ECLI:CZ:US:2019:3.US.2914.19.1
sp. zn. III. ÚS 2914/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatelky A., zastoupené Mgr. Pavlou Ježákovou, advokátkou se sídlem Štefánikova 16/29, Praha 5, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívající v nepřiznání stěžovatelce statusu zúčastněné osoby v trestním řízení vedeném Policií České republiky, Národní centrálou proti organizovanému zločinu, odborem závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělením, pod č. j. NCOZ-9186-/TČ-2017- 412202, za účasti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení a Vrchního státního zastupitelství v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2019 se stěžovatelka domáhá po Ústavním soudu, aby zakázal Policii České republiky, Národní centrále proti organizovanému zločinu, odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán") a Vrchnímu státnímu zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství", aby pokračovaly ve stěžovatelkou tvrzeném zásahu do jejích základních lidských práv, který podle stěžovatelky spočívá v tom, že policejní orgán i státní zastupitelství brání stěžovatelce vstoupit do trestního řízení specifikovaného v návětí tohoto usnesení jakožto zúčastněné osobě, neboť tento zásah dle stěžovatelčina názoru představuje porušení jejích ústavně zaručených základních lidských práv dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka je zástavní věřitelkou společnosti B., s níž si sjednala jakožto propadnou zástavu dvě nemovitosti, ohledně nichž realizovala zástavní právo tzv. prodejem z volné ruky. Tyto nemovitosti byly však následně zajištěny v trestním řízení specifikovaném výše v návětí tohoto usnesení. Stěžovatelka se obrátila na policejní orgán i státní zastupitelství s žádostí, aby jí byl přiznán status zúčastněné osoby dle §42 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Policejní orgán této žádosti odmítl vyhovět a rovněž dozorový státní zástupce vyrozuměl sdělením 11. 7. 2019 stěžovatelku, že nemá informace o tom, že by stěžovatelka coby zástavní věřitel byla vlastníkem zajištěných nemovitých věcí, a tedy nemůže být ani zúčastněnou osobou ve smyslu §42 trestního řádu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že sice z důvodu procesní opatrnosti nerealizovala zástavní právo propadem zástavy (tj. si ji nepřivlastnila), ale jen tzv. prodejem z volné ruky, nicméně přesto by jí postavení zúčastněné osoby mělo náležet, neboť nemá jinou možnost, jak v trestním řízení chránit své oprávněné majetkové zájmy. Pokud by byl v trestním řízení uložen ohledně předmětných nemovitostí trest propadnutí věci či majetku, její zástavní právo by tím zaniklo bez náhrady, a tedy pro stěžovatelku je postavení zúčastněné osoby jedinou možností, jak může v trestním řízení svá práva hájit.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž požádala o přednostní projednání, neboť případný vyhovující nález by pro ni mohl mít již jen akademický význam, pokud by byl vydán pozdě.
5. Než se Ústavní soud může zabývat věcnou argumentací stěžovatelky, musí zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
6. Dle §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
7. Řízení dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod je zásadně vybudováno na principu přezkumu pravomocně skončených věcí [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 293/97 ze dne 19. 12. 1997 (U 22/9 SbNU 467), usnesení sp. zn. Pl. ÚS 38/10 ze dne 9. 2. 2011 (U 1/60 SbNU 759), usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 3. 6. 2010 (U 7/57 SbNU 621) či nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na serveru https://nalus.usoud.cz] a na zásadě subsidiarity ústavních stížností [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475) či nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565)].
8. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do řízení teprve probíhajících, v nichž stěžovatelka ještě nevyčerpala všechny možnosti, jak se dobrat ochrany svých ústavně zaručených základních lidských práv a svobod [srov. k tomu rovněž usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)].
9. Úkol střežit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci. Ústavní soud se tak nemůže věcně zabývat ústavní stížností, pokud stěžovatelka předtím, než se obrátila na něj, neumožnil orgánům veřejné moci napravit všechna jí pociťovaná porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod a dokud nevyčerpala všechny prostředky, jak proti nim brojit v soustavě příslušných orgánů veřejné moci.
10. Tak tomu je i ve stěžovatelčině věci.
11. Stěžovatelka brojí proti postupu policejního orgánu a státního zastupitelství, resp. dozorového státního zástupce. Netvrdila však ani neprokázala, že by před podáním ústavní stížnosti podala podnět k výkonu tzv. vnějšího dohledu podle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") či k výkonu tzv. vnitřního dohledu podle §12e zákona o státním zastupitelství. Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, podnět k výkonu dohledu podle zákona o státním zastupitelství je obecně přijímán jako účinný procesní prostředek, který zákon k ochraně práv jednotlivcům přiznává ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. K tomu srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 34/19 ze dne 14. 2. 2019, bod 10; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1823/18 ze dne 25. 6. 2018; z poslední doby např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2742/19 ze dne 17. 9. 2019; usnesení sp. zn. III. ÚS 2110/19 ze dne 10. 9. 2019, bod 15.; usnesení sp. zn. I. ÚS 2526/19 ze dne 22. 8. 2019; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1806/19 ze dne 19. 8. 2019; usnesení sp. zn. II. ÚS 1965/19 ze dne 25. 7. 2019, bod 11.; usnesení sp. zn. III. ÚS 2087/19 ze dne 11. 7. 2019, bod 6.; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1741/19 ze dne 28. 6. 2019, bod 9.; usnesení sp. zn. IV. ÚS 1564/19 ze dne 5. 6. 2019; a mnoho dalších.
12. Na věci ničeho nemění ani skutečnost, že stěžovatelka napadá jiný zásah orgánu veřejné moci, neboť i ten, je-li takovým orgánem státní zastupitelství při výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v trestním řízení, je postupem podle §12d či §12e zákona o státním zastupitelství odstranitelný (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 324/19 ze dne 25. 3. 2019; usnesení sp. zn. II. ÚS 816/19 ze dne 25. 3. 2019, bod 10.; usnesení sp. zn. III. ÚS 582/16 ze dne 12. 4. 2016, bod 5.; aj.).
13. Nepodáním podnětu k výkonu dohledu podle §12d zákona o státním zastupitelství, eventuálně i podle §12e zákona o státním zastupitelství, tak stěžovatelka nesplnila podmínku vyčerpání všech procesních prostředků, které jí k ochraně jejích práv zákon přiznává. Její ústavní stížnost je tak nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka přitom neuvedla ve své ústavní stížnosti nic, co by opodstatňovalo mimořádný postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, který umožňuje neodmítnutí přijetí ústavní stížnosti, i když podmínka její přípustnosti dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu splněna není. Žádný důvod pro takový postup neshledal Ústavní soud v nyní posuzované věci po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti ani sua sponte.
14. Ze všech těchto důvodů považuje Ústavní soud ústavní stížnost za předčasnou, a proto ji mimo ústní jednání a v nepřítomnosti účastníků odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný dle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť před jejím podáním nevyčerpala stěžovatelka všechny procesní prostředky ochrany, které jí zákon k ochraně jejích práv přiznává, a Ústavní soud neshledal naplnění žádného důvodu pro neodmítnutí ústavní stížnosti dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, jakož i vzhledem k relativně krátké době mezi doručením ústavní stížnosti a jejím rozhodnutím, nepovažoval Ústavní soud za nutné se samostatně zabývat žádostí stěžovatelky o přednostní projednání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu