ECLI:CZ:US:2004:3.US.433.04
sp. zn. III. ÚS 433/04
Usnesení
III. ÚS 433/04
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. P., zastoupeného JUDr. V. S. advokátem proti usnesení Policie ČR - Správy Sm kraje, služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě, ze dne 9. května 2004, ČTS: PSM - 81/HK-21-2004, usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. května 2004, sp. zn. 3 KZv 27/2004, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. května 2004, sp. zn. 0 Nt 3278/2004, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2004, sp. zn. 1 To 447/2004, spolu se žádostí o projednání návrhu mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel jednak rozhodnutí orgánů veřejné moci o zahájení trestního stíhání [usnesení Policie ČR - Správy Sm kraje, služby kriminální policie a vyšetřování v Ostravě, ze dne 9. května 2004 (ČTS: PSM - 81/HK-21-2004) a usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. května 2004 (3 KZv 27/2004)] a jednak rozhodnutí orgánů veřejné moci o vzetí do vazby [usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. května 2004 (0 Nt 3278/2004) a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2004 (1 To 447/2004)] a tvrdil, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva obsažená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Policie ČR - Správy Sm kraje, služby kriminální policie a vyšetřování
v Ostravě, ze dne 9. května 2004 (ČTS: PSM - 81/HK-21-2004) bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro přípravu trestného činu padělání a pozměňování peněz [§7 odst. 1 tr. zák.
k §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. s odkazem na ust. §143 tr. zák.] v souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.) pro skutek, který je obsáhle vymezen ve výroku tohoto usnesení a v upozornění na změnu skutkové věty v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. května 2004. Dozorující orgán (státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě) stížnost stěžovatele proti označenému rozhodnutí policejního orgánu zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí (usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. května 2004 - 3 KZv 27/2004) ke stížnostním důvodům stěžovatele konstatoval, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání bylo vydáno na základě skutečností dostatečně odůvodňujících podezření, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopustil, přičemž toto jednání naplňuje znaky skutkové podstaty přípravy k trestnému činu padělání a pozměňování peněz [§7 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. s odkazem na ust. §143 tr. zák.] v souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.). Toto podezření se opírá o skutečnosti, které plynou z provedeného operativního šetření Policie ČR a z vyhodnocení provedených operativních úkonů. Státní zástupkyně dále zdůraznila, že bude věcí dalšího vyšetřování, aby se toto podezření buď vyvrátilo, anebo potvrdilo.
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. května 2004 (0 Nt 3278/2004), ve znění potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2004 (1 To 447/2004), byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ust. §67 písm. a), b),
c) tr. ř. (pozn. společně se stěžovatelem byl tímto usnesením vzat do vazby i spoluobviněný M. P.). Stěžovatel byl zadržen dne 7. 5. 2004 v 18.35 hod., návrh na vzetí do vazby podalo státní zastupitelství u Okresního soudu v Ostravě dne 9. 5. 2004 v 15.50 hod. a po předchozím výslechu a vyjádření obhájce byl stěžovatel dne 10. 5. 2004 vzat do vazby. Obecné soudy zdůraznily, že stěžovateli reálně hrozí uložení vysokého nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozmezí 10 až 15 let (§140 odst. 3 tr. zák.), popř. v rozmezí 5 až 12 let (§250 odst. 4 tr. zák.). Dále bylo uvedeno, že vzhledem k počátečnímu stádiu vyšetřování je důvodná obava, že by stěžovatel mohl působit na ostatní spoluobviněné a svědky, čímž by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo řádné a objektivní objasnění věci. Obava, že obvinění, včetně stěžovatele, by mohli na svobodě dokonat trestné činy, které připravovali, byla shledána v tom, že se doposud nepodařilo zajistit 3 000 ks padělaných šeků v celkové hodnotě 6.000.000,- USD. Stížnostní soud (Krajský soud v Ostravě) poukázal na dosud provedené důkazy, z nichž vyplývá, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány a mají znaky uvedených trestných činů, zdůraznil jejich závažnost, organizovanost činnosti obviněných. K jejich zadržení došlo způsobem podle §76 odst. 1 tr. ř. a teprve poté mohlo být zahájeno trestní stíhání.
Stěžovatel odůvodnil porušení tvrzených ústavně zaručených práv tak, že usnesení o zahájení jeho trestního stíhání a o vzetí do vazby nevyhovují ústavním a zákonným požadavkům na ně kladeným. V usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje subjektivní stránka trestného činu - zavinění. Tuto nezákonnost nelze podle názoru stěžovatele žádným "upozorněním na změnu skutkové právní věty" zhojit. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96 a stran požadavku na řádné odůvodnění i na nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 133/03. Správnost tohoto závěru podtrhuje i rozhodnutí státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ve věci spoluobviněného R. G. Pokud v usnesení o zahájení trestního stíhání absentuje subjektivní stránka trestného činu, nemohl soudce Okresního soudu v Ostravě dospět v usnesení o vzetí do vazby k tomu, že žalovaný skutek má všechny znaky trestného činu. Navazující rozhodnutí o vazbě jsou proto nezákonná. Stěžovatel poukazuje i na to, že soud o vzetí do vazby rozhodl v neveřejném zasedání a nedal možnost se k věci vyjádřit a že rozhodnutí o jeho stížnosti nebylo vydáno v přiměřené době, bylo mu doručeno až dne 29. června 2004. Stěžovatel poukázal i na skutečnost, že nejsou dány podmínky pro použití vyšší sazby (§88 odst. 1 tr. zák.) a na to, že v SRN bylo zadrženo 52.000 předmětných šeků a nikdo není ve vztahu k nim ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Navrhl, aby tato věc byla projednána mimo pořadí a aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, jak jsou vpředu označena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V nálezech ve věci sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. června 1996 a ve věci IV. ÚS 582/99 ze dne 24. února 2000 Ústavní soud judikoval, že v záznamu o sdělení obvinění pro úmyslný trestný čin (nyní usnesení o zahájení trestního stíhání) musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka a následek; v opačném případě byla rozhodnutí o vazbě vydána v rozporu se zákonem. Stěžovatel, ač tuto argumentaci převzal, přehlíží, že nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 582/99 rozhodnutí, která se týkají zahájení trestního stíhání, Ústavní soud nezrušil, s poukazem na to, že v procesu (trestním řízení), který teprve probíhá, lze případné protiústavní vady napravit především orgány činnými v trestním řízení samotnými. V jiném rozhodnutí (III. ÚS 511/02) pak Ústavní soud v právní větě výslovně konstatoval, že Ústavnímu soudu z hlediska jemu Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu vytyčených pravomocí nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. ř.) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání; jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Dále zde konstatoval, že může přezkoumat usnesení státního zástupce, jímž byla zamítnuta stížnost proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, jen v případě, kdy dojde ke zřejmému odmítnutí spravedlnosti ze strany tohoto státního zástupce. V daném případě k takovému zásahu ze strany státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě nedošlo.
Podle §160 odst. 1 tr. ř., nasvědčují-li zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stěžovatele bylo zjištěno, že uvedené zákonné náležitosti obsahují. Subjektivní stránka trestného činu je podle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem vyjádřena a na uvedeném nemůže nic změnit ani nesouhlas stěžovatele s upozorněním na změnu skutkové věty. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, nelze proto nic vytknout potvrzujícímu závěru státní zástupkyně, že rozhodnutí je věcně správné, a to i proto, že odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, ve znění potvrzujícího rozhodnutí státní zástupkyně, odpovídá zákonným požadavkům na odůvodnění usnesení kladené (§134 odst. 2 tr. ř.).
Poukaz stěžovatele, že usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství ze dne 10. května 2004 (3 KZv 27/2004) bylo zrušeno usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání obviněného G. ve stejné trestní věci, nemohl změnit výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele, a to jednak vzhledem k odlišným skutkovým okolnostem trestního stíhání obviněného G., jednak proto, že dne 10. května 2004 bylo opětovně trestní stíhání jmenovaného zahájeno pro stejné trestné činy, pro jaké je stíhán i stěžovatel (viz odůvodnění usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2004 - 1 To 447/2004).
Protiústavnost dalších ústavních stížností napadených rozhodnutí o vzetí do vazby (usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. května 2004 - 0 Nt 3278/2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. května 2004 - 1 To 447/2004) odvíjel stěžovatel od konstatování protiústavnosti vpředu označeného usnesení policejního orgánu, která však shledána nebyla. Ostatně i odůvodnění vazebních rozhodnutí jsou ústavně konformní (§134 odst. 2 tr. ř.) a při jejich vydání nebyly zjištěny tvrzené ani další protiústavní vady. Z protokolu Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. května 2004 (0 Nt 3287/2004), který v kopii stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, vyplývá, že se mohl vyjádřit ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu (§33 tr. ř.) a rovněž se rozhodl vypovídat. Námitka stěžovatele, že se nemohl k věci (vzetí do vazby) vyjádřit, je proto neopodstatněná, stejně jako jeho tvrzení, že soud rozhodl v neveřejném zasedání, neboť to zákon připouští (§240 tr. ř.).
K vazebním důvodům se podle názoru Ústavního soudu sluší konstatovat následující. Dne 1. 4. 2004 byl vydán nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 566/03,
dle kterého - stručně a zjednodušeně shrnuto - pro vzetí do vazby z důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. (útěková vazba) je postačující - za splnění dalších podmínek - i "pouhá" objektivní konstelace - hrozba vysokým trestem. "Hrozbou vysokým trestem" lze podle tohoto nálezu odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Dále zde bylo konstatováno, že pokud by byl stěžovatel shledán vinným, nelze očekávat uložení trestu při dolní hranici trestní sazby, jejíž rozpětí je odnětí svobody na pět až dvanáct let, neboť rozsáhlá trestná činnost stěžovatele v dané věci měla být páchána velice plánovitě a organizovaně, a to po delší dobu. Plynuly z ní vysoké zisky, přičemž v případě stěžovatele skutečná škoda měla přesáhnout několikanásobně škodu velkého rozsahu.
Ve věci této ústavní stížnosti není pochyb o tom, že podmínka, spočívající v ohrožení stěžovatele vysokým trestem, byla splněna. Stěžovatel je stíhán pro přípravu trestného činu padělání a pozměňování peněz [§7 odst. 1 tr. zák. k §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zák. s odkazem na ust. §143 tr. zák.] v souběhu s přípravou k trestnému činu podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.), žalovaný skutek vykazuje znaky trestného činu a stěžovateli podle §140 odst. 3 tr. zák. hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 10 až 15 let a podle §250 odst. 4 tr. zák. v rozmezí 5 až 12 let. V tomto směru jde tedy o skutkové okolnosti obdobné nálezu Ústavního soudu ve věci III. ÚS 566/03.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem je zřejmé, že v dané věci byla dána opodstatněnost vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr. ř., nebylo tedy nutné zabývat se opodstatněností jiných vazebních důvodů. Ze znění čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze dovodit, že postačuje, aby byl opodstatněný toliko jediný vazební důvod. Rovněž tak lze v této souvislosti poukázat na stejný právní názor vyslovený v judikatuře Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení ve věci III. ÚS 451/03). Pro úplnost však je možné konstatovat, že i stran vazebních důvodů dle §67 písm. b) a c) tr. ř. jsou vazební rozhodnutí v souladu se zákonem odůvodněny a nevykazují znaky protiústavnosti (§134 odst. 2 tr. ř.).
Podle nálezu ve věci III. ÚS 566/03 obviněný může a má právo namítat a prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v §67 písm. a) tr. řádu eliminují a vylučují tak aplikaci předmětného vazebního důvodu.
Takovými důvody mohou být podle názoru Ústavního soudu nabídka peněžité záruky či záruky důvěryhodné osoby, což stěžovatel v této věci učinil. Ústavní soud však byl nucen přihlédnout k tomu, že u stěžovatele byly shledány vazební důvody dle §67 písm. a), b),
c) tr. ř. Za této situace tedy obecné soudy nepochybily tím, že se nezabývaly nabídkou peněžité záruky či záruky důvěryhodné osoby, neboť v případě opodstatněnosti koluzní vazby není možné vazbu nahradit peněžitou zárukou či zárukou důvěryhodné osoby (§73 tr. ř.).
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatele, na čemž nemohl nic změnit ani odkaz stěžovatele
na - v ústavní stížnosti označená - rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, neboť tato rozhodnutí dopadají na jiné procesní situace. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, jak jsou vpředu označena, byl proto shledán jako zjevně neopodstatněný. Zjevná jeho neopodstatněnost je dána především povahou vývodů ústavní stížnosti.
O zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo nutno rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno. Vzhledem k tomu, že šlo o vazební věc, byla ústavní stížnost stěžovatele projednána přednostně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. září 2004