ECLI:CZ:US:2009:3.US.80.09.1
sp. zn. III. ÚS 80/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CHMEL Praha v. o. s. v likvidaci, se sídlem Praha 8, Katovická 404, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem v Praze 4 - Hrnčíře, K Safině 669, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2007 č. j. 7 Cmo 554/2006-272 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2006 č. j. A 27237-100, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 1. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 8. 2007 č. j. 7 Cmo 554/2006-272, kterým bylo k odvolání stěžovatelky potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2006 č. j. A 27237-100 v té části, kde bylo rozhodnuto, že se zahajuje řízení bez návrhu (výrok I) a že se v obchodním rejstříku vymazává obchodní firma CHMEL Praha v. o. s. a zapisuje se CHMEL Praha v. o. s. v likvidaci (část výroku II), a kterým bylo stěžovatelce uloženo zaplatit soudní poplatek (výrok III) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok IV), a kterým bylo dále v části, kde soud prvního stupně rozhodl tak, že datum zápisu změny je datum 23. 10. 1999 (část výroku II), prvostupňové usnesení zrušeno a řízení zastaveno. Současně se domáhala i zrušení tohoto usnesení Městského soudu v Praze.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaná ústavní stížnost má všechny formální náležitosti a zda jsou splněny i ostatní předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o návrh, jenž není přípustný.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatelka podala dovolání, načež Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvodné a usnesením ze dne 23. 9. 2008 č. j. 29 Cdo 646/2008-330 je zamítl. Na doplnění možno uvést, že dovolací soud shledal dovolání přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části, kde bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž zásadní právní význam dovolací soud spatřoval v řešení otázky, zda podíl ve veřejné obchodní společnosti je převoditelný smlouvou; v části, v níž bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno, pak bylo dovolání přípustné dle §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu s názorem Vrchního soudu v Praze (a případně i Městského soudu v Praze) na otázku vstupu stěžovatelky do likvidace, resp. na interpretaci a aplikaci (zejména) ustanovení §83 v souvislosti s §88 odst. 1 písm. e) a odst. 2 obchodního zákoníku, přičemž klíčovou roli zde sehrálo posouzení otázky, zda lze převádět obchodní podíl na veřejné obchodní společnosti. Nelze ovšem přehlédnout výše citované usnesení Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění plyne, že stěžovatelka v rámci svého dovolání příslušné závěry Vrchního soudu v Praze napadla, přičemž uplatnila v podstatě tutéž argumentaci, jaká je obsažena v nyní posuzované ústavní stížnosti, a že se jí Nejvyšší soud z věcného hlediska podrobně zabýval.
Ústavní soud v celé řadě svých rozhodnutí konstatoval, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; z tohoto důvodu nutno v ústavní stížnosti napadnout především rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 146/96, IV. ÚS 58/95, III. ÚS 181/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, usn. č. 13, svazek 7, usn. č. 2, svazek 11, usn. č. 49); shodně rovněž usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05, IV. ÚS 188/06 a dalších (dostupná na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)], na danou povinnost upozorňuje rovněž odborná literatura - srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, ASPI, a. s., 2007, s. 381, nebo Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. přepracované a rozšířené vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, s. 573].
Důvody, které k takovému závěru Ústavní soud vedly, jsou podrobně rozvedeny mimo jiné ve výše zmíněném usnesení sp. zn. IV. ÚS 188/06. Uvádí se v něm toto:
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž uvedené neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Zmíněnými procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se potom ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky, s výjimkou výše uvedenou a dále vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů (sebeomezení) Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Především obecným soudům je totiž adresován imperativ formulovaný v čl. 4 Ústavy České republiky, kdy ochrana ústavnosti v demokratickém právním státě není a nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Ústavní stížnost takto představuje prostředek ultima ratio (nález sp. zn. III. ÚS 117/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 19, nález č. 111), tj. je nástrojem ochrany základních práv nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (tedy až na zákonem stanovené výjimky).
Pakliže je přípustný opravný prostředek, jenž je v dispozici stěžovatele, i následně řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností (kasačním návrhem) i na jeho základě vydané rozhodnutí, pokud se orgán k tomu ex lege povolaný v rámci jemu svěřených kompetencí námitkami stěžovatele, aniž by tyto musely koincidovat (být ve shodě) s těmi, resp. se všemi v ústavní stížnosti uplatněnými, náležitě zabýval. Přitom lhostejno, jakou formou procesního úkonu (kupř. zamítnutím či odmítnutím), resp. formou rozhodnutí co do procesního označení výsledku své přezkumné činnosti (kupř. rozsudkem či usnesením) tak učinil.
Uvedený závěr je konsekvencí respektování rozhraničení pravomocí orgánů veřejné moci, jakož i reflexí skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani jiných orgánů veřejné moci, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), jemuž sluší zabývat se námitkami stěžovatele toliko za splnění podmínek ze zásady subsidiarity plynoucích, kdy smyslem a účelem určení tohoto algoritmu přezkumu potom je mimo jiné i to, aby Ústavní soud měl možnost svým rozhodnutím zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem (ústavním pořádkem) stanovené předpoklady, do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a tím efektivně korigovat, rovněž z hlediska systémové hierarchie, (jím nahlížené) excesy orgánů veřejné moci v oblasti ústavně zaručených základních práv a svobod.
Vycházeje z výše uvedeného názoru, je Ústavní soud i v nyní posuzované věci nucen konstatovat deficit návrhového žádání spočívající v tom, že se stěžovatelka svým kasačním návrhem v souladu se svým dispozičním oprávněním (vigilantibus iura), a to i přes zastoupení kvalifikovaným právním zástupcem, nedomáhala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008 č. j. 29 Cdo 646/2008-330. K tomu Ústavní soud dodává, že se zde nejedná o odstranitelnou vadu návrhu, neboť nevzniká rozpor mezi návrhovým žádáním a obsahem ústavní stížnosti, protože stěžovatelka výslovně brojí jen proti shora označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (a případně i Městského soudu v Praze). Ústavní soud ze všech těchto důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2009
Jiří Mucha
soudce Ústavního soudu