ECLI:CZ:US:2009:3.US.2606.08.1
sp. zn. III. ÚS 2606/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti Honebního společenstva Obora Helena, Dívčí Hrad, se sídlem Osoblaha, Obecní úřad Dívčí Hrad, zastoupeného JUDr. Karlem Svobodou, advokátem se sídlem Bruntál, Sladovnická 13, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 20 Co 311/2006 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 24 C 12/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů pro jejich nezákonnost zrušil.
Napadeným rozsudkem obvodního soudu byl stěžovatel jakožto žalovaný (společně s Ing. J. V.) zavázán k povinnosti vydání celého stáda mufloní zvěře a stáda daňčí zvěře, a odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu rovněž napadeným rozhodnutím potvrdil.
Stěžovatel má za to, že postupem obecných soudů došlo k "porušení zákonů", neboť se mj. "vůbec nezabývaly" ustanoveními speciálního zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Soud podle jeho názoru nemůže po něm požadovat vydání zvěře, jež mu nebyla nikdy předána, ani jinak poskytnuta k užívání a obhospodařování. Žalobce se navíc nemůže stát vlastníkem věci, k níž vlastnické právo zákon nepřipouští (respektive v rozhodné době nepřipouštěl). Napadené rozsudky jsou proto podle stěžovatele nevykonatelné.
V ústavní stížnosti stěžovatel též uvedl, že proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, které Nejvyšší soud zamítl (stalo se tak rozsudkem ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4487/2007), a toto okolnost (jak je vyloženo dále) je pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti rozhodující.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení §72 a násl. zákona o Ústavním soudu.
Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku vyňato; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e/, per analogiam, zákona o Ústavním soudu).
Právě tak je tomu v dané věci; stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu sice zmínil, v ústavní stížnosti jej však kritice nepodrobil (jeho námitky proti němu nesměřují), a - především - nezahrnul je do jejího petitu (nenavrhl, aby bylo zrušeno).
Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovateli požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatel musel uchýlit (ve smyslu citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) obligatorně (dovolání bylo objektivně přípustné), zahrnuje ostatně i hodnocení námitek - povýtce z nesprávného právního posouzení věci - obsažených posléze též v ústavní stížnosti.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu neoponoval, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresoval (aniž by jeho závěry podrobil ústavněprávní kritice), dal srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu] soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Návrh stěžovatele, aby mu "Ústavní soud přiznal náklady zastoupení", musel být odmítnut rovněž, jelikož podmínkou pozitivního rozhodnutí je, aby ústavní stížnost nebyla odmítnuta; ta však v dané věci splněna není.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2009
Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj