku dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti odůvodňují obavu z útěku zadržených osob z území České republiky. Zadržení nemají na území České republiky žádné osobní, rodinné, majetkové či podnikatelské vazby. Do České republiky měli přicestovat toliko na velmi krátkou návštěvu a po jejím ukončení opět odcestovat. S ohledem na tuto skutečnost i povahu a závažnost trestního řízení ve Spojených státech amerických je dána důvodná obava z útěku zadržených mimo území České republiky. Motivace k takovému jednání je zde dána i tím, že si jsou vědomi toho, že jim v případě odsouzení na území Spojených států amerických hrozí dlouholeté tresty odnětí svobody. Z těchto důvodů proto rozhodl soud prvního stupně tak, že se zadržení berou do předběžné vazby a o započtení vazby. Soud předběžné či jiné opatření nepovažoval za dostatečné k odvrácení obav z následků v případě propuštění stěžovatele z vazby na svobodu.
14. S uvedenými důvody se zcela ztotožnil odvolací soud, který rovněž poukázal na reálnou obavu z útěku osoby. Důvodem vazby ve smyslu §94 odst. 1 zák. č. 103/2013 Sb., o jejíž předání se jedná, vyplývající z konkrétních zjištěných skutečností. Městský soud v Praze, jak je již shora uvedeno, v odůvodnění napadeného usnesení konstatuje, že A. T. F., F. A. M. J. a K. Y. H. M. přicestovali do České republiky se záměrem zdržet se zde po velmi krátkou dobu a nikdo z nich zde nemá vybudováno žádné zázemí, které by je motivovalo k tomu, aby zde setrvali. K tomu je třeba dodat, že k zadržení došlo krátce po jejich příletu do Prahy, kam všichni přicestovali podle svých slov pouze na krátkodobou návštěvu s úmyslem vzápětí vycestovat.
15. K možné osobní účasti na úkonech trestního řízení ve Spojených státech amerických všichni zaujali zásadně odmítavé stanovisko. Přitom jsou obviněni z trestných činů, za které každému z nich hrozí trest odnětí svobody ve výměře výrazným způsobem přesahující hranici, kterou Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3) spojuje s vazebním důvodem jinak obsahově uvedeným i v §94 odst. 1 zák. č. 104/2013 Sb. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je třeba souhlasit se závěrem, ke kterému dospěl i soud prvního stupně, že v případě dalšího pobytu na svobodě hrozí s vysokou mírou pravděpodobnosti obava, že všichni jmenovaní urychleně vycestují z České republiky a tím účinně zmaří další průběh extradičního řízení, zejména za situace, kdy nebudou mít důvod nadále v České republice setrvávat. Soud prvního stupně vycházel z dostupných a zcela konkrétních skutečností vztahujících se k vyžadovaným osobám a jejich chování, nikoli - jak se v odůvodnění stížnosti namítá - že by abstrahoval od konkrétních okolností a k rozhodování přistupoval paušálně. Úvahy soudu prvního stupně doplnil o závěr, že v případě propuštění stěžovatele z vazby by mohlo dojít ke zmaření účelu trestního řízení.
16. Ústavní soud uvádí, že smyslem extradičního řízení, tím spíše jeho dílčího úkonu, spočívajícího v rozhodování o předběžné vazbě, není posuzování viny osoby, o jejíž vydání se jedná. Takovou kompetenci soudu dožádaného státu nesvěřuje ani smlouva o vydávání citovaná v odůvodnění napadeného usnesení, nehledě na to, že v rámci řízení o vydání soud neprovádí a ani nemá možnost provádět důkazy ke zjištění, zda a za jakých okolností se stal skutek uvedený v extradiční žádosti a zda jej spáchala osoba, o jejíž vydání se žádá. Výše citovaná dvoustranná mezinárodní smlouva o vydání ve znění "Druhé dodatkové úmluvy" publikované pod č. 8/2010 Sb.m.s. pouze vyžaduje, aby byl podán takový důkaz o trestném činu, který podle zákonů platných v místě dopadení postačí, aby ospravedlnil zatčení vyžadované osoby a její dodání k soudu, kdyby tento trestný čin byl spáchán na tomto území. Z obsahu spisu je zřejmé, že v žádosti Ministerstva spravedlnosti Spojených států amerických, adresované České republice, o dočasné zatčení se Spojené státy americké zavazují, že dokumentaci ve smyslu požadavků shora citované úmluvy dodají ve lhůtě dvou měsíců (čl. 7 mezinárodní úmluvy).
17. S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud rozhodně neztotožňuje s námitkou stěžovatele o nedostatečně konkrétním odůvodnění existence jednotlivých vazebních důvodů. Ústavní soud považuje výtky stěžovatele, že se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s navrženými důkazy, za nedůvodné, neboť to bylo věcí právního zástupce stěžovatele předložit důkazy před jednáním soudu prvního stupně (datová zpráva Vrchnímu soudu v Praze dne 12. 5. 2014 v 17:56 hod). Argumentaci stěžovatele lze tedy považovat za pouhou polemiku s jasnými, srozumitelnými a legitimními závěry obecných soudů, která sama o sobě není způsobilá věc posunout do ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481).
18. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost Ústavní soud přednostně projednal mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, kterou odmítl jako zjevně neopodstatněnou (podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2014
Jan Musil v. r.
předseda senátu