ECLI:CZ:US:2014:3.US.3255.14.1
sp. zn. III. ÚS 3255/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti Petra Bílka, zastoupeného JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem Cejl 513/45, 602 00 Brno, doručovací adresa: Horní 22, 639 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2013 č. j. 49 Co 145/2013-164 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012 č. j. 33 C 68/2007-146, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel podle jejího petitu napadá výhradně usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2013 č. j. 49 Co 145/2013-164, kterým tento soud potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. března 2013 č. j. 33 C 68/2007-156 o zamítnutí návrhu stěžovatele na určení neúčinnosti doručení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012 č. j. 33 C 68/2007-146. Z rubriky ústavní stížnosti i z jejího obsahu je však zřejmé, že stěžovatel napadá rovněž usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012 č. j. 33 C 68/2007-146. Rozhodnutím obou obecných soudů a řízením, která jim předcházela, stěžovatel vytýká porušení jeho práva na řádný (tedy i spravedlivý) soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 4 Ústavy ČR. Podle názoru stěžovatele obecné soudy přistoupily ke zjišťování skutkového stavu projednávané věci pouze formalisticky, neboť námitky stěžovatele pouze konfrontovaly s obsahem spisu, aniž se důsledně zabývaly možností na základě předložených důkazů posoudit důvodnost stěžovatelem uváděných tvrzení.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 3. 2013 č. j. 33 C 68/2007-156 návrh žalobce na určení neúčinnosti doručení usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2012 č. j. 33 C 68/2007-146 zamítl s odůvodněním, že podle potvrzení o dodání a doručení do datové schránky právního zástupce žalobce – JUDr. Jiřího Šabaty bylo toto usnesení doručeno žalobci prostřednictvím jeho zástupce dne 12. 10. 2012. Soud se opřel o sdělení Ministerstva vnitra, jako zřizovatele a správce datových schránek, že datová schránka zástupce žalobce byla v inkriminovaném období od 9. 10 2012 do 1. 11. 2012 plně přístupná, přičemž v tomto období bylo v provozu této schránky zaznamenáno celkem 291 událostí.
Krajský soud v Brně usnesení soudu prvního stupně potvrdil a zdůraznil, že technické potíže se zpřístupněním datové schránky nejsou důvodem, pro který by mohlo být doručení považováno za neúčinné, navíc za situace, v níž byla datová schránka, kterou má právní zástupce žalobce zřízenou, po celé posuzované období plně přístupná. Tuto skutečnost potvrzuje i to, že dne 12. 10. 2012 se právní zástupce žalobce do datové schránky přihlásil.
III.
V projednávané ústavní stížnosti je nepochybně podstatné posoudit splnění podmínek a předpokladů stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) pro meritorní projednání předmětné ústavní stížnosti.
Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti usnesení dovolacího soudu ze dne 15. 7. 2014 č. j. 28 Cdo 1344/2014-209, od něhož (pravděpodobně) odvíjí zachování dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti, aniž však toto rozhodnutí ústavní stížností napadl či se proti němu nějakým způsobem argumentačně vymezil.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Z právě uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti a s ní související princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Logickým důsledkem zásady subsidiarity a z ní plynoucí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva je pak i povinnost stěžovatele napadnout ústavní stížností vždy alespoň to rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva. Tímto rozhodnutím je v posuzované věci usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele. Rozhodnutí dovolacího soudu však stěžovatel svou ústavní stížností nenapadl a jeho zrušení Ústavnímu soudu v petitu své stížnosti nenavrhl. Takováto situace představuje podle dlouhodobé judikatury Ústavního soudu důvod k odmítnutí ústavní stížnosti (srov. např. usnesení Ústavního soudu vydaná ve věcech sp. zn. IV. ÚS 58/95, II. ÚS 724/02, I. ÚS 242/03, IV. ÚS 270/05, III. ÚS 1980/07, IV. ÚS 2981/08, II. ÚS 1398/09, II. ÚS 1710/10, I. ÚS 2007/13 aj., všechna dostupná z http://www.usoud.cz).
Ústavní soud je při svém rozhodování zásadně vázán rozsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže. Ústavní soud přitom zvažoval, zda stěžovatel skutečně nechtěl svou ústavní stížností, navzdory znění jejího petitu, napadnout i rozhodnutí o dovolání, a zda tedy odmítnutí ústavní stížnosti v tomto smyslu není přílišným formalismem. Z rubriky ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel za účastníky řízení označil (v rozporu s petitem ústavní stížnosti) výhradně Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně a z obsahu vlastní argumentace stěžovatele je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší vůči argumentaci Nejvyššího soudu byť jedinou námitku; všechny své výhrady směřuje toliko proti rozhodnutím soudu prvního stupně a odvolacího soudu, ačkoliv usnesení Nejvyššího soudu obsahuje další, judikaturní důvody, a to přesto, že stěžovatel byl v řízení zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem.
V tomto případě je proto třeba trvat na tom, že za situace, kdy byl mimořádný opravný prostředek stěžovatelem podán a bylo o něm rozhodnuto do doby podání ústavní stížnosti, bylo nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Jestliže tedy stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze (výlučně) rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2007/13 ze dne 23. 7. 2013; II. ÚS 4289/12 ze dne 28. 6. 2013; I. ÚS 1716/13 ze dne 27. 6. 2013; II. ÚS 723/13 ze dne 7. 5. 2013 atd.).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2014
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj