ECLI:CZ:US:2008:3.US.554.08.1
sp. zn. III. ÚS 554/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti RUCHSTAV HOLDING, a. s., se sídlem v Bruntále, Třída práce 15, zastoupené Mgr. Magdalenou Gebauerovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí 117/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, č.j. 21 Cdo 2876/2006-93, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 5. 2005, č.j. 4 Cmo 134/2004-39, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 3. 2004, č.j. 17 Cm 33/2004-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36, čl. 37 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a připojeného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 17 Cm 33/2004 se podává následující.
Krajský obchodní soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 1999, č. j. 30 Cm 67/99-50, ve věci žaloby společnosti K+B Expert, s. r. o. se sídlem v Klíčanech, U expertu č. 91, proti žalovaným 1/ RH leas., s. r. o. "v likvidaci" se sídlem v Bruntále, Třída práce č. 15, a 2/ stěžovatelce tak, že ponechal v platnosti směnečné platební rozkazy ze dne 22. 6. 1999 č.j. 3 Sm 123/99-8, č.j. 3 Sm 121/99-8 a č.j. 3 Sm 120/99-8. K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2002, č.j. 4 Cmo 406/2000-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti uvedeným rozsudkům a směnečným platebním rozkazům stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost. Zmatečnostní vadu uvedenou v ustanovení §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřovala v tom, že "vydání směnečných platebních rozkazů Krajským obchodním soudem v Ostravě i napadeného rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě bránila překážka dříve zahájeného řízení před Krajským obchodním soudem v Ostravě vedeného pod sp. zn. 2 Sm 103/99", neboť směnečné platební rozkazy "byly vydány v situaci, kdy dříve zahájené řízení vedené v téže věci Krajským obchodním soudem v Ostravě nebylo ukončeno"; to bylo zastaveno až usnesením ze dne 29. 7. 1999, č.j. 2 Sm 103/99-16, které nabylo právní moci dnem 19. 8. 1999. Překážku litispendence proto bylo nutné vztáhnout k okamžiku vydání posuzovaných směnečných platebních rozkazů, tedy k datu 22. 6. 1999, nikoli k datu vydání napadeného rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě dne 11. 11. 1999.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným usnesením žalobu pro zmatečnost zamítl a Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí ústavní stížností rovněž napadeným usnesením jako věcně správné potvrdil (§219 o. s. ř.).
Soud prvního stupně i soud odvolací svá rozhodnutí založily na tom, že zde překážka litispendence v okamžiku zahájení původního řízení (ke dni 9. 4. 1999) byla, avšak "rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence není stav v době zahájení řízení, ale v době rozhodnutí ve věci samé" (v později zahájené věci), a že, odpadla-li překážka litispendence ke dni 19. 8. 1999, tzn. "sice po vydání směnečných platebních rozkazů, avšak dříve, než věc byla pravomocně skončena", nelze ji už úspěšně vytýkat.
Odvolací soud neuznal námitku stěžovatelky, podle které řízení ve věci sp. zn. 2 Sm 103/99 nemělo být zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, nýbrž zpětvzetí žaloby, a že tudíž usnesení mělo být doručeno i žalovaným, neboť prý "zastavit řízení pro zpětvzetí žaloby lze zásadně pouze tehdy, byl-li již zaplacen soudní poplatek z žaloby".
K výtce, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud "nespojil řízení o žalobě pro zmatečnost s řízením o obnovu řízení, ač žaloby směřovaly proti stejnému rozhodnutí", odvolací soud konstatoval, že "je sice pravda, že soud prvního stupně měl podle ustanovení §235b o. s. ř. obě řízení spojit, avšak za situace, kdy žalobu pro zmatečnost zamítl, nic mu nebránilo povolit obnovu řízení, byla-li uplatněna důvodně (ustanovení §235e odst. 3 o. s. ř.)".
Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl [§238 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.]; vysvětlil, že dovoláním otevřené právní otázky nejsou zásadního právního významu, jelikož soudy přijaté řešení je souladné s názory, jež jsou v soudní praxi ustálené, a připomenul též - v právní věci stěžovatelky vydané - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 788/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 97/2003, respektive rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný tamtéž pod č. 132/2004.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že pokud Krajský obchodní soud v Ostravě řízení vedené pod sp. zn. 2 Sm 103/99 nezastavil z důvodu zpětvzetí žaloby, ačkoli mu v tom po uhrazení soudního poplatku dne 22. 4. 1999 nic nebránilo, procesně pochybil, v důsledku čehož je nezákonné i jeho usnesení o zastavení řízení ze dne 29. 7. 1999, č.j. 2 Sm 103/99-16, pro nezaplacení soudního poplatku. Nesouhlasí též s názorem, že "otázka, z jakého důvodu mělo být správně dříve zahájené řízení zastaveno je přitom bezvýznamná", a upřesňuje, že usnesení o zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby se doručuje i účastníkům na straně žalované a v případě správného postupu by byl soudní poplatek vrácen postupem podle §10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a nikoli §10 odst. 1 téhož zákona, který nebyl aplikovatelný, jelikož "právní důvod" pro úhradu představovalo "usnesení ze dne 6. 4. 1999". Stěžovatelka dává dále najevo přesvědčení, že řízení vedené pod sp. zn. 2 Sm 103/1999 "nebylo skončeno, protože jí do dnešního dne nebylo doručeno usnesení o zastavení řízení pro zpětvzetí návrhu na zahájení řízení v celém jeho rozsahu". Obecné soudy podle jejího názoru měly pokládat za určující pro posouzení překážky litispendence stav v "den vydání" směnečných platebních rozkazů Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 1999, č. j. 3 Sm 123/1999, č. j. 3 Sm 121/1999, č. j. 3 Sm 120/1999-8, a nikoli rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 1999, č. j. 30 Cm 67/99-50. Pokud by totiž řízení skončilo již vydáním platebních rozkazů, stalo by se tak před skončením řízení sp. zn. 2 Sm 103/1999 a stěžovatelka by byla oprávněna "se bránit proti takovému pravomocnému rozhodnutí žalobou pro zmatečnost, z důvodů uvedených v §229 odst. 2 písm. a) o. s. ř.". Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §235b odst. 1 o. s. ř. nespojil ke společnému řízení žalobu na obnovu řízení a žalobu pro zmatečnost, podané proti stejným rozhodnutím, v důsledku čehož v samostatném řízení o žalobě na obnovu řízení rozhodoval v prvním stupni nepříslušný samosoudce Krajského soudu v Ostravě Mgr. Jiří Zavázal, namísto samosoudkyně JUDr. Michaely Steriovské Otavové.
Z řečeného se podává, že podstatou ústavní stížnosti je především kritika z nesprávného právního posouzení věci obecnými soudy.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5).
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Tak je tomu v dané věci.
Není jakéhokoli argumentu proti názoru, uplatněnému obecnými soudy, že zahájení dřívějšího řízení nebránilo tomu, aby bylo přijato rozhodnutí v později zahájeném řízení, jestliže v době tohoto rozhodování již bylo dříve zahájené řízení zastaveno. Stejně tak je namístě souhlasit s tím, že otázka, z jakého důvodu mělo být dříve zahájené řízení zastaveno, je nerozhodná; významné je toliko, že dříve zahájené řízení v době rozhodování věci pozdější již bylo skončeno.
Toto v praxi fixované nazírání obecných soudů je vyjádřeno v dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze vydaných ve srovnatelných skutkových a právních poměrech [srov. zejm. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 10 Cmo 171/98 (ASPI ID: JUD11924CZ), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 29 Odo 353/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 187/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1558/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2876/2006, usnesení ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3226/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1345/2005] a další.
Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci (jiná dotčení základních práv podle obsahu ústavní stížnosti již nepřicházejí v úvahu a stěžovatelka je ani netvrdí) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Relevantní právní kontext, který byl výše vymezen, splnění těchto podmínek jakkoli nenasvědčuje, a co do dalších výhrad stěžovatelky platí, že nejsou ničím jiným, než procesualistickou (a vyhroceně sofistikovanou) polemikou s obecnými soudy, jež žádný ústavněprávní rozměr zjevně nemá. Stěžovatelka se argumentačně pohybuje v rovině podústavní správnosti, a nikterak není patrné, proč by měl do jejího sporu zasáhnout Ústavní soud. Rozhodnutí obecných soudů jsou náležitě odůvodněna a o rozhodnutích "svévolných" nemůže být řeč, což je pro ústavněprávní přezkum zde postačující.
To platí i ohledně výtky, že soud nespojil řízení o žalobě pro zmatečnost s řízením na obnovu řízení; námitka, že v řízení o žalobě na obnovu řízení rozhodoval v prvním stupni nepříslušný samosoudce, je ve vztahu k posuzované ústavní stížnosti zcela bezvýznamná, a ostatně stěžovatelka ji uplatnila v jiné ústavní stížnosti, vedené pod sp. zn. I. US 684/06.
Uvedeným je doloženo, že se stěžovatelce existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tím je i odůvodněn výše předznačený úsudek, že její ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Jiří Mucha
předseda senátu