ECLI:CZ:US:2008:3.US.274.07.1
sp. zn. III. ÚS 274/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. V. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, č.j. 30 Cdo 1638/2007-66, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 1 Co 194/2006, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, č.j. 34 C 55/2005-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížností, vycházející z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10, čl. 26, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že se stěžovatel žalobou domáhal, aby soud České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnici) uložil zaslat jednak do spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 32/03, jednak jemu samotnému (zde spolu s omluvou "za tato nepravdivá tvrzení") následující sdělení: "Dne 17. 10. 2003 písemně informoval JUDr. B. H., státní zástupce Vrchního státního zastupitelství, JUDr. J. K., předsedu senátu Vrchního soudu v Praze ke sp. zn. 5 To 32/03 o postupu pátrání po obžalovaném - uprchlém M. Ř. a uvedl v listině mimo jiné i toto tvrzení: "Z podání vysvětlení bývalého obhájce Mgr. V. ze dne 23. 4. 2004, z podání vysvětlení M. S. ze dne 21. 5. 2003 a J. T. z téhož dne vyplývá, že obžalovaný M. Ř. reálně mohl uprchnout z ČR do Španělska, kde má mít deponováno cca Kč 140.000.000 až Kč 150.000.000 na Gibraltaru, zřejmě v bance Barclays Bank. Tato suma pochopitelné umožňuje reálně obžalovanému M. Ř. vést slušnou existenci v zahraničí po řadu let." Ve vztahu k Mgr. V. V., advokátovi, se jedná o tvrzení nepravdivé, nepodal ve věci M. Ř. nikdy vysvětlení a uvedené údaje nikdy neřekl."
Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. Měl především za to, že stěžovatelem oponovaný úřední záznam Policie České republiky, OŘ Praha-východ, služba kriminální policie a vyšetřování ze dne 23. 4. 2003, který byl sepsán na základě telefonického rozhovoru se žalobcem, neobsahuje žádné z tvrzení, obsažených ve vytýkaném dopise Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 17. 10. 2003, adresovaném Vrchnímu soudu v Praze; konstatoval současně, že tato tvrzení "nevyplývala pouze z úředního záznamu z rozhovoru s žalobcem, ale i z dalších materiálů", pročež šlo o "zcela legitimní" úvahu státního zástupce, jež představovala "výkon práva v rámci zákonné licence dané trestním řádem" a nikoli "exces" zakládající "protiprávní zásah do osobnostních práv chráněných §11 obč. zák.". Soud prvního stupně dále podotkl, že ani v případě opaku nemůže občanskoprávní soud ukládat povinnost žalované "zasílat jakékoliv materiály do trestních spisů", neboť by tím byla překročena "pravomoc soudu projednávat občanskoprávní věci", a nadto stěžovatel může sám "jako zástupce osob, zúčastněných na trestním řízení, zaslat přímo do spisu své vyjádření".
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaslat stěžovateli omluvu v požadovaném znění (s výjimkou věty zachycující "úvahu státního zástupce", podle které "tato suma pochopitelné umožňuje reálně obžalovanému M. Ř. vést slušnou existenci v zahraničí po řadu let"), a ve zbytku rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že "předmětným nepravdivým tvrzením" k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce došlo, a je proto zde dána i "odpovědnost žalované podle ustanovení §13 obč. zák.". Podle odvolacího soudu je "skutkové tvrzení o tom, že uvedené závěry státního zástupce vyplývají i z vysvětlení žalobce", nepravdivé a "objektivně způsobilé ohrozit profesní čest žalobce jako advokáta, neboť navozuje dojem z porušení základní povinnosti mlčenlivosti, na níž je založena důvěra mezi advokátem a jeho klientem". Okolnost, že "předmětný dopis byl napsán v rámci výkonu pravomoci státního zástupce", sama o sobě protiprávnost zásahu do osobnostních práv nevylučuje; jinak by se podle odvolacího soudu otevíral "prostor pro svévoli státních orgánů, dávající možnost k nepřípustným zásahům do ústavně zaručených práv fyzických osob". Zaslání požadovaného prohlášení do trestního spisu Vrchního soudu v Praze však odvolací soud "již neshledal přiměřeným zadostiučiněním, neboť nic nebrání ani dříve nebránilo žalobci, aby sám do trestního spisu prohlášení o nepravdivosti napadených tvrzení zaslal".
Odvolací soud též rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (§224 odst. 2 a §142 odst. 2 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem dovolání stěžovatele odmítl, neboť je neshledal přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pokládal totiž za "zřejmé", že "se odvolací soud nedostal do výkladových potíží při aplikaci ustanovení §11 a násl. obč. zák.", v důsledku čehož potvrzující výrok nenese znaky rozhodnutí zásadního po právní stránce (dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů je pak nepřípustné bez dalšího). Nejvyšší soud rozhodoval i o dovolání vedlejší účastnice, které týmž rozsudkem jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel "právě s ohledem na skutečnost", že postupu vedlejšího účastníka (respektive státního zastupitelství) obecně svědčí presumpce správnosti, dovozuje "nutnost zajištění dostatečně účinné sankce v případě, kdy skutečné jednání státního orgánu této presumpci neodpovídá", a proto napadeným rozhodnutím vytýká, že obecné soudy vedlejší účastnici též neuložily povinnost zaslat do spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 32/03 výše uvedené sdělení. Tento úsudek dále odůvodňuje "účelovým kontextem"; vychází z toho, že zatímco "účinky omluvy jsou ze své povahy pouze dočasné a nelze vyloučit, že u okruhu osob, které se s předmětným trestním spisem seznámily nebo v budoucnu seznámí", vysvětlení zaslané do spisu "bude sdílet osud nepravdivého písemného sdělení i celého trestního spisu a jeho účinek bude trvalý a tato trvalá připomínka protiprávního postupu vedlejšího účastníka bude mít i funkci sankce". Podle stěžovatele jde rovněž o "motivaci", aby se příslušné státní orgány podobných nepravdivých tvrzení zdržely "pro příště i ve vztahu k dalším osobám". Za pochybný má stěžovatel též poukaz odvolacího soudu na možnost zaslat odpovídající sdělení jím samotným, jelikož jinak by prý "nemusela vůbec probíhat soudní řízení na základě žaloby na ochranu osobnosti, neboť by vždy stačilo tomu, kdo se cítí být poškozen či ohrožen na své dobré pověsti či profesní cti, zaslat dopis na příslušná místa, že difamující informace o jeho cti není poctivá".
Ústavní stížnost stěžovatel směřuje posléze i do výroků obecných soudů o nákladech řízení, a namítá, že odvolací soud a dovolací soud vycházely z nesprávného hodnocení procesního úspěchu účastníků, jestliže "zároveň posuzovaly nárok stěžovatele na zaslání omluvy jako primární a druhý ze žalobou uplatněných nároků, tedy uložení povinnosti založit omluvu i do příslušného spisu, jako nedůležitý a de facto také částečně důvodný, neboť přiznávaly stěžovateli právo, aby požadovaného stavu docílil vlastním jednáním". Podle stěžovatele názor Nejvyššího soudu "o absenci právní úpravy pro dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení" pak není pro věc rozhodující, neboť stěžovatel se přezkoumání výroku o nákladech řízení domáhal pouze v rámci dovolacího řízení ve věci samé, přičemž "akcesorický výrok nenapadal samostatně ani nenavrhoval vést o něm samostatné řízení".
Ústavní stížnost proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu stěžovatel podal souběžně s dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z "ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.". Ústavní soud [pokládaje za zjevné, že ustanovení 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustnost jeho dovolání založit nemůže] stěžovatele přípisem vyrozuměl, že s ohledem na zásadu subsidiarity ústavněprávního přezkumu bude ve věci vyčkávat a vrátí se k ní poté, co Nejvyšší soud o dovolání rozhodne. Přestože podání, jímž stěžovatel rozšířil ústavní stížnost i na pozdější rozsudek dovolacího soudu, doručené Ústavnímu soudu dne 18. 4. 2008, neodkazovalo výslovně na podání předchozí (ústavní stížnost došlou dne 29. 1. 2007) a stěžovatel je učinil v zastoupení jiným advokátem (s důsledky podle §28 odst. 3 o. s. ř.), bylo k původnímu (formálně i spisově) připojeno, a Ústavní soud nadále vycházel z obsahu podání obou.
Vyjádření obecných soudů k ústavní stížnosti Ústavní soud stěžovateli neintimoval, jelikož zahrnovala pouze paušální odkazy na odůvodnění vydaných rozsudků.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek (ve výsledku) pokládat za spravedlivé.
Jelikož - jak se podává z obsahu ústavní stížnosti - je jejím předmětem především kritika nesprávného právního posouzení věci, a není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak vedle zmíněného zjištění, že se aplikace právní normy dotýká (porušuje) některé ze základních práv a svobod, se jeho kontext nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
V mezích takto limitovaného přezkumu byla posouzena stěžovatelova stížnost, a to jako zjevně neopodstatněná.
Především je třeba konstatovat, že neobstojí tvrzení stěžovatele o "presumpci správnosti" kritizovaného postupu státního zástupce, jež tvoří výchozí základnu ústavní stížnosti; není především seznatelné, jaký obsah tomuto pojmu stěžovatel přisuzuje; srovnatelný předpoklad je myslitelný nanejvýše ve vztahu k pravomocným rozhodnutím státního zástupce (jakožto znak jejich závaznosti a nezměnitelnosti), s nimi však dotčený přípis státního zástupce očividně identifikovat nelze.
Ustanovení §11 obč. zák. ve spojení s §13 odst. 1 obč. zák. poskytuje soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit klíčový pojem "přiměřené zadostiučinění", který odvolací a Nejvyšší soud v dané věci ztotožnily s omluvou stěžovateli, nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně. Již tato okolnost limituje možnosti zásahu z pozic ústavněprávních na zjevná vybočení z interpretačních standardů, jejichž existenci však ani stěžovatel nedovozuje.
V rámci otevřeného ústavněprávního přezkumu - obecnými soudy provedeného hodnocení "přiměřenosti" - se pak klade jen otázka, zda "přiměřené zadostiučinění" nemělo zahrnovat i další požadavek stěžovatele, aby vedlejší účastník byl povinen zaslat konkrétní sdělení do označeného soudního (trestního) spisu.
Zde je primární - a současně pro výsledek určující - zda žalobou vznesený požadavek vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (kritérium vhodnosti).
Je samozřejmé, že takové "zadostiučinění" by bylo možné materiálně spojovat nikoli se samotným zasláním sdělení "do spisu Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 32/03", nýbrž až s jeho založením do tohoto spisu (a s ním i zpřístupněním "okruhu osob, které se s předmětným trestním spisem seznámily nebo v budoucnu seznámí").
S povinností vedlejší účastnice, jejíhož uložení se stěžovatel domáhal, však takové povinnosti Vrchního soudu v Praze (ve vztahu k vedení spisů) zjevně nekorespondují (k tomu srov. vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, použitelnou v návaznosti na její §116f, resp. Instrukci Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č.j. 505/2001-Org, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). Nelze dovodit, a stěžovatel pro opak nepředkládá adekvátní argumentaci, že jím vyžadované sdělení patří do soudního spisu (jisto je, že smyslem jeho vedení není podávat informaci "okruhu osob" o tom, co "ve skutečnosti" sdělil obhájce státnímu zástupci).
Ve sledované souvislosti stojí za to též připomenout ustálený judikatorní názor (jež výslovně uplatnil soud prvního stupně), že není přípustné z pozic občanskoprávního řízení (o ochranu osobnosti) zasahovat do probíhajícího (otevřeného) řízení trestního, a není pochyb, že tuto zásadu lze (je nutné) vztáhnout i ku o něm vedenému soudnímu spisu. Výstižně v tomto směru stěžovatele upozornil již soud prvního stupně, a jeho odkazy na nálezy Ústavní soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 299/03 a II. ÚS 2002/05 jsou rovněž přiléhavé.
I kdyby tedy stěžovateli bylo vyhověno, je tak k dispozici legitimní důvod, aby stěžovatelem požadované sdělení do soudního (trestního) spisu zařazeno (přesto) nebylo; jinak řečeno, takové rozhodnutí by nemuselo být materiálně vykonatelné (viz též rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, jmenovitě rozsudek ve věci Gustafsson proti Švédsku č. 15573/89 ze dne 30. 7. 1998, odst. 10 a 11, rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Negoescu proti Rumunsku č. 55450/00 ze dne 17. 3. 2005, a rozsudek ve věci Sanocki proti Polsku č. 28949/03 ze dne 17. 7. 2007, odst. 20, 27, 30-35).
Jestliže obecné soudy stěžovateli v posuzované otázce nevyhověly, z mezí ústavnosti, jak byly výše předznačeny, tudíž nevybočily.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Nic z uvedených podmínek pro zásah Ústavního soudu stěžovatelově ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi užitého podústavního práva a sám nikterak nedává najevo, proč by spor o výklad (a aplikaci v jeho věci) ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. (a odtud vyplývající úvahy o "primární" či "sekundární" povaze jednotlivých v žalobě tvrzených nároků, respektive implicitním uznání "částečné důvodnosti" její odvolacím soudem zamítnuté části) měl nabýt ústavněprávního rozměru. Proti závěrům odvolacího soudu toliko klade konstrukci vlastní, založenou na přesvědčení, že je "správnější", nicméně neuvádí, proč by ta, které oponuje, měla být "protiústavní", resp. proč by měl do tohoto sporu zasáhnout Ústavní soud. Jinak řečeno, stěžovatel zjevně podléhá představě, že Ústavní soud je nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí obecných soudů, a to patrně proto, že jiné (další) instance již není.
Ústavní soud se tedy omezuje na sdělení, že rovněž v rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Jen na vysvětlenou stěžovateli je namístě zaznamenat, že dovolání proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4). Je samozřejmé, že na uvedeném nemůže nic změnit okolnost, že stěžovatel dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v potvrzující (zamítavé) části výroku ve věci samé.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2008
Jiří Mucha
předseda senátu