ECLI:CZ:US:2021:3.US.2550.20.1
sp. zn. III. ÚS 2550/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1) M. R. a 2) nezletilé V. T., právně zastoupených Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 17. 12. 2019, č. j. P 43/2017-442, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 7. 2020, č. j. 13 Co 112/2020-514, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelky se v podané ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o úpravě poměrů stěžovatelky 1) - (dále jen "stěžovatelka") k nezletilé dceři, kterou je stěžovatelka 2) - (dále jen "nezletilá), a to pro porušení ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod a čl. 2, čl. 3, čl. 9., čl. 12 a čl. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Děčíně (dále jen "okresní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen "rozsudek okresního soudu") svěřil nezletilou do péče otce (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost platit výživné pro nezletilou ve výši 700 Kč měsíčně (výrok II.) a upravil režim styku nezletilé se stěžovatelkou (výrok III.).
K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen "rozsudek krajského soudu") potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o svěření nezletilé do péče a ve výroku o výživném a současně jej změnil v části výroku o styku stěžovatelky s nezletilou tak, že styk mírně rozšířil.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že v nyní posuzované věci nebyla dána žádná překážka, jež by vylučovala nařízení jí požadované střídavé péče. Stěžovatelka tvrdí, že v daném případě bylo třeba rozhodovat podle premisy, že zájmem nezletilé je, aby byla svěřena do péče obou svých rodičů podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14. Tím, že obecné soudy vyloučily střídavou péči pro nesouhlas mezi rodiči bez detailnějšího zkoumání důvodů tohoto nesouhlasu, jednají v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé. Podle názoru stěžovatelky se obecné soudy dostatečně nezabývaly tím, z jakého důvodu je v zájmu nezletilé jiné řešení než střídavá péče nebo společná péče. Okresní soud bez dalšího dokazování svěřil nezletilou otci, aniž by vyslechl přání nezletilé. Obecné soudy podle stěžovatelky rozhodly pouze na podkladě toho, že podle jejich názoru se otec nezletilé zdá být způsobilejší výchovy a z důvodu příliš veliké vzdálenosti mezi bydlišti rodičů a tím spojené problémy při výuce nezletilé.
Stěžovatelka dále spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v postupu krajského soudu, který nevyhověl návrhu stěžovatelky na doplnění znaleckého posudku, ve kterém se znalec vyjádřil, že nedoporučuje střídavou péči, přitom posudek byl zpracován již dne 23. 5. 2019.
Nezletilá v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozsudky byla absolutně odňata z péče matky, přičemž výchova matky, stejně tak jako výchova otce, je stěžejní pro úplnou výchovu dítěte. Stěžovatelka k tomu uvádí, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do rodičovských práv matky, a proto ji náleží právo nezletilou zastupovat.
Závěrem své ústavní stížnosti stěžovatelka podává návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byly vydány napadené rozsudky, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva stěžovatelek.
Z hlediska posouzení splnění formálních předpokladů pro projednání podané ústavní stížnosti se musel Ústavní soud blíže zabývat také skutečností, že nezletilá byla při podání ústavní stížnosti zastoupena stěžovatelkou coby zákonnou zástupkyní.
Dle §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, nemůže rodič dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů; v takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Dle §469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, je dítě v řízení ve věcech soudu péče o nezletilé zastoupeno opatrovníkem, kterého soud pro řízení jmenuje; opatrovníkem soud jmenuje zpravidla orgán sociálně-právní ochrany dětí.
Ústavní soud se v minulosti opakovaně věnoval problematice procesního zastoupení nezletilých stěžovatelů jejich rodiči, respektive zákonnými zástupci v řízení o ústavní stížnosti. Jak vyplývá z jeho rozhodovací praxe, rodič (zákonný zástupce) je oprávněn jednat za nezletilé dítě v řízení před Ústavním soudem, a tedy i podat za něj ústavní stížnost, pouze v situaci, kdy mezi nimi nehrozí střet zájmů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 (N 18/72 SbNU 217), bod 28; nález sp. zn. II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010 (N 82/57 SbNU 93), bod 11; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též z https://nalus.usoud.cz]. Naopak v případě možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte není tento rodič oprávněn jednat za své dítě ani před Ústavním soudem (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16 ze dne 5. 10. 2016 či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19 ze dne 13. 9. 2019, bod 11). Ústavní soud zvlášť zdůraznil, že v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o péči o nezletilé dítě je nutné zásadně vyloučit postup, kdy rodič nesouhlasící s takovým rozhodnutím podá ústavní stížnost nejen za sebe, ale i za dotčené nezletilé dítě (jako jeho zákonný zástupce), neboť tím může dojít ke střetu mezi jejich zájmy (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 2900/16, citované výše).
V případech možné kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte lze přitom dále rozlišit dvě možné situace. Pokud jsou zájmy rodiče a zájmy nezletilého dítěte, za něž onen rodič podává ústavní stížnost (zplnomocňuje k tomu advokáta), ve zřejmém rozporu, pak je namístě vůbec nepřipustit, aby rodič mohl byť i jen podat ústavní stížnost jménem dítěte k Ústavnímu soudu, tedy iniciovat řízení jménem dítěte - s případnou ústavní stížností takto podanou je pak třeba naložit podle toho, tj. jako s podanou nikoli samotným nezletilým dítětem (za něž rodič není oprávněn v tomto ohledu jednat). Takový postup rodiče ostatně může spíše naznačovat, že jde o pouhou procesní taktiku daného rodiče, který tímto způsobem brojí proti rozhodnutí, s nímž sám nesouhlasí, a fakticky toliko využívá nezletilé dítě k prosazování vlastních zájmů (srov. k tomu usnesení sp. zn. I. ÚS 412/17 ze dne 21. 2. 2017, bod 6; či usnesení sp. zn. II. ÚS 455/19, citované výše, bod 14). Od toho lze ovšem odlišit situace, kdy sice existuje možnost kolize mezi zájmy rodiče a nezletilého dítěte, ovšem rozpor mezi jejich zájmy není (tak) zjevný. V takovém případě lze připustit, aby rodič inicioval řízení o ústavní stížnosti jménem dítěte, tj. aby za ně podal ústavní stížnost; nicméně pro další řízení před Ústavním soudem a vlastní projednání ústavní stížnosti je třeba nezletilému dítěti jmenovat kolizního opatrovníka. Výjimku tvoří situace, kdy je zjevné, že podanou ústavní stížnost je třeba z jiných důvodů odmítnout (zejména pro opožděnost, nepříslušnost Ústavního soudu k jejímu projednání, nepřípustnost či zjevnou neopodstatněnost) - tehdy Ústavní soud nepovažuje za potřebné jmenovat nezletilému stěžovateli opatrovníka, neboť jmenování opatrovníka by nebylo nijak způsobilé zvrátit závěr o takovém důvodu odmítnutí ústavní stížnosti a jeho povolání pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 869/17 ze dne 2. 5. 2017, bod 9; usnesení sp. zn. I. ÚS 2855/18 ze dne 11. 12. 2018; či obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 2235/13 ze dne 8. 8. 2013).
V nyní posuzovaném případě jde o situaci možné kolize mezi zájmy rodiče (stěžovatelky) a nezletilého dítěte (nezletilé), nicméně Ústavní soud nepovažoval za potřebné pro další řízení před Ústavním soudem jmenovat nezletilé opatrovníka, a to s ohledem na níže odůvodněný závěr o zjevné neopodstatněnosti posuzované ústavní stížnosti, který by ani jmenování opatrovníka nezletilé nebylo nijak způsobilé zvrátit, a povolání opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem by tak bylo pouhým formalismem (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1438/20).
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl ke shora zmíněnému závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k její nezletilé dceři, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jí požadované střídavé péče.
Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, a dále rovněž to, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů s nezletilým dítětem, atp. Stěžovatelka nicméně navzdory uvedenému staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v řízení o jí podaném odvolání. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilé, jak byla vymezena obecnými soudy,
s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1917/20).
Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), jehož se dovolává rovněž stěžovatelka].
Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19. a 21., a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)].
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče, a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé péče může být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1554/14).
Z hlediska shora uvedených kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování odpovídajícím způsobem vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro svěření nezletilé do střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy při rozhodování kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilé, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Obecné soudy svěření do střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé.
Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě určující, že obecné soudy rozvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování návrhů stěžovatelky a otce nezletilé, přičemž dostatečně objasnily, proč je žádoucí svěření nezletilé do výlučné péče otce. Obecné soudy zejména poukázaly na závěry znaleckého posudku, zprávy škol (do kterých nezletilá dochází) a v souvislosti s nimi také na specifika výukových potřeb nezletilé. Ze zpráv škol obecné soudy zjistily, že forma péče o nezletilou - která byla založena předběžným opatřením okresního soudu a která znamenala, že nezletilá docházela do základní školy jak v H. (bydliště matky) tak v Ch. (bydliště otce) - není do budoucna vhodnou formou péče s ohledem na nutnost střídat dvě základní školy, což nezletilou hendikepuje pro specifickou poruchu učení (nutná spolupráce asistentky). Výrazným problémem jsou podle škol i jiné učební plány a postupy při vzdělávání, které jsou natolik odlišné, že je pro nezletilou vysoce komplikované být ve škole úspěšnou a současně spokojenou žákyní. Obecné soudy dále při svém závěru, že střídavá péče je pro nezletilou zatěžující, shledaly jako významné, že oba rodiče komunikují ohledně nezletilé omezeným způsobem (pouze formou sms zpráv), přičemž vzájemně nekomunikují se školou v místě bydliště druhého rodiče.
K závěru o svěření nezletilé do péče otce pak obecné soudy dospěly na základě znaleckého posudku, podle jehož závěrů má nezletilá s matkou vztah oboustranně pozitivní, avšak vyjádření citové vazby je u matky s menší intenzitou, s otcem má vztah úzký a citový a zároveň nezletilá i otec strádají vzájemnými omezenými kontakty. Dále se podle obecných soudů jeví otec jako rodičovsky kompetentnější nežli matka. K tomu krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že: "Otec od počátku rozchodu rodičů projevoval o nezletilou setrvalý zájem a to přes problémy, které mu byly zejména ze strany pečující osoby (bývalá pěstounka stěžovatelky) podsouvány a nebyly nikdy prokázány (alkoholismus, pohlavní zneužívání či týrání nezletilé). Bude-li nezletilá v péči otce, je podstatně větší jistota, že nezletilé nebude odepírán kontakt s matkou a její rodinou, ani kontakt s pečující osobou, neboť otec je schopen potřeby nezletilé i matky akceptovat a styku nebránit. U matky byla tato schopnost posouzena jako podstatně nižší, navíc je zřejmý poddajný vztah matky k pečující osobě. (...) Pokud se týká rodičovských kompetencí, jeví se otec jako osoba více důsledná a samostatná při prosazování se jednak jako rodič i v působení na nezletilou".
K námitce stěžovatelky týkající se jejího návrhu na doplnění znaleckého posudku z důvodu, že od jeho vypracování uplynul rok a půl, Ústavní soud připomíná, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, popřípadě jinou libovůli obecných soudů v procesu dokazování. Nic takového přitom v posuzované věci zjištěno nebylo. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že se nedomnívá, že uvedená prodleva mezi vypracováním znaleckého posudku a rozhodnutím odvolacího soudu je sama o sobě podstatná, a to i s ohledem na další provedené dokazování ve věci. Podle krajského soudu byl znalecký posudek vypracován v situaci, kdy bylo naplňováno aktuální předběžné opatření, nezletilá byla odvolacím soudem slyšena a odvolacím soudem nebyly zajištěny žádné skutečnosti, které by minimálně naznačovaly neaktuálnost závěrů předestřených znalcem. Na uvedeném odůvodnění neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy bez dalšího dokazování svěřily nezletilou otci, aniž by vyslechly přání nezletilé, pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě především podstatné, že obecné soudy kladly důraz na zjištění názoru nezletilé. Jak k tomu uvedl v napadeném rozsudku krajský soud, "sama nezletilá byla opakovaně o řízení ze strany soudu i opatrovníka informována a měla možnost sdělit své vyjádření (...)". Z posledního sdělení nezletilé před odvolacím soudem je podle krajského soudu zřejmé, že si nepřeje střídání škol a pozitivně se vyjadřovala ke všem členům domácnosti na straně matky i otce a pečující osobě. K tomu dále Ústavní soud připomíná, že z jeho shora uvedené judikatury vyplývá, že názor nezletilého dítěte není pro obecné soudy jediným kritériem rozhodování. V nyní posuzovaném případě byla důvodem odmítnutí střídavé péče a svěření nezletilé do péče otce kumulace více faktorů, jež byly předestřeny výše. Napadené rozsudky okresního i krajského soudu jsou v tomto ohledu dostatečně odůvodněné.
S ohledem na shora uvedené se Ústavní soud proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatelky vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich dostatečně respektovaly závěry plynoucí z relevantní judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "svěření dětí do střídavé péče je pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilou do výlučné péče otce (srov. usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1917/20).
Konečně za významné považuje Ústavní soud také to, že obecné soudy nastavily adekvátní harmonogram styku nezletilé se stěžovatelkou (krajský soud styk se stěžovatelkou oproti rozsudku okresního soudu mírně rozšířil, a to s ohledem na náročné cestování pro značnou vzdálenost bydlišť rodičů), který odpovídá shora naznačeným potřebám nezletilé a současně poskytuje prostor k efektivní realizaci rodičovských práv stěžovatelky.
Jak ve svém rozsudku krajský soud poznamenal, rozhodnutí soudu nemůže naplnit představy všech zúčastněných, neboť bylo-li by tomu tak, nebylo by takového rozhodnutí třeba a byla by realizována vzájemná dohoda rodičů, přičemž však takové řešení je rodičům k dispozici i v případě pravomocného rozhodnutí soudu. V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné, byť pouze ve formě obiter dicta, připomenout, že možnost stanovení střídavé výchovy u nezletilé není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu