ECLI:CZ:US:2014:3.US.2781.14.1
sp. zn. III. ÚS 2781/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti Travel Service, a.s., se sídlem Praha 6, K Letišti 1068/30, zastoupené Mgr. Janou Matysovou, advokátkou se sídlem Praha 1, U Prašné brány 1079/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2014, č.j. 19 C 241/2013-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 8. 2014 a doplněnou podáním ze dne 19. 8. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 5. 2014, č.j. 19 C 241/2013-54, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit každému z vedlejších účastníků, Bronislavě Dobešové a Stanislavu Dobešovi, částku ve výši 6.443,75 Kč a dále povinnost uhradit jim na náhradě nákladů řízení částku ve výši 26.264,- Kč. Přisouzená částka představovala náhradu za zpoždění letu ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/9 (dále jen "Nařízení"). Soud shledal, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastníci jsou ve věci aktivně legitimováni, zpoždění jejich letu přesáhlo tři hodiny a každému z nich tak dle čl. 7 odst. 1 písm. a) Nařízení přísluší náhrada ve výši 250,- Eur. Soud se zabýval také otázkou, zda událost, kdy letoun stěžovatelky, který měl původně operovat let vedlejších účastníků, se na předchozím úseku rotace střetl s ptáky, je možno považovat za mimořádnou okolnost, jíž nebylo možno zamezit, a zda stěžovatelka učinila vše, co od ní bylo možno požadovat, aby ke zpoždění letu nedošlo. Přitom dospěl k závěru, že tyto skutečnosti prokázány nebyly, neboť stěžovatelka v řízení sice prokázala, že letoun, který měl původně operovat let vedlejších účastníků, byl po střetu s ptákem shledán neprovozuschopným, avšak neprokázala, že by učinila vše, co po ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby zpoždění letu zabránila.
III.
3. Toto rozhodnutí, proti němuž není odvolání dle §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), přípustné, stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní brojila zejména proti z jejího pohledu překvapivému hodnocení důkazů, když o závěrech, které soud z provedených důkazů vyvodil, se stěžovatelka dle svého tvrzení dozvěděla až těsně před vynesením rozsudku, a to aniž by předtím byla soudem poučena dle §119a občanského soudního řádu. Soud dle názoru stěžovatelky dále nerespektoval judikaturu evropských soudů vztahující se k otázce zpoždění letu v důsledku střetu letounu s ptákem, z níž dle stěžovatelky jasně vyplývá, že poškození letounu v důsledku nárazu ptáka je hodnoceno jako mimořádná okolnost. Stěžovatelka konečně napadla též výrok o náhradě nákladů řízení, jemuž vytýkala, že tento nezohledňuje skutečnost, že jednotlivé úkony právní služby byly právním zástupcem vedlejších účastníků činěny vždy za oba vedlejší účastníky společně bez jakéhokoli rozlišení, přičemž pouhé snížení náhrady o 20 % není dle názoru stěžovatelky adekvátním zohledněním daného stavu.
IV.
4. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
5. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
6. Ve vztahu k povaze právě projednávané věci je především třeba připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u tzv. bagatelních věcí přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti proto předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). I kdyby mělo jít o jiná ústavně zaručená práva, je implicitním předpokladem jejich ochrany před Ústavním soudem, aby byla - alespoň tvrzena - existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do nich způsobena.
7. Naplnění shora uvedených podmínek však v nyní souzené věci shledáno nebylo. Naopak je třeba konstatovat, že nyní posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze pokračující polemiku stěžovatelky se závěry obecného soudu, vedenou v rovině práva podústavního, přičemž stěžovatelka (byť uvádí, že si je vědoma, že Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví) se jejím prostřednictvím domáhá přezkumu napadeného rozhodnutí a přehodnocení závěrů soudu prvního stupně, což však Ústavnímu soudu, jak bylo výše uvedeno, nepřísluší.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i jí napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nejen netrpí žádným kvalifikovaným excesem či libovůlí, jež by jedině odůvodňovaly kasační zásah Ústavního soudu, ale bylo též řádně a srozumitelně odůvodněno.
9. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud uvádí, že žádného pochybení neshledal ani v rovině práva podústavního. Za případné Ústavní soud nepovažuje tvrzení stěžovatelky, že soud prvního stupně porušil poučovací povinnost dle ustanovení §119a občanského soudního řádu, neboť důsledkem jejího porušení může být toliko to, že se v dané věci neprosadí zásady neúplné apelace, pročež účastníku řízení zůstane zachována možnost tvrdit významné skutečnosti (a prokazovat je) i v odvolacím řízení. Jelikož ale v dané věci není odvolání přípustné, je otázka tvrzeného porušení této poučovací povinnosti z povahy věci irelevantní.
10. Ústavní soud dále nemá za to, že by soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval judikaturu evropských soudů řešící otázku střetu letounu s ptákem. Z napadeného rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu naopak vyplývá, že soud posoudil předmětný střet letounu stěžovatelky s ptákem jako mimořádnou okolnost (jak se stěžovatelka domáhala), avšak neshledal, že by byla naplněna druhá z podmínek případné exkulpace stěžovatelky, a sice podmínka, aby bylo učiněno vše, co bylo lze po stěžovatelce spravedlivě požadovat, aby zpoždění letu bylo co nejmenší.
11. Jde-li o námitku "nezákonnosti" nákladového výroku, pak ani zde Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo "kvalifikovanými vadami", dosahujícími takové intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny (srov. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Ústavní soud má naopak za to, že soud prvního stupně postupoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení zcela v souladu s "podústavními" právními předpisy (srov. §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů), přičemž Ústavní soud nemá, co by mu v tomto ohledu vytkl.
V.
12. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2014
Jan Musil v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu