ECLI:CZ:US:2018:3.US.623.16.1
sp. zn. III. ÚS 623/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 7 Tdo 649/2015-57, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. října 2014 sp. zn. 9 To 232/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. dubna 2014 sp. zn. 21 T 43/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva vyplývající z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále též "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že při výkonu funkcí v dozorčí radě společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy, a. s. (dále jen "dopravní podnik"), zamlčel podstatnou skutečnost zakládající překážku výkonu jeho funkcí v dozorčí radě (člen, posléze předseda), spočívající v jeho výkonu funkce člena dozorčí rady v jiné společnosti, na níž byl prohlášen konkurz. Tím měl dopravnímu podniku způsobit škodu ve výši 289 391 Kč, představující neoprávněně získanou odměnu za výkon uvedených funkcí. Za uvedené jednání byl stěžovatel obvodním soudem odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 15 měsíců. Dopravní podnik byl pak s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. K závěru o stěžovatelově vině dospěl obvodní soud na základě svědeckých výpovědí, listinných důkazů, jakož i samotné výpovědi stěžovatele. Obvodní soud rozhodoval v dané věci již popáté, když čtyři jeho předchozí rozhodnutí byla Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") zrušena a věc byla přidělena k novému rozhodnutí jinému senátu. Obvodní soud v posledním rozhodnutí nepřijal stěžovatelovu obhajobu, že se v otázce rozsahu svých povinností spoléhal na závěry stanoviska advokátní kanceláře, neboť ke splnění povinnosti oznámit valné hromadě společnosti výše uvedenou překážku žádné takové stanovisko nepotřeboval, zvláště s přihlédnutím k jeho dlouhodobým zkušenostem s výkonem podobných funkcí. Nelze tedy uvěřit tomu, že neznal obsah svých povinností, v daném případě té, která vyplývala z §38l zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"). K výkladu této povinnosti navíc existuje judikatura Nejvyššího soudu, předcházející stěžovatelovo jednání.
3. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, které městský soud napadeným usnesením zamítl. Přitom se ztotožnil se závěry soudu obvodního i závěry ze svých dřívějších rozhodnutí.
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl. K námitce, že odvolací soud porušil přidělením věci jinému senátu zásady spravedlivého procesu, Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal žádné předjímání viny obviněného odvolacím soudem nebo jednoznačné vyjádření odvolacího soudu, jak má nalézací soud hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům musí na základě toho dospět. Skutkový stav zjištěný nalézacím soudem městský soud pouze převzal. Rozdílnost názorů spočívala dle dovolacího soudu v právním posouzení zjištěného jednání. Názor stěžovatele, že mu zákon výslovně nestanoví povinnost oznámit valné hromadě dopravního podniku vznik překážky jeho působení v dozorčí radě této akciové společnosti, je dle Nejvyššího soudu bez významu, neboť §209 trestního zákoníku existenci takové výslovné povinnosti nepředpokládá (s výjimkou čtvrtého odstavce tohoto ustanovení, jež však ve stěžovatelově případě nebyl aplikován). Pro naplnění znaků trestného činu podvodu není tedy podstatné, že §38l odst. 6 obchodního zákoníku nezakotvuje výslovně povinnost oznámit překážku výkonu funkce příslušnému orgánu. Podstatné je, že překážka nastala, stěžovatel o ní věděl a jejím zamlčením se obohatil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen pro nesplnění povinnosti, která však z žádného právního předpisu nevyplývá. Klíčové ustanovení §38l odst. 6 obchodního zákoníku o povinnosti oznámit příslušnému orgánu vznik překážky výkonu funkce nehovoří. Toto ustanovení pouze upravuje možnosti příslušného orgánu po seznámení se s existencí takové překážky. Zákon tedy nestanoví žádnou povinnost dotčené osobě. Oporu pro opačný závěr nelze nalézt ani v soudy citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu, které odvolací soud bere jako přiléhající judikaturu na daný případ, ačkoliv toto rozhodnutí vůbec o aplikaci uvedeného ustanovení nepojednává. Zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu totiž neřeší, jak postupovat v případě, kdy překážka výkonu konkrétní funkce nastane právě až poté, co je tato osoba do příslušné funkce zvolena nebo jmenována. Pokud tedy z žádného právního předpisu ani judikatury nevyplývá povinnost oznámit vznik překážky výkonu funkce, nemůže být dle stěžovatele z neoznámení takové překážky dovozována trestní odpovědnost. Dle stěžovatele navíc existuje více možností, jak se příslušný orgán o vzniku překážky výkonu funkce konkrétní osoby dozví. Základní roli hraje rejstříkový soud, jenž je informován o prohlášení konkurzu na konkrétní subjekt. V takovém případě rejstříkový soud po provedení lustrace, ve kterých společnostech konkrétní osoba vykonává funkci, u níž nastala překážka, zahájí řízení o výmaz člena orgánu sám. Předtím však musí vyzvat společnost ohledně doložení příslušného rozhodnutí podle §38l odst. 6 obchodního zákoníku. To se v daném případě nestalo a rejstříkový soud zůstal nečinný. Uvedenému výkladu navíc odpovídá i současná právní úprava, která rovněž dává uvedené povinnosti na břímě rejstříkového soudu. Postup soudů tak odporuje ústavnímu rámci stanovování právních povinností dle čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Dle nich přitom nelze stanovenou povinnost toliko "dovodit" ze zákona, nýbrž musí být výslovně stanovena.
6. Dále stěžovatel namítá, že o jeho odvolání rozhodoval předpojatý soud. V dané věci rozhodoval nalézací soud celkem pětkrát, přičemž čtyřikrát konstatoval, že se sice skutek stal, ale není trestným činem. Teprve po opakovaném zásahu odvolacího soudu, který sám nepřípustně konstatoval stěžovatelovu vinu, došlo na pátý pokus ke stěžovatelovu odsouzení. Jak vyplývá z §259 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), nemůže odvolací soud sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, jak tomu bylo opakovaně v tomto případě. Závěr odvolacího soudu o vině byl přitom zřejmý, když tento opakovaně uváděl, že aplikace principu ultimae rationis použitá nalézacím soudem je chybná a v rozporu s platnou judikaturou, přičemž její aplikaci výslovně zakázal, dále že v jednání obviněného je nutno shledat naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu, a konečně, že v jednání obviněného je nutno shledat naplnění i subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Odvolací soud tak nepřípustně prosazoval své vlastní hodnocení důkazů, prováděných nalézacím soudem. Poté, co tento nepřípustný postup nepřinesl třikrát žádoucí výsledek, přistoupil odvolací soud k nařízení výměny rozhodujícího soudce. Skutečnost, že obvodní soud důkazy vyhodnotil s jiným výsledkem, než jaký si přeje odvolací soud, sama o sobě neodůvodňuje zrušení tohoto rozhodnutí ze strany odvolacího soudu, a samozřejmě ani odnětí věci a její přikázání jinému senátu. K takovému postupu se blíže vyjádřil nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 3564/12. Ve svém důsledku pak takový postup vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti odvolacího soudu. Dle stěžovatele totiž odvolací soud překročil rámec objektivního právního názoru a jeho věc pojal zcela subjektivně, když jeho senát měl na výsledku řízení konkrétní zájem. Z tohoto důvodu stěžovatel vznášel v průběhu řízení opakovaně námitku podjatosti rozhodujícího senátu. Tu však rozhodující soudy vždy zamítly. Stěžovatel tak namítá, že odvolací soud postupoval mimo rámec pravidel pro řízení o opravném prostředku, když protiústavně a v rozporu s principem presumpce neviny zasahoval do kompetence nalézacího soudu a k rozhodnutí o vině mohlo dojít jedině na základě jeho opakovaného nátlaku, když dle stěžovatele odvolací soud "spucoval" obvodní soud za jeho opovážlivost kritizovat nadřízený soud za porušení práva na spravedlivý proces. U obvodního soudu přitom stěžovatele zprostily obžaloby hned dvě soudkyně, čímž je zajištěna větší nezávislost v rozhodování. Konečně v pátém rozhodnutí soudkyně obvodního soudu doslova a do písmene otrocky, bez jakéhokoliv náznaku soudní nezávislosti a svého vlastního názoru, přepsala závěry odvolacího soudu a uznala stěžovatele vinným. Takový postup označuje stěžovatel za nepřípustný, přičemž na tuto skutečnost upozorňovala i "druhá" soudkyně obvodního soudu. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, dle něhož byly předmětem sporu mezi soudy pouze právní otázky. Dovolací soud se totiž nevypořádal s faktem, že součástí popisu skutku musí být i vyjádření subjektivní stránky, přičemž i k tomu musí být vedeno dokazování. Takto provedené dokazování pak je předmětem hodnocení toho soudu, který rozhodující důkazy provede. A právě otázka naplnění subjektivní stránky byla jádrem sporu mezi oběma soudy, přičemž nalézací soud dospěl k závěru, že naplnění subjektivní stránky prokázáno nebylo. Z obou uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
7. Dne 6. 3. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti. V něm stěžovatel uvedl, že soudy nesprávně posoudily výši údajně způsobené škody, kterou vypočetly jako odměnu za výkon funkce člena dozorčí rady za dobu, kdy měl stěžovatel tuto funkci neoprávněně vykonávat. Dopravnímu podniku však dle stěžovatele žádná škoda vzniknout nemohla. Stěžovatel pro dopravní podnik skutečně pracoval, a nebyl-li ze strany společnosti nikdy důvod výsledky jeho práce zpochybňovat, jen těžko lze tvrdit, že vyplacená odměna byla na straně stěžovatele bezdůvodným obohacením. Nelze tvrdit, že práce, kterou stěžovatel pro dopravní podnik odvedl, neměla pro společnost žádnou hodnotu, a že vyplacená odměna je z jejího hlediska škodou. Funkce ve společnosti musela být obsazena, a tudíž by dopravní podnik musel odměnu v každém případě někomu vyplatit. Stejně absurdní je dle stěžovatele obdobná konstrukce ohledně prospěchu na jeho straně. Takový skutkový závěr by obstál v případě, pokud by odměna člena dozorčí rady měla charakter "lukrativní prebendy". V nalézacím řízení však bylo prokázáno, že stěžovatel za vyplacené peníze odvedl pro dopravní podnik reálnou práci a společnost proti její kvalitě nic nenamítala, naopak byl stěžovatel ve svědeckých výpovědích označen za jednoho z nejaktivnějších členů dozorčí rady. Závěry soudů jsou tak dle stěžovatele v rozporu s ústavním právem na spravedlivou odměnu za vykonanou práci podle čl. 28 Listiny. Podobný závěr vyplývá dle stěžovatele i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Nezohlednění této skutečnosti představuje pak dle stěžovatele i porušení procesních práv v podobě tzv. opomenutého důkazu. Povinnost zjišťovat skutečnou výši škody vyplývá pro obecné soudy i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
8. V posuzovaném trestním řízení byla klíčová otázka, zda stěžovatel měl povinnost informovat dopravní podnik o existenci překážky výkonu jeho funkce. Závěr soudů, že nejde o otázku složitou, považuje stěžovatel za nesprávný, s odkazem na skutkový stav. K závěru o neexistenci takové povinnosti totiž stejně jako stěžovatel dospěla renomovaná advokátní kancelář a opakovaně i nalézací soud. Ve vztahu k principu právní jistoty je tak podle stěžovatele důležité především to, že jeho přesvědčení ohledně absence takové povinnosti není výsledkem nějaké jeho účelové interpretační tvořivosti, nýbrž názorem zastávaným renomovanými odborníky. V soukromém právu lze snad dle stěžovatele respektovat zásadu, že ve sporu zvítězí ten účastník, který zastává stejný názor jako vyšší soudní instance. Je však v příkrém rozporu s principem právní jistoty, pokud je neznalost názoru vyšší soudní instance, který je z odborného hlediska stále vysoce diskutabilní, důvodem k založení trestní odpovědnosti ex ante. Stěžovatel je nepřípustně trestán za to, že netušil, jaký názor k věci zaujme Nejvyšší soud, resp. dokonce za to, že nepochopil diskutabilnost předmětné otázky.
9. Dále stěžovatel poukázal na to, že aktuální judikatura Ústavního soudu podporuje jeho dříve uvedená tvrzení o překročení pravomocí ze strany odvolacího soudu.
10. Na závěr stěžovatel namítá, že v jeho věci došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe. Skutek kladený mu za vinu je dle jeho názoru typickým příkladem jednání, jehož postih by měl být v prvé řadě ponechán v civilněprávní rovině. A to zvláště s přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem stěžovatelovy nevědomosti o existenci sporné povinnosti a nejasné výši škody. Nezbytnost možnosti seznat trestnost vlastního jednání přitom Ústavní soud opakovaně označil za podmínku vzniku trestní odpovědnosti. Stěžovatel svůj postup založil na nesprávné, nikoliv však účelově smyšlené argumentaci. Navíc podobných případů (a pravděpodobně i civilních sporů) dle stěžovatele existovaly stovky, avšak žádný trestní postih. Své stíhání tak stěžovatel označuje za exces. Dle stěžovatele tak nebyla uvedená ústavní zásada respektována.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. V první řadě se Ústavní soud zabýval tvrzeným porušením stěžovatelových procesních práv, zejména ze strany odvolacího soudu, který nařídil, aby věc byla projednána v jiném senátě. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že odvolací soud porušil ústavní podmínky aplikace §262 trestního řádu. Ústavní soud vymezil tyto podmínky v nálezu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 (N 118/81 SbNU 833) - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou též dostupná na http://nalus.usoud.cz. Jeho závěry dle Ústavního soudu svědčí o ústavní přijatelnosti postupu městského soudu ve stěžovatelově věci. Na tento stěžovateli známý nález lze pro úplnost toliko odkázat a na tomto místě zdůraznit pouze jeho hlavní závěry. Postup odvolacího soudu, jímž přikazuje věc k rozhodnutí jinému senátu, je ústavně konformní pouze tehdy, je-li podepřen důležitými důvody, jež musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné, a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Toto odůvodnění musí vždy obsahovat konkrétní výhrady k postupu soudu prvního stupně a tímto postupem nesmí být zasaženo do obsahu zákonné úpravy vztahu mezi nalézacím a odvolacím soudem.
13. V dané věci městský soud svůj postup odůvodnil tak, že nalézací soud není schopen vymanit se ze svých stále stejných úvah a závěrů, které byly již potřetí označeny za ne zcela objektivní a správné (srov. str. 5 usnesení městského soudu ze dne 7. 8. 2013 č. j. 9 To 148/2013-310). Takové vyjádření je třeba chápat v kontextu odůvodnění celého rozhodnutí. Uvedené úvahy a závěry obvodního soudu se dle Ústavního soudu týkaly jednak právních otázek (aplikace některých závěrů judikatury Nejvyššího soudu týkající se stěžovatelova zavinění a principu ultimae rationis) a především rozsahu prováděných a hodnocených důkazů. Odvolací soud vytýkal soudu nalézacímu především to, že k určitým skutečnostem (např. stěžovatelovu působení v několika dozorčích radách nebo jeho podpisu na prohlášení o splnění podmínek pro výkon funkce v dozorčí radě) vůbec nepřihlížel, přestože je důležité se s nimi při posuzování stěžovatelova zavinění vypořádat (srov. např. str. 4 usnesení městského soudu ze dne 19. 2. 2014 č. j. 9 To 405/2013-372 nebo str. 3 a 4 usnesení městského soudu ze dne 29. 1. 2013 č. j. 9 To 16/2013-258). Přitom se městský soud částečně rovněž dotknul hodnocení důkazů ze strany obvodního soudu, které označil za nedostatečné. Toto hodnocení doprovodil i několika vlastními obecnějšími úvahami stran důvodnosti (udržitelnosti) stěžovatelovy obhajoby. Za závazné hodnocení důkazů však takový postup ze strany odvolacího soudu dle Ústavního soudu označit nelze (spíš za projev rostoucího napětí ve vztahu soudních instancí - k tomu viz i níže).
14. Jak vyplývá z výše citovaného nálezu a v něm uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nesmí odvolací soud sám nahrazovat hodnocení důkazů, které provedl pouze soud nalézací, a tím své vlastní hodnocení, skrze zákonem danou závaznost názorů vyššího soudu, prosazovat navzdory zásadě ústnosti a přímosti trestního řízení. Naproti tomu může odvolací soud rozvést, proč jsou skutková zjištění nalézacího soudu vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je třeba ještě přihlédnout (viz zejména bod 46 nálezu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16). Z těchto mantinelů městský soud dle názoru Ústavního soudu v celém řízení nevykročil a obvodní soud rozhodoval vázán jeho právním názorem, nikoli jím nařízeným hodnocením důkazů, když hodnocení znovu prováděl sám (srov. jiný postup odvolacího soudu ve věci řešené v nálezu ze dne 9. 1. 2014 sp. zn. III. ÚS 1980/13 (N 1/72 SbNU 23). Zejména sám nekonstatoval stěžovatelovu vinu, jak nesprávně stěžovatel namítá. Jádrem sporu mezi oběma soudy byla otázka zavinění stěžovatele. V tomto směru však městský soud neprosazoval svévolně svoje vlastní názory, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž především vymezoval rozsah důkazů, k nimž je třeba přihlédnout, a jejichž hodnocení se musí do závěru o (ne)vině promítnout.
15. Zvolený prostředek, tedy přikázání věci jinak složenému senátu, byl dle Ústavního soudu rovněž případný a zajišťující naplnění zásad spravedlivého trestního řízení, jež by mohlo být zmařeno bezúčelným protahováním stále se opakující výměny názorů mezi oběma soudy (viz bod 36 nálezu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16 a v něm uvedená judikatura). Právě v těchto aspektech se stěžovatelův případ odlišuje od případu, v němž Ústavní soud rozhodoval citovaným nálezem. V něm jednak odvolací soud přikázal věc k rozhodnutí jinak složenému senátu již při druhém rozhodnutí (nejednalo se tedy o opakované nerespektování názoru odvolacího soudu), a to přestože nalézací soud splnil všechny jeho požadavky z rozhodnutí předchozího. Zejména pak odvolací soud sám přistoupil k hodnocení provedených důkazů, jež pak nalézacímu soudu přímo "vnutil". Takové znaky však postup městského soudu ve stěžovatelově případě nevykazuje. Ústavní soud jej tak hodnotí jako ústavně konformní. Pro velmi podrobné ústavně konformní doplnění tohoto závěru lze stěžovatele rovněž odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, kterému nelze v této otázce nic vytknout (srov. zejména str. 12 až 16 usnesení Nejvyššího soudu).
16. Podobně nelze stěžovateli přisvědčit v jeho námitce podjatosti městského soudu. Tou se mimo jiné opakovaně zabýval Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud"). Jeho závěry jsou v tomto směru logické a odpovídající ustálenému výkladu §30 trestního řádu (srov. zejména usnesení vrchního soudu ze dne 8. 12. 2014 č. j. 9 To 71/2014-473). Lze na ně tedy stěžovatele v úplnosti odkázat. Ústavní soud je pouze doplňuje tak, že postup městského soudu, jehož intepretaci stěžovatelem Ústavní soud nesdílí (viz výše), nezakládá pochybnosti o jeho nepodjatosti, neboť mu, na rozdíl od postupu obvodního soudu, nelze z právního hlediska cokoliv vytknout. Stěžovatelův názor, že městský soud měl na výsledku řízení konkrétní zájem, pak zůstává zcela nepodložen, nejen důkazy, ale třeba i pouhými tvrzeními, které by byly s to vyvrátit závěr, že městský soud pouze sledoval právem chráněné obecné zájmy. Více rozhodujících samosoudců u nalézacího soudu nemůže ani zajistit větší pravděpodobnost nezávislosti (sama nezávislost pak nemůže být dle Ústavního soudu z hlediska ústavního práva větší či menší, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž toliko relevantně zpochybněná, či nezpochybněná), a zejména tím dle Ústavního soudu není dána větší pravděpodobnost správnosti jejich právních názorů, a tím spíše tak nemůže být dána výjimka z uposlechnutí příkazu vyššího soudu. Ústavní soud tedy uzavírá, že rozhodující soudy neporušily stěžovatelova procesní ústavní práva.
17. Ostatní stěžovatelovy námitky pak směřují ke skutkovým nebo hmotněprávním závěrům obecných soudů. S některými těmito námitkami se již dostatečně vypořádaly rozhodující soudy, přičemž stěžovatel jejich závěry nenapadá jinak než opakováním již dříve uplatněných námitek. To se týká zejména otázky zakotvení povinnosti, již měl stěžovatel porušit. Této otázce se obsáhle věnoval Nejvyšší soud a jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout (srov. str. 17 a 18 napadeného usnesení). Vyplývá z nich, že stěžovatel nebyl odsouzen za porušení jakékoliv konkrétní povinnosti vyplývající z obchodního zákoníku, nýbrž za zamlčení jemu známých skutečností, v důsledku čehož se na úkor dopravního podniku, mylně předpokládajícího oprávněnost stěžovatelova nároku na vyplácení odměny, neoprávněně obohatil. Není přitom rozhodné, že zamlčené skutečnosti mohly znát i další subjekty (např. rejstříkový soud). Taková právní konstrukce je dle Ústavního soudu ústavně přijatelná a odpovídá znění a především smyslu aplikovaných ustanovení obchodního a trestního zákoníku. Povinnost stěžovatele určitým způsobem jednat (resp. nejednat) může vyplývat přímo z trestního zákoníku. Není tím porušena ústavní zásada výhrady zákona (zejména čl. 4 Listiny). Nespáchání trestného činu přitom od stěžovatele nevyžadovalo splnění jakýchkoliv složitých či nákladných povinností, nýbrž pouhé upozornění na problematickou skutečnost, jejíž problematičnosti si měl být stěžovatel dle provedeného dokazování vědom, což nakonec vyplývá i z jím předkládaného stanoviska advokátní kanceláře k výkladu §38l obchodního zákoníku. Stěžovatel tak není trestán za to, že neodhadl konečný názor Nejvyššího soudu (k této otázce se ale Nejvyšší soud již vyjádřil v usnesení ze dne 1. 3. 2008 sp. zn. 29 Odo 455/2005), jak sám naznačuje, ale za úmyslné riziko ohrožení zájmů dopravního podniku. Ten nevědomky musel následky tohoto stěžovatelova riskantního rozhodnutí nést, ačkoliv stěžovatel měl mít na zřeteli právě ochranu nejlepších zájmů poškozené společnosti.
18. S touto okolností (stanovisko advokátní kanceláře a právní názor v usnesení Nejvyššího soudu - sub 17) souvisí rovněž námitka nenaplnění subjektivní stránky trestného činu v důsledku důvěry v odborné stanovisko advokátní kanceláře. Tu považuje Ústavní soud též za dostatečně vypořádanou. V první řadě je třeba zdůraznit, že tuto námitku stěžovatel adresně neuplatnil v dovolání, čímž výrazně snížil možnost jejího přezkumu Ústavním soudem. Proto v této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti [např. nález ze dne 19. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 432/98 (N 160/16 SbNU 181), usnesení ze dne 5. 6. 2000 sp. zn. II. ÚS 242/2000, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000, ze dne 28. 6. 2004 sp. zn. I. ÚS 269/02, ze dne 26. 9. 2005 sp. zn. IV. ÚS 430/05, ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. I. ÚS 1324/08, ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 330/15 a řada dalších] jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. I v tomto případě jde pak zejména o skutkovou námitku, jíž se soudy opakovaně rozsáhle zabývaly (ostatně její řádné vyřešení bylo hlavním předmětem sporu mezi nalézacím a odvolacím soudem). Vzhledem k povaze stíhané trestné činnosti je přitom zřejmé, že soudy musely vycházet především z řetězce nepřímých důkazů. Tyto však dle Ústavního soudu vyhodnotily ve všech vzájemných souvislostech ústavně konformně, zejména není v jejich hodnocení přítomen tzv. extrémní rozpor.
19. Za zcela neopodstatněnou pak považuje Ústavní soud námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultimae rationis. Této otázce věnovaly soudy dostatečný prostor a jejich v tomto směru učiněné závěry dle Ústavního soudu obstojí. Nad rámec soudy uvedeného lze toliko doplnit, že bagatelizování stěžovatelova jednání, naplňujícího znaky příslušné skutkové podstaty, a zbavení jej trestněprávní roviny, není ani dle Ústavního soudu namístě, zvláště s přihlédnutím ke zneužití stěžovatelova společenského postavení, bez nějž by ke spáchání protiprávního jednání jen obtížně mohlo dojít, zkušenostem s výkonem funkcí v řadě akciových společností a především při vědomí povahy poškozeného dopravního podniku, jehož provoz, včetně obohacení stěžovatele, je hrazen z veřejných prostředků. V tomto směru lze pak ke zbývajícím stěžovatelovým námitkám připomenout Ústavním soudem prosazovaný princip, dle nějž je aplikace trestněprávní normy plně legitimní i za situace, kdy ostatní případy obdobné kriminality zůstanou latentní a uniknou postihu (srov. např. bod 19 nálezu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13).
20. Co se týče otázky nesprávně určené výše škody, stěžovatel tuto námitku neuplatnil v rámci řízení o odvolání ani v odůvodnění dovolání (viz str. 17 usnesení Nejvyššího soudu, který na to výslovně upozornil a nepřímo se k této námitce negativně vyjádřil). Její vyhovění Ústavním soudem by tak bylo fakticky nepřípustné (viz obdobně sub 18), neboť by tím Ústavní soud vytýkal obecným soudům nedostatečnou ochranu stěžovatelových práv v řízeních, v nichž je soud zásadně vázán návrhem i argumenty stěžovatele, a to v situaci, kdy stěžovatel takovou ochranu nepožadoval, nehledě na tu okolnost, že jde-li o výši náhrady škody, byla poškozená společnost se svým nárokem odkázána do občanskoprávního řízení. Ústavní soud pouze upozorňuje, že ani tak by s ohledem na zásadu tzv. incidentní retrospektivy judikaturního odklonu [srov. nález ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15 (N 208/79 SbNU 373), popř. usnesení ze dne 26. 9. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 29/17] nebylo možné vytýkat Nejvyššímu soudu nepřihlédnutí k rozhodnutí, které bylo vydáno až s časovým odstupem a ve skutkově poněkud odlišné věci, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016 sp. zn. 3 Tdo 274/2016, kdežto napadené usnesení ústavní stížností bylo vydáno dne 4. 11. 2015.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu