ECLI:CZ:US:2009:3.US.2365.09.1
sp. zn. III. ÚS 2365/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ABB s. r. o., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 84-86, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem v Praze, Národní 32, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2009 č. j. 2 Cmo 119/2009-535 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2009 č. j. 33 Cm 30/2006-519, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 8. 9. 2009, doplněnou podáním ze dne 21. 9. 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle stěžovatelky byly porušeny čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí a odvolání stěžovatelky Ústavní soud zjistil, že společnost UniCreditLeasing CZ, a. s., podala žalobu proti stěžovatelce na zaplacení konkrétní částky s úroky. Městský soud v Praze výrokem I usnesení ze dne 27. 2. 2009 č. j. 33 Cm 30/2006-519 řízení zastavil pro zpětvzetí žaloby žalobkyní, výrokem II uložil stěžovatelce povinnost uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 40 990,-Kč a výrokem III rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni. Soud ve vztahu k výroku II aplikoval §146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu s tím, že žalobkyně vzala žalobu zpět v důsledku zaplacení požadované částky stěžovatelkou v průběhu řízení. Uvedl, že v případě zpětvzetí žaloby soud nezkoumá důvod zaplacení předmětné částky a vychází pouze z toho, že částka byla v průběhu řízení zaplacena.
Stěžovatelka podala odvolání proti výroku II. Namítala, že žaloba byla podána nedůvodně (resp. předčasně). Uvedla, že vysvětlovala žalobkyni, že není primárním dlužníkem, nýbrž ručitelem a závazek splní, jakmile žalobkyně prokáže splnění podmínek dle §306 odst. 1 obchodního zákoníku. Po předložení důkazu o splnění zákonných podmínek pak závazek bez prodlení jako ručitelka zaplatila. Žalobkyně však podala žalobu před tím, než v souladu s obchodním zákoníkem vyzvala primárního dlužníka ke splnění. Důkaz o výzvě primárnímu dlužníkovi žalobkyně předložila stěžovatelce až po podání žaloby. Stěžovatelka, i s ohledem na své podání ze dne 13. 1. 2009, ve kterém brojila proti přiznání nákladů řízení žalobkyni, namítala nepřezkoumatelnost prvostupňového nákladového výroku s tím, že soud se její námitkou nezabýval.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 5. 2009 č. j. 2 Cmo 119/2009-535 výrok II prvostupňového rozhodnutí potvrdil a současně uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení odvolacího. Aplikaci §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu shledal správnou a uvedl, že důvodnost žaloby soud nezkoumá podle hmotného práva; za důvodnou je z procesního hlediska považována žaloba, jestliže žalovaný v průběhu řízení žalobou vymáhanou pohledávku dobrovolně uhradí. V dané věci bylo procesním důvodem zastavení řízení chování stěžovatelky, v důsledku jejíhož zaplacení vzala žalobkyně žalobu zpět.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentovala obdobně jako v odvolání. Uvedla, že se jednalo o závazek z leasingových smluv, došlo u ní k prodeji části podniku, jehož součástí byl i předmět leasingu, čímž práva a povinnosti přešly ex lege na nabyvatele části podniku; v důsledku toho stěžovatelka již nebyla přímým dlužníkem, ale ručitelem. Stěžovatelka uvedla, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyni prodej části podniku řádně oznámila a sdělila žalobkyni, že stěžovatelka jako ručitel bude plnit dluh pouze za splnění podmínek dle §306 odst. 1 obchodního zákoníku (tedy teprve, bude-li přímý dlužník žalobkyní nejdříve písemně vyzván a dluh nesplní v přiměřené době po výzvě). Žalobkyně přitom podala žalobu proti stěžovatelce aniž splnila podmínky dle obchodního zákoníku; teprve v průběhu řízení vyzvala přímého dlužníka k plnění a stěžovatelce předložila důkaz o provedené výzvě. Dle stěžovatelky je tak evidentní, že žalobkyně podala žalobu před vznikem nároku vůči stěžovatelce, tedy nedůvodně (předčasně). Nákladové rozhodnutí soudů považuje stěžovatelka za formalistické, rozporné s právem na spravedlivý proces a principem legitimního očekávání. Dle stěžovatelky nelze rozhodovat o důvodnosti žaloby zcela bez ohledu na hmotné právo; soudy dle ní interpretovaly předmětné ustanovení bez ohledu na jeho účel a smysl. Uvedla, že závěr zaujatý soudy by také např. znamenal, že každému žalobci, který podá žalobu předčasně (např. v případech, kdy pohledávka ještě není splatná), a poté mu žalovaný uhradí řádně a včas pohledávku (protože mezi tím se v průběhu řízení pohledávka stane splatnou), soud přizná náhradu nákladu řízení s odůvodněním, že nezkoumá, zda žaloba byla podána po (hmotném) právu. Dle stěžovatelky tak soudy aplikovaly předmětné ustanovení naprosto mechanicky, aniž se zabývaly argumentací stěžovatelky a okolnostmi případu (stěžovatelka nezavdala příčinu k podání žaloby). Poukázala na konkrétní pasáže a argumentaci v nálezech Ústavního soudu ze dne 4. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 129/06, ze dne 26. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 142/06, ze dne 8. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 439/06, ze dne 3. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 536/06, ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 198/07, ze dne 17. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 315/07, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 3270/07 a ze dne 10. 2. 2009 sp. zn. II. ÚS 420/08.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná. Stěžovatelka ústavní stížností napadla celé rozhodnutí prvostupňového soudu, tedy vedle nákladového II. výroku také výrok I a III, kterými prvostupňový soud rozhodl o zastavení řízení pro zpětvzetí a o vrácení soudního poplatku žalobkyni. Proti výroku Ia III však stěžovatelka nepodala odvolání. Ústavní soud proto v souladu s §72 odst. 3, §75 odst. 1 a §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost ve vztahu k výroku I a III prvostupňového usnesení odmítl pro nepřípustnost.
Ve zbývající části považuje Ústavní soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře také opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen především prvek svévole.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o její povinnosti nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně a (v podstatě) namítá, že obecné soudy rozhodly o aplikaci §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, aniž se zabývaly důvodností podané žaloby.
Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace jednoduchého práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména tehdy, jestliže ji lze opodstatněně kvalifikovat jako porušení základních práv nebo svobod stěžovatele.
Dle §146 odst. 2 občanského soudního řádu, jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
Oba soudy dospěly k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť stěžovatelka uhradila požadovanou částku až po podání žaloby; důvodem zastavení řízení tedy bylo zpětvzetí žaloby pro uhrazení požadované částky.
Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce (navrhovatel) nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení); tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil (zaplatil vymáhanou pohledávku, uzavřel se žalobcem požadovanou dohodu apod.). Důvodnost podání návrhu je zde rovněž třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán z tohoto hlediska důvodně, i kdyby žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol: Občanský soudní řád, Komentář -I. díl, 7. vydání, str. 662, bod 3).
Závěr obecných soudů o povinnosti stěžovatelky uhradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení nelze s ohledem na výše uvedené považovat za závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. V daných souvislostech nutno zdůraznit, že i důvodnost podaného návrhu ve smyslu uvedeného ustanovení třeba uvažovat procesně, tedy z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce (tj. podle procesního výsledku a nikoli podle hmotného práva). Soud v tomto stadiu řízení a v dané procesní situaci nemohl zkoumat, zda požadavky žalobkyně byly v souladu se zákonem, zda šly nad jeho rámec atd., když řízení ve věci samé již nemohlo být provedeno, neboť důvod řízení po zaplacení žalované částky odpadl. Tato interpretace odpovídá komentářové literatuře i konstantní judikatuře obecných soudů.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich obecné soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto jsou napadená rozhodnutíi z hlediska ústavněprávního přijatelná (viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 2881/07, ze dne 11. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 16/09 nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. IV. ÚS 505/09).
Pokud jde o stěžovatelkou zmiňované nálezy sp. zn. IV. ÚS 129/06, I. ÚS 142/06 a II. ÚS 198/07, tyto se týkají zásady úspěšnosti a tedy výkladu §142 občanského soudního řádu, příp. ve spojení s §150 občanského soudního řádu. Pasážemi poukazovanými u nálezů sp. zn. II. ÚS 420/08, II. ÚS 536/06 a III. ÚS 3270/07 pak stěžovatelka podporuje svou argumentaci v dané věci "toliko" (obecnými) konstatováními Ústavního soudu, že otázka náhrady nákladů řízení dosahuje ústavněprávní roviny, pokud dojde současně k porušení práva na spravedlivý proces či jiného základního práva, zejména v důsledku nějaké kvalifikované vady nebo interpretace rozporné s principy spravedlnosti. Poukaz na samotný obsah těchto nálezů je však nepřípadný, když podstatou prvního je otázka solidárního či děleného uložení povinnosti k náhradě nákladů, podstatou druhého je otázka závaznosti nálezů Ústavního soudu a podstatou třetího je zjevný omyl soudu v tom, že ve věci nebyl stranou proveden žádný úkon a straně tak nevznikly žádné náklady. V případě nálezu sp. zn. I. ÚS 315/07 šlo o specifickou situaci, kdy žalobce v průběhu řízení postoupil pohledávku a jeho právní nástupce nesouhlasil se vstupem do řízení, proto bylo řízení zastaveno; v nálezu sp. zn. II. ÚS 439/06 pak o situaci, kdy žaloba byla vzata zpět ještě před tím, než vznikly protistraně náklady řízení, avšak prvostupňový soud založil zpětvzetí do jiného spisu a vznik nákladů tak v podstatě zavinil soud.
Ústavní soud neshledal ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu a výroku II prvostupňového soudu porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto v tomto rozsahu ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2009
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu