ECLI:CZ:US:2018:3.US.551.18.1
sp. zn. III. ÚS 551/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti obchodní společnosti FVE Boletice spol. s r. o., sídlem Havířská 346/100, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2017 č. j. 1 Cmo 122/2016-450, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označeného rozsudku, výslovně pouze v rozsahu, jak jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 61 Cm 41/2012, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že krajský soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2016 č. j. 61 Cm 41/2012-364 zamítl žalobu stěžovatelky proti společnosti ČEZ Distribuce, a. s., (dále též "žalovaná") o zaplacení částky 1 051 753,20 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 94 186,40 Kč (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 46 609 Kč (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí vrchní soud konstatoval, že rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný, a to včetně nákladového výroku, ve kterém neshledal žádné pochybení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2017 č. j. 23 Cdo 4537/2017-492 odmítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na nákladech dovolacího řízení částku 15 537 Kč. Nejvyšší soud posoudil dovolání jako nepřípustné, neboť - stran rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení - nepřisvědčil námitce, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, ve kterém byla řešena otázka účelnosti vynaložených nákladů zastoupení advokátem v případě statutárních měst, neboť závěry tohoto rozhodnutí nelze na řešený případ vztáhnout z toho důvodu, že žalovaná není statutárním městem, nýbrž soukromou osobou, akciovou společností.
II.
Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka je přesvědčena, že žalované neměla být přiznána náhrada nákladů spojených se zastoupením advokátem, jednak proto, že je svým právním postavením svázána s hospodařením státu (příjmy a výdaje v části týkající se akcií ve vlastnictví státu plynou do státního rozpočtu, takže vynakládání prostředků na zastoupení žalované advokátem je plýtvání veřejnými prostředky), a jednak proto, že při jednání o smlouvě či při dokončování a uvedení výrobny do provozu bylo poznamenáno monopolním a vrchnostenským postavením žalované, resp. pro existenci okolností, "které by měly mít výraz ve zkoumání vzájemného vztahu mezi účastníky". Stěžovatelka stručně zrekapitulovala argumenty, které uplatnila v odvolacím a dovolacím řízení, zejména poukázala na konkrétní judikáty správních soudů, podle kterých "ČEZ disponuje dostatečným množstvím svých kvalifikovaných pracovníků způsobilých hájit její práva a zájmy nejen ve správních řízeních, nýbrž i v případných následných soudních řízeních" a rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu k účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení státních příspěvkových organizací nebo statutárních měst. Stěžovatelka v dovolacím řízení vyjádřila přesvědčení, že porovnáním charakteru činnosti, majetkové účasti státu a velikosti organizace lze spatřovat obdobu žalované s Ředitelstvím silnic a dálnic, či statutárním městem nebo územním samosprávným celkem, Nejvyšší soud však její námitky zjednodušil a dovolání odmítl jako nepřípustné s tím, že závěry judikatury citované stěžovatelkou se vztahují pouze na statutární města, kdežto žalovaná je soukromou osobou. Takový závěr však stěžovatelka nepovažuje za příhodný a na dokreslení situace uvádí, že neúčelnost nákladů je patrná i při porovnání stejných argumentů a stejných formulací téhož právního zástupce ve sporech s věcně stejnou problematikou (spory o náhradu škody za další měsíce roku 2011 s rozdílem jednotlivých částek). V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka pro případ, že by neuspěla s námitkou účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení žalované, vznesla "námitku aplikace §150 o. s. ř.", kterou však blíže nerozvedla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí vrchního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002, U 25/27 SbNU 307, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 131/08 ze dne 18. 3. 2008 a další dostupná na http://nalus.usoud.cz). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, byly výjimečné, zpravidla tak učinil tehdy, dosáhla-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy, shledal-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, N 98/15 SbNU 17, nález sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001, N 100/23 SbNU 23 a další). V posuzované věci však takové pochybení neshledal; krajský soud i vrchní soud rozhodly o nákladech řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., tj. podle zásady úspěchu ve věci.
Z obsahu spisu krajského soudu rovněž nevyplynulo nic, co by mohlo nasvědčovat tomu, že v průběhu sporu mohla stěžovatelka adekvátně očekávat (se zřetelem k předmětu řízení, resp. jeho náročnosti), že by si žalovaná měla zajistit výkon procesních práv a povinností sama prostřednictvím vlastních zaměstnanců. Námitku účelnosti vynaložených nákladů spočívajících v právním zastoupení žalované stěžovatelka uplatnila v průběhu odvolacího řízení ve vyjádření k replice žalované (č. l. 439- 440) a zopakovala ji i v dovolání, vrchní soud však na ni výslovně nereagoval a Nejvyšší soud jí nepřisvědčil.
V obecné rovině Ústavní soud poznamenává, že povinnost soudu odůvodnit svoje rozhodnutí nepředstavuje povinnost výslovně reagovat na každou námitku účastníka řízení. Ze soudního rozhodnutí by nicméně mělo vyplynout, z jakého důvodu jí nebylo možné přisvědčit či z jakého důvodu nebylo nezbytné na ni reagovat. Nahlížeje na celý proces v jeho celku, Ústavní soud v kontextu s uplatněnou dovolací námitkou stěžovatelky a reakcí Nejvyššího soudu na ni, vzal za prokázané a přiměřeným způsobem odůvodněné, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci a že srovnání žalované se statutárním městem Nejvyšší soud nepřisvědčil. K poznámce stěžovatelky, že se při svém postupu řídila usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2016 sp. zn. II. ÚS 1574/16, lze uvést, že jde o odkaz zcela nepřípadný, neboť citovaným usnesením Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou ústavní stížnost směřující proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu vydanému v trestním řízení.
K aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., které umožňuje soudu, aby v případě existence důvodů hodných zvláštního zřetele rozhodl o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, Ústavní soud z obsahu spisu krajského soudu ověřil, že v průběhu řízení před krajským soudem a vrchním soudem stěžovatelka uplatnění moderačního práva soudu nenavrhla, což nyní nemůže dohánět v ústavní stížnosti. Ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, byla-li námitka, která mohla být uplatněna v řízení před obecnými soudy, vznesena až v ústavní stížnosti, jde o nepřípustné novoty, které se jako takové z přezkumu ochrany ústavnosti vymykají (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367). Ústavní soud dodává, že z ústavního pořádku právo na postup podle §150 o. s. ř. neplyne a Ústavní soud není ve vhodném postavení k přezkoumávání, zda v posuzovaném případě skutečně existovaly důvody zvláštního zřetele hodné, či nikoli.
Ústavní soud rovněž neshledal opodstatněným tvrzené porušení čl. 37 odst. 2 Listiny. Ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám, resp. za pomoci odborného aparátu. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, ale i ve vyšší míře objektivity právního zástupce či jeho konkrétní specializaci na daný problém. Zvolí-li si účastník řízení svým zástupcem advokáta, náleží advokátovi odměna a úhrada hotových výdajů. Obě tyto položky zákon řadí mezi náklady řízení (§137 o. s. ř.) a účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na jejich náhradu, bylo-li jich k účelnému uplatnění nebo bránění práva (§142 odst. 1 o. s. ř.). Jak Ústavní soud již dříve uvedl, pojem "účelný" v předmětném ustanovení je nutno chápat jako určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady. Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc však nelze prostřednictvím uvedeného termínu vymezovat kategorii subjektů, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2257/08 ze dne 7. 7. 2009).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu