ECLI:CZ:US:2020:3.US.2210.19.1
sp. zn. III. ÚS 2210/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené Mgr. Lenkou Skoupilovou, advokátkou, sídlem Vrbová 498/2, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou ze dne 6. května 2019 č. j. ZN 1770/2018-41 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality ze dne 11. dubna 2019 č. j. KRPJ-130234-42/TČ-2018-161071, za účasti Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že výše citovaným napadeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Žďár nad Sázavou, Oddělení obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") byla podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), odložena věc podezření ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jehož se měli dopustit nezjištění lékaři Nemocnice X v souvislosti s léčbou M. Š., když mu nejméně v době od 11. 12. 2018 do 27. 12. 2018 v uvedené nemocnici neposkytli odpovídající lékařskou péči, v důsledku čehož byl nalezen dne 22. 12. 2018 kolem 9:30 hod. na balkoně bytu č. X v XY, mrtev.
3. O stížnosti stěžovatelky jako oznamovatelky rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní státní zastupitelství") napadeným usnesením tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že provedeným prověřováním nebylo prokázáno, že by pochybení při poskytování lékařské péče v Nemocnici X bylo v přímé příčinné souvislosti s následným úmrtím poškozeného.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu. Procesním postupem policejního orgánu, který jí nedoručil oznámení o přibrání soudního znalce z oboru zdravotnictví MUDr. Vladimíra Čížka, byla prolomena zásada kontradiktornosti řízení a s tím související rovnost "zbraní". O této skutečnosti, jakož i o obsahu a závěrech předmětného znaleckého posudku se dozvěděla až z napadeného usnesení policejního orgánu, nebylo jí tak umožněno seznámit se s otázkami, k nimž se měl znalec vyjádřit, klást doplňující otázky znalci nad rámec okruhu otázek stanovených orgánem činným v trestním řízení, vznést proti nim námitky, nebo se k nim jakkoli vyjádřit. Stěžovatelka dále uvádí, že orgány činné v trestním řízení zajištěné důkazy vybíraly selektivně, provedené důkazy nesprávně hodnotily a nezabývaly se všemi důležitými skutečnostmi, které mohly mít vliv na posouzení okolností úmrtí poškozeného. Policejní orgán, jakož i státní zástupce vyšli při svém rozhodování o věci toliko ze závěrů znaleckého posouzení, které bez dalšího jako celek přebrali, tento posudek nepřípustně (v rozporu s §158 tr. řádu) upřednostnili před dalšími zjištěnými skutečnostmi, a ani jeho závěry nijak nekonfrontovali s faktickými okolnostmi úmrtí poškozeného. Státní zástupce napadené usnesení policejního orgánu potvrdil, aniž by se zaobíral a vypořádal s námitkami stěžovatelkou vznesenými v podání ze dne 2. 5. 2019, kterým dodatečně odůvodnila svoji stížnost proti napadenému usnesení policejního orgánu, podanou dne 16. 4. 2019. Stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. III. ÚS 299/06 ze dne 30. 4. 2007 (N 73/45 SbNU 149) a nález sp. zn. I. ÚS 49/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 92/49 SbNU 381)] jakož i Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 ze dne 21. 10. 2009).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatelčino právo na soudní ochranu vůbec nebylo v dané situaci dotčeno. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010), v tzv. fázi prověřování dle §158 až §159b tr. řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení podle §158 odst. 1 a 2 tr. řádu. V tomto stadiu trestního řízení tedy dosud není dán trestně procesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení dle §43 odst. 3 tr. řádu. Není dosud dán ani vyšší stupeň pravděpodobnosti, že vůbec byl spáchán trestný čin, jímž mělo být poškozenému ublíženo na zdraví, způsobena majetková, morální či jiná újma ve smyslu §43 odst. 1 věty první tr. řádu. Vůči osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o zárukách řádného, resp. spravedlivého řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obdobný názor zastává i Evropský soud pro lidská práva (dále také "ESLP"), který ustáleně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (viz např. rozsudek ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. 10. 2006 č. 29858/03).
8. Ústavní soud však není vázán odůvodněním podaného návrhu [viz např. nález ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2645/11 (N 163/70 SbNU 517), bod 8 odůvodnění] a je toho názoru, že stížnost stěžovatelky je lépe posoudit prizmatem práva na účinné vyšetřování ve smyslu čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky s postupem orgánů činných v trestním řízení při šetření jí podaného trestního oznámení. Stěžovatelka se svými námitkami de facto dovolává práva na účinné vyšetřování, proto Ústavní soud považuje za nutné, její stížnost posoudit právě v kontextu tohoto aspektu práva na život.
9. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též v případě posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení v trestním procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto považuje být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole nebo libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat úzce. Kasační intervence Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
10. Dále je třeba uvést, že trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Na straně druhé však nelze pominout, že je jednoznačnou povinností státu zajistit ochranu základních práv včetně práv zaručených Úmluvou, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení, resp. že v určitých situacích lze hovořit o účinné ochraně (obětí) pouze prostřednictvím trestního práva. Selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat typicky porušení čl. 2 odst. 1, čl. 3 nebo čl. 8 Úmluvy.
11. Ústavní soud ve své judikatuře připustil v určitých případech právo poškozeného na provedení tzv. účinného vyšetřování [k tomu více viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016 (N 8/80 SbNU 91)]. Ústavní soud recipoval doktrínu ESLP, pokud jde o pozitivní povinnost státu vůči právu na život. Trestněprávní ochranu a tedy požadavek účinného vyšetřování ve smyslu judikatury ESLP je nutno uplatnit ve všech případech, v nichž je podezření, že k úmrtí osoby došlo cizím zaviněním, byť i ve formě nedbalosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), bod 42 odůvodnění ].
12. Právo na účinné vyšetřování ovšem na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2042/17, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14]. Ústavní soud tak nemůže z podnětu oznamovatele přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2007 sp. zn. IV. ÚS 264/06 nebo ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1274/17). Ústavnímu soudu však přísluší přezkoumávat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu požadavky vyplývajícími z práva na život, jak je zaručeno v čl. 6 Listiny a čl. 2 Úmluvy, tj. s požadavky na účinné vyšetřování (viz obdobně v případě ústavní stížnosti na nelidské zacházení usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012 sp. zn. I. ÚS 745/11).
13. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně [srov. nálezy ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14, ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 3436/14, sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485), ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 3626/13 (N 216/79 SbNU 475) a ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. I. ÚS 860/15 (N 191/79 SbNU 161)]. Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností k dosažení výsledku (usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13).
14. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud po prozkoumání stěžovatelkou napadených rozhodnutí neshledal v postupu policejního orgánu žádná flagrantní procesní ani hmotněprávní pochybení, pro něž by byl na místě jeho kasační zásah. Vyšetřující policejní orgán postupoval nezávisle a nestranně, efektivně a přiměřeně rychle a jeho postup byl také podroben kontrole dozorujícím okresním státním zastupitelstvím. Dospěl-li policejní orgán po provedeném šetření k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, z odůvodnění jeho rozhodnutí je dostatečně patrno, že před jeho vydáním provedl náležité dokazování. Ohledal místo činu, vyhotovil protokol s náčrtkem a fotodokumentací, zajistil zejména biologické stopy, vyslechl samotnou stěžovatelku a rovněž požádal o podání vysvětlení D. K., V. U., a dále připojil lékařské zprávy. Policejní orgán nechal vypracovat znalecký posudek znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví interna, neboť k celkovému posouzení všech skutečností bylo nezbytně nutné odborných znalostí a zkušeností soudního znalce z uvedeného oboru. Shromáždil i další nezbytné materiály. Odložil-li na základě takto provedeného a řádně zhodnoceného šetření věc podezření ze spáchání uvedeného přečinu, z ústavněprávního hlediska nelze jeho závěrům, které plně odpovídají zjištěním, vyvozeným z provedeného dokazování, cokoliv vytknout.
15. Okresní státní zástupce se ve své přezkumné činnosti opět zabýval zhodnocením postupu lékařů Nemocnice X při léčbě onemocnění poškozeného. Vyšel především z kategorických závěrů znaleckého posudku. Z nich vyplývá, že pochybení internisty P. V. v léčebném postupu neprovedením vyšetření D-dimerů, což nebylo možno posoudit jako postup lege artis, bylo následně napraveno správnou léčbou chirurga J. J., a to nasazením léku Clexane. Znalec i přes dílčí pochybení jednoho z lékařů vyhodnotil komplexní péči jako postup v souladu s obvyklými, obecně uznávanými metodami. Podle státního zástupce nebylo prokázáno, že by výše uvedený nesprávný postup lékaře byl v přímé příčinné souvislosti s následným úmrtím poškozeného. Příčinu úmrtí totiž znalec shledal ve vynechání léčby poškozeným. Vyhodnotilo-li okresní státní zastupitelství ve shodě s policejním orgánem, že za dané situace nedošlo k naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty shora uvedeného přečinu, jeho řádně odůvodněný závěr je také plně přijatelný. Ústavní soud nemůže souhlasit ani s názorem stěžovatelky, že by státní zástupce její námitky v odůvodnění napadeného usnesení nereflektoval. Toliko jim nepřisvědčil, neboť vycházejí pouze ze stěžovatelčina vlastního vyhodnocení celé situace.
16. Ústavní soud konstatuje, že mu zásadně nepřísluší přehodnocovat jednotlivé důkazy, popřípadě hodnotit správnost znaleckého posudku. V dané věci evidentně není dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení. Pokud stěžovatelka se závěry předmětného znaleckého posudku nesouhlasila, bylo na ní, aby si opatřila jiný znalecký posudek a navrhla jej provést jako důkaz. Podle §89 odst. 2 tr. řádu každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout a skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k jeho odmítnutí. To platí i pro znalecký posudek (viz také §110a tr. řádu).
17. Konečně namítala-li stěžovatelka, že opatření o přibrání znalce jí nebylo doručeno, lze poukázat na §105 odst. 1 tr. řádu, z něhož vyplývá, že je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení potřeba odborných znalostí, vyžádá si orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, pokud je k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla. Policejní orgán proto nepochybil, jestliže stěžovatelku (či jejího zmocněnce) o přibrání znalce neinformoval.
18. Ústavní soud chápe snahu stěžovatelky dosáhnout řádného vyšetření úmrtí jejího syna. Nicméně nikoli vždy, když se nenajde pachatel, nebo se dokonce, jako v posuzované věci ani neprokáže spáchání trestného činu (přečinu), je možno dovodit porušení základních práv. Jak bylo již zmíněno výše, závazek účinného vyšetřování je závazek náležité péče, a přezkum jeho splnění se proto zaměřuje na otázku, zda orgán činný v trestním řízení vykázal řádnou snahu. Nehodnotí se však výsledek této snahy sám o sobě. V dané věci Ústavní soud shledal, že vyšetřování provedené ve zkoumané věci orgány činnými v trestním řízení splnilo ústavněprávní požadavky na účinné vyšetřování.
19. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2020
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu